Červenec 2004

KPV z jiného úhlu pohledu

Jan Šinágl

KPV – Konfederace politických vězňů ČR, uspořádala ve čtvrtek, 20. května 2004, na pražském Žofíně – celorepublikové setkání. Motto: Květen měsíc obětí komunismu, naše cesta ke svobodě a pevné demokracii v Evropě. Bylo mi ctí se tohoto setkání zúčastnit. Zažil jsem při něm mnoho krásného při setkání s nádhernými lidmi, i méně krásného. Z pozvaných veřejných představitelů se zúčastnili prezident Václav Klaus, ministr zahraničí Cyril Svoboda, za ODS pan Topolánek, za Lidovce pan Kalousek a za ČSSD paní Součková a další výšky české politiky. Jmenovaným bylo uděleno slovo v rámci programu. Zde můj úhel pohledu na toto setkání.

Přítomnost stovek politických vězňů budila úctu a soucit zároveň – stárnoucí, mnozí unavení a zklamaní polistopadovým vývojem české společnosti. Za tento vývoj rozhodně nebojovali a netrpěli. Projevy politických představitelů nebyly nijak výjimečné. Před rokem na stejném místě pronesli téměř identická slova – ve čtvrtek působila formálně. Vnímal jsem přítomnost těchto politiků, kteří nesou velkou odpovědnost za vývoj ČR po listopadu 1989, i za dnešní stav společnosti, za velmi netaktní, nemravnou a urážející.

Pan prezident už dávno nehovoří o nebezpečí komunismu, ale o „jiném nebezpečí“ z jiné země a pod jiným praporem. Nelze se divit. Vlajku EU vlající nad Hradčany by vnímal stejně, jako vlajku bývalého Sovětského svazu. Nedávno to prohlásil. Nikoho pak nepřekvapí, že byl kdysi schopen navštívit v Bělehradě válečného zločince Slobodana Miloševiče. Dodávám, že všichni v sále nevstávali a netleskali, na což pan prezident také patřičně zareagoval.

Projev paní Součkové na mne působil podobně jako projev Jiřiny Švorcové letos 1. května na Letenské pláni při oslavách KSČM. Bývalá ministryně zdravotnictví prohlásila nedávno v případě firmy DIAG HUMAN, že má svědky - šlo o stamilióny korun. Dnes, na otázku kde jsou, odpovídá, že již není ministryní a není to její problém. Vskutku vysoká míra odpovědnosti za stát od poslankyně PS PČR. Takovíto a podobní lidé řečnili k bývalým politickým vězňům. Bylo dobře, že mnozí už špatně slyší a snad z toho důvodu i hůře chápou. Pan generál Radovan Procházka, přizvaný vedením KPV jako moderátor setkání, na rozdíl od pana prezidenta hovořil o boji proti komunismu a komunistům. Ale i on má poněkud divné představy o tom, co mělo a má být bojem?

Seděl jsem vedle pana Milana Paumera, spolubojovníka bratří Mašínů, se kterými se po třech letech ozbrojeného odboje v týlu komunismu, v roce 1953 probil ze zadrátovaného Československa na svobodný Západ. Obávám se, že ačkoli jsme toho moc nenamluvili, měli jsme velmi podobné myšlenky a postoje. Vzpomněl jsem si na pana Vladimíra Hučína a jeho boj proti komunismu, který začal před více jak 30 lety a stále pokračuje. Je členem pobočky KPV v Přerově. Nedávno mu v Brně nebylo umožněno vystoupení při podobném setkání na tzv. „malém Žofíně“. Do Prahy nemohl přijet. Nedělal jsem si iluze, že by mně bylo dovoleno přistoupit k mikrofonu. Rozdal jsem alespoň několika politikům petici za veřejný soud s kpt. Vladimírem Hučínem a otevřené dopisy prezidentovi ČR a ministrovi spravedlnosti. Přesto jsem čekal na vhodný okamžik, co kdyby si někdo vzpomněl - v této atmosféře neupřímného tęte ŕ tęte - na nedávno odsouzeného Vladimíra Hučína.

Vhodný okamžik nastal při oznámení předčasného odchodu pana prezidenta (vskutku ukázkové vyjádření upřímnosti jeho vztahu k politickým vězňům, hodina byla panu prezidentovi moc). Tak mne napadlo, kolik hodin asi pan prezident věnuje svému oblíbenému tenisu? V momentě, kdy se na něho všichni soustředili, aby se s ním vyfotografovali a ulovili podpis do památníku, přistoupil jsem k mikrofonu a nad hlavou stojícího pana prezidenta jsem jemu i všem přítomným připomenul, že boj proti komunistům a negativním následkům jejich totality pro společnost v ČR, o kterých tak okázale všichni mluví, zdaleka není u konce. Upozornil jsem na případ kpt. Vladimíra Hučína a omluvil se s tím, že nemám jinou volbu. Generál Procházka nadšen nebyl, ani paní Naďa Kavalírová, předsedkyně KPV. Byl jsem poučen, že takto „nekultivovaně“ a „ilegálně“ si nelze brát slovo. Měl jsem se předem ohlásit. Ve skutečně demokratických poměrech bych to zcela jistě udělal.

Vzal jsem si stejným způsobem slovo ještě při odchodu, abych oznámil termíny konání dalších soudů s kpt. Vladimírem Hučínem a řekl, co jsem říci chtěl. Pan polistopadový generál policie Procházka si zahrál na někdejšího mládežníka, dnešního šéfa publicistiky ČRo Radiožurnálu, Jana Pokorného a snažil se mi odpojit mikrofon. To se mu sice zdařilo, ale až poté, kdy jsem již řekl, co bylo třeba. Inu pan generál má již svá léta a tak mi dal co proto alespoň slovně. Vše je natočeno na video a jistě i mnohé nafotografováno – média opět mlčela.

Osobní zkušenost i z minulosti mě utvrzuje v názoru, že s politickými vězni vedení státu i vedení konfederace manipuluje. Děje se tak v zájmu mocných - podle motta: Zde máte pár drobných, klaďte si v poklidu věnce, ale příliš se neozývejte. K vládě, správě věcí veřejných, ani jinam vás stejně nepustíme – my už si zařídíme, co nám je třeba. Pan polistopadový policejní generál Procházka pronesl plamenné řeči o „všech, kteří bojovali, a proto prý nejsou a nesmí se cítit obětmi“. Mé dokumenty o kpt. Vladimíru Hučínovi však odmítl přijmout – proč asi?

Samozřejmě je to vše i o chtěném a možném stárnoucích a životem unavených lidí, kteří si takové stáří, životní podmínky, „úctu“ vládnoucích a vysmátost bývalých komunistických trýznitelů - opravdu, ale opravdu, pane prezidente, nezasloužili.