Červenec 2004

Udej, nebo tě udají.

Marek Švehla

Vláda zatím nemá zájem skoncovat s korupcí

Pokud má známý amatérský fotbalista Radek Váňa smysl pro černý humor a koupil si minulý čtvrtek noviny, asi se hořce zasmál. Ministr vnitra tam totiž s vážnou tváří oznamuje, že součástí čerstvě schváleného vládního boje proti korupci má být trestní postih pro každého, kdo se o uplácení dozví a neoznámí je. Jenže právě o tomhle ví Váňa své. Loni neváhal, dohodl se s reportéry České televize a pomocí skryté kamery ukázal, jak se uplácí ve fotbale. Tento odvážný čin mu vynesl čestné místo mezi českými bojovníky proti korupci, ale jen symbolicky. Nedočkal se přijetí u ministra vnitra, děkovného dopisu od premiéra za statečnost. Jen absurdního, později zrušeného trestu od fotbalového svazu.

Pozor, Gross bojuje

Korupce je problém. Nestačí u něj jen pověstné „začít u sebe“. Základní rámec potírání nanejvýš nebezpečného a ponižujícího nešvaru musí položit vláda a parlament. Stačí přitom odjet na pár týdnů do Skandinávie, aby člověk poznal hlavní tajemství úspěchu: zavést maximální veřejnou kontrolu nad veřejnými penězi a přísnost na politiky či úředníky, kteří jimi disponují.

Ve středu vláda předložila nový program, jak proti korupci postupovat. Lze tu nalézt dobré návrhy. Například široce pojatý zákon o střetu zájmů, který má konečně zahrnovat i politiky a úředníky v komunální sféře. Na menších městech sice mívají noviny problém psát o mocných kriticky, povinná majetková přiznání ale mohou kontrolovat i nevládní organizace a samozřejmě političtí rivalové. Druhým správným krokem je příslib nového zákona o konkurzech, který by měl skončit praxi známou z případu ústeckého Jiřího Berky, kdy soudci do bankrotujících podniků jmenují své oblíbené správce a pak se kryjí v tandemu, místo aby soudce kontroloval a případně trestal za poškozování věřitelů.

Jenže tím dobré zprávy končí. Jak už bylo zmíněno, Gross vážně navrhuje stíhat i lidi, kteří se o korupci dozvědí a neohlásí ji. K tomu zákonem nenutili ani špiclováním posedlí komunisti. Obecně platí, že má smysl přijímat jen takový zákon, který hodlá dodržovat většina občanů. Opravdu si Gross myslí, že spolujezdec udá řidiče, který umluvil policistu na „pět set a bez bločku“? Zákonem nařízené udávání či další Grossův nápad, nasazování policejních provokatérů, jen zvyšují moc policie a v principu vytvářejí další prostředí pro korupci.

To fakt nejde

Na druhou stranu vláda a parlament nepochopitelně ignorují osvědčené postupy, jimiž se vytváří otevřené, kontrolovatelné prostředí, které naopak korupci předchází. Například odmítají umožnit Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, aby mohl dohlédnout na nyní nekontrolovatelné účty obcí. Ano, musela by se kvůli tomu změnit ústava, ale ať se tedy změní. Dále odmítají přeorganizovat obchodní rejstříky tak, aby zápis nové firmy netrval týdny či měsíce, ale pár dnů jako třeba v Nizozemsku.

Nejvíce znepokojující příklad se týká zákona vymezujícího pravidla veřejných zakázek. Parlament ho novelizoval letos, a i když právě tendry všeho druhu jsou podle mnoha indicií semeništěm korupce, vláda a poslanci jako by byli slepí a hluší. V Evropské unii i za oceánem je běžná povinnost odkrýt po vyhlášení soutěže karty (tj. zpřístupnit kompletní dokumentaci), zdejší politici tvrdošíjně trvají na tom, že to kvůli ochraně obchodního tajemství nejde, a tak také zákon schválili. Asi jako když před deseti lety v čase aféry s lehkými topnými oleji bývalý náměstek ministra financí Jan Klak s vážnou tváří tvrdil, že není možné uzákonit povinné barvení, ač by se tím snadno zabránilo záměně LTO za naftu. Dnes je Klak kdovíkde, topné oleje se barví a nikoho nenapadne, že by mohlo jít o nějaký problém.

Co dělat

Pravda, přední členové vlády jako premiér Špidla či vicepremiéři Mareš a Sobotka se aspoň snaží nevypadat jako Miloš Zeman s jeho děsivě pohrdavými úšklebky nad kritikou korupčního chování v případech internetu do škol, dálnice do Ostravy nebo ruského dluhu. Ani Špidla se ale nedokáže zbavit ministra zemědělství Jaroslava Palase s jeho krajně znepokojivými zakázkami a odmítá zprůhlednit tendr na stíhačky, abychom jmenovali nejhorší případy z poslední doby. Takže jaké tažení proti korupci? Jaké čisté ruce?

Začíná to připomínat nekonečné sliby o omezení poslanecké imunity: jakoukoli podstatnou změnu zdejší mocenská elita napříč stranami promyšleně blokuje. V případě státních zakázek jde totiž o velké peníze. Jak z toho ven? Možná se budeme muset smířit s tím, že to Češi prostě nezvládnou a korupce zůstane nedílnou součástí zdejšího života. Něco by ale politici dělat měli. Korupce je mimořádný problém, který si říká o mimořádné řešení. Premiér by jej měl vzít do své gesce, odsunout zaběhlé ministerské legislativce stranou a sestavit krizový tým lidí, kde může být bývalý ústavní soudce, zástupce důvěryhodné nevládní organizace, NKÚ, renomovaný advokát, ekonom. A hlavně – navržený plán boje proti korupci pak protlačit zpupným parlamentem. Rozumné by proto také bylo, kdyby strany tuto citlivou a důležitou agendu vyňaly z politického boje a řešily ji společně. Situace je vážná.

(Respekt)