Červenec 2004

Mezi Papuánci (2. část)

Ota Ulč

Náhled do okolí

Minibus vplul na Hubert Murray Highway, do elegantního předměstí Boroko, potom přišlo méně náramné Matigori, Badili, Koki a konečně centrum Port Moresby na rohu Musgrave a Champion Street, pár kroků od přístavu a moře Arafura. Vstupujeme do hotelu, který stejně jako město byl pojmenován po jakémsi námořním kapitánu Moresby.

Hotel dřevěný a červotočivý, poskytující útulnost, s níž jsme se seznámili v Darwinu a na dalších australských adresách. Komunální záchody a sprchy někde na chodbě. Nad dveřmi metr mléčného skla, jímž v noci proniká do kamrlíků světlo zvenku asi jako odsouzencům. Též dle australského obyčeje do místnosti lze vstoupit až po složení extra zálohy za klíč. Aby bylo zaručeno, že nikdo nezmešká nic z anglosaského pohodlí a pohostinství, v hodně ranní hodinu, něco kolem sedmé, začne řádit zvonec, vyhánějící nocležníky z postele. Jídlo se poskytuje jen od té do oné minuty a hodiny a račte si pospíšit, neboť nenajíte-li se zde, nebudete mít příležitost najíst se jinde.

V jídelně dumám nad nápisem TIES AND LONG PANTS FOR GENTLEMEN IN THE EVENING OR NATIVE DRESS - páni musí být důstojně střízlivě oděni, nebo v domorodém. Frak nebo kroj. Co kdybych si přimotal trumpetu k penisu a přišel sem nahatý? Však to je - na rozdíl od indonéské poloviny ostrova - zcela legitimní, zákonu se neprotivící domorodé vybavení.

Vlhké tropy k zadušení a klimatizace v hotelu staršího data neexistuje. Máme jen fan - větrák s mátožně, poněkud se otáčející vrtulí. Měl by rozhánět vlhkou vřelou hmotu, slizké prádelní olovo, aby z toho byl dýchatelný vzduch. Ale ta naše potvora polámaná se neotáčela.

První noc sebou trhám na mokrém prostěradle, ne a ne usnout. Když už se na mne přece jen začaly snášet mrákoty, dole v hale kdosi začal třískat do piána. Neuměle, ale vytrvale, najednou ze zvuků byla melodie a tou byl Strahováček. Natáhl jsem cosi na zpocenou kůži a vykročil do haly prohlédnout si půlnočního hudebníka.

Byli dva, něco kolem dvaceti, velicí, dost vlasatí. Vypadali univerzálně. Tak se ptám, kde přišli k melodii. Odpověděli anglicky s přízvukem, který podtrhuje R, zprzní W a TH nebere na vědomí. "Ví ár from Čekoslovejkija," řekli kluci, jeden pražský průmyslovák, druhý slovenský bratr. Poté, co jsme se představili, hoši se dali do povídání. Jedou do Sydney z Bougainville, což je onen nerosty bohatý ostrov v šalamounském sousedství. Zeptal jsem se, zda jim - krajanům mladičkým, opuštěným, ještě nedávno majetníkům pionýrských šátků - nebylo na Bougainville smutno.

"Ale kdepak," ujistili, "tam je padesát poinvazních Čížků." Padesát normalizaci uniknuvších našinců, teď ztraceno, nebo neztraceno, v takových dálavách. "A jaké máte papíry, hoši?" zvídám. "No přece československej pas," divili se otázce, "už teda prošlej, to jo." "A proč si neopatříte australské papíry?" "Prosím vás, kdo by chodil pořád po úřadech," pravili v socialismu vyrostlí pionýři , v dokonalé negaci administrativních pořádků.

Pak jsem je ještě viděl ve frontě na lístky na italsko-sovětský film, v němž Marcello Mastroianni ve fašistické uniformě je zajat a sovětizován a Sophia Loren ho po širé Rusi nešťastně hledá. Ukazovali též cosi sněžného a sladkého z Tyrol. Domorodci se tuze radovali.

Anglosasové se snaží kontrolovat spotřebu alkoholu doma i za humny se stejným neúspěchem. Podle statistik bílí ovšem pijí víc než tmaví, kteří na obžerství nemají peníze. Přišel puritánský předpis, který měl znesnadnit domorodcům přístup k opojnému moku. Výsledkem byla konzumace denaturátu, slepota a smrt.

Když se začal blížit den nezávislosti a s ním i obavy, že domorodci začnou nadšením jančit k nezvládnutí, úřady zakázaly odpolední čepování. Ve dvě odpoledne tedy konec, všichni ven a zájemci trpělivě počkali na schodech, až padla šestá a šenkýř se znovu legálně chopil pípy. Porovnával jsem s hostinci v Darwinu, kde mezi bílými a černými převládala v baru přímo exemplární koexistence. Ovšem tam situace byla podstatně jiná, neboť vládnoucí běloch je ve velké většině. V papuánské výčepně nasávaly různé rasy, u stolu a pultu zachovávající vzájemný pigmentační odstup.

V jídelně obsluhoval tmavý personál, podsadití chlapíci v sukni, bez slova a bez úsměvu. Poskytovali jsme jim tolik potěšení asi jako činil esesácký oficír někdy po září 1939 v polské, hodně patriotické hospodě. Paranoidně jsem si stísněnost dramatizoval, sahal si k zátylku, jako bych mínil nahmatat jedovaté šípy, a špital jsem manželce, že někdo tam zaburácet uhuru!, tak nás tam do minuty upíchají vidličkami.

Nevlídný číšník přišel s tužkou a papírem, abych mu napsal číslo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil papuánské metody práce. Na zdi visela cedule - jídelníček a u každé řádky číslo: ovčí šlachu ve vlastním loji a rozvařený kedluben tvořilo číslo jedna. Zájemce o skopovou hrůzu tedy napsal číslo stolu a jedničku, Papuánec se s papírem odloudal, aby se pak přiloudal s příslušným talířem. I ostatní číslice, jak jsme se přesvědčili, byly těžko spolykatelné.

Co nejrychleji jsme se vzdálili a šli shánět pronájem automobilu. Burns Philp, pacifický obchod se vším, měl též své turistické oddělení a pohledná čtyřicátnice nám poskytla potřebné rady. Žel, půjčovny Hertz i Avis jsou pár mil za městem. "To nevadí, vždyť tady jezdí tolik autobusů," povídám po pravdě, a ptám se, do jakého čísla a s jakým označením městské dopravy máme vlézt.

Paní se napřímila a pokárala: "Pane, dovolte, vy nemůžete jet autobusem. Ten je přece jen pro domorodce. Od čeho, myslíte, jsou taxíky?" Pro označení domorodců užila termín "aboriginals". Nakvašeně opustila místnost.

Vypadli jsme rozhodnuti, že se povezeme veřejně, papuánsky. Musel jsem se asi projevovat notně hlasitě, neboť jsem pod jakýmsi platanem probudil pivem tuhého příslušníka australské dělnické třídy. Ochmelka se podržel trávy, výsostně říhl a povídá: "Hele, chceš auto? Tak di támhle," a máchl směrem k prvnímu rohu. "Malá garáž, privát, auto bude za půl," škytl a tráva se mu vymkla. Poděkovat jsem mohl už jen vodorovnému pařezu. In pivo zřejmě veritas, informace byla přesná a toyotou jsme v Papuánsku sjezdili, co se dalo, ač, pravda, moc se nedalo.

Deset mil za městem je hřbitov Bomana War Cemetery. Přijel školní autobus a domorodá mládež tiše našlapávala kolem dokonalých trávníků s hroby čtyř tisíc vojáků, vesměs Australanů, kteří se v horách prali s japonskými vetřelci.

Pokračujeme do těchže hor, stále mohutnějších. Míjíme vodopády Rouna Falls, ale nikde nepotkáváme ani nohu. Rovněž žádná zvířata, toliko mnoho ptactva, strakaté všelijaké exempláře, pořádné kusy, a ještě víc těch miniaturních. Jako čmeláci, jako hejna kobylek, řítí se tempem několika machů. Dýchá se líp, neboť jsme vysoko, a ve vzduchu je též cosi aromatického. Rozvířily se zvuky, snad hromobití za modrou čárou Stanley Owen Range, jenže přesvědčte mne, českého zbabělce: já si zvuky interpretoval jako hrozivá sdělení na domorodých bubnech. Zastavím, troufnu si pár kroků do džungle a každý stín mi připomíná kanibala. Hupky zpět do toyoty, nicméně pokračujeme dále k mrakům, tam, kde cesta mizí a bude jen Kokoda Trail, ona krvavá stezka druhé světové války. Všeho všudy osmdesát mil a dají se prý zvládnout za čtyři dny, přesvědčovali nás dva bílí mládenci na přilehlé plantáži.

Při návratu si musíme pospíšit. Je to tam jen kousek od rovníku, kde se slunce nesvažuje, nezapadá, ale z výšky najednou spadne za obzor. Motám se serpentinami, pulsuje to v nás - nebo že by zas ty domorodé bubny? - ale přece jen jsme stihli dorazit do Port Moresby ještě za světla. Panoramatický záliv tam hyzdí před čtvrt stoletím polopotopené, snad japonské plavidlo.

Trh Koki, též ceník za nevěsty a zabití

Port Moresby mělo asi 70 000 duší, z toho 15 000 bělošských. Ty žily ve vlastních čtvrtích Boroko, Korobosea a Gordon, a může se stát, že taková panička v Papuánsku zrakem nezavadila ani o jednoho Papuánce, jak byl rok dlouhý. Domorodé úřednictvo a jiné výdělečné živly měly svou čtvrť Hohola. Ještě dále směrem od luxusu jsme přijeli k domorodým vesnicím, přilepeným k metropoli, s chýšemi na kůlech ve vodě. Domorodé přijetí nebylo vřelé, několik kusů kamene přilétlo naším směrem.

Ne že by se domorodý lid vzájemně nějak zvlášť miloval. Starousedlíci se nesnesou s novousedlíky, horalé s lidem z údolí, lidé řeči Motu s lidmi ostatních řečí, a tak se i stalo, že muži kmene Gilala se vydali na válečnou stezku proti kmeni Chimbu, a to po nejfrekventovanějším bulváru tohoto hlavního města. Válečné utkání způsobilo notnou dopravní zácpu. Domorodcům přijde ledacos k vzteku: třeba, že musí jíst rýži a chleba, ač obé neradi, neboť milované produkty taro a yam, o něž běloch nestojí, nebyly v Port Moresby k dostání za přijatelnou cenu.

Odjeli jsme prohlédnout si Koki Market, který turistická literatura charakterizuje jako nefalšovanou domorodou enklávu v moderním městě. Byl to ale tristní jarmark, v porovnání třeba s Tongou a jejími metrákovými stvoly zeleniny. Tady na nevábném udusaném povrchu v děsném horku předsedala páchnoucím rybičkám a pár umolousaným banánům teta s tetovanými povadlými prsy, k ofotografování za desetník. Ovšem snímky černého tetování na černé kůži ve stínu bývají neuspokojivé.

Papuánsko-novoguinejský svět patří mužům a kupování žen patří k dennímu pořádku. I když manželství je privátní záležitost tohoto kterého párku, BAIIM MERI čili kupování nevěsty je transakce skupinová mezi dvěma rody. Vláda se pokusila tento vulgárně materialistický mrav zrušit, než pochopila pošetilost svého záměru. Víc smyslu dávala iniciativa prosadit zavedení jednotného ceníku. Uniformita ve svatebním nakupování však docílena nebyla.

Místní národní výbor v Bali-Witu v západní části New Britain (dříve Novopomořansko) určil 60 dolarů jako maximální poplatek za kus, což zhruba odpovídalo sazebníkům na Šalamounových ostrovech. Na výborové schůzi kmene v Jimi Valley (Western Highlands) si odhlasovali tyto standardní ceny:

1. Nová, nikým dosud nenačatá nevěsta za 5 prasat plus 1 kasuár nebo ekvivalent 300 dolarů

2. Žena dříve již jednou vdaná - 2 prasata a 1 kasuár nebo ekvivalent 37,50 dolaru

3. Žena předtím víc než jednou vdaná - "no commercial value", a tedy gratis.

Bez ohledu na lokální obyčeje, nejvíc se platí za maximální, nepoužitou pěknici, slovy Pidgin English GUTPELA MERI TUMAS ("přespříliš pěkný chlapík ženská").

Je-li zmínka o cenách za nevěsty, zaznamenám též ceny za zločin. Koncept pomsty již známe a právě tyto řetězové revanše (tzv. payback killing) značně zaměstnávají trestní soudnictví v Papue-New Guineji. Před nezávislostí Australané zrušili trest smrti - k velké to domorodé nevoli. Vesnice volaly po zavedení starého pořádku. Tmaví poslanci protestovali, že kriminál je málo. Chlap si své odsedí, ještě se za mřížemi naučí číst a psát, stane se z něho vzdělanec, a mezi své se pak vrátí se svatozáří.

Vláda se teď snaží zabití neřešit zabitím, ale kompenzací, náhradou škody, jejíž výši určí starší kmene v penězích, prasatech a kasuárech, oněch lokálních pštrosech, za něž se též kupují nevěsty. Příklad z praxe: vesničané z Komonive u městyse Goroka zaplatili 2000 dolarů, 15 prasat a 1 krávu vesničanům v Korepa. Původně je totiž pozvali na žňovou výpomoc na kávových plantážích, jenže vypukl požár a 14 brigádníků uhořelo. Při mírovém vyrovnání napíchli bankovky na sedmimetrová kopí a předali poškozené straně. Zástupci obou kmenů měli na sobě bahenní kosmetiku, peří, též hnáty, a potřásli si rukou na důkaz dobré vůle.

Ovšem mnohé přežitky zůstávají a v novinách jsem četl o bitkách kvůli jednomu praseti, nedochůdčeti, či kvůli pramalému kousku džungle, a výsledkem byly uťaté hlavy. Na jedné veselce svatebčané začali pochybovat o kvalitě poskytnutých vepřů. Z jiskry vznikl požár, jenž v Mt. Hagen změnil 76 budov a obchodů v popel.

Úřady se dozvědí o takových konfliktních situacích zpravidla jen tehdy, jestliže se staly v místech, kam vede silnice (Lae - Mt. Hagen). Mimo jejich dosah je svět sám pro sebe. Nadělovat spravedlnost nelze z řady důvodů. Příkladem nám poslouží jeden z nejméně zkrocených kmenů, který se doopravdy jmenuje Kukukuku. Vraha z těchto řad přivlekl okrskový oficiál zvaný kiap k soudu, kde se ale nenašel ani jeden úředník, který by se domluvil kukukucky. Pachatel mluvil jen po svém a byl tedy zproštěn.

Teď však zpátky k vztahu muže a ženy. Z mužského hlediska je nerovnost pohlaví to nejnormálnější pod papuánským sluncem. Jenže ženské, zejména svéhlavičky s nějakou tou dvoutřídkou začínají žbrblat, se zlou se potazují. Největší neporozumění je potkává v největších kopcích. Jeden horal, bez dvoutřídky, nicméně člen parlamentu, oznámil: "Ženy jsou od toho, aby vychovávaly děti, krmily prasata a poskytovaly souložení." (MERI EM WOK BILONG EM LUKAUTIM PIKINI NA GIVIM SUSU LONG PIK, NA BILONG KARIM LEK TASOL.)

Na našem ostrově i v módě platí nestejný metr. Muži jsou ozdobnější, okrášlenější, flamboyantní (vzpomeňte na padesátiletého kudrnáče s anténou a orchidejí). V porovnání s ním fraucimor dopadá nedobře. Ženské jsou značně tetované a slyšel jsem, že jeho důvod je výsostně pragmatický. Holka se blíží pubertě a tak ji rodina potetuje od hlavy k patě; dostalo se jí tak celoživotního zkrášlení a nemůže si stěžovat, že je nahá a nemá co na sebe. Hlavy mají oškubané jako naše kolaborantky v pětačtyřicátém roce. Vlečou s sebou síťový pytel zvaný bilum, který je zástěrou, zavazadlem i šlojířem, v něm nosí všelicos, zejména zeleninu, kojence a vepříky.

Na první neinformovaný pohled jsou jejich ústa krvavá rána. Ale to je od požívání betelu. Na onom Koki trhu vedle rybiček, banánů, jiných ubohostí, též uzených klokánků wallaby a kořene se jménem rumunské aerolinie TAROM, k mání byl i hnědozelený plod palmy areca, velikosti vejce. Zájemci, jejichž počet se odhaduje na 300 milionů na světě, z plodu vydobudou sémě, uvaří, nakrájejí, usuší, všelijak zabalí do listí, spolu s vápencem a snad i pepřem, a dají se do žvýkání. Vyvolá mírně narkotické pocity. Zde jsem pokušení odolal, v Indii ale nikoliv a sváteční kalhoty jsem si rudě a k nevycídění potřísnil. Vědci oznámili, že betel, jakkoli euforický, je šeredně karcinogenní. Každopádně ta rudá ústa a rudé plivance neposkytují nejpřitažlivější podívanou.

Občas nějaká ta tetovaná nahatá osoba pohupovala tranzistorovým rádiem jako činívaly slečna u Prašné brány kabelkou. Rádio se stalo hlavním zdrojem informací. Potištěný papír je drahý a navíc k poslechu není třeba gramotnosti. Jsou to japonské masové výrobky a nikoli velebné bedny po anglickém pánovi či rozhlas po drátě, ke kterému by nejspíš chyběl drát a elektrické vedení.

Rozhlas papuánsko-novoguinejský poskytoval přenosy britské BBC, australské ABC, s kvalitním zpravodajstvím na celostátní úrovni, promlouvaným ve třech řečech - anglicky, Pidgin a Motu, a navíc již fungovaly snad v každém z osmnácti okresů lokální vládní staničky, informující velmi neformálním způsobem vesničany ve všemožných dialektech.

Natáčel jsem si tranzistorová sdělení na magnetofon. Třeba biblické zpravodajství v Pidgin, Evangelium, epištola svatého Matouše, kapitola šestá. Dozvěděl jsem se též o posledních událostech z válčení mezi wanpela Pakistan a wanpela India. Pak zprávy ne v English nebo v Pidgin, ale v "Simple English" - v jednoduché angličtině. Asi jako kdyby redaktor s pátou obecnou přepisoval londýnské Times pro absolventy jednotřídky. Hoch se přeříkával, vracel, vyslovoval všelijak, ale účel to splnilo - jako třeba srozumitelné oznámení o paní, která v Queenslandu úmyslně zapomněla své dvě děti a půjde do basy: "Her wrong bad thinking must have do her a wrong thing."

Též stojí za zmínku zpravodajství v domorodé, našinci zcela neznámé řeči . Když sdělení má co dělat se současností, tyto primitivní jazyky si moderní termíny (úřad, kolo, škola, komise, šroubek atd.) vypůjčují z angličtiny. S takovou slovní zásobou lze smysl politického zpravodajství téměř pochytit. Podobnou zkušenost jsem později udělal v Mikronésii. Papuánský rozhlas vyhrával písničky na přání, jeho posluchačstvo bylo zřejmě mladé a požadovaná hudba značně netradiční.

Univerzita, parlament, partajnictví

Rozjeli jsme se v Port Moresby předměstími k jediné univerzitě v zemi. Učiliště nebylo ještě zcela dostavěné, ale již fungovalo a taky moderně a příjemně vypadalo mezi mnou nerozlišitelnými květy jaracand, bougainville, poincetií. Sem tam bylo sice vidět tmavou mládež, ale asi už nastaly vánoční prázdniny. Srazil jsem se s Angličankou - klasické zubaté táhlo, přímo z britské filmové komedie - a ta mne přeochotně navigovala k jednomu z děkanů.

Funkcionář přijal neohlášeného amerického pedagoga a nad jeho nevyslovitelným českým jménem se ani neotřásl. Když jsem si pospíšil se sdělením, že od něho a jeho instituce nic nechci, vlídně mi nabídl jednu z děkanských židlí. Oznámil jsem mu směr a závěr svého putování s tím, že se zajímám o modernizaci nemoderních končin, a požádal ho o odpovědi na několik otázek.

"Shoot!"

Vystřelil jsem tedy nejfundamentálnější dotaz - "v čem je největší problém země" a čekal jsem hodinovou přednášku. Kdepak hodina. Toliko jediné slovo: "Communication" čili dorozumění.

Papua - New Guinea má stovky řečí a nářečí. To pak přijde jeden autonomní jazyk na plochu 20 krát 25 mil. Toliko 37 řečí slouží k dorozumění více než 10 000 lidí. Chybějí výrazy moderní, abstraktní a početní. V mnohých případech čtyři pojmy (jedna-dva-tři-moc) vyčerpají veškerou matematiku.

Děkan taky pravil: "Festina lente." Tedy kunktátorství je náš program, nikoli revoluce. V zemi s více než čtyřmi miliony obyvatel se na univerzitu ročně hlásí 1500 uchazečů. Listoval jsem v přihláškách, každá s podobenkou; zájemci pocházející i z těch nejlidožroutštějších končin. Deset procent čili 150 zájemců bude přijato. Škola má 1000 žáků, 120 učitelů, důraz je na vzdělávání individualizovaném, tutorálním. Také si zavedli užitečnost zvanou "Zero Year" - "Nultý ročník", přípravku talentů s děrami v předchozím vzdělání. Všichni studenti bydlí na školních pozemcích, a to z důvodů praktických. I místních hoch v rodinném, nejspíš přecpaném, neadekvátním prostředí by byl v nevýhodě proti pohodlně segregovaným spolužákům. První jakýsi akt promoční se konal v roce 1970.

Nová země získala svou vlajku, úhlopříčně rozdělenou, v levém trojúhelníku s hvězdami Jižního kříže a v pravém trojúhelníku se vzácným ptákem Bird of Paradise. Vyhlášení nezávislosti v rámci britského Commonwealthu se uskutečnilo v roce 1975.

Kádrový kolotoč se dal do pohybu a Papuáncům se začalo dostávat křesel, v nichž přemnozí pak úřadovali stylem někdejších československých dělnických ředitelů. Domorodec s trochou vzdělání, talentem, elánem a pokud možno i protekcí se mohl dostat i k závratné kariéře. Třicetiletý Albert Maori Kiki se v dospělém věku dostal do školy a dokonce napsal knihu Ten Thousand Years in a Life Time ("Deset tisíc let v jednom životě"). V této své autobiografii se o Australanech nevyjadřuje příliš laskavě, jako že například "vezmou si k sobě naše místní dívky, vysvléknou je do naha, dvacet minut je stříkají hadicí, aby byly čisté, pak je osouloží a okamžitě vykopnou z domu". Kiki to dotáhl z kamenného věku na literáta a pak na ministra zahraničních věcí. Třeba přiznal, že při první státnické hostině v zámoří se na poslední chvíli učil, jak zacházet s vidličkou a nožem. Královna Alžběta ho posléze povýšila, takže se z něj stal Sir Kiki.

Pospíchám s ujištěním, že se nemíním ušklebovat . Jestliže mi někdo v Papuánsku zaimponoval, byli to právě někteří tito povýšení domorodci. Neříkám "povýšenci". Vzpomínám třeba na bankovního direktora s precizní anglickou angličtinou, který měl v nose díru. Díru na prasečí kly, jimiž se už nezdobil. Potkal jsem několik těchto řídících a kompetentně si počínajících kádrů, jejichž čichadlo končilo opuštěným, poněkud plandavým lalůčkem.

Z univerzity jsme se rozjeli do Papua New Guinea Assembly, tedy parlamentu, HAUS TOK TOK v Pidgin, neboli dům na povídání, kde se kují zákony a budoucnost země. Přízemní moderní budova prozrazovala australské architekty, kdežto vnitřek počala britská politická tradice. Zasedací síně jsou uspořádány s ohledem na systém dvou politických stran - vládní a opoziční.

Někdo někde mi říkal, že v tomto parlamentě je zaměstnán jeden Čech, archivář, vrátný či tak. Rozhlížel jsem tedy v papuánské zákonodárné budově po krajanovi, ale nikdo mi nedovedl poradit. Jeden státní zaměstnanec, rovněž s dírou v nose k zavěšení klů, byl ochota sama, běžel se mnou do mnoha dveří, až mě předal jednomu napomádovanému Mexičanovi. (S hledaným Čechem jsem se až po několika letech setkat na ostrově Mauriciu v Indickém oceánu - Manfred Mayboehm, poinvazní utečenec. Na Nové Guineji nebyl vrátným či archivářem, ale šéfem telekomunikací. Trojjazyčný přenosný systém v tamějším parlamentu bylo rovněž jeho dílo.)

V Mexikánově doprovodu jsme nahlédli do výborových kuloárů, do plenárního prostoru. I ta velká zasedací síň s židlemi pro sto zákonodárců byla vlastně malá, téměř útulná, s klimatizací, s knoflíky a naslouchátky pro simultánní překlad pronášených orací. Ty směly probíhat v trojím provedení - anglicky, v Pidgin nebo řeči Motu. Nebýt průvodce, nevěděl bych, že tvor, pár kroků od nás, byl Oala Oala-Rarua, starosta Port Moresby, kdežto ten vedle něho ve strakaté košili byl dokonce Michael Somare, předseda vlády, vzešlý z divočin u řeky Sepiku, přítel naší krajanky Zdeny Ryšavé, s kterou jsem se za pár roků poté seznámil na ostrově Rarotonga, kde pracovala jako účetní v ostrovním supermarketu.

S pokusem transplantovat parlamentní demokracii, aby westminsterská réva na papuánských svazích vydala mošt opojné svobody, řečeno poeticky až lumírovsky, se započalo už v dávném roce 1964. K prvním volbám došlo v roce 1968, tedy ve stejnou dobu, kdy se naše rodná KSČ pustila do nebývalého tance a obrození rodáci si v dialektickém zrcadle objevovali svou lidskou tvář. Když se v PNG konaly druhé volby v roce 1972, to už zatím Čechoslováci napochodovali opačným směrem do znormalizované jeskyně.

Uspořádání demokratických voleb, výkon unikátní. Volebních středisek bylo přes dva tisíce, v terénu ne ještě zcela zmapovaném. Ve Western Highlands trvalo patrole čtyři dny, než se dotrmácela do vesnice k šedesáti voličům. Někde volební urny přivezla a odvezla letadélka a helikoptéry. Viděl jsem fotografie, jak dobrovolníci - peří v kučerách, kůstky nepřátel na šňůře, penis v dutém rohu, jinak nahatí - vlékli urnu, pevně na zámek, a rovněž plentu k záruce výkonu tajné volby. Domorodá účast se blížila sedmdesáti procentům, tedy výkon nedosažitelný v USA jakož patrně i v České republice v sametových podmínkách.

Někteří kandidáti,ucházející se o přízeň voličů, byli totální analfabeti. Toliko 18 křesel vyžadovalo kvalifikaci nějakého vzdělání. Předseda vlády Somare byl též předsedou nacionalistické, mírně levicové strany PANGU (The Papua and New Guinea Union Party), zatímco hlavnímu opozičnímu seskupení United Party, se spíš pravicovou orientací, velel chlapík s jakoby moravským jménem Martin Tovadek. Začalo docházet k obstrukcím a ad hominem útokům, například k veřejnému obvinění ministra zemědělství s překrásným jménem Iambakey Palma Okuk, že se namazal v baru, užil neslušných výrazů a rozbil restaurační zařízení. Ne každý politický předák tam ale je analfabet či podvodník, aniž by se však tyto atributy musely vzájemně vylučovat. Mnozí jsou poctivci, inteligenti, též vzdělanci, včetně pár lékařů, vystudovaných na Fidži.

Mnohopartajnictví a cargo cult

Propuká mnohopartajnictví: PANGU, United Party, People's Progress Party, National Progress Party, All People's Party, Territory Country Party, jiné a nesnadno odlišitelné. Pozornost si zaslouží dvě hnutí: Jednak Peli Association, což je Cargo Cult, již nakousnutý v naší kapitole o Nových Hebridách; jednak Mataunguan Association v Gazelle Peninsula v New Britain kolem Rabaulu. "Mataunguan" znamená "Buď připraven", ale vůbec nejde o gazelím způsobem skotačící skauty na poloostrově, nýbrž o militantní, radikální hnutí, kde o občasnou politickou vraždu není nouze. Pozornost si též zaslouží separatistické hnutí Papua Besena, které se domáhá, aby v PNG za písmenem P byla velká tečka. "Papua pro Papuánce" je požadavek s historickými kořeny. Jak již víme, Nová Guinea byla německá, kdežto Papua australská. NG, částečně zdevastovaná druhou světovou válkou, je početnější, divočejší, zajímavější, má více analfabetů a též více nerostů. Papuánští jsou vzdělanější a méně prosperují.

Vůdcem hnutí je slečna Josephine Abaijah, mladá, pohledná, kultivovaná, v Anglii univerzitně vzdělaná a jediná to žena ve stočlenném zákonodárném PNG sboru. Nejde jí ani tolik o papuánskou nezávislost jako o nebezpečí papuánské závislosti na Novoguinejských, Sice se ozvaly hlasy, ať toho agitování nechá a vrátí se do rodné vesnice zplodit dvanáct dětí, jenže tyhle hlasy nemají převahu. Papuánci záměry separatistky příležitostně prosazují. Tak třeba po ragbyovém zápase v Port Moresby utkání pokračovalo v ulicích mezi šampióny a protivníky osamostatněného písmene P.

Nyní tedy onen Cargo Cult - kult zboží. Na Nových Hebridách je vzýván John Frum, údajný černošský bratranec Franklina Delano Roosevelta. Na Šalamounech pochodovalo hnutí Marching Rule. Čeká se na přísun spotřebních statků: sklady, jeskyně a jámy jsou připraveny přijmout ledničky a barevné televizory. Viděl jsem fotografii domorodců přelévajících mince z mísy do mísy za účelem jejich zmnožení. Nelze nevzpomenout na pražské alchymisty v době Rudolfa II. Ve Western Highlands vznikl klub investorů. Jeho funkcionáři (a též vyznavači kultu zboží) vymámili z vesničanů velké peníze a napěchovali je do speciálních červených krabic, v nichž se působením magie měly bankovky rozmnožit. Až nastal velký den účtování. Shromáždil se lid, představitelé kultu magicky úřadovali nad červenými krabicemi, došlo ke kýženému odklopení víka - pod nímž místo zmnoženého bohatství dlelo pouze kamení. Funkcionář kultu jménem Lugints, předveden před soudce v Mt. Hagen,. začal tvrdit, že je neodsouditelný, neboť je už dávno mrtvý. To, co stojí před soudcem, že je neskutečnost, pouhý stín mrtvoly; mrtvoly přece nelze soudit, a tak ať mu dají pokoj. Soudce se nezalekl rizika dráždit nadpřirozené síly a duchovi udělil nepodmíněný trest - trest dosud nepostihnuvší Viktora Koženého, magika Harvardských fondů.

Co si ale počít s předákem Matthiasem Yeliwanem? Stejně jako předseda vlády Somare pochází z divoké končiny Sepiku a sedí v parlamentě. Ve svém volebním obvodu zašel na horu Mt. Turu, kde před desetiletími tým amerického letectva zasadil několik navigačních znamení. Poslanec se rozhodl vyvrátit imperialistické patníky, pod nimiž tušil značná bohatství, předky připravená pro nynější syny ostrova. V rámci této akce došlo k zničení vegetace v terénu, aby tam mohlo přistát 400 boeingů s kýženým cargem. Velká událost skončila zklamáním. Letecké svazy, bombardující ostrovany spotřebním zbožím, se nedostavily, aniž ale zákonodárce Yeliwan ztratil tvář. Potíže růstu vysvětlil poukazem na magii bílého muže, který blahobyt domorodcům nepřeje a proto jejich kroky maří.

Na oné hoře Turu mělo být cargo též proto, poněvadž někdo tam našel použitou (americkou) krychličku na flash, a uviděl v ní dříve nespatřené záblesky. Yeliwan a jeho následovníci též zbožňují knihu a tou není ani bible ani korán ani Otázky leninismu, nýbrž paperback Agathy Christie "Evil under the Sun". Důvody jsou dva: jednak je na obálce loutka holčičky, propíchnutá jak je zvykem při woodoo ceremoniálu, a jednak Christie zní jako Christ, tedy Kristus, a pak k zázrakům máme jen kousek.

Jsou to lidé jiného věku. Přece první kolo, které kdy viděli, bylo kolo podvozku aeroplánu, co se jim z nebes snesl na louku. A nastala světová válka, z velkých nebeských ptáků se začalo valit vybavení, od jeřábů po žvýkačky. Okukující majitel kamenné sekyry prožíval fundamentální šok. Odkud tohle všechno přišlo, jak to, že jiní to mají, a on ne? Se zbožím se v amerických uniformách rovněž dostavili černí chlapíci čili důkaz, že člověk s tmavou pletí může mít cargo, a poněvadž my ho nemáme, bude to tím, že nám bohatství nepřeje bílý cizinec. Ten zná tu magii, má klíč k bráně hojnosti, ale nemíní nám odmykat. Další krok pak učiněn: bílý cizinec se nejenom s námi nemíní dělit o svá bohatství, ale on nám i brání, abychom si užili naše vlastní materiální statky, které nám předkové z Hádu posílají. Běloch stojí v cestě, abych inkasoval své. Škodí mi, hatí má práva, tedy mu budu škodit.

Kdyby se jen spokojili s tímto radikalismem! Vyznavači cargo cultu se totiž vybíjeli destruktivně, nihilisticky: pobili vlastní dobytek a prasata a všechny lopotně získané bankovky odhodily do strží. A pak čekali na Mesiáše. Slovanský kněz Francis Mihalic ve své učebnici Pidgin English definuje cargo cult takto: "Podle této pověry, převládající v Jižním Pacifiku, zemřelí předkové posílají svým potomkům na svět všelijaké druhy žádoucích předmětů. Důvod, proč předměty doručeny nejsou, jen ten, že Evropané doručení brání."

Dlužno dodat, že kult zboží, který pronikl či aspoň probleskl na všemožné ostrovy jižních moří, byl též inspirován křesťanstvím. Však stačí zaznamenat zázraky v bibli. Lze-li zmnožovat chleby a rybičky, proč nezmnožovat mince v lavoru? Domorodci rovněž hledali magickou formuli k získání zboží studiem bílé magie - bible a křesťanských náboženských obřadů.

Nejeden pozorovatel definuje vztah domorodců k Evropanům jako hopeless envy - beznadějná závist. Též ignorance a wishful thinking. Domorodec neví, že pianu musí předcházet jeho výroba. Rituál tedy má uspíšit realizaci žádoucích statků. Rusové si chtěli pospíšit z feudalismu do komunismu, Papuánští ze společnosti kamenné do konzumní. S energií někdejších alchymistů pak experimentovali s bizarnostmi, jejichž společným jmenovatelem bylo napodobování západního způsobu života. Za patetickou ukázku takového snažení pokládám toto: jak známo, běloch manuálně nepracuje, ručičky si nešpiní, sedí za stolem, úřaduje, má všechno, kdežto my se dřeme a nemáme nic. A tak ti chudáci dobráci kultisté si postaví stoly, přistaví židle, opatří si kupy papírů, posadí se a začnou papíry obracet, razítkovat, přerovnávat, ve vytrvalém počínání a očekávání, že takové úsilí přinese cargo, bohatství. Vlastně i tato metoda mi připomíná budování socialismu, jak jsem je zažil v padesátých letech.

Do světa pronikla zpráva o cargo cultu Lyndon B. Johnsona na ostrově New Hannover. V šedesátých letech si Novohannoverští odhlasovali, že vladaření Austrálie už mají dost. Proto mezi sebou vybrali 1500 dolarů za účelem nákupu L. B. Johnsona, tehdy ještě v Washingtonu v činné, problematicky úspěšné prezidentské službě. YUMI LAIKIM JOHNSON - NAMBAWAN BIGPELA LONG KANTRI - neboli MILUJEME JOHNSONA PREZIDENTA VELKÉ ZEMĚ - bylo heslo dne, a procentuálně měl mezi ostrovany víc přívrženců než v rodném Texasu. Nabídka byla doručena do Bílého domu, leč nevyslyšena. Domorodci však proti USA nezatrpkli, jak dokazuje úspěch amerického katolického misionáře Bernarda Millera z Toleda v Ohiu, který se stal manažerem kultovních záležitostí. Nevyčerpaný prezidentský fond použil k investiční výstavbě jakéhosi ostrovního JZD. Družstvo se zabývalo rybářstvím a přidruženou drobnou výrobou a podle posledních zpráv zdárně prosperovalo.

Takový příklad snad poskytuje naději, že s kultem lze někam přece jen užitečně dojít. Bankovky raději investovat než pálit a přehrabování v papírech ponechat odborníkům. Tak vznikl PNG Investment Corporation Fund (STORI BILONG INVESTMEN KOPORESEN), v němž domorodci jsou investory, akcionáři, a tedy podílníky IBM cargo, Dupont cargo, jiného pěkného carga. Na tak optimistickou notu rozlučme se s kultem zboží, surrealistickou variantou romantického materialismu, jehož představitel, poslanec ukamenoval s pomocí vesničanů dva dobrovolníky, kterým slíbil zmrtvýchvstání.

Umělecké sklony

Mezi Melanésany je hodně výtvarného talentu. Nehledejte mezi nimi muzikanty a literáty, ale jejich primitivní kumštýřství ve dřevě je jedním z nejznamenitějších. Zvlášť vynikající je tvorba v oblasti řeky Sepiku a na ostrovech Trobriand. Vyspělejší, více modernizované a europeizované ostrovy - Fidži, Tahiti, Nová Kaledonie - jsou však již značně vykoupené, autentická lidová tvořivost je na vymření, k dostání je vesměs jen drahý komerční šmejd. PNG a její ostrovy jsou méně vyvinuté, méně komerčně zranitelné, a chci věřit, že mnozí domorodí Michelangelové v džungli nadále tvoří. Vláda chce zabránit výsledkům sousedních snědených krámů a nedovoluje exportovat unikátní kusy. V Pacific Islands Monthly jsem se dočetl o lapení francouzské bandy, která z Port Moresby pašovala ostrovní umění ve speciálně vybaveném letadle.

Hned vedle papuánského parlamentu je muzeum domorodého kumštu s vynikajícími exponáty. Z některých šel dost děs. Vzpomněl jsem si na vyprávění sběratele a poutníka Davidsona v Melbourne, jak je novoguinejský kumšt krutý. Nemá zbla laskavosti a uvážlivosti umění australských aborigines.

Z muzea v Port Moresby jsme ještě zajeli do Cultural Center, kde pod širým nebem nashromáždili všemožné výrobky včetně vyřezávaných člunů, do kterých se vejdou posádky až do počtu dvou set. Město mělo aspoň tucet obchodů s domorodým uměním a když jsem jich většinu objel, neměl jsem dojem, že jde o činnost bezohledně zisku lačnou. Některé prodejny patřily dobročinným společnostem, za pultem stály skautky a misionářky.

Koupil jsem pár štítů a panáčků od Sepiku. Převládá na nich barva okrová, rumělková, v očních důlcích jsou mušličky a v nosní díře mašličky. Unikátní je tvorba z ostrova New Ireland, nelze ji splést: charakterizoval jsem ji jako jakési divošské rokoko. Značně mnohotvárná mi připadala tvorba z ostrovů Trobriand, o nichž jsem se již zmínil v souvislosti s jejich pověstí náramného karnálního pohostinství. Některé řezbářské kousky byly poloabstraktní, nevřelé, babylonsky odtažité. Jiné trobriandské výroby pak radost sama. Nejčastěji se opakuje motiv prasečí, neboť jak již víme z Nových Hebrid, vepřík pro Melanésana znamená stravu, prestiž, nákupní cenu nevěsty, kly do nosu. Selátka jsou hýčkána, jsou dokonce ženskými kojena, což je dost šeredná podívaná, mně známá jen z fotografie. Sele dostane i jméno a když se tak vlastně stane členem rodiny, mezi vepřovou pečeni a dobré zažívání se vklíní etické zábrany. Řeší se to výměnou pašíků mezi sousedy, takže pak padnou předsudky a s gustem se kouše do cizího.

V obchodech s tak krásným zbožím si lze těžko vybrat a ještě nesnadnější je vybrané odtransportovat domů. Rejdařská firma ode mne požadovala 150 dolarů za přepravu dvoumetrového totemu, takže jsem ho misionářům vrátil. Ale i expedice štítů, prasátek a panáčků přišla na pořádný peníz.

Papua New Guinea není tím největším magnetem světového turismu a tedy ani hlavním zdrojem valut, jak tomu je v jiných končinách. Vysvětlení, vzájemně se nevylučujících, je několik: nedostatek investic; konzervatismus někdejších australských administrátorů; nacionalistická nedůtklivost jejich domorodých nástupců; nynější poznání, k jakým negativním výsledkům u sousedů mohou takové investice vést a v neposlední řadě ekonomický potenciál země.

Nemají tam totiž zapotřebí si připásat hospodskou zástěru a ve švýcarském předklonu vítat valutové hosty, hromadně se dostavivší k fotografování divošského lidu. V jižním a západním Papuánsku, té mizerné neobyvatelné končině, došlo k objevu značných ropných zásob. Tak vida, klanět se budou jiní. Zlata už je sice míň než bývalo, nicméně pár společností a pár tisíc domorodých soukromníků si slušné zisky stále vykutá. Mají tam ryby ve vodě, dřevo na suchu a rovněž tři CO: copra, cocoa, coffee.

Tady máme co dělat s nevyvinutou nehladovou zemí. Jen pět až deset procent obyvatelstva je odkázáno na mzdu k opatření každodenní obživy. Velká většina nemá mince, ale půdu, protein v potoce, na stromě vždycky něco roste, takže kanibal, i kdyby se dal na vegetariánskou dietu, je na tom kaloricky lépe než třeba vládní rada v Bangladéši. Papuánští se nepřetrhnou, vždycky se najde plno času na tancovačky, veselice a nicnedělání. Když v horách mráz zničil úrodu sladkých brambor a hrozil hladomor, nikdo neumřel. Daly vlády australská, novozélandská, dala kapitalistická společnost Burns Philp a fondy též poskytl cargo cult jménem Pomio Kivung.

Zní to tedy dosud jako relativní selanka a snad taky je, ve srovnání s tucty jiných státních útvarů. Nicméně si Papuánští budou muset pospíšit. Stále je největším zaměstnavatelem stát, jemuž peníze dává Austrálie, která je třeba přestane dávat.

Místní mravy a nemravy

Opakuji, že Nová Guinea není ostrůvek, ale kontinent. Rozhlédneme-li se všemi PNG směry, uvidíme čtyři oblasti:

1. Papuánské a novoguinejské nížiny

2. Highlands, oblast hornatá. Dojet do kdysi německého Mt. Hagen, pobýt v příjemně dýchatelném klimatu na kávových plantážích a pak v baru pookřát v diskusi s lidojedem, který si tam zaskočil na pár piv

3. Povodí řeky Sepik, ideální pro zájemce o nákup domorodého umění či o lov krokodýlů

4. Okolní ostrovy (New Britain, Bougainville, Manus, Trobriands a další.)

PNG Annual Agricultural Show - zemědělská výstava - má značný nárok na globální primát nejnáramnějšího mumraje, pořádaného kdekoliv. Tento takzvaný sing-sing předčí každoroční sloní kavalkádu v cejlonském královském městě Kandy u katedrály Buddhova zubu, přetrumfne náboženské ceremoniály ve Vatikánu, v Mekce, v Benáresu, a jistěže se v minulosti vyrovnával československým spartakiádám a prvomájovým průvodům. Jeden rok se sing-sing koná v Mt. Hagen, druhý rok v městysi Goroka. Dvacet tisíc bizarně pomalovaných, opeřených, kly vybavených účastníků se dostaví, mnozí po týdenních pochodech. Jejich krasavice se natřou vepřovým sádlem, zmalují všelijakými barevnými obrazci. Tančit a výskat se bude téměř celý týden. Též se značně hoduje. Vepřové olympiády, zabijačka třeba dvě stě prasat, upéci, rozprostřít na trávě, pověsit na stromy, do všeho praží slunce a za pár dní desítky hodujících tanečníků z toho umřou na botulismus.

V kraji Goroka se pohybují takzvaní Asara Mud Men, muži, zabalení do šedého bahna s makrokefalickým jakoby skafandry. Kdysi se prý takto vyšňořili místní bystré hlavy, které uplatnily Žižkovu strategii - slabý musí siláka přelstít. A vskutku, agresoři se zděsili, přisoudivše siluetám nadpřirozené moci. Vypadají jako obrovitá spermata pod mikroskopem. Tyto své někdejší poddané též navštívil následník britského trůnu princ Charles a místní tisk ho v krásné Pidgin English identifikoval jako NAMBA WAN PIKININI BILONG MISIS KWIN.

Několik měsíců před naší návštěvou ostrova, lid Daru uspořádal velikánskou lidožroutskou hostinu. Lidské lebky - žeň to vzájemné občanské nelaskavosti v oblasti Sepiku - se stále objevují k prodeji v Sydney, ačkoli export lebek a lidských hnátů je již deset let zakázán.

Seznámil jsem se s podrobnou zprávou o expedici do kraje Asmat, na jižním konci ostrova v indonéské části, končiny mizerné, nelaskavé, komáry posedlé, natolik bažinaté, že domorodci vlastně nemohou patřit ani do doby kamenné. Jsou všelijak zmalovaní a nos mají propíchaný na několikrát. Lidské obratle a dolní čelist na šňůře jako ozdoba, k odpočinku lebka pod hlavou. Lebky jsou tedy ve funkci podušky a též ornamentálního vyšňoření chatrčí. Je-li v kosti díra (kudy se vyjedl nezdravý mozeček), hlava byla nezákonně opatřena. Nepoškozená hlava prozrazuje, že odpočívám na regulérně zesnulém příbuzném. Popsána je bitva, kdy jedna vesnice přepadla druhou a čtyřicet lidí bylo zabito. Přeživší triumfálně prozpěvovali "Zabili jsme člověka, jak jsme šťastní!"

Hlavním zdrojem potravy v končině Asmat není člověk, ale palma ságo. V poražených palmách hnízdí mandelinky. Jejich larvy dosahují velikosti dospělého palce. Pak s nimi na špejli, do ohně a lahodu slupnout. Asmatští přirovnávají člověka ke stromu: "Nohy jsou kořeny, trup je kmen, paže jsou větve a hlava je ovoce." A těmto dobrákům jde právě o takové ovoce, čerstvě česané bambusovým nožem. Podaří-li se sklizeň, radostnou událost rozšíří do kraje buben, potažený ještěrčí kožkou a vyztužený lidskou krví.

Do tohoto kraje Asmatů zavítal v listopadu 1961 Michael Rockefeller, jehož otec byl tehdy guvernérem státu New Yorku. To už jsem byl v Americe, četl všelijaké dohady o miliardářském synkovi v papuánských žaludcích, aniž mohl tušit, že někdy přijedu na tentýž ostrov a budu mít příležitost k přeptávání. Seděl jsem tam s chlapíkem, který se mi dušoval, že končinu Asmat zná, neboť lov krokodýlů je jeho živobytím. Rozpovídal se o mizérii, ale i prý kráse kraje, kde se lze pohybovat měsíce, aniž by se noha dotkla souše. Naprší tam třeba půl metru vody za den. Počet asmatských se odhaduje na dvacet tisíc. Jsou vesměs malého vzrůstu - v průměru jen metr a půl - mají pověst jedněch z nejčilejších dosud činných kanibalů a lovců lebek, ač na takový lov se prý vydávají dost neradi a dekapitace uskutečňují jen v případech absolutní nutnosti. Poněvadž však čerstvě uťatých hlav je třeba ke složení zkoušky dospělosti, k zajištění plodnosti a třeba i získání jména pro novorozeně, to pak je pořád co dělat. S bambusovým nožem se musí zacházet šikovně a podle předpisů, určujících jak, co a v jakém pořadí krájet, připravovat, rozdělovat. Protokol je přísně dodržován.

Mezi tímto lidem už mnoho let žil katolický kněz Gerard Zegwaard, dvoumetrový dlouhán, jehož si tam vysvětlili jako vlastního vyrostlého a vybledlého předka. Těšil se značnému respektu. Za první své tři roky v asmatském kraji napočítal kolem 750 případů, kdy lebka byla ulovena, což při celkovém počtu 20 000 obyvatel není malý výkon. Asmati jsou ale úplní beránkové ve srovnání s lidem Hewa v téměř nepřístupné horské končině západní Nové Guineje. Ti si ročně vybijí jedno procento vlastního lidu, tedy vražedný výkon stokrát znamenitější než je mordování v New York City a dalších západních moderních metropolích. Hlavně tam jdou po čarodějnicích. (Viz Lyle Steadman "Cannibal Witches in the Hewa", Oceania, University of Sydney, Dec. 1975, pp. 114-121.) Lov lebek - jakkoli tedy údajně nemilovaná činnost - zůstává centrálním tématem v tamější kultuře. K památce dekapitovaných a konzumovaných se staví bohatě vyřezávané totemy, o něž měl mladý Rockefeller, antropolog a sběratel, velký zájem.

Současné potíže růstu

Na své první výpravě v Nové Guineji mladý Michael Rockefeller se vydal do vnitrozemí, do hor k lidu jménem Dani v údolí řeky Baliem. Dva členové expedice se zasloužili o pozoruhodnou knihu (Robert Gardner a Karl G. Heider, Gardens of War , New York: Random House, 1968, str. 184), v níž je víc fotografií než textu. Je to vizuální kronika tamějšího života včetně záběrů autentické bitvy. Něco z ní teď ocituji k dokumentaci oné ostrovní mnohotvárnosti.

Lidé Dani jsou povoláním sedláci a válečníci. Pěstují sedmdesát druhů sladkých brambor, ale zejména se věnují pěstování prasat. Tento druh živočišné výroby spolu s válčením jim zřejmě působí největší potěšení. Muž je tvůrce, inseminátor, žena je pracovní síla. Muži patří vzrušení a drama, ženě byla přidělena monotónní existence a dřina. Výsledek je patrný a v případě ženských také depresivní: kakabusové, zamračené pod síťovou plachetkou osoby. Kdežto páni, ti jsou jako šídla, hluční a povídaví, též notně nervózní a jejich projevy optimismu působí nepřesvědčivě. Na rozdíl od svých neelegantních jednobarevných ženštin se muži znamenitě šňoří, až na hlavní potentáty, kteří k svému majestátu dekoraci nepotřebují, a tak jejich oděvem je toliko roura na penisu.

Jestliže prasata a války jsou nejradostnějšími aspekty života, elementem nejdůležitějším jsou duchové. Jsou to všudypřítomné osoby vyšší kvality, vylepšené svou smrtí. Bohužel jsou nevypočitatelní, snadno se rozezlí, stačí porušit některé z mnoha tabu a hned se pomstí nadělením nemoci do rodiny. Největší potíž je s duchy nedávnými, jejichž pozemskou pouť ukončilo násilí, dosud nepomstěné. K dosažení snesitelného modu vivendi je třeba dát závazek, že při nejbližší příležitosti bude vykonána pomsta, takže pomstěný ukonejšený nebožtík může dát ze záhrobí aspoň na chvíli pokoj. Jsme tedy opět u řetězové reakce jako záruky vzrušujících dnů příštích.

Těchto Dani ve velikém údolí žije asi 50 000. Jsou organizováni do klanů, osad a několika tuctů naprosto proradných aliancí. Každá jednotka je potenciálně proti všem. Nevedou války z důvodu patriotických či za účelem dobytí a rozšíření území či vlády nad poraženým lidem či snad aby vítězstvím nastolili trvalý mír. Tady se válčí, poněvadž to mají rádi, byli tak vychováni, a pak rovněž chtějí mít pokoj s duchy v domácnosti.

Každou vesnici střeží věže jako kdysi na socialistických hranicích, aby bylo vidět na válečné paliče, blížící se agresory. Dani pěstují bitvy formální a přepady neformální.

BITVY: Napřed se extravagantně vyfešákovat. Poté z hranice osadního katastru zahlaholit výzvu k sousedům. S tím se sveze pár urážek. Každopádně výzva bude přijata a bitva začne - obyčejně kolem jedenácté hodiny dopoledne. První útoky jsou vlastně rituální oťukávání ve stylu orientálních zápasníků.

Po symbolickém střetu se jede naostro, a to pak trvá deset až patnáct minut, se sto až dvěma sty účastníky na každé straně. Po první čtvrthodince nastoupí druhá směna k opakování téhož. Problém bývá s oštěpem. Je to cenný, považovaný kus výzbroje, bojovník ho nechce ztratit, a tak vrhá zbraň podřadné kvality, s níž zas tak moc netrefí. Není to druh bojování v tradici rudoarmějců, když URRRÁ se vztyčeně hnali proti kulometným hnízdům. Spíš se tady ujaly italské renesanční metody, kdy město vedlo válku proti městu a všichni válečníci konflikt přežili. Voje bojovníků Dani se pohybují šachovnicově a stačí nenápadný tah a už mažou zpět do původních pozic a proto mnozí bývají zasažení do zadnice.

Denní norma těch čtvrthodinových klání je deset až dvacet. Když je příliš horko, válečníci se věnují konfliktu s menší vervou. Když začne pršet, nastane okamžitý mír a jde se domů. Ale i za počasí, příznivého Perunovým záměrům, si přespolní včas začnou balit válečnická fidlátka, aby to domů stihli ještě za světla. Před soumrakem si vojska ještě vynadají a po této verbální potupě se odpíská příměří.

PŘEPADY: Ty jsou neformální a negentlemanské. Tady neplatí žádná pravidla, až na pravidlo šalby. Za mlhy a před svítáním se komando těch nejlepších z nejlepších, deset, dvacet chlapíků, vplíží do cizí vesnice, aby někoho zabili a tím se pomstili, kterýžto čin bude opět pomstěn a tak dále, jak už dobře víme. Autoři knihy se zúčastnili takové proradnosti proti osadě Wittaia a představují nám bojovníky jménem Tege Warek, Tekman Biok, Oloro, Umue, Siba, Huonké, Apeori, Asukpalek, Aqukweak, Hanomoaa, Yonokma, Aatlabu, Pilaké a Husak.

Nebude bez zajímavosti sledovat budoucí vývoj na Nové Guineji, s jednou půlkou v nezávislosti po odešlých Australanech a druhou v asimilaci s dostavivšími a k odchodu se nemajícími Indonésany. Jistěže mnohé domorodé masy si budou dál počínat po svém, lovit hlavičky, přelévat z lavoru do lavoru mince za účelem zmnožení, bez ohledu a z dohledu té či oné úřední moci.

Vlády se střídají, když padl první ministerský předseda Michael Somare, přítel naší krajanky Zdeny Ryšavé, nikdo mu hlavu neuťal, aby ji pak vítězně nesl na klacku. V úřadě ho vystřídal Sir Julius Chan, který vydržel až do roku 1997. Po něm žezlo převzal William Skate, dosavadní starosta hlavního města Port Moresby, které se zatím rozrostlo ve víc než čtvrtmilionovou metropoli. Ještě v sedmdesátých letech tam bývala odbočka SVU, Společnosti pro vědy a umění, složená zejména z poúnorových a poté i z posrpnových exulantů - lékaři, inženýři, geologové, takoví - ale již není.

A není se co divit. Přibývá tam vloupání a znásilňování pokud možno bílých žen. Příliv nezaměstnatelných živlů z pralesa, nemají co na práci, věnují se zločinu, nejpopulárnější jsou loupeže a carjacking - únosy automobilů. Bez vzdělání, bez naděje, a tak jim násilí dává pocit moci. A pokojnému obyvatelstvu pocit bezmoci. "Několikrát jsem byl oloupen, jednou jsem byl probodnut, jednou měl rozseknutou lebku - což je tady zhruba tak průměr," svěřil se občan reportéru The New York Times (1. 5. 1997). Epidemie násilí učinila z Port Moresby jedno z nejobávanějších měst v Asii.

K růstu násilí dochází i v dálavách. Tak například ve výšinách u města Mount Hagen, adresy řady Němců plantážníků a též několika našinců, na stezce kdosi za volantem přejel příslušníka jiného kmene a vypukla válka, v níž lehlo popelem tisíc domorodých chatrčí. Tisíc prasat a slepic pobito, lidí o něco méně. Tamtéž ředitel školy středního stupně suspendoval několik žáků z desáté třídy, poněvadž příliš pili. Rozčilení rodičové s noži a sekyrami přepadli konferující učitele ve sborovně a došlo k ošklivým zraněním.

Tuto potenciálně přebohatou zemi s oněmi tři CO (copper, copra, cocoa), občas charakterizovanou jako "horu zlata, plující v moři oleje", postihlo v roce 1998 několikeré neštěstí, které vyústilo v největší finanční krizi od vzniku nezávislosti: pokles cen nerostů, nedostatek investorů, dopad značných hospodářských potíží v Asii, a také příroda si zařádila jedním velkým suchem a pohromou v podobě tří tsunami. Zemětřesení o intenzitě 7 na Richterově škále dalo do pohybu víc než deset metrů vysokou vlnu, která se přihnala k pobřeží, kde v šíři 35 kilometrů zcela zničila vesnice, zabila tisíce jejich obyvatel. Spoušti odolaly jen kokosové palmy.

K řádění přírody nutno připočíst odvratitelné, byť ne snadno řešitelné problémy politické povahy. Starosti se separatistickými Papuánci, kteří se chtějí odtrhnout na jihu či s lokálními patrioty na Gazelle Peninsula, Gazelím poloostrově na ostrově New Britain. Zdaleka nejvíc starostí ale dělají usilovatelé o nezávislost ostrova Bougainville, zeměpisně blíž k Šalamounovým ostrovům než k Nové Guineji.

Je to ostrov náramně barevný, malebný, žírný, obsypaný orchidejemi a safírově modrými obrovitými motýly, s kakaem a hlavně mědí ve vulkanických kopcích, a s přemírou ryb v korálových útesech - onen ostrov s "padesáti Čížky", jak nás v Port Moresby informovali nokturnální pianisté. Ebenoví domorodci té naprosto nejčernější pleti pohrdají jinými Melanésany pro údajnou bledost jejich kůže a o dary ostrova se nemíní dělit. Měděný důl Panguna, prý ten největší na světě, byl též největším daňovým plátcem v zemi, ale již není. Opakované akty sabotáže vedly v roce 1989 k zastavení těžby .

Separatisté organizace BRA (Bougainville Revolucionary Army) pod komandem bývalého zeměměřiče jménem Francis Ona vyhlásili nezávislost, svou Republic of Northern Solomons, PNG vyhlásila v roce 1990 blokádu ostrova a velitel Ona reagoval sebepovýšením na prezidenta. Nový Zéland se pokusil zprostředkovat mírové řešení, Somare a bývalý provinční premiér spolu několikrát jednali a podmínky příměří podepsali v Honiaře. V roce 1994 nová příměří podepsal Somareho nástupce Sir Chan a sporadické násilí pokračovalo. Z nedostatku lepších alternativ nový premiér zahájil jednání se soukromou britskou firmou Sandline International, najmout za mnoho peněz šedesát žoldnéřů, kteří by krizi dovedně vyřešili.Tím si ale tuze popudil velícího armádního generála Jerry Singiroka, jehož jednotky o síle téměř pěti tisíc bídně placených mužů si nedovedly s rebelií poradit.

Generál přinutil premiéra k rezignaci a jeho nástupcem se stal onen již zmíněný William Skate, dosavadní primátor hlavního města. Ten se pak dostal do jiných problémů, když australská televize vysílala důkazy o jeho úplatkářství a chvástání, že je godfather, tedy kmotr kriminálního gangu v Port Moresby, jemuž starostoval. V oněch volbách roku 1997, ne méně než 2.400 kandidátů včetně jednoho, který se představil jako "nezaměstnaný státní zaměstnanec", usilovalo o 109 parlamentních křesel. V jednom volebním okrsku soupeřilo 61 kandidátů. Pouze kandidát jménem Kuk Kuli se představil v saku a s kravatou. Ve svém projevu slíbil, že v případě svého zvolení se všemi silami postará zasloužit se o blaho svých příbuzných. Nepřekvapilo, když vládní National Intelligence Organization se o oficiální všepřítomné korupci vyjádřila v tom smyslu, že už brzo nezbyde co k ukradnutí. Nezřídka se již stalo, že ministerští úředníci neměli kde úřadovat, poněvadž ministerstvo neplatilo nájem a pronajimatelé prostor je odmítli do kanceláří vpustit. Rovněž některé kliniky a školy zastavily provoz pro nedostatek fondů. Inu, nebuďme příliš překvapeni, teprve pár krůčků bylo učiněno ven z doby kamenné.

V oblasti zahraničně politického počínání, Canberra nelibě reagovala na rozhodnutí PNG pominout australský trh a zakoupit svému letectvu stíhačky raději v Izraeli. Nejlepší není vztah PNG a Šalamounových ostrovů kvůli vzpurnému ostrovu Bougainville, jim jak zeměpisně a etnicky bližšímu. Vzdor několikerým mírovým snahám a podepsaným dohodám, nic permanentního, definitivního, pokud vím, vyřešeno ještě nebylo. Nemám kontakt ani z jedním z tamějších Čechů, abych se dozvěděl stav věcí a svět se příliš nezajímá, nelze se divit, má jiné starosti. Také ještě dlouho potrvá napětí na hranici se Západním Irianem, jehož domorodcům indonéská vláda nemíní popustit otěže, natož dopřát nezávislost.