Červenec 2004

Masaryk měl hned dva názvy země

Karel Steigerwald

Čas od času nás potkává debata o tom, jak se to tady kolem nás všechno vlastně jmenuje. Máme s tím celkem nepochopitelné potíže, třebaže český stát existuje už tisíc let a tisíc let jméno měl.

Radikálové říkají, že to všechno u nás je proto tak ubohé, že ani nevíme, jak se jmenujeme, a cizincům, aby se zorientovali, musíme říci Prág nebo Kafka. Ale je to obráceně. Protože je to u nás všechno ubohé, nemáme pro to pořádný název.

V hledání názvu můžeme být neúnavní, a tím vlastně potvrdíme, jak je to nesmyslné. Nalezené názvy Malgašská republika, Kampučie, Sjednocená arabská republika čpěly násilím. Dobrovolně se nikdo nějak nazvat nenechá, název se krkolomně vyvíjí. Starat bychom se měli ne o to jméno, ale o to, co má být za ním. Země, stát, lidi, obsah, tvar toho a přínos, jak by řekl Schiller, všemu lidství.

Jsme veskrze neúspěšná země. Dějiny české politiky jsou dějinami katastrof. Za komunistické okupace jsme byli po Rusech nejlepší vrazi a trýznitelé. V rakouském mocnářství jsme hráli my, nikoliv Maďaři, roli Venců-lokajů a služek Mařen. Dodnes se v cizině píše: Češi, nekrást tady. O Maďarech v tomto smyslu nic.

Tak krademe doma. Nejoblíbenější lidovou nestvůrou je český politik. Hloupý a nadutý úplatkář. Potíž je, že jeho volič má nejčastěji tutéž podobu: napařený zlodějíček plivající nenávist. Hulvát politik tupí hulváta voliče a naopak. Není sprosťárny, kterou by si ti dva neřekli a neudělali. Patnáct let svobody jsme využili k tomu, že se v civilizační stupnici propadáme dolů - někam za Pobalťany. Nikomu to ale nevadí. Raději se serveme o název státu. Měl by vystihnout, že jsme tygři demokracie a důmyslu. Jediné prostředí, kde se cítíme úspěšní a v čele, je to, které si sami vytváříme. Chudá provinčnost je nejvyšší meta. Proti ní stojí, už dudákem Švandou počínaje, zámožné cizáctví. Vyjádřit to můžeme dvěma spojenými výkřiky. První zní: „Toto by v cizině nebylo možné!“ a druhý: „Nám cizina nebude nic vykládat!“

Jak tohle všechno nazvat? TGM měl názvy hned dva. Kocourkov a Hulvátov. Jeden lepší než druhý, oba dodnes použitelné, Kocourkov by se asi obtížněji překládal, i když pro blby mají v každém jazyce hojnost označení. Ale stát, který nosí světlo v pytlích dovnitř, když zapomněli udělat okna, všude neznají. Hledat nějaký další název nemá smysl. Pokud by se naše zem nějak pozvedla, i když to nikdo nečeká, lepší název se jí po čase sám vyjeví. Masarykovy názvy prozatím stačí, jsou přesné a zvučné.

Český paradox: tento článek se bude líbit především právě hulvátům a zástupcům Kocourkova. Pěkně zupácky prásknou novinami a nadšeně se rozhlédnou: „Všude kolem je to tady pěknej ksindl! Už to píšou i v novinách! Mámo, dones pytel, jdeme na to, než to ukradne jinej.“

Ostatním včetně autora tohoto článku, kteří svou vlast milují, bude tento článek líto. Takový hanopis! Proč ta moje vlast, ta krásná země, ten domov můj, ta země česká, Čechie, Bohemie, je tak velká hromada svinstva? Musí to tak být?

Patnáct let svobody jsme využili k tomu, že se v civilizační stupnici propadáme dolů - někam za Pobalťany. Nikomu to nevadí. Raději se serveme o název státu. Vystihne, jací jsme tygři demokracie?

(MF DNES)