Červenec 2004

Lesy brání oteplování Země, mohou nás ale zradit

Martin Uhlíř

Proti ohřívání planety bojujeme zoufale málo, kjótský protokol není dost účinnou obranou, varují evropští vědci. Jen si kupujeme oddechový čas.

Původně to nebyl špatný nápad. Bohatší státy sníží emise skleníkových plynů. Na přelomu první a druhé dekády tohoto století jich budou vypouštět do ovzduší méně, než kolik chrlily v roce 1990. Kjótský protokol, dojednaný před sedmi lety, se měl stát lékem na globální oteplování.

Jenže pak se vše začalo komplikovat. "Máme hodně lesů," stěžovali si politici některých zemí, "a lesy pohlcují oxid uhličitý, mezi skleníkovými plyny jeden z nejhorších. To přece musíme započítat. A co kdybychom sázeli stromy v chudé Africe? Nemohli bychom si to také odečíst?" Proč ne, zněla odpověď. "Dobře, ale proč bychom pak nemohli počítat i naše gumovníkové plantáže, to jsou přece také stromy!" protestovali jiní. Dnes připomíná kjótský protokol nepřehledný labyrint, v jehož chodbách se ztrácejí i ti nejpovolanější. A to ještě ani nevstoupil v platnost.

Odborníci přitom varují: Nepočítejme s tím, že protokol vyřeší problém, na který si naše civilizace zadělala. Chceme-li udržet přehřívání planety pod kontrolou, budeme muset podniknout něco mnohem účinnějšího. A na pomoc lesů příliš nespoléhejme. Zatím nevíme, jak se v budoucnu zachovají.

Může se totiž natolik oteplit, že ekosystémy, které jsou dnes na naší straně a odebírají oxid uhličitý (CO2) z ovzduší, přejdou "na stranu protivníka" a nashromážděný uhlík zase "vydýchnou" zpět do atmosféry. Nejsme si jisti, zda se to stane, ale je to dost pravděpodobné. To by pak ovšem jen urychlilo další růst teploty. Říká se tomu pozitivní zpětná vazba.

Lesy a oceány ostatně ani teď nedokážou vstřebat všechny emise, které produkujeme. Jejich síly na to prostě nestačí. "Mohou nám dát jen jistý oddechový čas," řekl nedávno na mezinárodní konferenci v Bruselu profesor Han Dolman z Free University Amsterdam.

Oddechový čas ale nemusí být nijak dlouhý. "Jestliže se dnes v lesích ukládá velké množství uhlíku, které se za 50 let vrátí do ovzduší, a my to přitom chápeme jako redukci emisí z fosilních paliv, pak se dostaneme do problémů," upozorňuje profesor Dolman.

Zda to nejsou plané obavy, by měl zjistit výzkumný projekt CarboEurope, představený v Bruselu spolu s některými dalšími projekty Šestého rámcového programu EU.

Uhlíkové účetnictví

Aby byl labyrint kjótského protokolu ještě složitější, stala se jeho součástí také zajímavá, leč v praxi jen málo vyzkoušená myšlenka: s emisemi lze obchodovat. Státy, které je sníží více, než jim diktuje jejich závazek, by mohly prodat "nevyužité" emise ve formě kreditů zemím, jež svoji povinnost nesplnily. Odpovědní by vydělávali, lajdáci by museli platit.

Obchod s kredity i započítávání "očistné" funkce lesů ovšem nastolují řadu otázek. Kdo zajistí, abychom se v bludišti složitých pravidel neztratili úplně? Kdo jiný než vědci. Musejí vytvořit jakési "uhlíkové účetnictví": vyzkoumat, co se s CO2 v ovzduší opravdu děje, kolik se ho kde ukládá a jak dlouho tam vydrží, a také vytvořit kontrolní systém, pomocí něhož bychom ověřovali, zda státy nepodvádějí. Jsou to další důležité cíle projektu CarboEurope.

Kdo za to může

Co zatím víme? Současné koncentrace CO2 v atmosféře dosahují nejvyšších hodnot za posledních 420 000 let, možná dokonce za posledních 20 milionů let, a dále rostou. Může za to hlavně spalování fosilních paliv a odlesňování. Klimatologové pracující pro OSN a Světovou meteorologickou organizaci už jasně řekli, že současné globální oteplování rozhodující měrou zavinila naše civilizace. Vědci, kteří to zpochybňují, jsou v menšině a často lze u nich vystopovat napojení na ropný či jiný podobný průmysl.

Zmíněnou "očistnou funkci" lesů, oceánů a travnatých ploch se pokoušíme vyjádřit čísly. "Biosféra nyní pohlcuje asi polovinu emisí, které vypouštíme," řekl profesor Dolman účastníkům zmíněné konference, která se sešla v Bruselu v polovině května a byla věnována popularizaci výzkumných projektů EU a vědy obecně.

Nejochotněji z kontinentálních ekosystémů planety pro nás pracují lesy na severní polokouli, nevíme ovšem, nakolik se angažují lesy americké, nakolik evropské a asijské. Je nám ale jasné, že kdyby lesy časem pohlcený uhlík s díky vrátily do ovzduší, byla by to katastrofa, která by zcela přebila naše současné snahy o snižování emisí.

Stále více respektovaných badatelů také varuje před ničivými následky změny klimatu, jako jsou povodně či zatopení pobřežních oblastí (viz např. Science č. 5655, str. 176 - 177).

Pomáhají nám smrkové lesy?

Vědci projektu CarboEurope se snaží vyplnit bílá místa v našich znalostech. Vytvářejí celkový "uhlíkový účet" kontinentu. Ten by měl zároveň určit, jaké jsou emise jednotlivých států, a dokonce zasahovat až na lokální úroveň. Chceme se tedy dozvědět nejen to, kolik CO2 uvolňují či pohlcují ekosystémy celé Evropy, ale také zjistit, jak je na tom Česká republika, či dokonce les za vašimi humny. Skutečně funguje jako užitečná záchranná pumpa, která odčerpává tento skleníkový plyn z ovzduší? Nebo je výjimkou a naopak představuje zdroj oxidu uhličitého?

Měření CO2 se provádějí z paluby letadel i na zemi. Badatelé využívají několik set pozemních stanic, které sledují "výměnu" plynu mezi ekosystémem a ovzduším. Čtyři z těchto stanic jsou i na území České republiky.

Některé problémy, s nimiž se vědci potýkají, přibližuje ing. Dalibor Janouš z Ústavu ekologie krajiny AV ČR, pracoviště, které se evropského projektu účastní. "V České republice roste příliš mnoho smrků, byly vysazeny na nevhodných místech, v příliš nízkých nadmořských výškách. Takový les pak může oxid uhličitý do ovzduší dodávat, místo aby jej z něj odčerpával," říká ing. Janouš. Kdybychom tedy vliv podobného lesa od budoucího "emisního účtu" České republiky odečetli místo přičetli, neprávem bychom na tom vydělali.

Inženýr Janouš také upozorňuje, že záleží i na ročním období a charakteru počasí, které během něho převládne. Ze suchého a horkého léta se mohou těšit rekreanti, menší radost by ovšem přineslo "uhlíkovým hospodářům". Les totiž za horkého léta více dýchá a do ovzduší se z něj dostává více CO2, než kolik stačí při fotosyntéze odčerpat. To je jen malá ukázka problémů, které by do detailů dotažená "uhlíková inventura" nastolila.

Nahánění ruského medvěda

Třeba se ale problémů a zmatků obáváme zbytečně - možná se vůbec nepohneme z místa. Spojené státy kjótský protokol odmítly. K tomu, aby vstoupil v platnost, je proto nyní nutný podpis Ruska, které si však dává se svým souhlasem načas.

Minulý týden prezident Putin slíbil, že Rusko nakonec protokol přece jen podepíše. Lze tomu věřit? Z Moskvy už zaznělo hodně protichůdných výroků. Ruský medvěd jimi dosud úspěšně mátl svět a těšil se ze zástupů evropských politiků, kteří jej přicházeli prosit.

Protokol by přitom Rusku, stejně jako například České republice, přinesl značné sumy v tvrdé měně. Ekonomika těchto států totiž po roce 1990 poklesla a s ní klesly i emise. Splnit závazky z Kjóta by pro bývalé komunistické země obecně neměl být problém, naopak, západní Evropa by od nich nakupovala kredity. Jenže Kreml licituje a snad i doopravdy váhá udělat krok, který by křížil zájmy světového ropného průmyslu. Nikomu z ruských politiků se nechce ohrozit vývoz ropy a zemního plynu, na němž země vydělává.

Rusové se ale také nechali slyšet, že oni vlastně vůbec nemají zájem proti globálnímu oteplení bojovat. Prý by neškodilo, kdyby byly příslovečné ruské zimy trochu teplejší. Inu, tady každá diskuse končí. Ovšem až Rusy za jejich krátkozraký postoj ztrestají vichřice, povodně a jiné katastrofy související s globální změnou klimatu, může být už pozdě.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)