Červenec 2004

Josef Frolík – muž na nepravém místě

Prokop Tomek

“Od jeho odchodu ze služeb pražské rozvědky, který byl věru odchodem s prásknutím dveřmi, byl na jeho život v USA vícekrát spáchán vražedný útok, ačkoliv žil pod různými jmény a na různých místech. Tak velká byla touha po odplatě za to, co Josef Frolík pražské ,kachlíkárně‘) provedl. Senátor Peel ho nazval největším Čechoslovákem po Komenském. Spojeným státům sloužil s nasazením života po 25 let. Věřil, že slouží dobré věci. Věřil, že slouží i československé věci. Exilová veřejnost ho přijímala jako kontroverzní postavu. Mám za to, že sice právem, ale nezaslouženě. Exilová veřejnost na to měla právo, ale Josef Frolík si to nezasloužil.”) Takto o bývalém příslušníku komunistické rozvědky soudil antikomunista a bývalý politický vězeň Jan Beneš. Jestliže jsou jeho slova pravdivá, proč tedy není Frolík přítomen spolu s Komenským na pomyslném Slavíně českého národa? Proč se vlastně mezi všemi uprchlíky z československých zpravodajských služeb stal legendou právě Josef Frolík?

Josef Frolík se narodil 22. 9. 1928 v Libušíně u Slaného jako nemanželské dítě Vlasty Lukešové. Jméno Frolík nosil od roku 1934, kdy se s jeho matkou oženil kladenský dělník, komunista Josef Frolík. Frolík ale pak vyrůstal u prarodičů, matka žila s otčímem a nevlastními sourozenci. Již tato stručná fakta naznačují, že Frolíkovo dětství bylo poznamenáno sociálními a společenskými handicapy. Po absolvování obecné a měšťanské školy se dočkal konce II. světové války jako pomocný dělník v totálním pracovním nasazení ve Slaném a Libušíně. Po válce, v letech 1945–1949, absolvoval obchodní akademii ve Slaném.

Již na škole, koncem roku 1947, vstoupil do KSČ. O jeho tehdejším politickém uvědomění svědčí iniciativní vystoupení proti jednomu ze svých profesorů v roce 1948, svědčil proti němu i u soudu. Profesor Gargel, označený tehdy za reakcionáře, byl v procesu odsouzen ke třem měsícům vězení.

Mladý Frolík měl velmi dobré kádrové předpoklady pro kariéru v novém režimu. Nepochybně v tom hrála roli i skutečnost, že adoptivní otec Josef Frolík, od roku 1921 člen KSČ, zahynul 4. 3. 1942 v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl vězněn pro členství v ilegální odbojové skupině.

Dne 1. 7. 1949 nastoupil do zaměstnání v administraci Rudého práva. V letech 1950–1951 absolvoval základní vojenskou službu, v jejímž průběhu požádal o přijetí do služeb Ministerstva národní bezpečnosti. Dne 1. 12. 1952 byl skutečně přijat, a to přes zdravotní handicap (těžkou krátkozrakost pravého oka), na místo účetního v ústřední účtárně ministerstva. Na tomto pracovišti vystřídal řadu funkcí, než byl 1. 3. 1955 v hodnosti podporučíka na vlastní žádost převeden do funkce mladšího referenta 5. oddělení 3. odboru IV. správy ministerstva vnitra – ekonomické kontrarozvědky. Již 25. 7. 1955 byl Frolík finančně odměněn “za rozpracování závažné akce a získání důležitých materiálů”. “Nyní je ve funkci zástupce náčelníka oddělení. Je to iniciativní pracovník, který má kombinační schopnosti a dovede vyhmátnout StB zájem”, uvádí v hodnocení ze dne 9. 4. 1956 náčelník 2. oddělení npor. František Ježek a pokračuje: “S. Frolík rozpracovává významnou akci týkající se anglického rozvědčíka. Akci systematicky rozpracovává a dovede se právě vzhledem ke své politické vyspělosti zaměřit na nejdůležitější úseky v akci. Přichází iniciativně s novými návrhy na postup a je vidět, že pro práci žije. Řídí v současné době tři agenty, z nichž jeden je trvale v zahraničí.” Stanovisko vyššího představeného toto hodnocení potvrzuje: “Doporučuji, jde o nejschopnějšího pracovníka na oddělení.” Od 1. 2. 1956 zastával Josef Frolík funkci zástupce náčelníka 2. oddělení 3. odboru IV. správy MV, 1. 7. 1956 byl povýšen do hodnosti poručíka a 9. 5. 1956 obdržel za výsluhu let vyznamenání “Za službu vlasti”. V letech 1955–1956 absolvoval roční kurs národohospodářského plánování pro pracovníky MV na Vysoké škole ekonomické v Praze. Na druhou stranu je třeba zaznamenat, že 7. 2. 1957 byl potrestán důtkou náměstka ministra vnitra za nedostatečnou bdělost: ponechal totiž v neuzamčeném stole na pracovišti různé služební dokumenty. Podle hodnocení z 31. 12. 1957 “obhospodařoval” por. Frolík podnik zahraničního obchodu Ferromet s 500 zaměstnanci. Rychle se seznámil s problematikou a získal přehled o zaměstnancích. V 1956–1957 získal v tomto podniku pět agentů, z toho tři z oddělení financí a dva z oddělení zahraničního obchodu, a dále jeden tzv. propůjčený byt.

Rozhodujícím datem ve Frolíkově kariéře v ministerstvu vnitra byl 1. 10. 1960, kdy byl převeden (opět na vlastní žádost) na I. správu ministerstva vnitra, tzn. k československé rozvědce. S krycím jménem FLORIAN byl zařazen do funkce staršího referenta 5. odboru, zaměřeného na tzv. nepřátelská zpravodajská a emigrantská centra, konkrétně do oddělení zabývajícího se teritoriem Velké Británie. Na zařazení měla mj. vliv předcházející praxe na IV. správě MV, kde jako kontrarozvědčík zpracovával i určité případy související s teritoriem Velké Británie, zejména operativní rozpracovávání a vyšetřování odhalených agentů britské zpravodajské služby, jejichž síť v ČSR rozkryl agent I. správy MV Karel Zbytek-LIGHT. Finanční odměna udělená již 23. 12. 1960 “za iniciativní, obětavé a úspěšné dokončení rozsáhlé akce, při které bylo postiženo více osob nepřátelských našemu zřízení”, naznačuje, že se Frolík dokázal i na tomto novém pracovišti velmi rychle a úspěšně zorientovat.

Frolíkovo sebevědomí nepochybně sílilo. V letech 1961 a 1963 absolvoval v I. správě MV zkoušky I. a II. stupně z anglického jazyka, což bylo s výjimkou kursu na VŠE jeho jediné resortní vzdělání. Neabsolvoval žádnou operativní školu MV, byl člověkem praxe. 1. 7. 1963 byl povýšen do hodnosti kapitána a 1. 10. téhož roku byl přemístěn do první zálohy I. správy MV. To znamenalo formální převedení do legalizačního zaměstnání, ve většině případů do diplomatické funkce v Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR, jako příprava na vyslání k plnění úkolů rozvědky v zahraničí. Následující přemístění dne 21. 4. 1964 do II. zálohy pak signalizuje, že Frolík byl skutečně “vysazen”, konkrétně do funkce staršího referenta rezidentury rozvědky ve Velké Británii. Legálně tehdy působil na zastupitelském úřadě ČSSR v Londýně v diplomatické funkci sociálního atašé pověřeného především stykem s odbory ve Velké Británii.

Podle hodnocení zvláštní komise I. správy MV z roku 1969 se v době Frolíkova pobytu v Londýně začaly projevovat jeho údajné negativní vlastnosti. V zásadě mu bylo vytýkáno, že se plně nevěnoval své práci: značný čas věnoval soukromé turistice po Anglii, neskrývaně obdivoval “pozlátko výkladních skříní”, standard a sociální vymoženosti království a západní styl života vůbec. Podle šetření rozvědky z roku 1969 se Frolíkův pobyt ve Velké Británii a rok 1964 jeví jako určitý mezník.

V této souvislosti je vhodné připomenout údajných 25 let, které podle Jana Beneše měl do své smrti strávit “prací pro USA”. Důkaz pro takové tvrzení není k dispozici. Sám Josef Frolík v knize Špion vypovídá tvrdí, že s CIA spolupracoval již v ČSSR, ovšem spolupráci měl navázat ze své iniciativy až koncem šedesátých let v Praze. Vzhledem k tomu, že se může jednat o záměrnou a pochopitelnou dezinformaci, lze s ohledem na chování Josefa Frolíka v Londýně v letech 1964–1966 uvažovat o tom, že byl rozvědkou USA kontaktován v roce 1964 právě ve Velké Británii.

Po dvou letech se Josef Frolík z Velké Británie vrátil, přesněji – byl předčasně odvolán po poněkud záhadném incidentu s londýnskou policií. Ve stavu opilosti byl zadržen v blízkosti svého bytu a odvezen na policejní stanici, zdržel se zde několik hodin a byl propuštěn na zákrok rady velvyslanectví Pátka, který ho ze stanice odvezl. V Praze byl 9. 3. 1966 z 5. odboru přemístěn na 4. oddělení 6. odboru (odbor zahraniční kontrarozvědky – OZK) I. správy MV. Frolíkovy úkoly zde byly definovány jako vysílání a získávání agentů pro plnění pomocných úkolů, organizování tzv. podstav rozvědkám hlavního nepřítele (USA) a řízení vybraných akcí v afrických a asijských zemích. V jeho kádrových materiálech jsou akce, které v následujícím období řídil, hodnoceny pozitivně. Akce IGL (zpravodajská hra s CIA) byla v rámci odboru počítána mezi nejdůležitější případy, úspěšné získání spolupracovníka krycí jméno BAKALÁŘ bylo označeno za “jednu z nejefektivnějších akcí 4. oddělení”. Do Sjednocené arabské republiky vyslal agenta DAKARA a k vyslání připravil dalšího “typa” (tj. připravovaného agenta). V roce 1968 dokonce z centrály řídil i rezidentury v Bejrútu a Kábulu.

Vehemence, s jakou se Josef Frolík angažoval v průběhu částečného politického uvolnění v roce 1968, naznačuje, že prošel názorovým vývojem, jímž se zákonitě musel odcizit tvrdému jádru příslušníků rozvědky – elity ministerstva vnitra. Vyplývá to i z hodnocení komise rozvědky sestavené po jeho útěku v roce 1969. Podle tohoto materiálu se Frolík až do Pražského jara 1968 politicky neangažoval, v KSČ vykonával nanejvýš drobné stranické funkce. V průběhu roku 1968 ale přešel na tzv. progresivní platformu, veřejně až okázale se distancoval od politických procesů a deformací 50. let i od metod kontrarozvědky, kde sám dlouho působil. Postupně podléhal vlivu tzv. progresivní skupiny na odboru OZK a stal se nositelem “frází rozšiřovaných hromadnými sdělovacími prostředky”. Zasazoval se např. za zrušení Lidových milicí, kritizoval metody sovětských poradců v 50. letech a na členské schůzi KSČ v dubnu 1968 proti nim dokonce vystoupil “hrubým a urážlivým způsobem”, když odsoudil činnost sovětských poradců v ČSSR vůbec. Po okupaci vykřikoval protisovětská hesla a snažil se ovlivňovat svoje okolí. “Nosil smuteční trikoloru a na odboru rozšiřoval nepravdivé informace o tom, že sám viděl, že z KS SNB vláčeli s. Císaře jako prase v železech, že byl zatčen prezident republiky s. Svoboda a další vlastní vymyšlené pověsti. Během pohotovostí počátkem září 1968 ztropil Frolík výtržnost, když byl značně opilý a napadl jednoho ze svých spolupracovníků, kterého později, ale ještě téhož dne, obvinil na MS VB v Praze z pokusu o jeho fyzickou likvidaci pro Frolíkovo politické přesvědčení. Za tento čin vyslovil náčelník s. Frolíkovi pokárání a vyjmul ho ze seznamu pracovníků navržených k propůjčení vyznamenání ,Za zásluhy o obranu vlasti‘ k 9. 5. 1969”.

Uvedené poznatky kolegů z rozvědky vypovídají nejen o Frolíkově nesporné odvaze, vždyť v rozvědce působila nepochybně řada “skalních” komunistů a vystupovat v reformním duchu nebylo jistě snadné, ale rovněž o určité nezodpovědnosti, s níž rozšiřoval ne zcela ověřené informace. U rozvědčíka lze tuto vlastnost považovat za překvapivou.

Dne 23. 6. 1969 vyjel Josef Frolík s manželkou a synem autem na dovolenou do rekreačního střediska čs. rozvědky Luna v Bulharsku. Průjezd měl řádně povolen mimo jiné i přes Jugoslávii, což je v souvislosti s jeho velmi otřesenou pozicí na rozvědce překvapující. Lze to snad přičíst dosud nezkonsolidovaným poměrům na I. správě MV. Nastoupit do služby měl 17. 7. Když se tak nestalo, začal aparát rozvědky postupně reagovat. Po ověření v bydlišti, že se dosud z dovolené nevrátil, byly 22. 7. požádány rezidentury I. správy MV v zahraničí o vyhodnocení bezpečnostních rizik plynoucích z možné Frolíkovy defekce a 28. 7. 1969 byl o události informován ministr vnitra Jan Pelnář. K “lokalizaci zrady, objasnění motivů, znalostí a k omezení dopadů na činnost rozvědky” byla rozkazem náčelníka hlavní správy rozvědky MV vytvořena zvláštní komise, která nařídila provést řadu kroků k získání přehledu o Frolíkových znalostech utajovaných skutečností, rizikách vyplývajících z jeho defekce a jejich omezení, mj. varováním všech spolupracujících součástí, včetně zahraničních rozvědek socialistických států.

Skutečný průběh Frolíkova útěku se asi nedá bezpečně objasnit, všechny známé verze je třeba brát s rezervou. On sám ani jeho zachránci neměli přirozeně zájem na prozrazení svého kanálu, a proto chtěli vzbudit v této věci co největší nejistotu československé rozvědky. Frolík sám ve svých později napsaných publikacích líčí podrobně dramatický odjezd z bulharské pláže přímo do Turecka člunem CIA, odkud měl vzápětí pokračovat s rodinou v cestě do USA. K I. správě MV proskočily první zvěsti o Frolíkově defekci ovšem z Vídně, a to jak z agenturní sítě, tak z otevřených zdrojů. Rakouský tisk přinesl 11. a 12. 8. 1969 zprávy o útěku jednoho zpravodajského důstojníka z ČSSR, který požádal v Rakousku o azyl (ev. požádal o azyl na velvyslanectví USA), současně s informacemi o vyzrazení asi 25 čs. agentů v západní Evropě. Podle těchto zdrojů měl v blízké době tento důstojník odcestovat do USA. Pokud se nejednalo o záměrnou dezinformaci, odcestovali Frolíkovi autem do Rakouska přes Jugoslávii, do které měli ostatně řádné tranzitní doklady. Již 8. 8. 1969 přišla Frolíkovým příbuzným z Londýna pohlednice a poté následovala další korespondence odesílaná z území Velké Británie. To vedlo komisi I. správy MV k úvaze, zda není Frolík pod ochranou britské kontrarozvědky.

Velkou pozornost věnovala rozvědka především dvěma aspektům útěku: příčinám a důsledkům. V již citovaném dokumentu komise I. správy MV s názvem “Zpráva o okolnostech, příčinách a důsledcích zrady čs. rozvědčíka Josefa Frolíka”, datovaném 14. 11. 1969, se uvádí: “V zaměstnání projevoval Frolík až nadměrnou zvědavost a rychle se seznámil s dalšími operativními akcemi, které sám nezpracovával, a získal poměrně široký přehled o stavu agentury na celém odboru. [...] Poznatková základna Frolíka k problematice HSR, ale i celého MV je značně široká, vychází především z jeho dlouholeté služby v MV i působení na HSR a z jeho vlastní operativní činnosti. [...] Jeho znalosti jsou širšího rozsahu i svým charakterem hlubší než u řady dalších emigrantů z řad pracovníků MV, což vyplývá především z jeho nadměrné zvídavosti, která se u něho projevovala po celou dobu služby v MV. [...] Jeho zradou vzniknou pro další činnost čs. rozvědky nesmírné komplikace, jejichž význam je předem těžko určovat.

Příčiny defekce měly podle závěrů komise v zásadě spočívat ve Frolíkově pocitu nedocenění jeho schopností, nepřijetí údajně věcné kritiky jeho působení v rezidentuře v Londýně (kdy se navíc cítil dotčen snad rozdílným přístupem nadřízených k hodnocení jeho působení a působení ostatních příslušníků zařazených v rezidentuře). V centrále se po návratu z Londýna cítil ukřivděný a snažil se dokázat bývalým kolegům, že mu bylo ublíženo. Další příčinou měl být špatný vliv některých kolegů na OZK, jehož výsledkem byl Frolíkův vyhraněný politický postoj v období Pražského jara. Po svých politických vystoupeních v roce 1968 se v dalším období cítil osobně a existenčně ohrožen. Komisi se sice nepodařilo potvrdit podezření o jeho možné spolupráci s cizí zpravodajskou službou již v období před útěkem z ČSSR, nebylo to ale možno ani zcela vyloučit.

Hodnocení komise je prošpikováno negativním hodnocením Frolíkovy osobnosti a jeho vlastností. Nepochybně je třeba brát tuto kritiku ex post jako tendenční, vždyť těžko si lze představit, že by osoba s tak nevhodnými osobními vlastnostmi mohla dlouho působit na důležitém pracovišti. Navíc se tato kritika v předešlých hodnoceních nikdy neobjevovala. Existuje samozřejmě druhá možnost: totiž že bdělost a ostražitost strany a ministerstva vnitra v 60. letech trestuhodně polevila. Frolík byl morálně, charakterově a politicky labilní a jeho defekce byla logickým důsledkem špatné kádrové politiky. (Pro tuto možnost hovoří například případ Ladislava Bittmana, který hned na počátku svého působení na I. správě MV udělal kádrovou chybu, “nevhodně” se oženil a podle prvních hodnocení neměl šanci na kariéru v rozvědce. Přesto se za několik let stal jednou z jejích nejdůležitějších osobností. Svoji kariéru rozvědčíka pak “završil” defekcí v září 1968 z rezidentury ve Vídni.)

Komise nakonec vyslovila přesvědčení, že vzhledem k dosavadním poznatkům Frolík své znalosti předá nepříteli. Byly to znalosti široké, vycházející z vlastní operativní činnosti i z dlouholetého působení na MV a bylo téměř nemožné zjistit jejich rozsah.

V zásadě měly Frolíkovy vědomosti spočívat ve znalosti kompletní dislokace všech objektů HSR, organizace, systému spojení a všeobecných znalostech šifrového spojení, organizace a dislokace objektů kontrarozvědky a dalších útvarů MV, spojení, metodiky řízení až do úrovně okresních oddělení MV, umístění archivů, škol MV a jiných specializovaných objektů MV. Dále měl široké znalosti o personálním a kádrovém obsazení rozvědky a kontrarozvědky a znal i téměř všechny vedoucí pracovníky. (Znal 247 příslušníků HSR, se kterými v minulosti služebně jednal, a dalších 42 mohl podle fotografií identifikovat; pro srovnání: v r. 1969 měla rozvědka celkem 1340 kádrových příslušníků.) Podle komise předal nepříteli do té doby (tzn. 14. 11. 1969) seznam 33 příslušníků HSR, 9 příslušníků centrály kontrarozvědky a jména dvou příslušníků zařazených na KS SNB Praha. Rozsáhlé vědomosti měl mít o politické situaci na MV a HSR v počátcích normalizace, což mohlo být pro “nepřítele” významné pro tipování vhodných spolupracovníků. Ohroženo zatčením mělo být 37 agentů, 50 “ideospolupracovníků” a fiasko hrozilo 45 rozpracovávaným akcím HSR. Měl znát i značnou část ideoagentury kontrarozvědky, zejména na úsecích zahraničního obchodu, financí a pojišťoven. Znal metodiku práce HSR, zejména z úseků, kde pracoval, a mohl tedy určovat objekty zájmu rozvědky a způsoby rozpracování. Měl naprosto přesné informace o práci rezidentur v Bejrútu a Kábulu a znalosti o rezidentuře v Londýně.

Pro úplnost je třeba uvést, že Josef Frolík byl 29. 8. 1969 vyloučen z KSČ, 12. 9. 1969 mu pak byla odňata hodnost majora a propůjčená medaile Za službu vlasti. Závěry komise se odrazily i v rozkazu ministra vnitra ČSSR ing. Radko Kasky č. 29 z 9. 6. 1970, věnovanému problému zběhů, příslušníků SNB a občanských pracovníků MV. Jmenovitě na případu J. Frolíka bylo dokumentováno, že vinou je špatná kádrová politika nadřízených, kteří podceňují signály morální, politické a odborné nezpůsobilosti. Jako opatření k zamezení dalších podobných událostí ukládal ministr vnitra rozkazem náčelníkům součástí FMV zpřísnit kádrovou náročnost, zpřísnit posuzování žádostí o soukromé cesty do zahraničí, školit podřízené a provést administrativní opatření proti defektorům.

Po srpnu 1968 emigrovalo na Západ nejméně osm kádrových příslušníků rozvědky (za celé MV to bylo do poloviny roku 1970 celkem 52 osob). S výjimkou L. Bittmana se žádný z nich nestal tak veřejně známým a pouze Frolík byl komunistickým režimem tak nenáviděný. Přitom se svým svědectvím o činnosti komunistických rozvědek proti svobodnému světu vystoupil veřejně před americkým senátem nejen on. Dalšími československými defektory, kteří tento krok učinili, byli 5. 5. 1971 Ladislav Bittman a 12. 4. 1976 František August.

I Bittman byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, ale jeho život v exilu se výrazně lišil od Frolíkova. Neskrýval se, nebyly na něj “podnikány atentáty”, přestože žil pod obecně známým pseudonymem Lawrence Martin v Bostonu, učil na tamní univerzitě problematiku dezinformací (!), vystupoval v médiích, publikoval knihy, články a rozhovory. K jeho nejznámějším publikacím patří The Deception Game (Hra klamů) s podtitulem Československá zpravodajská služba v sovětské politické válce (vydalo Syracuse University Research Corporation, 1972) a Špionážní oprátky (Mladá fronta, Praha 1992). V roce 1985 vydal knihu The KGB and Soviet Disinformation – An Insiders Views (Dezinformace KGB a SSSR – pohledy zevnitř). K těmto knihám o metodách činnosti komunistických rozvědek se řadí vlastní dezinformační publikace z šedesátých let o osobnosti amerického zpravodajce působícího v ČSR Charlese Kateka (Dirigent ze zákulisí, jako spoluautor pod pseudonymem Gabriel Guth; Magnet, Praha 1966) a titul První zemřel kancléř (opět jako spoluautor pod pseudonymem Vladimír Bauman; Magnet, Praha 1968). Přitom jeho schopnosti, znalosti a role v rozvědce ministerstva vnitra byly rozhodně významnější než Frolíkovy. Příčinu zcela odlišného postoje československého komunistického režimu k osobě Josefa Frolíka neznáme a můžeme si ji jen domýšlet.

Nejpravděpodobnější se zdá být naprosté Frolíkovo podřízení mediálním potřebám Západu v boji proti komunismu a z toho vyplývající široká negativní reklama režimu československých komunistů. Teoreticky je možnou příčinou i špatně zvolený styl života v USA. Zatímco u Ladislava Bittmana jako osoby známé a žijící na očích veřejnosti by jeho fyzická likvidace přece jen vzbudila nežádoucí rozruch, který by mohl převýšit “prospěch” plynoucí z takového činu, u Josefa Frolíka by takovou akci šlo provést o poznání nenápadněji. Nabízejí se ovšem i mnohem odvážnější, leč nepodložené možnosti.

Další příslušníci rozvědky, kteří emigrovali po srpnu 1968, jsou veřejnosti zatím prakticky neznámí. Využijme tedy příležitosti a přibližme si stručně jejich kariéry a osudy.

Mjr. ing. Antonín Nenko (nar. 1930), krycí jméno NEDVĚD. Po prvním roce studia ČVUT v Praze pokračoval v letech 1950–1956 studiem elektrotechnického institutu v Leningradě. Poté byl přijat na I. správu MV, kde působil na vědeckotechnické rozvědce se zaměřením na Severní Ameriku. Dvakrát byl vyslán do zahraničí, v letech 1960–1963 na rezidenturu rozvědky v New Yorku a od ledna 1968 do Washingtonu ve funkci zástupce rezidenta, legálně jako II. tajemník velvyslanectví ČSSR. Dne 25. 6. 1970 opustil byt i úřad a požádal o politický azyl v USA. Vyšší vojenský soud v Příbrami Nenka 12. 3. 1971 odsoudil v nepřítomnosti (předseda senátu plk. JUDr. Mojmír Pospíšil) pro spáchání trestných činů zběhnutí do ciziny a vyzvědačství k patnácti letům odnětí svobody. Maximální výměru trestu soud stanovil, protože Nenko vyzradil některé utajované skutečnosti.

Mjr. Zdeněk Šindelář (nar. 1932). Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Od roku 1956 pracoval v podniku zahraničního obchodu Motokov, odkud byl v roce 1957 převeden k I. správě MV. Působil v politické rozvědce v problematice německy mluvících zemí. Prakticky po celou dobu svého působení v rozvědce ale zůstal v legalizačních funkcích na PZO, Vysoké škole světového obchodu ve Vídni a od roku 1966 ve funkci úředníka mezinárodní organizace GATT (General Agreement on Trade and Tariffs – Všeobecná dohoda o clech a obchodu) v Ženevě. V srpnu 1970 převezl manželku a své dvě děti “nelegálně” diplomatickým vozem z Maďarska do Rakouska a v říjnu 1970 požádal ve Švýcarsku s rodinou o politický azyl. Vojenským obvodovým soudem v Praze byl Zdeněk Šindelář 11. 3. 1971 v nepřítomnosti odsouzen pro spáchání trestného činu zběhnutí do ciziny k šesti letům odnětí svobody. Již 29. 12. 1972 ale zemřel v Chicagu na následky perforace žaludečního vředu. Je pozoruhodnou skutečností, že v roce 1995 byl v rehabilitačním řízení sice původní rozsudek zrušen, nicméně Okresním soudem pro Prahu 3 byl zemřelý Šindelář uznán vinným ze zběhnutí podle § 282/1 a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. (Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 290/93 Sb. byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s dozorem). Po odvolání obhájce Městský soud v Praze rozsudek potvrdil s tím, že společenská nebezpečnost tr. činu zběhnutí nepominula: “Z podstatné změny společenskopolitické situace, k níž v ČR došlo po 17. listopadu 1989, však není možné dovodit, že by současně došlo k tak podstatné změně hodnocení významu funkčnosti a obranyschopnosti ozbrojených sil ČR, včetně činnosti příslušníků Ministerstva vnitra ČR ve služebním poměru.” Český soud tedy neshledal rozdíl mezi službou v politické policii totalitního státu a v policii demokratického státu.

Další dva defektoři byli rovněž dlouholetými příslušníky MV a rozvědky, ovšem jejich kariéra byla jiná než u zmíněných dvou absolventů civilních vysokých škol.

Mjr. František August-ADAM (nar. 1928) byl původním povoláním automechanik. V letech 1949–1957 byl zařazen u vojenské kontrarozvědky, v roce 1954 absolvoval roční zpravodajské studium vojenského institutu MV v SSSR. V roce 1957 přešel k rozvědce MV, nejprve na I. odbor krajské správy MV v Hradci Králové a od roku 1958 přímo na I. správu MV, kde byl zařazen v odboru zahraniční kontrarozvědky. V letech 1961–1963 byl vyslán na rezidenturu rozvědky v Londýně (odkud byl stažen po pokusu britské zpravodajské služby o získání ke spolupráci). Od roku 1966 byl zařazen na rezidentuře v Bejrútu v legalizační funkci III. tajemníka, odkud 30. 7. 1969 emigroval s rodinou do USA. Dne 4. 3. 1971 byl Vojenským obvodovým soudem v Praze v nepřítomnosti odsouzen pro spáchání trestného činu zběhnutí do ciziny k šesti letům odnětí svobody. Jeho vystoupení před výborem senátu USA v roce 1976 na tom nic nezměnilo. Rokem 1980 je datován rukopis rozsáhlé práce Ve znamení temna (pod pseudonymem Antonín Novák), kterou věnoval tématu činnost KGB proti Československu. V tomto díle August bohužel většinou nečerpal ze svých osobních zkušeností, ale především z knih vydaných na Západě defektory z KGB a z dalších otevřených zdrojů.

Kpt. Václav Marouš (nar. 1929) byl původně dělník, k Veřejné bezpečnosti byl přijat v roce 1954. V roce 1963 působil jako starší asistent katedry VB ve škole MV ve Svatém Janu pod Skalou a o rok později přešel na odbor zahraniční kontrarozvědky I. správy MV. Mj. řídil rezidenturu I. správy MV v Mexiku, kde vysazoval pomocnou agenturu proti objektům CIA, FBI na velvyslanectví USA. V srpnu 1968 odjel na dovolenou do BLR. V důsledku okupace ČSSR se vracel domů přes Rakousko, odkud emigroval spolu se svým synem z rozvedeného manželství a družkou do Austrálie. Vojenským obvodovým soudem v Praze byl 30. 9. 1971 pro spáchání trestných činů zběhnutí do ciziny a únosu (syna, svěřeného rozvodovým soudem do péče manželky) v nepřítomnosti odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody.

Poslední dva emigranti byli vysokoškoláci, kteří byli na rozvědce zařazeni jen krátkou dobu.

Npor. Stanislav Kaplan (nar. 1937) studoval PF UK v Praze a v letech 1956–1960 mezinárodní vztahy v diplomatickém institutu MZV SSSR v Moskvě. Poté byl zaměstnancem Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie v Praze a redaktorem deníku Práce. V prosinci 1967 o něj jako o novináře projevilo zájem ministerstvo vnitra. Dne 1. 4. 1968 nastoupil na I. správu MV, kde byl zařazen na 3. odbor (politická rozvědka – západní Evropa), většinu času do své emigrace v červenci 1969 ovšem strávil v rozvědné škole I. správy MV. 21. 7. 1969 odjel na dovolenou do Bulharska, odkud se mu podařilo emigrovat přes SRN do Kanady. Vyšším vojenským soudem v Příbrami byl 19. 11. 1970 v nepřítomnosti odsouzen pro spáchání trestných činů zběhnutí do ciziny a pokusu vyzvědačství k trestu 12 let odnětí svobody. (V roce 1970 se měl v SRN údajně pokusit získat čs. občana ke spolupráci s cizí zpravodajskou službou.) Kaplan v době svého působení v rozvědce publikoval v proreformním časopisu Reportér a v době emigrace v Torontu v nezávislém československém týdeníku Naše hlasy.

Npor. JUDr. Milan Štafl (nar. 1938) absolvoval PF UK Praha. V letech 1961–1964 pracoval v PZO Koospol, v roce 1964 požádal o přijetí k MV, kde byl zařazen do afro-asijského odboru politické rozvědky I. správy MV. Krátce po absolvování devítiměsíční rozvědné školy MV začal v roce 1966 studovat filozofickou fakultu Francouzské univerzity v Bejrútu (současně formálně příslušník rezidentury I. správy MV), odkud 2. 8. 1969 s manželkou a dcerou emigroval do USA. Vyšším vojenským soudem v Praze byl 9. 7. 1970 JUDr. M. Štafl v nepřítomnosti odsouzen pro trestný čin zběhnutí do ciziny k šesti letům odnětí svobody.

L. Bittman a J. Frolík byli z celé této skupiny defektorů rozhodně nejvýznamnější a jedině nad nimi byl také v nepřítomnosti vynesen nejvyšší trest. Ostatní měli znalosti spíše omezené na svůj úsek působení a jejich defekce nemusela být pro rozvědku katastrofou. Nicméně i jejich znalosti a zkušenosti mohly být pro Západ užitečné.

Jako reakce na tuto řadu defekcí byla počátkem roku 1970 na odboru “I” (inspekce a obrana) I. správy FMV vytvořena z podnětu zmíněné komise zvláštní skupina k studiu tématu útěků kádrových příslušníků rozvědky se zadáním zjistit jejich příčiny, způsoby a důsledky. Skupina vyslýchala spolupracovníky a rodinné příslušníky defektorů. Téhož roku byla v 2. odboru správy “B” I. správy FMV vytvořena další skupina ke kontrarozvědnému sledování důsledků útěků a činnosti defektorů v zahraničí. Vedoucím skupiny se stal Jaroslav Němec, krycí jméno NEKOLA. V roce 1971 byly skupiny sloučeny a převedeny do odboru 33.

Podle svědectví příslušníka rozvědky zařazeného v této skupině byli defektoři v zahraničí dobře chráněni příslušnými zpravodajskými službami, takže skupina o nich údajně neměla prakticky žádné informace. Těžiště rozpracování leželo v kontrole a analýze jejich korespondence, zasílané jim do poštovních přihrádek v USA. Na každou takto sledovanou osobu byla za tím účelem vedena složka, ve svazcích skupiny z I. odboru zůstaly výslechy a návrhy na trestní řízení. Jedním ze svazků nesl krycí název BAKO a byl veden od 23. 6. 1970 do 27. 4. 1987 na Josefa Frolíka. Od poloviny 70. let údajně zájem o téma upadal a později převládla snaha minimalizovat důsledky defekcí především pomocí aktivních opatření. Tak měla být vůči defektorům v zahraničí vytvořena nedůvěra. V případě Frolíka měla tato opatření spočívat ve zveřejňování podrobností o jeho činnosti na IV. správě MV při vyšetřování agentů “nepřítele” (zejména akce LIGHT). V roce 1982 byl 33. odbor sloučen s 26. odborem. Vzápětí byla zrušena kontrola korespondence defektorů a údajně byla skartována většina materiálu.

To jsme ale trochu předběhli. Inspekce ministra vnitra rozhodla 4. 5. 1970 o zahájení trestního stíhání Josefa Frolíka pro podezření ze spáchání tr. činu podle § 283/1 tr. zák. – zběhnutí do ciziny. 19. 10. 1970 žaloval Frolíka Vyšší vojenský prokurátor v Příbrami pro spáchání trestného činu zběhnutí a dále tr. činu podle § 105 tr. zák. – vyzvědačství. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami byl 3. 12. 1970 Josef Frolík v nepřítomnosti odsouzen podle §§ 283 a 105 tr. zák. k úhrnnému trestu 15 let odnětí svobody a vedlejšímu trestu propadnutí majetku. V rozsudku senát konstatoval, že pachatel se protiprávně zdržuje v Anglii, následky jeho činu jsou z hlediska obrany ČSSR velmi těžko napravitelné a jejich odstranění si vyžádá léta usilovné práce. Pachatel čin spáchal z nepřátelských pohnutek, a proto se soud přiklonil k maximální výměře trestu.

V lednu 1971 bylo nezávisle, na podnět odboru pasů a víz krajské správy SNB v Praze, zahájeno speciální skupinou vyšetřování StB krajské správy SNB Praha rutinní Frolíkovo stíhání pro podezření ze spáchání tr. činu podle § 109 – opuštění republiky. Po zjištění, že pachatel byl již odsouzen pro trestný čin zběhnutí, bylo stíhání KS SNB zastaveno jako neúčelné.

Příčinou Frolíkova odsouzení byly mimo “zběhnutí” i zjištěné reálné události, nasvědčující jeho spolupráci s “rozvědkami nepřítele” a to minimálně krátce po útěku. Těmito skutečnostmi byly opakované pokusy britské MI-5 o zverbování rezidenta rozvědky v Londýně Josefa Kaliny-KARHANA. Odehrály se již v červenci (!) a srpnu 1969 a Josef Frolík se jich prokazatelně zúčastnil. Kalina-KARHAN byl z Velké Británie odvolán 30. 9. 1969.

Ani v dalších letech nedával Frolík rozvědce možnost zapomenout. Italský měsíčník Famiglia Messe přinesl v srpnu 1974 článek Christophera Sweeneye Jak žijí špioni uprchlí z Východu, který pojednával zejména o Frolíkovi. Již půl roku předtím, 25. 1. 1974, vzbudil na Západě pozornost článek téhož autora nazvaný Přeběhlík odhaluje účast poslanců na špionáži. Z The Times byl pak převzat řadou dalších západních médií.

Pohár trpělivosti přetekl v roce 1976. Dne 24. 1. vystoupil totiž Josef Frolík jako svědek před podvýborem pro vyšetřování uplatňování zákona o vnitřní bezpečnosti a jiných právních ustanovení o vnitřní bezpečnosti – právního výboru senátu USA. Jádrem Frolíkovy výpovědi byly informace o činnosti rozvědky MV proti USA. Frolík vycházel z vlastních zkušeností při řízení pomocné agentury na OZK proti CIA na Blízkém Východě a Africe. Dále podal senátorům podrobné informace o struktuře a metodách činnosti rozvědky.

Podle závěrů šetření Inspekce ministra vnitra z r. 1976 spáchal Frolík svým vystoupením kromě trestného činu vyzvědačství i trestný čin podle § 112 tr. zák. – poškozování zájmů republiky v cizině – a potvrdil, že nepříteli vyzradil organizaci ministerstva vnitra a zejména I. správy MV, formy jejích aktivit v USA a její zájmy. Dále bylo potvrzeno, že skutečně “druhé straně” identifikoval několik set (!) kádrových příslušníků MV a řadu akcí I. správy MV, na kterých pracoval před svým útěkem sám nebo se s nimi v průběhu služby seznámil. Podle závěrečné zprávy Inspekce informoval senát USA pravdivě (až na nepodstatná zkreslení) o akcích BAKALÁŘ a LIGHT a zcela pravdivě o dalších akcích, zejména I. správy MV. Naproti tomu měl informovat nepravdivě o jiných akcích, například o údajně chystaném atentátu čs. rozvědky na francouzského prezidenta Charlese de Gaula, o okolnostech úmrtí manželů Žižkových v USA, o třech pokusech o vraždu čs. emigranta Josefa Jostena a o zavraždění sociálnědemokratického politika Bohumila Laušmana, uneseného čs. rozvědkou z emigrace v Rakousku.

Z těchto důvodů bylo 7. 6. 1976 zahájeno nové trestní stíhání, které vyvrcholilo rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami, jímž byl dne 23. 12. 1976 Josef Frolík v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Předsedou senátu byl pplk. JUDr. Mojmír Pospíšil, který odsoudil Frolíka již v prvním procesu v roce 1970. Zajímavou skutečností je, že týž soudce odsoudil již v roce 1964 v nepřítomnosti k trestu smrti defektora mjr. ČSLA Františka Tišlera, rezidenta zpravodajské správy generálního štábu ČSLA ve Washingtonu, legálně ve funkci vojenského a leteckého přidělence velvyslanectví ČSSR a v roce 1974 rovněž v nepřítomnosti k trestu smrti i dalšího významného defektora z I. správy MV mjr. Ladislava Bittmana.

Nejvyšší soud ČSSR za předsednictví pplk. JUDr. Václava Horáka po odvolání obhájce 3. 2. 1977 rozsudek nad Frolíkem potvrdil. Ze zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu je třeba zmínit názor, že trestná činnost, za kterou byl Frolík odsouzen, nebyla totožná s trestnou činností dřívější. Po vyhlášení prvního rozsudku odsouzený znovu spáchal nově projednávaný skutek. Nejvyšší trest byl vynesen pro vysoký stupeň nebezpečnosti činu a zvlášť zavrženíhodné pohnutky pachatele, totiž “nepřátelství k soc. společenskému a st. zřízení”. Motivy získání výhod v USA svědčí “o morální zvrhlosti a dokonce i bezcitnosti, neboť svým činem vystavil v nebezpečí řadu lidí.” Vyzradil důležité zájmy obrany vlasti ve velkém rozsahu, vznikla tak v některých případech zcela nenapravitelná a v některých případech těžko napravitelná porucha na důležitém úseku činnosti našeho státu.

V době tohoto druhého stíhání se Frolíkovo jméno dokonce mihlo v Rudém právu. Pod titulkem “Goebbelsové ještě žijí” zde Karel Douděra 16. 10. 1976 publikoval komentář k pořadu německé televize Magazin ZDF, jehož obsah údajně sloužil CDU k účelům předvolebního boje a obsahoval “nejhrubší útoky proti ČSSR”. K útokům byl využit “přeběhlý dobrodruh, odsouzený čs. soudem za protistátní činnost k nejvyššímu trestu. Tento pan Frolík si už vysloužil jméno jako tlumočník nejnestoudnějších protičeskoslovenských lží, vyráběných CIA, jejímž je agentem. Důstojníci CIA asistovali při některých jeho veřejných vystoupeních. Vlastizrádce a zaprodanec urážel oběti protifašistického boje tvrzením, že prý na příkaz Moskvy čs. komunisté spolupracovali v době II. světové války s německými orgány.” Článek uzavírá oblíbené “Lidé bděte”, ovšem s dodatkem “Goebbelsové ještě žijí”.

Kromě ojedinělé zmínky o Josefu Frolíkovi je komentář pozoruhodný i skutečností, že komunistický publicista zcela přesně předpověděl výši rozsudku československého údajně nezávislého soudu, a to více než dva měsíce před jeho vynesením.

Po dalších 12 let není o konkrétních životních osudech J. Frolíka nic známo. Vytrvale se ale připomínal publikacemi svých svědectví. První vydání vyšlo roku 1975 pod názvem The Frolik Defection / The Memoirs of an Intelligence Agent (Frolíkův útěk / Paměti rozvědčíka) ve vydavatelství Leo Cooper Ltd. v Londýně. V české verzi (Josef Frolík: Špion vypovídá) vyšlo Frolíkovo svědectví nejprve v nakladatelství Sixty 68 Publishers v Torontu, později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. První vydání na českém území vyšlo v nakladatelství Orbis v roce 1990. Jako třetí formu publikace Frolíkových svědectví je nutno uvést záznam úřední povahy: “Slyšení před podvýborem pro dohled nad naplňováním zákona o vnitřní bezpečnosti a dalších zákonů o vnitřní bezpečnosti země – právního výboru senátu USA, 94. kongres, první zasedání ze dne 18. 11. 1975”, vydaný tiskovým úřadem vlády USA ve Washingtonu r. 1976. Tato publikace vyšla před nedávnem v ČR pod titulem Špion vypovídá II (J. W. Hill 2000). Bibliografii Josefa Frolíka uzavírá útlá próza-agitka Střílející abatyše, k vydání připravená Janem Benešem a vydaná poprvé v curyšském nakladatelství Polygon v roce 1983, podruhé pak v Česku v nakladatelství Univerzum Praha v roce 1991.

Frolíkova svědectví jsou poutavým čtením: objevují se v nich líčení temné minulosti osobností čs. kultury, politiky i sportu. Vzhledem k množství popisovaných událostí a osob, obtížné dostupnosti či někdy dokonce i neexistenci některých archivních podkladů je ověření řady Frolíkových tvrzení obtížné, ne-li nemožné. Spolehnout se paušálně na Frolíkova svědectví není možné. Některá tvrzení se liší od skutečnosti v drobných detailech, jiná více, a jsou zde i příběhy, u nichž je reálné jen jejich jádro, ostatní je prokazatelně v rozporu se skutečností. Již fakt, že se jednotlivé verze Frolíkových svědectví v řadě bodů liší, a to nejen rozsahem jednotlivých pasáží, ale i rozdílným popisem totožných událostí, nesvědčí o vypravěčově serióznosti. Na základě prověření některých tvrzení lze tedy snad konstatovat, že svědectví Josefa Frolíka sice vycházejí ze skutečných událostí, bývají ale nepřesná či nadnesená. V některých případech Frolík převzal tradované nepodložené domněnky, někdy spojil existující osoby s událostmi, jichž se tyto osoby prokazatelně nezúčastnily.

Občas je neinformovaný, ale racionálně uvažující čtenář na rozpacích. Týká se to zejména prvního (anglického) vydání, určeného pro západní čtenáře. Co říci například tvrzení, že počátkem padesátých let ve státních uranových dolech otrocky pracovalo 60 000 vězňů? “Když tito vyčerpaní zlomení lidé umírali, personál tábora jednoduše zorganizoval ,razie‘ v okolí. Sebrali spoustu nevinných lidí, kteří byli v těchto otrockých táborech odsouzeni k smrti zaživa.” Stav vězňů v celém Československu dosáhl vrcholu 1. 1. 1953, kdy čítal 46 021 osob včetně obviněných. Na vlastním Jáchymovsku byl nejvyšší stav vězňů zaznamenán k 1. 3. 1953: 14 996 osob. O zmíněných raziích nebylo dosud nic zjištěno a nabízí se myšlenka, zda neměl autor na mysli tábory nucené práce, do kterých byli lidé odsuzováni mimosoudně výnosy komisí národních výborů. Na Jáchymovsku a Příbramsku skutečně existovalo v letech 1950–1951 sedm TNP, stav internovaných zde ovšem dosáhl maximální výše 1600 osob. Celá pasáž je evidentně nadsazená a jejím úkolem bylo asi západního čtenáře poněkud šokovat. Expresivní jazyk londýnského vydání nás v tom ostatně utvrzuje.

Asi nejméně nepřesností lze v nalézt líčení činnosti významného agenta čs. rozvědky Karla Zbytka alias LIGHTA. Ale přesto: nebylo mu “něco málo přes dvacet let”, když nastoupil “počátkem padesátých let do CIO”, ale v lednu 1949, kdy byl při založení Czechoslovak Intelligence Office (CIO) přijat do jeho služeb, mu bylo již 46 let. V roce 1958 nežil spokojeně ve svém hotelu ve Folkestone, zatímco CIO byl teprve před zhroucením, ale CIO byl již rozpuštěn od října 1957, kdy byl Zbytek a ostatní zaměstnanci propuštěni.

Typické je také líčení následující události: při domovní prohlídce bytu Josefa Potočka se měl podle Frolíka jeho syn poprat s estébáky a jednomu z nich ukousnout dva články prsteníku (!). V operativním svazku akce POJISTKA není o takovém incidentu zmínka. (Potoček byl navíc otcem pouze dvou dcer, nikoliv syna.) Nabízí se jednoduché vysvětlení: ve vyšetřovacím spisu je zaznamenána událost, kdy při zatýkání spoluobžalovaného JUDr. Ticháčka se tento pokusil v průběhu osobní prohlídky sníst usvědčující poznámky a kousl do ruky příslušníka MV, který se mu v tom snažil zabránit.

Zarážející je například i významný rozdíl v popisu pokusu o provedení tzv. aktivního opatření proti pracovníkům Rádia Svobodná Evropa v Mnichově roku 1959. V londýnském vydání Frolík uvádí, že příslušník I. správy MV mjr. Jaroslav Němec-NEKOLA se prostřednictvím svého agenta působícího v řadách zaměstnanců SE neúspěšně pokoušel vyměnit obsah slánek v jídelně rozhlasové stanice za kyanid (!), a tak způsobit jejich smrt. V českém vydání se v souladu s prokázanou skutečností mluví o výměně jedlé soli za sůl atropinovou, působící jako projímadlo a ohrožující lidský život “jen” ve velkých dávkách.

Velmi detailně popisuje Frolík průběh údajného zavraždění představitele mezinárodní židovské organizace JOINT Charlese Jordana v Praze roku 1967. Pokud by toto líčení odpovídalo skutečnosti, jednalo by se o velmi závažný trestný čin. Popis se ale nijak neshoduje s dosavadními zjištěními. Významným faktem je, že s událostí nemohl Frolík přijít služebně a v takových podrobnostech ani mimoslužebně do styku. Přesto případ líčí detailně a sebejistě.

Bylo by obtížné a zdlouhavé konfrontovat všechny popisované kauzy s prokázanými skutečnostmi. Proto si dovolím pokusit se o shrnutí. Frolíkova svědectví nepřipomínají věcné informace rozvědčíka. Jejich smyslem mohlo být dezinformovat komunistické rozvědky či snaha zlepšit komerční úspěch Frolíkových knih. Je možné, že Josef Frolík by po pádu komunismu v zemích východní Evropy řadu svých tvrzení revidoval nebo by byl k takovým revizím donucen. Bohužel zemřel dříve, než k tomu mohlo dojít. (V podobném momentě zemřel v americkém exilu v roce 1997 těsně před konfrontací svých odvážných tvrzení se skutečností i bývalý generál československé armády Jan Šejna. Podobně jako Frolík nás Šejna ponechal v nejistotě.)

Bylo by škoda nezmínit se o Frolíkově jediné čistě prozaické knížce s názvem Střílející abatyše. Sám ji v podtitulu označil nikoliv jako literaturu faktu, ale jako kriminální novelu, ilustrující 50. léta v ČSR. Na pozadí věrohodných kulis (rodný kraj a bezchybně popsané reálie z prostředí ministerstva vnitra) se s přehnaným množstvím naturalistických detailů na pokraji uvěřitelnosti odvíjí fiktivní příběh. Výsledkem je tendenční agitka, určená zřejmě čtenářům v zahraničí – překvapivý opus chladného a racionálně uvažujícího rozvědčíka.

Frolíkova svědectví poněkud opomíjejí jeho vlastní podíl na represích ve službách ekonomické kontrarozvědky StB. V předmluvě knihy Špion vypovídá uvádí: “Byl jsem 17 let důstojníkem pražského ministerstva vnitra a nemám v úmyslu zbavit se množstvím silných slov odpovědnosti za to, co jsem dělal nebo udělal. Nikomu jsem však vědomě neublížil a nikoho jsem pro jeho názory nepřivedl do vězení.” Frolík sice ve svých knihách zmiňuje zrání a postupný vzrůstající odpor proti úloze SSSR a komunistů na společenském a hospodářském úpadku Československa, ovšem konkrétně se nezmiňuje o svém podílu například na vyšetřování zatčených spolupracovníků britské tajné služby koncem padesátých let, jichž se účastnil právě v době svého zařazení na IV. správě MV. Dva z odhalených agentů, dr. Josef Potoček a dr. Václav Kvíčera, byli na základě i jeho činnosti na akci POJISTKA odsouzeni za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a dne 26. 1. 1957 popraveni. Jejich spolupracovníci byli odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody. A skutečně, primárně nebyli tito lidé odsouzeni za své názory, ale za zpravodajskou činnost, kterou se snažili uškodit tehdejšímu komunistickému režimu. Připomeňme si, že v té době byl Frolík vzorným pracovníkem, sklízel pochvaly a odměny.

Nenávist režimu se nesmyslně snažila vybít na Frolíkových příbuzných v Československu. Tito do té doby loajální občané, vesměs členové KSČ, byli od roku 1969 považováni za nedůvěryhodné a byli postihováni především existenčně. Byli zbavováni nadstandardních “výhod” občanů tehdejšího státu: možností cestování, významnějšího profesního uplatnění a podobně.

Dne 4. 8. 1989 otiskl spisovatel Jan Beneš v krajanských Amerických listech Frolíkův nekrolog. Josef Frolík měl zemřít na Floridě po delší těžké nemoci někdy v květnu 1989. Tato informace nebyla dosud úředně ověřena. Podle nekrologu na něj měl být vícekrát spáchán vražedný útok, byl nucen žít pod různými jmény a střídat místa pobytu. Do dnešních dnů se spekuluje o tom, zda jeho smrt nebyla důsledkem posledního – úspěšného – pokusu o atentát na jeho osobu.

Důvod, proč Josef Frolík jednal tak, jak jednal, možná tkví v tom, že nebyl mužem na svém místě. Jeho osobní vlastnosti nezaručovaly chladnou výkonnost profesionálního rozvědčíka a tento špatný odhad se stal komunistické rozvědce osudným. Stačí to na to, aby se Josef Frolík stal osobností formátu Komenského? Jeho podíl na vítězství Západu nad komunismem byl mezi Čechoslováky možná jeden z nejvýznamnějších. Bude Josef Frolík přijat českým národem jako jeho hrdina?

(ÚDV)