Červenec 2004

Nevěřím v revoluci, ale v evangelium.

Viktor Šlajchrt

Pozoruhodný portrét diplomata umění Johannese Urzidila

Přínos pražských německých literátů k prosazení české kultury ve světě bývá nejčastěji spojován se jménem Maxe Broda, který vedle Franze Kafky objevil evropskému publiku také Janáčkovu hudbu a Haškův humor. Nebyl však sám. K jeho přátelskému okruhu v legendární kavárně Arco náležel také o dvanáct let mladší Johannes Urzidil (1896–1970), od nějž u nás v posledních dvaceti letech vyšlo několik souborů pozoruhodných povídek zejména z pražského a šumavského prostředí. Jeho zvláštní místo v české kultuře meziválečného období teprve nyní podrobněji zachycuje rozměrná publikace Vladimíra Musila Johannes Urzidil. Život s českými malíři. Vzájemná korespondence s Janem Zrzavým. Vzpomínky – texty – dokumenty, kterou vydalo nakladatelství Fraktál v Horní Plané ve spolupráci s Alšovou jihočeskou galerií za podpory několika soukromníků, podnikatelů a institucí z jižních Čech i nedalekého Pasova v Bavorsku. Tiráž navozuje regionální dojem, téma však má evropský dosah a noblesní tvar díla uděluje lekci i sebevědomým kulturním centrům.

Z Arca na konec světa

Svým původem i osudem představuje Urzidil ukázkový příklad člověka na rozhraní různých světů. Narodil se v pražském Karlíně jako Němec, tak docela jím však nebyl. Tatínek železničář sice pocházel z Chebska, jež bylo baštou němectví, v Praze však rodinu sbližovala chudoba spíš se slovanským prostředím, neboť Němci zde tradičně patřili k vyšším vrstvám. Po celý život byl přesvědčený a věrný katolík, jeho maminka však pocházela z ortodoxní židovské rodiny. Vystudoval germanistiku, bohemistiku a dějiny umění, stýkal se s velkoměstskými intelektuály, k nimž vedle Broda a Kafky náležel i Franz Werfel či Egon Ervín Kisch, ale na rozdíl od nich znal dobře i venkov a miloval hluboké lesy Šumavy.

Mezi válkami působil jako kulturní rada německého vyslanectví v Praze, zároveň však neformálně sloužil české kultuře v cizině. V Německu vycházely jeho překlady českých básníků i referáty o tvorbě českých malířů, ale významně se podílel také na organizaci pražského kulturního provozu. Jeho přičiněním se u nás například uskutečnily první výstavy Paula Klee a Marka Chagalla. V roce 1939 emigroval kvůli částečnému židovskému původu, v USA však jako Němec budil nedůvěru. Po padesátce se naučil vázat knihy a vyrábět ozdobné předměty z kůže, aby se vůbec uživil, a jeho manželka si přivydělávala hlídáním dětí. Později na čas zakotvil v Hlasu Ameriky, jenže pro podezření z levičáckých sklonů neprošel mccarthyovskými prověrkami. Ačkoli měl s hmotnou nouzí víc zkušeností, než bývá u intelektuálů obvyklé, nevěřil revoluci, ale evangeliu. Vyšel z modernismu, kouzlo jeho próz však tkví v tradicionalismu skoro stifterovského rázu. S významnějším ohlasem se ovšem setkaly až v posledním desetiletí jeho života, kdy začaly vycházet v Německu i v západní Evropě, kam byl Urzidil také zván na četná čtení a přednášková turné.

Evropskýma očima

V první části svazku najdeme výbor z korespondence a textů, v němž hraje hlavní roli Urzidilův vztah k Janu Zrzavému, druhou tvoří Musilův podrobný esej o jeho životních peripetiích s ohledem na výtvarnou publicistiku. Nezapomenutelným zážitkem byla pro Urzidila už první návštěva malířského ateliéru, maličké mansardy na Malé Straně, kterou sdílel Václav Špála s Vlastislavem Hofmanem, později se seznámil s Rudolfem Kremličkou, Josefem Čapkem, Emilem Fillou a dalšími umělci, vskutku osudové však bylo přátelství se Zrzavým.

Postřehy z Urzidilových dobových článků o jeho díle jsou zajímavé ve dvojím ohledu. Korespondence ukazuje, jak důvěrně znal nejen jeho tvorbu, ale také jeho myšlenky, nálady a existenční podmínky, tedy reálné podloží Zrzavého platónsky ideálních vizí. Urzidil navíc nebyl při jejich interpretaci vázán hašteřivě rozrůzněnými gravitačními poli české kulturní scény, ale hovořil ke vzdělanému evropskému publiku, jež se zajímalo víc o nadčasové hodnoty díla než o aktuální stav kavárenské prestiže jednotlivých umělců. Urzidil příliš neteoretizuje. Jeho články působí spíš jako osobní vyznání, často je prostupuje nostalgie vzpomínek, vždy však vykazují zažitý smysl pro univerzální hodnoty evropské kultury, jejichž měřítkem u něj nejsou opojné avantgardní výhledy do budoucnosti, ale spíš poklidná obeznámenost s kulturní minulostí včetně náboženských přesahů.

Knihu otevírá nepříliš rozsáhlý text z roku 1966, jenž dal název celému svazku. Zatímco u nás se v souvislosti s počátky modernismu hovoří hlavně o francouzských vzorech, uvádí autor hned v prvním odstavci, že tón ve střední Evropě udávala především mnichovská skupina Der Blaue Reiter (Vasilij Kandinskij, Alfred Kubin, Paul Klee a Franz Marc). S tímto soudem by se jistě dalo polemizovat, rozhodně však není tak úplně neoprávněný, byť jsme se skoro celé minulé století učili německé vlivy na české umění přehlížet. Minuciózním uměnovědcem Urzidil jistě není, spíš nadšeným diplomatem umění, i proto však má jeho nezvyklý pohled na české umění specifickou cenu.

Johannes Urzidil: Život s českými malíři. Vzájemná korespondence s Janem Zrzavým. Vzpomínky – texty – dokumenty. Fraktál, Horní Planá 2003. Vybral, uspořádal a doprovodné texty napsal Vladimír Musil.

(Respekt)