Červenec 2004

V kraji pašeráků.

Jaroslav Spurný

Staré stezky se hroutí, Evropa opevňuje východní hranici

Stamiliony eur se chystá v nejbližší době utratit Brusel na opevnění východní hranice EU. Nebojí se přitom útoku nepřítele, pašeráků nebo celních ztrát. Hranice dostaly v Evropě nový smysl.

Zkouška na Berlín

„Přijel jste se podívat na konec světa?“ ptá se přátelsky sedmdesátiletý muž v obci Petrovce. „Návštěvu z takové dálky jsme tu roky neměli,“ dodává s pohledem na pražskou značku. Petrovce leží necelý kilometr od slovenské hranice s Ukrajinou, v místech, která se pravděpodobně nadlouho stala částečkou východního rozhraní Evropské unie. Dál na východ odtud už silnice nevede. „Je to tady zvláštní svět,“ říká muž. „Když jsem byl malý kluk, žádná hranice tu nebyla. Potom po válce, na podzim 1945, postavili Sověti najednou ostnaté dráty. V devadesátých letech tu byl chvilku klid, mohli jsme na Ukrajinu bez víza. Pak přišlo vízum a prý se zase vrátí vojáci a dráty. Zase se staneme zadnicí Evropy.“

V kostce to sedí. Po válce odstoupilo tehdejší Československo Podkarpatskou Rus Sovětskému svazu. Následovalo opevnění hranice, jakási Stalinova východní generálka na stavbu berlínské zdi. Sovětští vojáci vztyčili na čáře se Slovenskem během několika dnů známé ploty z ostnatých drátů a podobně jako v Berlíně rozdělili rodiny i přátele.

Legendou se na dlouhé roky stala vesnice Slemence, jejíž dvě třetiny zůstaly na Slovensku, zbytek spadl do SSSR. Ostnatý plot rozdělil sousedy i rodiny a o trampotách, které toto rozseknutí ještě dnes doprovázejí, se píší reportáže nejen ve zdejším, ale i v západoevropském tisku. Po šestiletém porevolučním vydechnutí v devadesátých letech, kdy mezi oběma státy neplatila vízová povinnost a rodiny se mohly konečně svobodně setkávat, se věci zase zkomplikovaly. Pokud chce někdo ze Slemenců navštívit příbuzného žijícího slabých padesát metrů daleko za hraničním patníkem, musí odjet na ukrajinský konzulát do Prešova, zaplatit třicet dolarů za žádost o vízum a pak absolvovat cestu ještě jednou, když je povolení připraveno: jenom autobusová jízdenka ho vyjde na pět set korun. S vytouženým razítkem v pase pak projde kolem závory ve své vesnici a zaklepe u sousedů. Podobný osud jako Slemenecké potkal na sto kilometrů dlouhé slovensko-ukrajinské hranici spoustu lidí.

Městečko Stakčín leží kousek od slovensko-ukrajinského přechodu Ubla. Dominantou obce je moderní hotel, postavený před deseti lety. Dnes zeje prázdnotou, stejně jako restaurace a bar. „Tehdy tady bylo rušno, přes hranice se mohlo volně a zdálo se, že naše vesnice bude důležitou zastávkou na cestě na východ,“ říká padesátiletý muž popíjející v lokále pivo, který se představuje jako Karol. Všechny známky toho, čemu se ještě s přivřenýma očima dalo říkat ruch, ale utichly koncem devadesátých let. Česko i Slovensko zavedly pro Ukrajinu víza a silnice ze Stakčína do Ubly se vyprázdnila. Policisté na hranici odbaví za hodinu tak pět aut. „Je to tady smutné. Není práce. Když si chci vydělat, pašuji z Ukrajiny cigarety a alkohol, jsou tam levnější. Ale teď po vstupu do Unie bude hranice víc hlídaná kvůli uprchlíkům, takže to už riskovat nebudu,“ říká Karol. Nezaměstnanost v kraji se pohybuje kolem třiceti procent, lidé nemají peníze a to samozřejmě likviduje i živnostníky.

Tibavá je jedna z mála pohraničních obcí, kde ještě funguje prodejna. Malý konzum se základními potravinami. „Lidi jezdí za prací a na úřady do větších měst, tak nakupují tam. Nevím, jak dlouho přežijeme,“ říká majitelka obchodu. Blížící se zpřísnění hraničního režimu ale místní příliš netrápí. „Jsem na podpoře,“ říká mladá žena, která přišla koupit do konzumu pečivo, „manžel dělá na úřadě v Michalovcích. Peněz je málo, ale stejně je není za co utratit. Ukrajina mě nezajímá, tam je bída, a kdyby se otevřely hranice, jen by nám brali práci, které je tu stejně málo.“

Podobně se na věc dívá i stakčínský hospodský Marián Bartečko: „Do doby, než se postaví na nohy, bude pro nás lepší, když budou hranice zavřené. Jediné, co teď mohou nabídnout, je pracovní síla a té tady máme přebytek,“ říká. Zeptá-li se člověk místních, kdo tady v kraji vlastně vydělává nějaké peníze, shodnou se všichni: převaděči a pašeráci. Ti první si prý od každého klienta berou za doprovod pět tisíc korun. „Znám lidi, kteří si tak za rok přišli na miliony,“ říká Karol. Jeho slova potvrzuje plukovník Marián Orosz, šéf speciálního policejního týmu, který se na Slovensku bojem proti pašování lidí zabývá. „Je to tak. A na východě Slovenska je o tento kšeft zájem. Rozbijeme jeden gang a na jeho místo nastoupí nová skupina.“

Tady končí Evropa

„Chcete se podívat na čáru?“ ptá se muž v Petrovcích. „Jeďte támhle po té lesní cestě. Ale dejte pozor, ať nepřejedete hranici. Ukrajinci by se s vámi nepárali. Buď byste jim musel strčit pořádný úplatek, nebo by vás strčili do vězení a vymáhali pokutu.“ Je krásný den, deset hodin dopoledne. „Pozor, štátna hranica,“ upozorňuje cedule na krajnici rozbité asfaltky. Zhruba o sto metrů dál stojí patník se značkou SK a kousek dál sloupek označující ukrajinské území. Tady končí Evropa. Les vypadá naprosto opuštěně. Není možné odolat – pokračujeme v cestě. Les se pomalu spouští ke vsi pod kopcem. Podle mapy se jmenuje Onokivci. Po dalším kilometru pomalé jízdy na mobilu naskakuje ukrajinská služba. Lesní cestu kříží silnička plná děr. Všude pusto, žádný provoz. Pár set metrů dál stojí domy ukrajinské vesnice Kamjacnyja. S pražskou značkou a bez víza nemá smysl dál riskovat, ale místních by si na stejné cestě asi nikdo nevšiml. Při návratu míjíme ještě na ukrajinské straně žiguli se slovenskou značkou, sedí v něm tři muži a překvapeně zírají na českého konkurenta.

Podobné dobrodružství opakujeme za pár hodin o dvacet kilometrů severněji za městečkem Ulič. Rozbitá asfaltka se po pár stech metrech východním směrem mění v prašnou cestu. Necháváme auto při cestě a kolem říčky Ulička pokračujeme pěšky. Ani tady nám „průnik“ na Ukrajinu a zase zpět nečiní sebemenší problém. „Jo, hranice je děravá,“ říká muž v uličské restauraci. O sovětskou drátěnou bariéru se už víc než deset let nikdo nestará, tu a tam stojí kůl, dráty prý ukrajinští pohraničníci rozkradli a prodali do sběru.

„Ukrajinci pořádně nehlídají,“ říká návštěvník restaurace kouřící jednu camelku za druhou. „Museli by se o zadržené běžence starat a to se jim samozřejmě nechce. A pokud jde o slovenské pašeráky cigaret a chlastu, tak od nich berou desátek.“ Znalec poměrů vzápětí prozradí, že pracuje u cizinecké policie. Jméno ale říci nechce. „Z naší strany hlídá stokilometrovou hranici tři sta chlapů. Co dokáží, když nemají ani pořádnou techniku? Muselo by jich být aspoň dvakrát víc, aby byla ta práce k něčemu,“ říká. Mimochodem, jeho cigarety mají ukrajinský prodejní kolek.

Na Slovensku podle statistiky ministerstva vnitra zadržela nijak zvlášť aktivní pohraniční policie loni přes dvanáct tisíc ilegálních migrantů, většina z nich se sem dostala přes slovensko-ukrajinskou hranici. Teoreticky měli být všichni buď vráceni na Ukrajinu, nebo posláni domů, nebo by měli na Slovensku zůstat coby žadatelé o azyl. Ve skutečnosti naprostá většina „zadržených“ vzápětí podle neoficiálních policejních zdrojů pokračovala v cestě a ze Slovenska zmizela směrem na západ.

Jejich příběh se dá ilustrovat na osudu pětičlenné skupiny tureckých Kurdů zadržených letos v zimě na slovensko-ukrajinské hranici, právě nedaleko Uliče. Cizinecká policie zatčené běžence jako obvykle odvezla na svou služebnu do Košic, kde oni – opět jako obvykle – požádali o azyl, protože jinak by byli obratem vráceni na Ukrajinu. Policie jim koupila lístky na vlak do utečeneckého tábora Adamov ležícího shodou okolností na druhé straně Slovenska, pár kilometrů od české hranice. Kurdové do tábora nedorazili. Druhý den je ale zadržela hlídka české policie na Moravě a vrátila zpět na Slovensko. Tady je úřad poslal znovu do Adamova, aby počkali na verdikt ve své azylové žádosti (útěkem do Čech ovšem jejich šance na kladnou odpověď klesla k čisté nule). A konec příběhu: v současné době tábor v Adamově nemá kurdskou pětku v evidenci a není po nich stopa ani v českých utečeneckých táborech.

Důvěru úředníků, že se běženci nějak „vsáknou“ a tiše zmizí ze země, potvrzují i čísla: třebaže Slovensko zadrží ročně už několik let kolem deseti tisíc uprchlíků, jeho dva utečenecké tábory pojmou maximálně dvě stovky lidí. Co se děje se zbytkem? Podle údajů slovenského ministerstva vnitra je zhruba pětina z nich vrácena tam, odkud do země přišli, většinou na Ukrajinu. Asi tisícovka ročně požádá na Slovensku o azyl a zachová se jako naše kurdská pětice. Zbytek dostane do pasu vyhošťovací razítko s příkazem do čtrnácti dnů opustit Slovenskou republiku. Všichni samozřejmě dříve či později poslechnou. Propasírují se dál na západ.

Podle slovenského ministra vnitra Vladimíra Palka vstup do Unie tuto zažitou „běženeckou lhostejnost“ bratislavské administrativy radikálně změní. Slovensko letos dostane čtyřiapadesát milionů eur na zabezpečení své východní hranice. Takže i debatér z uličské restaurace se dočká: počty policistů budou zdvojnásobeny, na čáru přijdou signální čidla a kamery, zpřísní se kontrola na přechodech včetně instalace rentgenových přístrojů schopných odhalit uprchlíky pašované hromadně v zapečetěných kamionech – což je dnes jedna z nejoblíbenějších, protože nejmíň kontrolovaných metod.

Zároveň Slovensko zvýší počet ubytoven pro azylanty a přidá na rychlosti ve vyřizování jejich žádostí. Na slovenských bedrech leží de facto i český osud. Když bude ochrana východní hranice nové Unie fungovat podle bruselských představ a požadavků, padnou hranice nejen mezi starými a novými členy Unie, ale i mezi novými členy vzájemně. A to je otázka dnes významně oceňovaná především na jednom velmi blízkém a unikátním pomezí – na česko-slovenské hranici.

Dominový efekt

Deset minut volné chůze z centra třicetitisícového Hodonína vede hranice se Slovenskem. Tvoří ji řeka Morava. Sto metrů od panelákového sídliště stojí u jezu výletní restaurace a za ní kolonie chatek. Řeka je v tomto místě široká sotva dvacet metrů. Komu se nechce plavat, může si za tři sta korun pronajmout motorovou pramici i s lodníkem. Šlo by zajet na protější břeh a nabrat tři čekající pasažéry? „Nejsem žádný převozník,“ brání se majitel pramice, ale stačí tisíc korun a je to. Tři „běženci“ (ve skutečnosti figuranti, se kterými byl pokus hry na převaděče předem domluven) jsou na moravském břehu za pár vteřin.

Když o hodinu později sedíme s majitelem pramice v zahradní restauraci, po několika skleničkách říká: „Je tu pár lidí, kteří na člunech převážejí uprchlíky. Ale já to nedělám, za risk, že mě chytnou a půjdu do vězení, to nestojí.“ V Česku mu zatím hrozí maximálně dva roky, o kus dál na západ si už takový převaděč může jít sednout i na osm let.

Mezi Českem a Slovenskem se při vzniku hranice před deseti lety nenatahovaly ostnaté dráty jako kdysi na Ukrajině, ale událost stejně provázely dramatické situace. I tato čára měla své „Slemence“ – rozseknutou ves Sidonii ve Vlárském průsmyku, kde se místním z moravské strany postavila při cestě na nákup do cesty mezistátní závora. Lidé z pomezí měli strach, že je hranice oddělí od blízkých, od přátel, že jim vezme práci a zamezí jim ve svobodném pohybu. Politici jim ovšem slíbili, že vznik nových států poznamená život v pohraničí minimálně – a slib se ze všech sil snažili dodržet. Češi a Slováci mohli přecházet hranici kdekoli, občanům obou zemí nebyly kladeny žádné překážky, pokud chtěli pracovat anebo studovat u sousedů. Zelená hranice mezi státy bývalého Československa nebyla nijak hlídána.

Vydrželo to rok a půl. Důvodem byla panika u západních sousedů: přes nehlídané pomezí proudili běženci v desítkách tisíc a ani jeden přitom neplánoval, že se usadí v Česku. Za celý rok 1993 zadržela česká policie na naší východní hranici víceméně náhodně tři sta lidí. Na hranici s Německem byli pohraničníci o něco úspěšnější, připsali si na konto pět tisíc zadržených běženců za rok. Problém byl v tom, že jejich němečtí kolegové o pár set metrů dál chytali stejný počet za měsíc.

Po složitých jednáních mezi třemi státy se vše změnilo. Česko podepsalo s Německem dohodu, že bude přijímat nazpět lidi chycené tam po přechodu naší hranice. A stejnou věc slíbila naopak Praze Bratislava. Na společné hranici začala fungovat pohraniční policie a výsledek se dostavil: v roce 1995 bylo zadrženo na české straně pomezí třicet pět tisíc uprchlíků. Mimochodem, tehdy měla Česká republika podobný problém jako Slováci dnes. Azylové tábory měly kapacitu šest set lůžek, řadě uprchlíků se nepodařilo prokázat, odkud přišli, a nebylo je kam vracet, tak dostávali do pasu razítko „zákaz pobytu“ a byli ponecháni svému osudu jako Kurdové u Adamova. Aby se věci pohnuly k lepšímu, věnovala nám tenkrát vláda Helmuta Kohla šedesát milionů marek. Ale přes všechna zpřísnění a modernizace se jedno na ostře sledovaném pomezí nezměnilo: pro české a slovenské občany hranice mezi jejich rozdělenými státy dál v podstatě neexistovala. Teď ale nastal právě opačný vývoj: po vstupu Česka a Slovenska do společného prostoru Unie bude s přirozeným soužitím přes hranici amen.

Posel příští svobody

V červnu by měl český a slovenský parlament ratifikovat smlouvu o novém hraničním režimu, abychom dostáli závazkům vůči Evropské unii. Podle této dohody uzavřené bratislavskou a pražskou vládou letos v lednu skončí pro občany bývalé federace svoboda přecházet hranici na jakémkoli místě. K současným dvaadvaceti silničním a železničním přechodům přibude dalších sedmdesát dva turistických bodů hlídaných pohraniční policií. A pouze přes ně budou moci občané přecházet.

Místní i řada kritiků z vnitrozemí jsou pobouřeni, ministerstvo vnitra ale smlouvu brání. „Chceme zajistit rovné podmínky pro přechod česko-slovenské hranice i pro občany Unie. Ty dnes oproti místním nemůžeme nijak diskriminovat a oni přesto mohli dosud využívat jen dvacet dva oficiálních přechodů. Takhle jim přibude dalších sedmdesát míst, kudy se dostanou na Slovensko, a relativně komfortní zůstane pohyb i pro naše občany,“ píše v e-mailu tisková mluvčí ministerstva vnitra Marie Masaříková. Navíc upozorňuje, že například příbuzní, kteří žijí na opačných stranách hranice a k návštěvě jim stačilo přejít pár set metrů lesem, dostanou povolení dál volně přecházet hranici kdekoli. Stejně jako třeba lidé, kteří budou mimo přechody chodit do práce.

Jak ovšem omezení uvalená na občany usnadní policii honičku s převaděči a pašeráky, vnitro nevysvětluje. O to totiž nejde. „Schengenská dohoda nedovoluje volný pohyb obyvatel Unie mezi zeměmi, které nejsou členy této dohody,“ říká šéf odboru azylové politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. Ano, v tom krátkém slově Schengen se skutečně skrývá jak příčina současných potíží, tak posel příští svobody. Když všechno dobře dopadne a noví členové EU dokáží vybudovat systém výměny informací o uprchlících, mafiánech a teroristech a když okrajové státy Unie dokáží zabezpečit své vnější hranice, budou všechny tyto otázky za tři roky minulostí. V opačném případě zůstanou bariéry dál i ve společné Evropě.

Rámeček

Chudáci, gangy a teroristé

Volný pohyb obyvatel EU po všech zemích spojené Evropy bez ohledu na někdejší státní hranice dnes vypadá jako samozřejmost. Ale Schengenská dohoda, která tuto svobodu umožňuje, vznikla teprve před čtrnácti lety. V červnu 1990 ji ve čtyřsethlavé lucemburské vesničce Schengen (přesně na lodi na řece Mosele mezi Lucemburskem a Německem) podepsaly Německo, Francie a země Beneluxu a o rok později mohli obyvatelé těchto zemí překračovat vzájemné hranice kdekoli a bez jakékoli kontroly. K dohodě o volném pohybu obyvatel mezi unijními státy a závazku zabezpečení vnější hranice se postupně přidávaly další země Unie a poslední čtyři roky platí svoboda pohybu po celém území EU pro všechny obyvatele staré patnáctky (kromě Velké Británie a Irska, naopak dohoda platí v Norsku a na Islandu). Hranice se dá překročit kdekoli – na poli, v lese, přes řeku. Tato volnost se ovšem prozatím netýká lidí z postkomunistické oblasti Unie. Do prostoru schengenské dohody mohou občané těchto zemí vstoupit jen přes vymezené hraniční přechody – a klasické hranice musí zachovat noví členové i mezi sebou navzájem. Zábrany padnou nejdřív za tři roky, což je doba, za jakou by nové hraniční státy mohly zvládnout převzetí odpovědnosti.

Jak řekl letos počátkem jara ministr Gross ve sněmovně: „Schengenská dohoda je tu hlavně proto, aby zabraňovala pronikání organizovaného zločinu na území Unie a aby bránila nekontrolovatelnému přílivu přistěhovalců.“ Plnit tento úkol, to neznamená jen dobře vybavenou pohraniční policii. To chce, aby byly nové země zapojeny do složitého informačního systému zvaného SIS 2, kterým Evropa monitoruje pohyb zločinců, kradených věcí, potenciálních teroristů či obyčejných ilegálních přistěhovalců.

Těch posledních přibude do Evropy – podle údajů Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky – každý rok na tři miliony. A jen na okraj – západní svět je potřebuje. Statistika vysokého komisaře říká, že do svých domovských zemí posílají každoročně sedmdesát až osmdesát miliard dolarů, což pro jejich chudobnou vlast představuje obrovskou ekonomickou vzpruhu. A jejich nový domov se zase už neobejde bez jejich levné a nevybíravé pracovní síly. Přesto nejsou vítáni. „S chudáky, kteří prchají před bídou a válkami, mohou do Unie proniknout teroristé a nebezpečné východní gangy,“ vysvětluje tu nelogičnost šéf azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. „Potřebnost uprchlíků a zároveň bezpečnostní rizika spojená s jejich nekontrolovaným pohybem znamenají velmi složitý problém. Svět je v pohybu a všechny vyspělé státy se brání, aby se na jejich území vymkl ten problém z kontroly. Proto platí schengenská dohoda,“ doplňuje ho stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil.

Turisté do Trenčína

Podle údajů OSN vynese převaděčství každoročně jeho organizátorům přes pět miliard dolarů. Evropská unie investuje za stejný čas do boje proti převaděčům na půl miliardy eur, USA platí za ochranu jižní hranice s Mexikem přibližně stejnou sumu.

Naše republika je dosud převážně tranzitní zemí, kudy běženci na své cestě k vysněnému Západu jen projíždějí. Největší díl „převaděčského trhu“ mají podle policie pod kontrolou mezinárodní gangy, většinou řízené z Moskvy. Ilegální běženec zaplatí za cestu z Asie či postsovětské země do Unie od dvou tisíc do deseti tisíc dolarů. Fungování byznysu policie ilustruje na případu, ve kterém zatkla asi dvacítku převaděčů ze šesti zemí.

Osmdesátičlenná skupina Indů byla letecky dopravena do Moskvy, odtud vlakem do Kyjeva a posléze autobusy do Užhorodu. Skupina byla rozdělena na šest částí a pěšky přešla hranici na Slovensko. Poté si neexistující košická firma objednala u slovenské cestovní kanceláře převoz indických „turistů“ do Trenčína. Tam se skupina zase rozdělila, část přešla na Moravu pěšky kousek od Slavičína, část byla převezena dodávkami na Hodonínsku. Všichni byli posléze naloženi do kamionu a po přejezdu Rozvadova v Německu zatčeni. Všichni požádali v Německu o azyl. Německá, česká a slovenská policie zadržely patnáct převaděčů, včetně ruských organizátorů, hrozí jim maximálně dvouleté vězení.

(Respekt)