Červenec 2004

Na kameni kámen. Proč se smráká nad pražskými památkami

Jiří Škabrada

Jsou památky v Praze zdevastované, nebo se po revoluci situace změnila k lepšímu? O tom se v Respektu již nějakou dobu diskutuje. Na první pohled se zdá být odpověď jasná: fasády jsou krásně upravené a září novými barvami. To je ale tak všechno. Za touto potěmkinovskou vesnicí totiž nezůstává z historických konstrukcí těchto staveb prakticky nic.

Vybourat, přestavět

Připomeňme si nejprve, jak se rekonstruovalo za komunismu. Jako ukázkový příklad může posloužit gotický dům U Zvonu na Staroměstském náměstí. Vnitřek je ve jménu „obnovy původního stavu“ celý vykuchaný: namísto barokní klenby je dnes v přízemí kazetový strop ze železobetonu, přičemž betonová je i kamufláž náznaku někdejších gotických dřevěných trámových stropů v obou patrech. Nádherný barokní krov se odvezl na smetiště, takže dnes korunuje stavbu betonový rádoby gotický ochoz kolem dlátové střechy, jejíž konstrukce je z metrových ocelových I profilů.

Že by se něco takového dnes již stát nemohlo? Omyl. Právě v těchto dnech se například chystá přestavba v historických kasárnách na náměstí Republiky, a pokud investor s projektantem svůj názor prosadí, zbude z nich prakticky jenom čelní stěna.

Investor tu získal budovu ideální pro hromadné ubytování, vlastně s hotovou hotelovou dispozicí. Stavba je navíc provedena velmi kvalitním, téměř pevnostním způsobem – každý pokoj má svou klenbu. To se ovšem současnému majiteli vůbec nehodí. Chce zde udělat komerční centrum, a tak potřebuje volné halové prodejní prostory. Co se tedy stane? Všechny vnitřní stěny musí pryč. Cenné klenby sice slibuje zachovat. Šance, že slib dodrží, je však naprosto minimální – jen těžko si totiž lze představit technický postup, který by mu to umožnil. Troufám si tvrdit, že s takovou vizí přestavby by před učitele nepředstoupil ani sebehloupější student prvního ročníku jakýchkoli stavařských studií.

S největší pravděpodobností se tak bude opakovat historie známá z nedávné přestavby v Hergetově cihelně: i tam investor slíbil zachování kleneb. Při náročné rekonstrukci mu pak prostě „náhodou spadly“.

Černý humor na druhou: jediné halové prostory toho druhu, kvůli nimž investor ničí celou spodní stavbu, jsou shodou okolností k dispozici v podkroví. Problém je ale v tom, že tam je nepotřebuje, takže se tu má všechno (včetně mimořádně zajímavého krovu) vybourat a nahradit potřebnými kójemi. Hlavní otázkou tak zůstává, zda je opravdu nutné takovýmto výrazným způsobem měnit funkci stavby, když v ní mohl být například velice luxusní hotel s nádhernou zahradou, pro který jiní investoři usilovně hledají ve staré Praze místo i za cenu ničení dalších domů, které se pro takovou adaptaci nehodí.

Podobně devastující zásahy nejsou při přestavbách pražských památek nikterak ojedinělé. Jako další příklad může posloužit třeba nedávný zásah do dispozice klasicistního domu se středověkými základy v Dlouhé ulici (č. 34). Tento dům v průběhu stavebních akcí prostě mizel – napřed střecha, pak výrazná korunní římsa, stropy a okna. Přes díry po oknech v průčelí se dalo z chodníku dívat na oblohu, takže míra zkázy dochované historické podstaty domu byla stejná jako ve Stalingradu či Varšavě po bombardování.

Rozum ovšem zůstává stát zejména nad tím, co se na vybouraných místech objevilo poté. Investor potřeboval dům dvakrát tak velký, takže tu nakonec místo dvou nadzemních podlaží vyrostla čtyři. V novém třetím podlaží se místo jednotlivých oken objevilo jedno jediné ohromné, které se táhne přes celý dům, opticky překryté nesmyslnými rádoby klasicizujícími sloupky. Čtvrté podlaží je pak jakoby podkrovní, charakterizované absolutně nevhodnými, ba přímo obludnými vikýři v nové střeše, dvorek je samozřejmě zastřešený. O tom, že by proti takovému zničení památky (a spousty dalších podobných) památková péče protestovala a snažila se z těchto katastrof vyvodit pro svou práci důsledky, jsem však bohužel nic neslyšel.

Ticho po pěšině

Učinit z památkové péče v Praze instituci, která bude pro odborníky i veřejnost věrohodná, srozumitelná, a tudíž také respektovaná, bezpochyby nebude jednoduché. Celý problém tkví především v tom, že jednání okolo zásahů do památek je prakticky tajné. Co třeba brání tomu, aby se druhý den po podání žádosti mohl každý seznámit s tím, co navrhuje ten který architekt ve službách toho a toho investora? Vedení Národního památkového ústavu se dokonce nyní pojistilo tím, že všechny své zaměstnance zavázalo novou směrnicí k mlčení. Jinak řečeno: památkář, který se v dané věci nejvíce angažuje a celou problematiku podrobně prostudoval, nesmí sám o sobě veřejnost informovat o svém odborném názoru. Může to udělat jen z pověření svého vedení. Případný odlišný názor nejvíce zasvěceného referenta by se tedy neměl nikdo dovědět.

Zveřejnění problémů a jejich řešení je přitom asi jediným způsobem, který vede ke kýženému cíli. Spoustu špatných záměrů se totiž bezpochyby podaří protlačit především proto, že se o nich nikdo včas nedozví. Pokud se tento stav co nejdříve nezmění, nepomůže už pražským památkám snad ani Bůh.

(Respekt)