Červenec 2004

Agent LEV – tajný spolupracovník v exilové ČSSD

Patrik Virkner

Bývalý dlouholetý příslušník československé rozvědky, známý defektor Josef Frolík, napsal v exilu knihu vzpomínek s názvem Špion vypovídá. Popisuje v ní akce a odhaluje praktiky zpravodajské služby komunistického Československa v padesátých a šedesátých letech prováděné proti československému exilu a proti zemím a rozvědkám tehdy nepřátelského kapitalistického světa.

Po původním, anglickém vydání knihy brzy následovalo exilové vydání v češtině. V roce 1990 se s touto knihou mohla díky nakladatelství Orbis konečně seznámit i naše široká čtenářská veřejnost. Z neznámých důvodů však česká vydání (exilová i pražské) neobsahují některé zajímavé pasáže vydání původního. Jednou z nich je i kapitola věnovaná československému exilovému novináři Josefu Jostenovi, z níž zbyla v českém vydání z roku 1990 pouze částečně související historie agenta s krycím jménem LEV a zmínka v kapitole Vzestup a pád Rudolfa Baráka (s. 103): “Barák z příkazu Novotného plánoval prý zavraždění exilového novináře Josefa Jostena.” Této skutečnosti si byl Frolík vědom, a proto publikoval v exilovém časopise Magazín článek “Špion vypovídá pokračuje: Operace Josten”, ke kterému připojil úvodní slovo “Tak tedy Operace Josten” i sám Josef Josten.

Článek popisuje snahy československé zpravodajské služby o zdiskreditování Josefa Jostena a zmiňuje plány na jeho únos či dokonce fyzickou likvidaci. Nedílnou součástí článku je i pasáž věnovaná Jaroslavu Hodačovi (agent s krycím jménem LEV), který působil na přelomu padesátých a šedesátých let v exilové ČSSD a který byl také nějakou dobu v blízkém kontaktu s Josefem Jostenem. Josef Frolík o Hodačovi ve výše zmíněném článku píše: “Jeden z posledních agentů, které jsem v době svého působení v britské sekci řídil, byl bývalý sociální demokrat, mrňous s krycím jménem LEV. Volba krycího jména pro takovou skrčeninu dokazuje určitý smysl pro humor, ale LEV si své jméno nevybíral sám. Skutečně se jmenoval Jaroslav Hodač a jeho úkol v Anglii se zásadně lišil od úkolů ostatních agentů StB ve Velké Británii. Měl proniknout do nejrůznějších československých exilových organizací v Londýně a hlásit jejich činnost do Prahy. Před únorem 1948 byl Hodač členem jednoho z okresních výborů Sociálně demokratické strany. Byl vysledován agentem rozvědky dr. Janem Němcem, který sice vystupoval jako sociální demokrat, ale ve skutečnosti byl tajně členem KSČ a infiltroval do Sociálně demokratické strany hned v roce 1945 s úkolem informovat KSČ o stranické aktivitě jednotlivých členů S[ociální] D[emokracie].

Komunisté začali po roce 1948 zavírat – právě na základě informací lidí typu doktora Němce. Pochopitelně si nepřáli zkompromitovat svého skutečného agenta, a tak byl vybrán ,padlý anděl‘ mezi skutečnými sociálními demokraty, na kterého se mělo obrátit podezření zatčených. Padlým andělem byl LEV čili Hodač, kterého pro tento úkol dr. Němec vybral a označil za zvláště ohebnou povahu.

A skutečně ihned po zatčení se milý Hodač ukázal jako neobyčejný zbabělec – a to i na československé poměry – ochotný udělat cokoliv, jen aby zachránil či aspoň ochránil svou ubohou kůži. Jenže zatýkání sociálních demokratů proběhlo bez potíží a potřeba k použití Hodače jako viníka k odvrácení pozornosti se vůbec nenaskytla. V každém případě byla vypuštěna pověst, že Hodač odešel ,do podzemí‘. Hodač totiž skutečně zmizel. Jenže ne do podzemí, ale do ,útulku StB‘ v srdci Prahy, kde ho začali vychovávat na agenta. Fáma o sociálnědemokratickém podzemí a podvratníku Hodačovi, vypuštěná StB, se samozřejmě dostala i do exilu.

V pražském kursu se mezitím malý skrčený zrádce učil, jak používat neviditelného inkoustu, mrtvých schránek, jak se vyhnout sledování a zbytek podobných k profesi patřících triků. O několik měsíců později) se mu ,podařilo dostat se za dráty‘. Pohraniční stráž si pro efekt několikrát vystřelila do vzduchu a Hodač putoval do uprchlického tábora v Německu.

V táboře, jako dobře vychovaný zrádce, byl poslušný instrukcím z Prahy a začal si široce korespondovat se všemi špičkami sociální demokracie v exilu, které znal ze své předúnorové okresní činnosti v severních Čechách. Základní téma všech dopisů bylo jednotné: Pomozte mi dostat se z pekla lágru a dovolte mi pracovat proti těm komunistickým zkurvysynům, kteří se zmocnili naší země.

Nakonec řetěz dopisů přinesl zisk. Sociální demokraté v Londýně se spojili s vlivnými členy Labour Party a ti se zase zasadili za milého LVA. Nakonec dostal přednostně vízum a povolení k pobytu v Anglii a mohl se obejmout s předáky své bývalé strany, kteří žili na ostrově. Pomohli mu najít práci a byt a LEV mohl začít být činným. Přesně tak, jak to psal ve svých prosebných suplikách z lágru, jen účel té činnosti byl trochu jiný. Našel totiž zalíbení, dokonce chorobné zalíbení, těm zkurvysynům sloužit a zrazovat ty, kdož mu prokázali z dobré vůle pomoc.

Jeden z bývalých členů Československé sociální demokracie v Londýně, Václav Holub, se spojil s novinářem Josefem Jostenem, se kterým se znal z doby společné služby v Československé obrněné brigádě za války. A Václav Holub Josefa Jostena poprosil, zda by nemohl Hodače umístit na uprázdněném místě účetního FCI (Free Czechoslovak Informations), kterou Josef Josten založil a vedl. Agentura rovněž vydávala Free Czechoslovak Weekly. Holub popsal Jostenovi Hodače jako pilného a oddaného pracovníka, který navíc trpěl TBC, ale už se dostal z infekčního stadia.

Takže Hodač se nalézá ve skromných a nepříliš dobře placených poměrech místa exilové tiskové agentury v Kensingtonu. Jenže naštěstí ví to, co neví ani Holub, ani Josten (a samozřejmě ani Home Office), a sice že nebude co do příjmů na svém platu z FCI závislý, tudíž se nemusí starat. Svou doporučenou pilnost ovšem upře směrem svých pravých plánů.

Práce účetního v exilové tiskové agentuře měla pro šéfa rozvědky, pplk. Táborského, svůj význam. Za prvé měl nejčerstvější zprávy o Josefu Jostenovi, Hodačovu přímému zaměstnavateli. Josten byl v té době u mocipánů v Praze nejnenáviděnější osobou československého exilu. Hodač rovněž znal celý adresář agentury a jejích periodik. Současně se také staral o distribuci Svědectví. [...]

Ačkoliv byl Hodač poslán do Londýna k proniknutí do výboru Československé sociálně demokratické strany, úkol v němž byl mimořádně úspěšný, rozšířil svou činnost o Vás poté, co jste mu poskytl práci. Jakmile se usadil v Londýně, přešel pod přímé řízení podplukovníka Táborského. To bylo pravé jméno a pravé určení československého vicekonsula v Londýně. Po třech měsících byl Hodač řízen majorem Václavem Málkem, rovněž vicekonsulem ČSSR v Anglii. [...]

Jeden z československých agentů, který znal pravé poslání LVA-Hodače, přeběhl k třídnímu nepříteli. Málek, řídicí Hodače v Londýně, na to reagoval telegramem do Prahy: Rezervujte Hodačovi na Olšanech místo. Pokud k tomu nemělo dojít, musel LEV, čili Hodač, z Londýna zmizet, a to hodně rychle. Ale na odchodnou dostal ještě jeden úkol: co nejrychleji ukrást všechny archivní záznamy Československé sociální demokracie v Londýně a přivézt je s sebou.

LEV se tohoto úkolu zhostil bez jakýchkoliv obtíží. Téže noci se dostavil do Málkovy kanceláře, kde složil hromady spisů a odspěchal připraveným vozem na letiště k letadlu do Švýcarska, kde se měl podrobit nutnému léčení TBC. Zmizel. Znepokojení a dosud netušící soudruzi sociální demokrati zalarmovali švýcarskou policii. Ve Švýcarsku bylo zahájeno pátrání, hledalo se dokonce i v oblasti lavin, ale mrtvý LEV se tady nenalezl. Což vcelku nebylo příliš překvapující, protože milý LEV byl už dávno v Praze, obýval suitu v hotelu Jalta a byl připravován na tiskovou konferenci pro Československý rozhlas a televizi, kde se chystal ,odhalit‘ všecky machinace československého exilu, který pracuje proti své vlasti a v zájmu anglických rytířů studené války, což se mělo milému Hodačovi (teď už se zase jmenoval Hodač) natolik zhnusit, že ve spojení s touhou po domově neodolal a vrátil se, aby smyl své viny a poklekl na zbožňované hroudě a před KSČ.

Jenže než se celá akce ocitla v éteru a na obrazovkách, vskočil do toho Zdeněk Fierlinger, tehdy předseda Národního shromáždění. Právě totiž dostal pozvání od britské Labour Party do Londýna a britského parlamentu. Záležitost se nějak dostala k Hodačovi, který neprodleně informoval své pány o tom, že na schůzi Československé sociální demokracie v Londýně měl Blažej Vilím prohlásit, že se na návštěvu těší, protože si bude pokládat za čest odpravit takovou mizernou krysu, jako je Fierlinger, a očistit tak tvář zeměkoule od trochy toho hnusu.

Hodačova informace vyvolala určité rozpaky. Neprodleně byl informován ministr vnitra Štrougal (Barák ale ještě nepykal). Podle jeho rozhodnutí byla tisková konference s Hodačem odložena a Fierlinger, stejně jako ministr zahraničí David, upozorněn, že se Britové zatím dráždit nebudou.

David, jinak duše prostá, chtěl však taky ohřát svou polívčičku, a tak v zájmu propagačního využití k sobě povolal sira Cecila Parrota, tehdy velvyslance v Praze (jinak geniální překladatel Švejka do angličtiny, dnes děkan Fakulty slovanských jazyků na univerzitě v Lancasteru) a sdělil mu, že ctihodný předseda československého Národního shromáždění nebude moci pozvání do Anglie přijmout, protože se tam připravuje útok na jeho život ze strany podlého exilu, podporovaného britskou zpravodajskou službou.

Velvyslanci z toho poněkud vstaly vlasy, ale ujistil milého ministra, že pan Fierlinger se nemá v Anglii čeho bát, že o jeho bezpečnost bude postaráno a návštěva že může proběhnout, jak bylo plánováno.

Takže Fierlinger mohl odjet na svůj výlet, ale kromě toho, že zjistil, že nemnoho britských policajtů je ochotno si připít se sovětským agentem od roku 1937, pilným podkopávačem a zrádcem Strany sociálně demokratické, které jeden čas dokonce předsedal, prostě profesionální špínou, namočenou i do situace, jež vedla ke smrti Jana Masaryka.

Ani opatření britské bezpečnostní služby o ohroženého Fierlingera, ani československá rozvědka ale nepočítala s jedním elementem, a tím byl Josef Josten. A tento element nakonec úplně umrtvil jakýkoliv politický smysl padouchovy návštěvy Londýna. Josten přišel na to, že Fierlinger bude v době své návštěvy Londýna slavit své sedmdesáté narozeniny. A Josef Josten poslal Zdeňku Fierlingerovi dopis, ve kterém vyjádřil své politování nad tím, kterak to musí být smutné trávit tak významné životní jubileum bez rodiny a atmosféry domova a tudíž mu posílá dárek, který ho snad zbaví stesku. A Josef Josten přiložil těžítko z plexiskla, do kterého byl zalit kousek ostnatého drátu přineseného z pohraničních překážek, zvaných ,železná opona‘. Kopie dopisu s replikami dárku byly rozeslány všem větším britským novinám. Těžítko s kouskem železné opony se objevilo na obrazovkách televize a většina novin věnovala záležitosti článek. Fejetonista Daily Mirror popsal Fierlingera jako muže, který viděl svobodu umírat a pomáhal ji dorazit. Skupina britských poslanců, vedená sirem Tuftonem Beamishem, vydala ke svým parlamentním kolegům prohlášení, v němž je vyzvala, aby se nezúčastnili akcí spojených s Fierlingerem. A vskutku většina poslanců byla ,stižena chorobou‘ a nedostavila se.”

Tolik tedy vzpomínky Josefa Frolíka. Jaká však byla skutečnost, kdo byl vlastně Jaroslav Hodač a jak se stalo, že se z něj stal poměrně úspěšný agent československé zpravodajské služby, kterému Frolík ve svých pamětech nemohl přijít na jméno?

Jaroslav Hodač se narodil dne 20. 11. 1906 v Poděbradech a celý svůj život pracoval jako úředník, účetní. Kde pracoval do roku 1939 není známo, ale od počátku války pracoval jako účetní v obecním podniku Poděbrady, od roku 1941 pak byl revizním úředníkem okresního úřadu v Náchodě. V Náchodě se po válce stal členem rady ONV a na tomto úřadu pracoval jako vedoucí účtárny, později jako zástupce vedoucího finančního oddělení. V roce 1951 se podrobil dlouhodobému léčení TBC a v únoru 1952 byl pro svou politickou minulost z ONV propuštěn. Údajně na přímluvu své partnerky Jarmily Hajnyšové, která pracovala v n. p. Pramen Náchod, byl v říjnu 1952 přijat do oddělení práce a mezd tohoto podniku. V prosinci 1953 byl přeložen do Hradce Králové do krajskou správu potravinového průmyslu. Důvodem mělo být jeho údajné prosazování tvrdé mzdové politiky a poměr s výše uvedenou Hajnyšovou. Od března 1954 pak pracoval v n. p. Pramen Rychnov nad Kněžnou jako vedoucí účtárny.

Pokud se jeho politické činnosti týče, v letech 1921 až 1930 byl členem ČSSD, poté do roku 1938 členem Národní demokracie. Roku 1945 opět vstoupil do sociální demokracie a stal se předsedou jejího okresního výkonného výboru v Náchodě. Zpočátku se prý zasazoval o spolupráci s KSČ, ale později – údajně za slib poslaneckého mandátu – od této politiky ustoupil. Na brněnském sjezdu ČSSD na podzim 1947 se pak stal náhradníkem ústředního výkonného výboru strany. Po únoru 1948 byl “vyakčněn” ze svých funkcí a v dubnu 1948 byl ze sociální demokracie vyloučen. Od té doby se politicky ani občansky již neangažoval. Jistě by si žil svůj život dál, kdyby nepřišla celostátní akce StB namířená proti bývalým sociálním demokratům, jejíž důsledky pak změnily celý jeho další život.

V říjnu 1954 proběhl v Praze inscenovaný politický proces proti tzv. vedení celostátního podzemního hnutí bývalé pravicové sociální demokracie (případ Görner, Kreidl a spol.), na nějž pak navazovala ještě řada procesů na krajské úrovni. Mezi odsouzené skupiny patřilo i údajné východočeské krajské vedení ilegálního výboru Sociálně demokratické strany (JUDr. Josef Nosek a spol., František Klaban a spol. a další).

Výše zmíněný JUDr. Josef Nosek se při svých dvou výpovědích ve vyšetřovací vazbě zmínil také o Jaroslavu Hodačovi a tím vlastně určil jeho další osud. Ve výpovědi ze dne 20. 11. 1953 uvedl, že se s ním po únoru 1948 sešel celkem čtyřikrát (naposledy na podzim 1950) a na těchto schůzkách mu Hodač říkal, že je bedlivě sledován veřejností. Podle JUDr. Noska měl Hodač pouze udržovat spojení s bývalými sociálními demokraty, ale neměl vyvíjet žádnou činnost. V druhé Noskově výpovědi ze dne 12. 1. 1954 je pak zmínka o tom, že Hodač měl sledovat chování bývalých sociálních demokratů pro případ obnovení této strany. Tento úkol se prý snažil plnit, i když se vymlouval, že nemá potřebné styky.

Pravděpodobně již jen na základě první výpovědi JUDr. Noska se pak Jaroslav Hodač, do té doby vlastně nezajímavá osoba, dostal do “hledáčku” Státní bezpečnosti. Po obvyklém prověření kandidáta podal dne 29. 12. 1953 vrchní strážmistr Jaroslav Hrubeš, referent 2. oddělení 3. odboru KS MV Hradec Králové, návrh na Hodačovo získání za spolupracovníka (agenta) StB. Cílem Hodačova “vázání” (tj. získání) mělo být jeho použití k proniknutí do sociálnědemokratické problematiky v okrese Náchod. V Hodačově hodnocení, které bylo součástí návrhu na jeho vázání, pak bylo uvedeno, že je schopným pracovníkem, ale zároveň ješitným kariéristou s nepřátelským poměrem k lidově demokratickému zřízení. Údajně je veselé povahy, dovede být i dobrým společníkem a i když je nemocný TBC, tak paradoxně rád vyhledává dámskou společnost a rád se napije.

Ještě v prosinci 1953 a pak v lednu 1954 byli na Hodače dotázáni také dva spolupracovníci krajské správy StB Hradec Králové ROMAN a JARO. Oba však podali k jeho osobě jen poznatky všeobecného charakteru. V lednu 1954 pak následovala druhá výpověď JUDr. Noska a se získaným “důkazním materiálem o Hodačově protistátní činnosti” mohlo být přikročeno k jeho získání za agenta.

K tomu došlo dne 15. 1. 1954 a tento akt probíhal podle zaběhnutého a osvědčeného scénáře. Vyhlédnutý nešťastník byl obviněn z vymyšlené protistátní činnosti a ze strachu před soudním postihem se pak zavázal ke spolupráci. Hodač se hájil, že se žádné takovéto činnosti nedopustil. Jako “důkaz” dostal k přečtení vyšetřovací protokoly JUDr. Noska a bylo mu zdůrazněno, že neoznámil Noskovu “trestnou činnost” a navíc mu v ní i pomáhal. V zápise stojí: “Hodač nabyl dojmu, že jeho provinění je tak velké, že bude předán soudu, načež mu bylo připomenuto, že by věznění jistě neprospělo jeho zdraví, a zároveň mu bylo nabídnuto, že by svá provinění mohl odčinit spoluprací s StB.” Jaroslav Hodač, stejně jako mnoho jiných před ním i po něm, souhlasil. Na vyzvání pak sepsal své styky s JUDr. Noskem, svůj životopis a přehled politické činnosti. “Byly tak získány poznatky všeobecného charakteru a poznatky o bývalých pravicových sociálních demokratech.”

Druhá část vázacího aktu proběhla dne 19. 1. 1954. Na schůzce byla zhodnocena Hodačova “protistátní činnost” a byly mu připomenuty následky v případě jeho předání soudu. Údajně se uklidnil, když mu bylo řečeno, že jeho žádost o spolupráci z 15. 1. byla doporučena, “ovšem myslí-li spolupráci upřímně.” Hodač podepsal přísahu, od svého řídicího orgána Hrubeše dostal krycí jméno LEV (pozn. volba krycího jména nebyla zdůvodněna) a dostal úkol zajímat se o bývalého funkcionáře Lidové strany v Náchodě Středu.

O průběhu Hodačovy spolupráce s krajskou správou StB v Hradci Králové se nedochovaly záznamy, pouze v “Návrhu na kontrolu spolupracovníka LVA spolupracovníkem 4. odboru, krycí jméno ROMAN” z května 1954 je bez bližší specifikace uvedeno, že se LVEM bylo do té doby uskutečněno dvacet schůzek, na nichž údajně předal poměrně kvalitní zprávy.

Již záhy (přesné datum není známo) se začala o Jaroslava Hodače zajímat i rozvědka (I. správa MV), která hodlala využít jeho styků s předními exilovými funkcionáři ČSSD. Ppor. Karel MAROLD, referent 1. oddělení 1. odboru I. správy MV, se od podzimu 1954 začal pravidelně účastnit schůzek se LVEM, nejdříve jen za přítomnosti jeho nového řídicího orgána, staršiny 3. odboru krajské správy MV v Hradci Králové Josefa Dakse, později již sám jako jeho “druhý” řídicí orgán.

Pro potřeby I. správy MV pak MAROLD v říjnu 1954 vypracoval “Souhrnnou zprávu o typu LEV”. Hodnotil v ní jeho schopnosti (“inteligentní, bystrý, dobrý pracovník s dobrým řečnickým a organizačním talentem”) a – což zajímalo I. správu MV nejvíce – jeho styky s bývalými sociálními demokraty v zahraničí. Hodač znal dr. Viléma Bernarda (člen předsednictva ÚV strany v exilu, bývalý poslanec za Hradec Králové), který mu byl zavázán za to, že se Hodač vzdal svého místa na volební kandidátce v jeho prospěch, Františka Macháčka (bývalý člen ZNV a bývalý člen tzv. ilegálního výboru strany), s nímž byl v častém a přátelském styku, Václava Majera, bývalého poslance Jana Novotného, Blažeje Vilíma a Arno Haise, který dobře znal Hodačova bratra, popraveného za války za ilegální činnost.

Zpráva dále přináší částečný přehled jeho činnosti pro krajskou správu MV v Hradci Králové. LEV byl všeobecně úkolován k bývalým funkcionářům sociální demokracie, ale i k funkcionářům z jiných politických stran. Konkrétně byl zaměřen na bývalého předsedu ČSSD a člena jejího krajského výboru v Broumově Václava Mandíka. LEV se Mandíkovi zmínil, že má po uvěznění JUDr. Noska obavy ze zatčení, a že proto pomýšlí na odchod do ilegality. Mandík mu v tom naivně slíbil pomoci. Další osobou, kterou LEV “obhospodařoval”, byl bývalý okresní a krajský funkcionář sociální demokracie Josef Junek. Ten měl být “realizován” (tj. zatčen) v souvislosti “se záškodnickou činností sociální demokracie” na základě výpovědí JUDr. Noska.

Dle hodnocení plnil LEV úkoly svědomitě, iniciativně a podával poměrně kvalitní zprávy. Některé jeho závažné zprávy (nebylo specifikováno, o jaké zprávy šlo) byly použity do jiných problematik. Na závěr následovaly důležité informace pro rozvědku, že LEV je považován za schopného a veřejnost jej stále vnímá jako reakční osobu. Hovořilo se zde již i o možnosti jeho vyslání do zahraničí s tím, že po eventuálním “vysazení” by měl možnost proniknout do některého z “objektů emigrace”. Jako záminka k jeho odchodu do zahraničí by pak mohlo být využito zatčení některých osob z řad “pravicových sociálních demokratů” (např. Mandíka) provedená jeho zásluhou.

Dne 3. 11. 1954 podal LVŮV řídicí orgán Josef Daks návrh na jeho “převerbovku”, tedy v tomto případě “vyjasnění si vzájemného vztahu a utužení spolupráce”. Důvodem byl fakt, že člen “ilegálního ÚV sociální demokracie” Zdeněk Kreidl při jednom z výslechů uvedl, že do své činnosti zapojil v roce 1950 i Josefa Hrubého a Zbyňka Pražáka z Hronova. Oba jmenovaní byli Hodačovi známí.

Převerbovka proběhla dne 8. 11. 1954 a LEV uvedl jako důvod, proč zamlčel své další “ilegální schůzky”, že “nechtěl přivádět do neštěstí jiné osoby.” Od této chvíle měl hned o další úkol navíc.

Krátce po převerbovce, dne 14. 11. 1954, proběhla na MV schůzka s návrhem na jeho “vysazení” do zahraničí) (o “vysazení” do zahraničí mělo být s Hodačem poprvé hovořeno již v srpnu 1954 na KS MV Hradec Králové). Ve zprávě o schůzce se píše: “LEV [...] chce své chyby, kterých se dopustil na dělnické třídě, prací v zahraničí napravit ve prospěch našeho státu.” Pro odchod si stanovil následující podmínky: řádné zabezpečení ženy a dcery a návrat po splnění úkolů.

Dne 6. 12. 1954 pak ppor. MAROLD vypracoval podrobnější, souhrnnější zprávu (“Druhá souhrnná zpráva o typu LEV”) a uváděl v ní další Hodačovy známé z řad exilové ČSSD – Prosser, Korda (bývalý československý pilot, v roce 1954 ředitel letiště v New Yorku), Josef Kotrlý (člen ČNR, který vyjednával s K. H. Frankem), Karel Maiwald a Josef Horák (členové ÚV ČSSD v exilu). Oba posledně jmenované však LEV blíže neznal.

Ve zprávě byla rozváděna Hodačova kompromitace: na základě zpráv, které předal, byl zatčen Josef Junek, který pak byl odsouzen na tři roky. Mandík byl zatčen pro pobuřování a rozkrádání majetku (odsouzen byl na osmnáct měsíců), ale LEV byl ponechán při tom, že byl zatčen na základě jeho informací. Na požádání obvodního oddělení MV Poděbrady byl úkolován na místního bývalého okresního tajemníka sociální demokracie Františka Krupičku (ten byl rozpracováván v problematice bývalých sociálních demokratů) a ověřil již známé poznatky. V akci SPOJKA krajské správy MV Hradec Králové byl řízen ke Zbyňku Pražákovi, údajné “hlavě ilegální organizace sociálních demokratů na Hronovsku”, a také předával poznatky o dalších členech této “skupiny” (Hrubý, Světlík, Dusík – viz dále).

V průběhu spolupráce byl kontrolován technickým úkonem CÍN (krycí jméno užívané v letech 1954–1955 pro krátkodobý odposlech) a napojením jiného spolupracovníka krajské správy MV Hradec Králové. Za dobu spolupráce s KS MV Hradec Králové dostal na odměnách 1200 Kčs a celkem ho mělo znát pět příslušníků MV z Hradce Králové, dva z Poděbrad a jeden z Kostelce nad Orlicí (ten ale údajně pouze krycím jménem).

MAROLD navrhoval vypracovat návrh na Hodačovo vyslání do zahraničí za účelem spolupráce s I. správou MV. Termín zatčení skupiny Pražák, Hrubý, Dusík a Světlík, tedy plánovaná “realizace” na základě zpráv LVA a výpovědí člena “ilegálního vedení Sociální demokracie” Kreidla, měla být přizpůsobena jeho “odchodu”.

V lednu 1955 se LEV naposledy sešel s Pražákem a ten mu emigraci odsouhlasil. Navíc mu ještě popsal organizaci jejich skupiny – mělo jít o tzv. dvojkový systém (v každé továrně síť dvou osob, které o sobě navzájem neví) – a naznačil mu, že jejich skupina se podílela také na měnových bouřích v Hronově a v Náchodě. Se LVEM si také domluvil heslo a kontaktní osobu (Hrubý). Řídící orgán LVA Daks mu vzápětí navrhl udělení odměny 500 Kčs za úspěšnou práci při rozpracování osob v akci SPOJKA a jako další kompromitaci.

V “Memorandu” ze dne 2. 3. 1955 se píše: “LEV bude vyslán do zahraničí s cílem dostat se do Anglie k dr. Bernardovi, který je pravou rukou Majera a je členem ÚV Sociálně demokratické strany v exilu. [...] Souhlasí se svým odchodem, a to z toho důvodu, že chce odčinit své chyby, kterých se na našem zřízení dopustil. Je přesvědčen, že po několikaletém pobytu v cizině se vrátí do ČSR rehabilitován a dožije zbytek života po boku své milenky. Jako důvod k vysazení bude použita realizace skupiny Pražáka z Náchoda, která bude provedena v nejbližší době.”

Dne 5. 4. 1955 proběhla poslední, dvacátá sedmá schůzka LVA s MAROLDEM a vzápětí, dne 8. 4. 1955, vypracoval LVŮV řídicí orgán Daks dožádání o předání jeho svazku (číslo 385) I. správě MV (ta o to požádala už 23. 3. 1953) s odůvodněním, že spolupracovník Jaroslav Hodač, krycí jméno LEV, bude “dle svých pracovních možností lépe využit jinou správou MV.”

Vše bylo již připraveno a tak mohl Hodač po zatčení Josefa Hrubého a Zbyňka Pražáka dne 16. 4. 1955 “zmizet”. Od 19. 4. 1955 si vzal dovolenou a po jejím uplynutí (30. 4. 1955) již nenastoupil do zaměstnání.

Dne 10. 5. 1955 požádal náčelník vyšetřovacího odboru krajské správy MV v Hradci Králové kpt. Novotný krajského prokurátora o nařízení domovní prohlídky u Jaroslava Hodače. Důvodem měl být fakt, že jeden ze zatčených členů ilegální organizace pravicových sociálních demokratů, Zbyněk Pražák, se v protokolu ze dne 19. 4. 1955 zmiňoval o styku s Hodačem. Ten si po zatčení členů této organizace Pražáka a Hrubého vzal dovolenou a dosud se nevrátil. “Je proto důvodné podezření, že Hodač byl v této protistátní organizaci zapojen a z obavy před zatčením uprchl za hranice nebo se ukrývá“ Téhož dne pak krajský prokurátor v Hradci Králové příkaz k domovní prohlídce bytu i podnájmu skutečně vydal, a to v trestní věci proti Jaroslavu Hodačovi pro trestný čin velezrady s odůvodněním, že “byl zapojen do protistátní organizace ve spojitosti se Zbyňkem Pražákem a nyní ilegálně uprchl za hranice ČSR.”

Dne 10. 5. byla k věci vyslechnuta také Hodačova manželka Milada. Vypověděla, že jej naposledy viděla dne 18. 4. 1955. V jeho práci se dozvěděla, že si vzal dovolenou a jel k matce do Poděbrad. Když tam volala, tak zjistila, že se tam neobjevil. Jeho zmizení oznámila 9. 5. 1955 na SNB. Neví, kde by mohl být, a podle ní byl buď přepaden a zabit nebo si vzal život. Dále byla vyslechnuta Evženie Melchová, u které Hodač v Rychnově nad Kněžnou bydlel v podnájmu. Podle ní dostal dne 18. 4. 1955 telegram a druhý den brzy ráno odešel. Víc o něm neslyšela. Domovní prohlídky byly provedeny následujícího dne (11. 5. 1955), ale nic “protistátního” při nich nalezeno nebylo.

Zatímco probíhalo toto “pátrání”, seděl Hodač v pražském konspiračním bytě a připravoval se na své “vysazení”. Nejednalo se však o “několikaměsíční odborné školení na agenta”, jak uvádí Josef Frolík. Ve dnech 28. až 31. 5. 1955 byl vyškolen příslušníky IX. správy MV v používání tajnopisu (vypracoval celkem čtyři kontrolní dopisy, z nichž byly dva správně připraveny a vyvolány). Ve stejné době pak byl pracovníkem zvláštní správy MV vyškolen v šifrování s hodnocením, že “šifrování dobře ovládá. Pracuje systematicky a zkušební příklady byly provedeny bez závad.” O tom, dostalo-li se Hodačovi ještě nějakého dalšího školení, není pak ve svazku již žádná zmínka. Nějaký čas mu jistě zabrala instruktáž a učení se legendy, ale co vlastně celých těch sedm týdnů před vysazením dělal, zůstává záhadou.

Podrobný návrh na vysazení LVA do zahraničí vypracoval ppor. Karel MAROLD. V jeho odůvodnění píše: “Na aktivní politické a špionážní činnosti proti naší lidově demokratické republice se v zahraničí značně podílí Československá sociálně demokratická strana v emigraci, která má svůj ústřední výbor v Londýně. Abychom mohli odhalovat a zneškodňovat tuto nepřátelskou činnost, aktivně působit při prohlubování rozporů v této straně a vytvářet podmínky k jejímu rozkladu, navrhuji vyslat do zahraničí agenta LVA s cílem proniknout do vedení Sociálně demokratické strany v Londýně, kde bude získávat tajné zprávy a dokumenty o činnosti této strany.”

Hodačovými úkoly mělo být proniknutí do exilové ČSSD, podávání zpráv o vedení československé emigrace a jejích akcích, o spolupráci emigrace se západními rozvědkami a o spolupráci Sociálně demokratické strany s Labour party. Pomocí známých si měl zajistit existenci. Pro eventualitu, že by byl získáván západní zpravodajskou službou měl odmítnout roli agenta chodce (kvůli zdravotnímu stavu), ale přijmout místo v některé její služebně.

Dále jsou v návrhu uváděny Hodačovy předpoklady ke splnění úkolu, jeho kompromitace, způsob vysazení (ten se pak značně lišil od skutečnosti), vyvolání kontaktu, místa schůzek a zabezpečení jeho rodiny. V předpokladech ke splnění úkolu je vyzdvihováno, že jako bývalý funkcionář Sociálně demokratické strany má úzké a přátelské styky s jejími čelnými funkcionáři Bernardem, Haisem, Vilímem, Macháčkem, Majerem a dalšími. Předpokladem toho, že nezklame, měla být jeho kompromitace spoluprací s kontrarozvědkou, fakt, že se jeho postoj k lidově demokratickému zřízení měl zlepšit (v průběhu spolupráce na něj bylo prý “ideově působeno”), jeho láska k dceři a dále pak i jeho schopnosti a charakterové vlastnosti – schopný, ješitný, přizpůsobivý s dobrou orientací v každé situaci, ctižádostivý se sklonem ke kariérismu.

Rozsah Hodačovy kompromitace byl následující: na základě zpráv, které podal, byly zatčeny čtyři osoby: Josef Junek, bývalý krajský funkcionář ČSSD (odsouzen na 3 roky), Václav Mandík, bývalý krajský funkcionář ČSSD (odsouzen na 18 měsíců), Zbyněk Pražák, bývalý krajský funkcionář ČSSD, učitel z Hronova, vedoucí ilegální skupiny se spojením na ilegální pražské vedení této strany, a Josef Hrubý, bývalý krajský funkcionář ČSSD (měl obstarávat spojení skupiny s pražským “Kreidlovým ústředím”). Oba posledně jmenovaní měli být podle návrhu odsouzeni na více než 10 let a na základě jejich výpovědí mělo pak dojít k zatčení dalších osob.

V legendě měly být upraveny charakteristiky Hodačových styků tak, aby se nehodily ke špionážní práci ve prospěch “nepřítele”, a mělo být doplněno, že LEV byl před zatčením varován švagrem Pražáka Ruidrem (toto jediné byla pravda). Proto si vzal v práci dovolenou, pobyl u bratra v Praze a obrátil se o pomoc na přítele, který mu dal k dispozici chatu. Tím vlastně odešel do ilegality (chata mu měla být ukázána a vhodným způsobem měl být seznámen s agentem BOHDANEM, jeho životopisem, místy schůzek, průběhem jednání atd.).

Kontakt měl LEV vyvolat tři měsíce po vysazení kódovaným dopisem na krycí adresu MUDr. Vojtěch Sailer, Poděbrady (jednalo se o spolupracovníka obvodního oddělení MV Poděbrady s krycím jménem RICHTER). Schůzky měly probíhat jen po vyvolání dopisem (ten musel být zaslán do prvních pěti dnů měsíce, aby mohla být schůzka zajištěna), a to vždy dvacátého v 19 hodin, náhradní termín pak ve 20 hodin, případně následující den v 19 hodin na stejném místě. Počáteční písmeno třetí věty mělo znamenat město schůzky, např. C – Curych, L – Londýn. Pro případ důležité zprávy nebo kontaktu v zemi, kde nebylo město schůzky stanoveno, měl zaslat šifrovaný dopis (začínalo-li druhé slovo druhé věty druhého odstavce na K, byl dopis šifrován a bylo použito tajnopisu).

Městy schůzek byly Frankfurt nad Mohanem, Norimberk, Paříž, Curych a Londýn. Poznávacím znamením LVA měly být normální brýle a v levé ruce stočený magazín s vyčnívající záložkou jiné barvy. Heslem ke kontaktu byl pak následující rozhovor v němčině:

Spojka: “Prosím Vás, nevíte, kde je zde kino Monaco?”

LEV: “Bohužel, znám jenom kino Meteor.”

Spojka: “Děkuji, můžete mi ho ukázat?”

Závěr návrhu na vysazení byl pak věnován materiálnímu zabezpečení Hodačovy rodiny. Jeho dvanáctileté dceři Miladě mělo být každý měsíc ukládáno 500 Kčs a v případě zhoršení zdravotního stavu jí mělo být zajištěno sanatorium. Hodačově ženě měl pak být čtvrtletně vyplácen “sociální příspěvek” 1000 Kčs od “jeho přátel” (předávat jej měl orgán I. správy jako “ilegální pracovník”).

Dne 6. 5. 1955 návrh na Hodačovo vysazení odsouhlasil ministr vnitra Rudolf Barák, a akce tedy mohla začít. Ještě předtím byl ale LEV vybaven legendou o své “ilegální činnosti” a o “útěku” a dostalo se mu také náležité instruktáže.

Legenda byla následující: svůj životopis a politickou činnost v letech 1945 až 1948 měl LEV vylíčit pravdivě. Další však byly již jen “výmysly”: s JUDr. Noskem ilegálně spolupracoval v letech 1948 až 1951 a jejich cílem bylo udržet informační prameny a sítě důvěrníků (v každém závodě a úřadu se snažili mít spolehlivé informátory) k získávání hospodářských a politických zpráv a sledování činnosti komunistů a kolaborantů. Jejich schůzky se měly konat jednou za čtyři až šest týdnů. Hodač shromažďoval informace z továren. Po propuknutí nemoci v roce 1951 přestal ilegálně pracovat a jako svého nástupce jmenoval školního inspektora Dusíka. Po uzdravení v únoru 1953 se pak Hodač zapojil do další ilegální skupiny Zbyňka Pražáka. Na pokyn pražského ústředí podnítili po měnové reformě v Hronově několikadenní stávky. To, že jejich organizátory byli oni, nebylo odhaleno. Provedli i další akci: při místních volbách v roce 1954 byla důležitá místa obsazena “spolehlivými lidmi”. Po likvidaci “pražského ústředí ilegálního ústředního výboru sociální demokracie” bylo přetrženo spojení a vyvstalo nebezpečí akcí proti “pravicovým” sociálním demokratům. Proto uvažovali o odchodu do zahraničí, aby cizinu informovali o pravém stavu ČSSD v ČSR a aby bylo zlepšeno její řízení ze zahraničí. Rozhodovalo se, kdo půjde: jestli Pražák nebo LEV. U obou byla zvažována negativa – oba mají děti, LEV je navíc nemocný. Nakonec šel LEV, protože lékařské vyšetření prokázalo, že jeho zdravotní stav je stabilizován. Hlavním důvodem byl ale fakt, že má v zahraničí lepší možnosti (známosti). K jeho útěku pak mělo dojít následovně: LEV byl v sanatoriu v Žamberku, kam ho Pražákův švagr Ruidr přijel dne 19. 4. 1955 varovat, že Pražáka dne 16. 4. 1955 zatkla StB. Na základě této informace se pak LEV rozhodl odejít do zahraničí.

Legenda k útěku vypadala takto: Hodačův přítel, rolník Václav Dvořák, porazil za války načerno dvě prasata a vyměnil je s jistým Hořením (agent StB s krycím jménem BOHDAN – viz výše) za látku. Hoření byl před válkou zaměstnán u finanční stráže, za války pak pracoval u hasičů v Pardubicích. LVOVI, který za války pracoval na okresním úřadu v Náchodě, se dostal do rukou anonymní dopis s udáním na Hořeního. LEV dopis zničil, Hořenímu o udání řekl, a tak se z nich stali přátelé. Hoření pracoval po válce v Aši a LEV se s ním náhodou setkal v Praze v roce 1952. Vzájemně si vyložili situaci a Hoření Hodačovi slíbil pomoc, kdyby potřeboval odejít za hranice. V únoru 1955 ho LEV o pomoc s útěkem požádal. Hoření se ale zdráhal. Po zatčení Pražáka odjel LEV do Prahy, kontaktoval Hořeního a znovu jej žádal o pomoc. Hoření mu tedy slíbil, že mu pomůže, ale že musí nějakou dobu počkat, protože se blíží květnové oslavy a hranice budou úplně uzavřeny. LEV se tedy zatím schoval na chatě známého doktora u Jilemnice (mělo jít o chatu MUDr. Vojtěcha Sailera, agenta s krycím jménem RICHTR – viz výše), kde byl až do 6. 6. 1955. Poté odjel do Prahy, kde přespal, a pak do Františkových Lázní, kde dne 7. 6. Hořeního kontaktoval s tím, že již nemůže ustoupit, protože po něm už jistě pátrají. Hoření tedy nakonec souhlasil s jeho převodem v prostoru obcí Hranice-Trojmezí, kde sloužil jako finanční stráž a kde to dobře zná. V noci ze 7. na 8. 6. 1955 u něj LEV přespal. Aby se dostali na místo, tak museli obejít hlídku pohraniční stráže, protože bez propustky nebylo možné dostat se do uzavřeného pásma. Dne 8. 6. večer došli pěšky k obci Trojmezí a pak až k drátěným překážkám, kde mu Hoření ukázal, jak je má podlézat a pohybovat se, a ukázal mu cestu, kudy má jít na německé straně. Rozloučili se 9. 6. 1955 ráno.

Skutečnost byla následující: LEV MUDr. Sailera osobně znal, jeho chata ve Vítkovicích u Jilemnice mu byla ukázána a u Hořeního-BOHDANA přespal v noci z 2. na 3. 6. 1955. Instruktáž pak měla několik částí: nezbytnou část politickou, část o konspiraci a v neposlední řadě i část zabývající se úkoly – jaké zprávy má vlastně předávat a o co se má zajímat. Co se týče konspirace, mělo mu být v prvé řadě vysvětleno, “že o něho budeme pečovat a že ho budeme ochraňovat.” Poznámky měl psát jen heslovitě, aby je mohl případně vhodně “legendovat” (tj. vysvětlit), neměl důvěřovat cizím lidem, ale zároveň se k nim neměl stavět odmítavě. Neměl být příliš sdílný, měl se varovat požívání alkoholu ve větším množství, bez pokynů neměl brát nikde žádný písemný materiál, měl si dát pozor na podstavení agentky a neměl si žít nad poměry. Zpočátku se neměl moc vyptávat, nic si neměl zapisovat a také neměl o nic jevit mimořádný zájem – vše si měl pamatovat. K politickému dění země měl být apatický. Obsahem jeho zpráv pak měli být jeho přátelé (jejich práce i soukromí), politické strany (činnost, kdo je platí, vnitřní rozpory, akce proti ČSR, špionáž proti ČSR apod.). Dále pak osoby, které budou provádět jeho výslechy na lágru, a co je bude zajímat. Při výslechu měl zveličovat svou nemoc. Ihned se pak měl snažit navázat styk se svými známými a žádat je o pomoc.

Ve dnech 8. a 9. 6. 1955 pak konečně proběhla akce s krycím názvem HORA, Hodačovo vysazení do zahraničí. 8. 6. 1955 byl LEV odvezen kpt. ŠKÁCHOU a por. HELANEM z 5. odb. I. správy MV autem z Prahy (v Praze bydlel v konspiračním bytě) do Aše. Odtud byl vezen dále trasou autobusu (kvůli věrohodnosti dostal jízdenku) až k obci Hranice, kde došlo k jejich setkání s npor. Kolmanem, náčelníkem vojenské kontrarozvědky pohraniční stráže (VKR PS) brigády Cheb. LEV dostal zapůjčen vojenský plášť a čepici důstojníka PS a spolu se ŠKÁCHOU a Kolmanem pěšky došli k drátěnému zátarasu – ten byl hlídán vojínem PS, který byl ale dopředu upozorněn důstojníkem VKR PS útvaru Trojmezí, že přijedou vyšší funkcionáři na kontrolu. Bez vyptávání je tedy pustil dále. Na hranicích dostal LEV instruktáž k legendě o přechodu: BOHDAN ho dovedl asi 100 m od hranice, kde začali kvůli nástrahám kličkovat, a řekl mu, ať se nebojí, že v drátech není proud. Musel překonat tři zátarasy. Při roztahování drátů použil jako ochranu klobouk a rukavice. Byl ušpiněn od hlíny a trávy a byly mu roztrženy některé části oděvu, aby oděv odpovídal legendě. Dne 9. 6. 1955 v jednu hodinu ráno překročil hranici. Před vysazením ubezpečil orgány MV, že úkoly, které mu byly uloženy, splní. Téhož dne pak provedli příslušník VKR a velitel PS se psem kontrolu trasy tak, aby pro případ, že by byl orgány Grenzpolizei nebo cizí rozvědky zmíněný úsek hranic pozorován, bylo potvrzeno, že jsou dělána opatření kvůli narušení hraniční čáry a zátarasů. Vysazení bylo zorganizováno bez toho, že by byl velitel útvaru PS nebo hlídky PS jakkoliv informovány.

Dne 10. 6. 1955 byla vypracována zpráva o vysazení LVA pro ministra Baráka a dále byl zpracován přehled agenturních výloh na jeho svazek. Do 23. 5. 1955 činily výlohy 2700 Kčs, po tomto datu pak dalších 2173 Kčs, celkem tedy 4873 Kčs. Náklady byly tvořeny převážně výdaji na stravné, výdaji na schůzkách a cestovným. Pro Hodačovu ženu pak bylo určeno 500 Kč a na jeho nové boty 211 Kčs.

Po vysazení

Dne 1. 9. 1955, tedy po třech měsících, jak bylo domluveno, poslal Hodač ze zahraničí první lístek a vyvolával jím schůzku v Norimberku. Ve stejnou dobu byl do Prahy zaslán i poznatek pařížské rezidentury MV (předal jej spolupracovník 3. odb. I. S-MV KLÍMA) o novém uprchlíku Jaroslavu Hodačovi, který je od 13. 6. 1955 v táboře Valka. Exilové sociálnědemokratické předáky měl informovat o tajných procesech se sociálními demokraty (Rychnovská, Nosek, Frinta, Bezděk, Klaban, Plechač, o kterých se mezi emigrací nemluví. Zpráva dále hovořila o tom, že se Hodačovi zařizuje emigrace do Anglie.

Dne 8. 9. 1955 byl o poznatku pařížské rezidentury a o stavu případu “Pražák a spol.” informován ministr vnitra Rudolf Barák. Ve zprávě se uvádělo, že pětičlenná ilegální skupina pravicových sociálních demokratů “realizovaná” na základě zpráv vysazeného spolupracovníka LVA má být v nejbližší době souzena u Krajského soudu Hradec Králové. Proces se měl uskutečnit před organizovanou veřejností a jeho průběh měl být zveřejněn v krajském časopise KSČ Pochodeň. “LEV bude v tomto procesu figurovat jako hlavní osoba, na kterou se členové této skupiny obraceli o radu v ideologických otázkách. Toto poslouží k dalšímu upevnění legendy LVA v zahraničí.”

Původně bylo určeno, že první schůzku s Hodačem v NSR uskuteční kádrový příslušník 4. odboru I. správy MV por. HOLAN, který byl v té době legalizován jako řidič československého obchodního oddělení ve Frankfurtu nad Mohanem. Z neznámého důvodu byl ale plán změněn. Při pobytu na centrále ve dnech 14. a 15. 9. byl HOLAN seznámen s příslušnými materiály a podrobnou instruktáží a byl pověřen, aby ke kontaktu a vytěžení LVA úkoloval ideospolupracovníka s krycím jménem DOBRA.

Podle instruktáže měl LEV popsat, co s ním bylo po “vysazení”, jak byl “vytěžován” (tj. o co se zajímaly nepřátelské rozvědky) a jakou má pozici v emigraci. Dále mu měla být zdůrazněna důležitost konspirace, zatím neměl brát žádné písemné materiály a měl se snažit dostat se do Anglie a do Ústředního výkonného výboru ČSSD. Měl být také dotázán na finanční situaci a menší peněžní částkou mu mělo být přilepšeno. Pro “povzbuzení do další práce, nabytí potřebného klidu a duševní rovnováhy“ měl být také informován o rodině (zdravotní stav dcery dobrý, ženě bude předána smluvená finanční pomoc, nebyly vyhozeny z bytu a nikdo z jeho příbuzných a ani jeho milenka neměli kvůli jeho “útěku” potíže).

Podle dohodnutého scénáře o čtvrtletních výpomocích navštívil 21. 9. 1955 HELAN Hodačovu ženu. Představil se jí jako MALEČEK z Hradce Králové s tím, že jí přináší finanční výpomoc od přátel jejího muže. Ona však výpomoc odmítla, a tak bylo rozhodnuto, že za čtvrt roku bude navštívena znovu. Peníze pak měly být uloženy na vkladní knížku dcery Milady.

Dne 21. 9. 1955 došlo k první schůzce LVA s DOBROU. LEV dostal finanční výpomoc 50 marek a podal zprávu o tom, co s ním bylo po překročení hranic: byl zadržen a vyslýchán finanční stráží a Grenzpolizei v Hofu (zde zjišťovali pouze jeho nacionále a důvod útěku z ČSR). Poté byl vyslýchán francouzskými, americkými, anglickými a německými zpravodajskými orgány. Byl podrobně vyslýchán, chtěli po něm podrobnosti jako popisy zátarasů (měli jejich fotografie), jak se jeho převaděč dostal zpět atd. Anglická rozvědka jej chtěla získat za agenta, německá ho podezřívala z toho, že je agentem StB, a bylo mu nadhozeno, co by se stalo, kdyby byl poslán zpět. On ale trval na legendě a oni ho pak nechali být. Jakýsi Tomek z utečeneckého tábora se pak prý několikrát snažil najít slabiny v jeho legendě. Dle vlastních slov měl být Tomek do NSR vyslán StB, aby vyhodil do vzduchu balonovou stanici, ale po překročení hranice si to rozmyslel. LEV navázal styk se sociálními demokraty v Londýně (Václav Holub) a Paříži (František Macháček). Dosud nedostal status politického uprchlíka.

Od 21. 9. 1955 byl u Hodače týden na návštěvě František Macháček (KLÍMA), a tak není divu, že na začátku října přišla do Prahy zpráva o tom, že mu Němci nevěřili a že ho mají za agenta StB. Pozastavovali se údajně hlavně nad tím, že se dostal přes nejvíce střežený úsek hranice. Nadhodili mu prý také, že jej pošlou zpět do ČSR. Američany byl “vytěžován” k celkové situaci v ČSR. Přes hranice, přímo drátěnými překážkami, byl prý převeden bývalým členem pohraniční stráže.

Druhá schůzka LVA s DOBROU proběhla 20. 10. 1955. LEV uvedl, že mu Macháček nabízel odjezd do Francie a že po něm jakýsi blíže nespecifikovaný pracovník CIC Krucký a Angličané chtěli, aby jim jmenoval jednu nebo dvě vhodné osoby pro spolupráci. Zatím se tomu vyhnul, ale potřeboval někoho uvést, aby si neuškodil svým odporem. Některé navrátilce do ČSR označil za pravděpodobné agenty a dodal, že občas asi bude muset napsat něco štvavého do Svobodné Evropy.

Reakcí na tlak po jmenování osob vhodných ke spolupráci byla instruktáž pro listopadovou schůzku, podle níž měl LEV Američanům uvést jako typ Skýpalu z Prahy a Angličanům Kynčla. V případě, že Kynčla nezná, měl uvést někoho, koho zná. Hořeního měl zakázáno uvádět a měl ho vylíčit jako nevhodného. Dále měl být opatrný při vydávání peněz a také dostal “požehnání”, že může veřejně vystupovat jako ideologický vedoucí “Pražákovy skupiny”.

Zklamání nejen Hodačovi, ale jistě i celé rozvědce pak přinesla prosincová schůzka. Hodač byl na lékařské prohlídce, ale ta dopadla špatně – nebyla mu umožněna emigrace do Anglie. Navzdory tomu byl HELAN ještě na konci roku 1955 DOBROU instruován, aby LVA úkoloval k hlavnímu cíli: dostat se do Anglie. LEV měl proto psát všem přátelům a navazovat styky s funkcionáři a poslanci německé Sociální demokracie (SPD). Měl být také upozorněn na fakt, že vzhledem k ženevské konferenci dosud nebyl uveřejněn proces s Pražákem, ale mělo být postaráno o to, aby se o něm na Západě dozvěděli.

Od ledna 1956 byl Hodač na léčení ve Švýcarsku, takže k jeho další schůzce s DOBROU došlo až 21. 6. 1956. Ve Švýcarsku se LEV stýkal pouze s funkcionáři mezinárodní dělnické pomoci. Také ho tam navštívil Vilém Bernard a slíbil mu pomoc, ale na cestu do Anglie to podle LVA nevypadalo. “Na přilepšenou” dostal od DOBRY 200 marek.

Mezitím, v březnu 1956, bylo rozhodnuto, že kromě peněz pro Hodačovu dceru bude ukládána i finanční výpomoc jeho ženě. Důvod byl prostý: při první a ani při druhé návštěvě HELANA jako “ilegálního pracovníka” si tato od něj nic nevzala, peníze kategoricky odmítla. Při druhé návštěvě se HELAN dokonce uchýlil ke “lsti” – obálku s penězi upustil na chodbě a utekl. Paní Hodačová však věc oznámila na policii a peníze odevzdala. Proto bylo od předávání peněz touto cestou raději upuštěno.

V říjnu 1956 předal LEV zprávu o poměrech v Sociálně demokratické straně v exilu. V této se též zmiňoval o tom, že stranu a její skupiny postupně rozbíjí nedostatek peněz. Co ale Prahu muselo potěšit nejvíce, byl fakt, že podle Hodače ÚVV v Londýně nevěděl vůbec nic o činnosti ÚVV Zdeňka Kreidla a nebyl na něj napojen. Věc byla okomentována s tím, že je překvapující, že největší “ilegální” skupina byla bez spojení.

Konečně v Anglii

Na konci roku 1956 (27. 12.) se Hodač konečně dostal do Anglie, a tak v Praze někteří lidé jistě slavili příchod nového roku dvojnásob. Podle “Pokynů spolupracovníkovi LEV” (zásilka č. 5 do Londýna) ze dne 4. 2. 1957 měl jeho kontakt a další řízení provádět s. MAJER. Úkoly pro první schůzku byly následující: zajistit jejich oboustranné trvalé spojení a změnit místo schůzek (původní u vchodu do Sport Gardens na Coventry Street bylo totiž blízko zábavního podniku pro “pochybné živly”, který byl často kontrolován policií). Dále měl být LEV dotázán na cestu do Anglie, kdo mu k ní pomohl, zda neměl nějaké potíže s legendou, jaký bude jeho další život v Anglii, jaké je jeho finanční postavení, jak se v Anglii uvedl a kde bude bydlet. Podle zjištěného pak měla být provedena organizace dalších schůzek.

LEV dostal nějaký čas na “zabydlení a rozkoukání se”, takže jeho první “anglická” schůzka s MAJEREM se konala až 20. 5. 1957. Pravidelná schůzka byla dohodnuta na patnáctého v měsíci, náhradní pak za týden, u kina poblíž stanice Essex Road. Co se týče práce, nebylo lehké ji najít: “Měl jen jedinou možnost, přijmout zaměstnání u JOSTENA. [...] Dělá redaktora v jeho plátku, dostává 4 libry týdně a ubytování. [...] Vzhledem k jeho spolupráci s Jostenem [MAJER přidal poznámku: “Zná mě.”] musíme dělat schůzky pozdě večer.”) Napoprvé dostal LEV “na přilepšenou” 50 liber. Následující den šla do Prahy šifrovaná zpráva, v níž byly informace ještě upřesněny: Hodač dostal v Anglii půlroční povolení k pobytu, které musel obnovovat. S legendou potíže neměl, ale raději o ní nemluvil, protože v ní byly mezery. V Anglii nebyl vyslýchán a domníval se, že má důvěru úřadů i emigrace. Cestu do Londýna mu údajně zaplatili švýcarští socialisté.

O kontaktu LVA v Londýně a o jeho postavení a situaci byla dne 22. 5. 1957 vypracována podrobnější informační zpráva pro ministra vnitra Rudolfa Baráka. Píše se v ní, že LEV strávil rok a půl v táboře pro uprchlíky v Norimberku a dne 27. 12. 1956 “vyemigroval” na základě zásahu přátel z vedení ÚVV ČSSD v exilu a za podpory funkcionářů Labour party do Anglie. Povolení emigrovat do Anglie mu bylo údajně uděleno hlavně na přímluvu čelného funkcionáře Labour party, pracovníka Intelligence Service a bývalého náměstka ministerstva zahraničních věcí Youngera. Co ale muselo rozvědku a samozřejmě i ministra Baráka opravdu potěšit, byla následující fakta: LEV získal zaměstnání v redakci časopisu “Čechoslovák v zahraničí” a mohl tak “hlídat” nenáviděného Josefa Jostena a navíc se stal okamžitě po příchodu do Anglie členem ÚVV ČSSD v exilu a vedoucím funkcionářem její zemské organizace v Anglii. Z titulu těchto svých funkcí pak měl úplný přehled o exilové Sociální demokracii. Navíc úzce spolupracoval s předsedou strany a tajemníkem Socialistické unie zemí střední a východní Evropy Vilémem Bernardem a generálním tajemníkem strany Josefem Holubem.

Pro Prahu byla jistě zajímavá také informace o tom, že ÚVV ČSSD v exilu neměl v té době žádné ilegální spojení do ČSR. Takové spojení měl však podle LVA udržovat Blažej Vilím (opozice vůči Bernardovi a Holubovi), který se orientoval na Ústřední komisi mládeže Sociální demokracie, kterou v té době vedl v USA Radomír Luža. Vilím měl zprávy z ČSR dostávat od jakéhosi dr. Plívy z Hradce Králové, který je měl (neznámo jak) zasílat své sestře do Svobodné Evropy v Mnichově. V Praze se okamžitě rozjelo pátrání po “záhadném” dr. Plívovi, ale podařilo se najít jen jistého JUDr. Břetislava Plívu, pracovníka ONV Rakovník, který ale žádnou sestru – natož pak ve Svobodné Evropě – neměl.

Červnová schůzka MAJERA se LVEM (18. 6. 1957) shrnovala jeho dosavadní poznatky z Anglie a zároveň byla schůzkou instruktážní, vytyčující jeho další práci. Naposledy byla zavedena řeč na jeho útěk, legendu a vytěžování: “V NSR byl Američany propuštěn ihned poté, co jim řekl, že je tuberák. Toho se zalekli a nechtěli s ním nic mít. Byl samozřejmě k útěku vyslýchán. V UK [United Kingdom] vyslýchán nebyl, nebyl ani vyslýchán KOLOSEM. Je samozřejmě pod kontrolou ADAMA, s tím počítá. [...] Běžně hovořil o útěku, je zde však praxe, že o těchto věcech málokdo hovoří, každý si drží v tajnosti své známé a kontakty do ČSR a totéž dělá LEV. [...] Pro všechen případ chtěl vědět, resp. zopakovat si podrobnosti přechodu, zejména kdo jej převáděl. Nebyl si dobře jist tím, zda jej převáděl muž, u kterého se ukrýval (hajný?) nebo zda v tom byl ještě někdo jiný. Pamatuji se, že v tom byl hlavní osobou hajný a toto jsem mu řekl. [...] Prosím o zaslání těch pasáží o přechodu, abych mohl všechny okolnosti přechodu LVOVI připomenout.”

Co se týče jeho poznatků z Anglie, hovořil o lidech, které znal z KOLOSU (Procházku, Zbytka atd.), a o tom, že se všichni představují jako pracovníci Home Office. Vedle Jostena upozornil na “velmi nebezpečného” předsedu zemské organizace Sociálně demokratické strany v Anglii Richarda Poláka a na fakt, že Vilím “přenechává” vedení v USA Lužovi, aby opatřoval peníze. Podle jeho zjištění byla sociální demokracie bez politického programu, roztříštěná do mnoha proudů s osobními spory a antipatiemi. Hlavním “ideologem a poradcem” strany v otázkách vnitřní politiky ČSR měl být podle něj bývalý národní socialista Jaroslav Stránský, pro otázky mezinárodní pak Vilém Bernard.

K Josefu Jostenovi, u něhož pracoval a k němuž byl úkolován, vlastně mnoho nepředal a jejich vzájemný vztah, ale také vztah rozvědky k Jostenovi, nejlépe ukazují následující slova ze zápisu z výše uvedené červnové schůzky: “U ADAMA je nespokojen a často se spolu pohádají. ADAM je velký darebák a pracovní podmínky v redakci jeho plátku jsou skutečně otrocké. Charakterové vlastnosti ADAMA jsou takové, že je obtížné se s ním shodnout. LVOVI platí 7 liber, z toho 3 dává na byt. [...] Záměrně chce LVA zasvěcovat do všech možných lumpáren, aby si ho zkompromitoval a svázal s podnikem. Žádá ho, aby chodil otevírat poštu, když ale pak nemůže něco najít, tak blamuje LVA. [...] Kromě toho na něho nastrahuje různé věci záměrně, aby ověřil jeho pravdivost a spolehlivost. ADAM je notorickým spolupracovníkem MARTINA a zřejmě je používán, aby LVA kontroloval a prověřoval jeho chování.”

Nakonec LEV informoval MAJERA o Holubovi, který podle něj ve všem podléhal matce (ta musela mít údajně vždy poslední slovo), a přišel s “nápadem” propustit jeho švagra v ČSR z vězení a za nějaký čas ho znovu zatknout a věc prezentovat tak, že s ním Holub, který byl v té době právě v Rakousku, znovu navázal spojení. Podle LVA by to Holuba úplně vyřídilo, protože jeho matka, která byla na švagra hrda, by se prý postarala o to, aby s veškerou prací přestal. MAJER to okomentoval tak, že je “potřeba něco promyslet.” O tom, bylo-li v této věci v Praze něco podniknuto, se ale již záznam nezmiňuje.

Na této schůzce byl také dohodnut LVŮV další postup. LEV neměl jen získávat informace, ale v exilové Sociální demokracii měl působit přímo rozkladně: měl vystupovat asi v tom smyslu, že proti komunismu je nutno bojovat ideologicky, ale k tomu je třeba mít program. Měl se stranit “podvratných akcí”, protože je politik a tyto navíc vystavují mnohé členy doma perzekuci a žalářování. Měl hrát čestného a obětavého socialistu, který přišel pracovat pro jednotu strany a osvobození vlasti. Jako politik se měl zaměřit na ideologické otázky a působit jako expert na vnitřní situaci v ČSR. Měl balancovat, být s každým zadobře a neměl se exponovat při tlaku na vypracování programu strany. Měl vést jen “povzbuzovací řeči” a opatrně poukazovat “na bahno, v jakém se emigrace potácí.”) Kromě toho měl studovat situaci v sociální demokracii, v emigrantských organizacích a Jostenově redakci, “aby byl schopen podat přesný obraz o situaci a aby mohl být stanoven dlouhodobý postup k rozvrácení emigrace“. Mimoto měl také zjišťovat všechny akce emigrantů proti ČSR.

Spojení bylo nově dohodnuto na patnáctého v měsíci ve 21:30 hodin v prostoru Red Bridge, náhradní schůzka za týden. Vyvolání mimořádné schůzky s určením jejího data pak bylo vskutku “špionské”: v seznamu v telefonní budce na rohu Sussex Gardens a Edgware Road měl zaškrtnout stranu nad 1000 (to znamenalo datum) za současného zaškrtnutí druhého telefonního čísla na stránce. Konečně pak dostal dalších 50 liber a to vzhledem k nemoci pouze na jídlo. Byl instruován, aby nenechával peníze v bytě (všechny měl vždy utratit) a aby byl opatrný ve svých stycích.

Vedle záznamu ze schůzky šla do Prahy i zpráva LVA o zasílání “štvavých emigrantských tiskovin” do ČSR. Ty sem měly být podle jeho zjištění dodávány, ostatně jak se dalo předpokládat, diplomatickou poštou a dále pak rozesílány na adresy “bývalých funkcionářů reakčních stran a všem nepřátelským a kolísavým živlům.” Sociálnědemokratickou Demokracii a socialismus a časopis Skaut měli rozšiřovat Francouzi, Jostenův Čechoslovák měl jít hlavně argentinskou a belgickou diplomatickou poštou, stejně tak jako Setba a několik dalších “štvavých plátků.” Zpráva také upozorňovala na to, že měli být využíváni i švédští kurýři. Podle instrukcí z července 1957 pak mělo být v souvislosti s případem LIGHT hlavním úkolem vytěžovat LVA “k jednotlivým spolupracovníkům KOLOSU. [...] Smysl toho je v tom, že budeme potřebovat zjistit, aniž bychom věc před LVEM dekonspirovali, okolnost, zda právě LIGHT nežije v Londýně pod změněným jménem. Jsme totiž na nejlepší cestě provést LIGHTOVU identifikaci.”

Ve stejném měsíci pak Prahu jistě potěšilo, že LEV dostal trvalé povolení k pobytu v Anglii a dále fakt, že po dobu Jostenovy dovolené měl sám vést jeho agenturu. “Při této příležitosti jsme prodiskutovali úkol, aby získal přesné poznatky o tomto podniku a ještě než odejde, aby nás o všem přesně informoval (kdo to platí, zaměření, účel, charakter jednotlivých lidí, konexe v UK i v zahraničí, dopisovatelé apod.).” Zda a jak LEV úkol splnil, nebylo uvedeno, ale v srpnu šla do Prahy jen zpráva o pobytu mladého sociálního demokrata a člena ÚVV Radomíra Luži v Londýně.

Na zářijové schůzce (12. 9. 1957) dostal LEV dalších 50 liber “na přilepšenou” a bylo rozhodnuto dávat mu na každé další schůzce, tj. asi jednou měsíčně, 30 liber. Tato suma však nebyla striktně dodržována a většinou dostával trochu více. Následující půlrok Hodačovy práce Prahu moc nepotěšil, protože očekávala trochu více než např. zprávy o tom, že Radomír Luža byl zvolen za člena nového výkonného výboru Rady svobodného Československa. Vyjádření nespokojenosti s jeho dosavadní činností na sebe nenechalo dlouho čekat (viz dále).

Na schůzce v dubnu 1958 informoval LEV MAJERA o připravované kampani Svobodné Evropy, ale zároveň ho trochu vyvedl z míry, jak vyplývá z MAJEROVA komentáře: “K mému překvapení přišel s návrhem, abychom toto vysílání pustili do ČSR bez rušení, tím umožnili v celé republice dobrý poslech a ihned v anglickém vysílání přišli s protikampaní atd.” Navíc si LEV již vyloženě bez skrupulí řekl o peníze s tím, “že je na suchu” (do té doby dostal “na příspěvcích” 360 liber, což byl jeho roční plat), a ještě se ptal na Františka Macháčka a chtěl vědět, jestli pro StB také nepracuje. Nutno podotknout, že Macháček se ptal stejně i na LVA. Oběma byla tato “neopodstatněná podezření” vyvrácena.

O kampani Svobodné Evropy, která měla začít asi v květnu, informoval náčelník I. správy MV plk. Miller dne 10. 4. 1958 také ministra vnitra Rudolfa Baráka. Mělo jít o rozsáhlou politickou kampaň sociálnědemokratických emigrantů proti ČSR s cílem propagovat a oživovat myšlenky tzv. demokratického socialismu. Miller současně navrhoval protiakce: demaskovat v tisku otázku demokratického socialismu, ukázat krach vlády Labour Party v roce 1951 a její zrádcovskou úlohu, tedy povolení zřízení vojenských základen USA v Anglii, znovuvyzbrojování Německa a také tlak na jeho nukleární vyzbrojení atd. Zda vůbec – a případně s jakým úspěchem – zmiňovaná kampaň, resp. akce proti ní, proběhla, není známo.

Dne 19. 4. 1958 pak proběhla ještě jedna schůzka. Bylo na ní změněno datum schůzek (pevná schůzka se měla konat osmnáctého v měsíci, náhradní pak čtyřiadvacátého, obě ve 21 hodin). Kromě organizačních záležitostí došlo ale také i na Hodačovo hodnocení. Pro rozvědku to bylo tři roky po jeho vysazení hodnocení smutné. Praze již došla trpělivost, a tak si MAJER nebral servítky: “Podle Vaší rady zhodnotil jsem mu nejprve kriticky jeho dosavadní činnost v Anglii. Upozornil jsem ho, že praktické výsledky jsou veškeré žádné a že musí nastat ihned obrat. [...] Nejde nám o plky, ale o skutečnou nepřátelskou činnost. [...] Dal jsem mu úkol, aby průběžně sledoval a nám doporučoval vhodné emigranty k verbovkám, současně aby sledoval emigraci z hlediska možností aktivních opatření, narušování a rozkládání s úkolem vyřídit ADAMA a jeho plátek co nejdříve.” Hodač dostal úkoly: získat maximum funkcí ve všech možných emigrantských organizacích, aby získal přehled a možnost k podchycování akcí, udržovat přátelské a důvěrné styky s prominenty emigrace s přednostní orientací na Holuba a Vilíma.

Na červencové schůzce (18. 7. 1958) byl LEV předán do řízení HELANOVI a hned od něj dostal následující úkoly: pokrývat sociální demokracii v exilu, zaměřit se na člena výboru Sociální demokracie Poláka, typovat, zvýšit aktivitu a iniciativu, promyslet návrhy aktivních opatření na rozvinutí rozporů v emigraci. V říjnu se pak LEV dozvěděl pravdu o Macháčkovi, když informoval, že emigraci a sociální demokracii vzrušilo zmizení Macháčka a vedoucího zpravodajského oddělení Rádia Svobodná Evropa Drayfuse. Praha to komentovala: “Zpráva, kterou podal LEV o Macháčkovi a Drayfusovi je pravdivá. Macháček byl se ženou stažen přes Rakousko 9. 7. 1958. Jeho příchod nebyl v ČSR zveřejňován. [...] Pokud se týče Drayfuse, tento se rovněž z Paříže ztratil, avšak ne do ČSR. Pravděpodobně jej stáhli přátelé.” V listopadové zásilce byla londýnská rezidentura chválena: “S materiály, které LEV předal, jsme spokojeni.” Jednalo se o materiály týkající se emigrantských oslav 28. října, Trust Fundu, o zápisy ze zasedání ÚVV ČSSD v exilu a o seznam členů této strany. Rezidentuře bylo pak připomenuto, že do firmy, v níž LEV pracuje, nastoupil Vybíral, bývalý rezident CIO pro skandinávské země. LEV si na něj měl proto dávat pozor. LEV si tedy na Vybírala “dával pozor” a informoval o něm, stejně tak jako i o ostatních, které “obhospodařoval” (Holub, Luža, Bernard atd.).

Na schůzce 14. 4. 1959 předal LEV zprávu o valné hromadě československých legionářů (na zákrok Vybírala byl zvolen jejím mimořádným členem) a materiály z ÚVV týkající se diskusí o tzv. Socialistické unii (společný program všech stran Socialistické unie, který se měl projednávat na jejím zasedání v červenci 1959 v Hamburku). Pravděpodobně na zakázku zjistil, že kartotéku členů Československé obce legionářské nosí Vybíral u sebe. HELAN k tomu podotkl, že by mu jí tedy případně šlo ukrást z bytu. Podle HELANA potřeboval LEV nezbytně nějaký kontejner, kde by mohl uschovávat své zprávy, např. stojací hodiny, které už měly být k tomuto účelu někdy použity. Jeho momentální situaci pak viděl následovně: “LEV na tom není zdravotně nejlépe, nerad by v Anglii ,pošel‘.” Na této schůzce LEV také poprvé “vznesl otázku, jestli by se nemělo uvažovat o jeho návratu, a předestřel dvě varianty – s pořádným kraválem a se všemi materiály sociální demokracie nebo tiše. [...] Jemu by spíše vyhovoval způsob první. Je to můj dojem, má o sobě dost vysoké mínění.” HELAN mu na to položertem odpověděl, “že záleží jen na něm, jak brzo si najde za sebe zástupce, který by měl nejméně ty samé kvality a možnosti, jako má on, a potom že může jít domů třeba druhý den,” a poznamenal k tomu: “Prosím, abyste o celé věci již nyní začali doma uvažovat, protože LEV musí i v tomto ohledu dostat nějaký cíl a zaměření. Jinak mě s tím začne otravovat na každé schůzce a kvalitě jeho práce to určitě neprospěje.”)

LEV měl nadále věnovat pozornost svému okolí (sledovat činnost osob na jeho pracovišti a věnovat se Vybíralovi), získávat poznatky o činnosti bývalých vojáků a jejich organizacích, sledovat konferenci ministrů zahraničních věcí a šéfů vlád čtyř velmocí, jak a přes koho se emigrace snaží prosadit otázku osvobození zemí střední a východní Evropy, sledovat světový festival mládeže ve Vídni a konferenci Socialistické unie a Socialistické Internacionály ve SRN, sledovat odbočku Svobodné Evropy v Londýně (adresa, osazenstvo, zejména Češi), spolupráci emigrantů s podniky zahraničního obchodu, sledovat prominenty ČSSD, českou sekci BBC atd. Jedním z bodů jeho zájmu měl být nadále i Josef Josten – v případě zjištění měl hlásit jeho cesty do zahraničí.

V červnu 1959 navrhl LEV uveřejnit v československém tisku článek o Holubovi, kam to dopracoval: právě oslavil padesátiny a musel začít pracovat za devět liber týdně, a dále zveřejnit “líbánky” některých sociálních demokratů se “sociálfašistou” Wenzelem Jakschem. Jestli došlo k realizaci této “psychologické akce”, nebylo zmíněno, ale u zápisu ze schůzky bylo připsáno: “Bylo doporučeno k provedení.”

Červencová schůzka (22. 7. 1959) pak byla věnována převážně rozboru dosavadní spolupráce a jejích výsledků. HELAN Hodačovi tlumočil, že “vcelku není jeho hodnocení špatné, že se však příliš zaměřuje na bezcenné rádoby politické prkotiny z ÚVV a že málo udělal ve směru konkrétního rozpracování a typování mezi emigranty. [...] Uložil jsem mu, aby napříště psal všechny i drobné poznatky na jednotlivce-emigranty, i když třeba nezastávají žádné funkce, protože malé ryby jsou také ryby.”)

LEV se tedy snažil dál: předával “zajímavosti” pro Prahu a snažil se upevňovat si své postavení. Docela se mu to i dařilo: například jeden z objektů jeho zájmu, Radomír Luža, se stal více než jen jeho známým, a dokonce mu slíbil, že ho bude prosazovat do zastupitelstva Rady svobodného Československa a do její znovuobnovené pobočky v Londýně.

Na začátku roku 1960 došlo v ÚVV Sociální demokracie v exilu k rozepři. Mokrý, Holub a Bernard byli pro jednání strany s německými sociálními demokraty (Wenzlem Jakschem), ostatní členové byli proti. LEV o nastalé situaci samozřejmě informoval a byl instruován, aby “v pozvolném a taktickém rozbíjení pokračoval a plně podporoval Pollaka.” (Pollak, resp. Polák, stál proti výše jmenovaným v opozici).

V březnu byla Hodačova práce hodnocena pozitivně: “Jeho zprávy jsou dobré, rovněž tak dokumentační materiál.“ Protože v té době rozvědka již prováděla kontakt výše zmíněného bývalého pracovníka CIO Vybírala, měl LEV sledovat, jak se bude po kontaktu chovat. Dále měl být LEV dotázán na jistého Aleše Richarda, pravděpodobného tipaře IS. Rozvědka měla zájem na zjištění jeho totožnosti, protože ta měla urychlit rozpracování další, blíže nespecifikované akce. Konečně pak měl LEV také zjišťovat reakce na návraty lidí do Československa a vyjádřit se k tomu, co by bylo dobré případně “rozmazat v tisku.”

V tomtéž měsíci, tedy v březnu 1960, byla Praha také informována o tom, že LEV připravoval s “opozičníky” Pollakem, Vilímem a Rudolferem vydání asi dvacetistránkové zprávy o jednání Bernarda, Mokrého a Holuba se zástupci “revanšistické skupiny Seliger Gemeinde”. Protože byl LEV tlačen také do tipování vhodných osob ať již k získání nebo k návratu, doporučil StB hned několik osob, které by si zasloužily její “pozornost”. Prvním vyhlédnutým byl hrdina SSSR Buršík, který byl odmítnut jako vedoucího Národního domu, což ho velice těžce zasáhlo – údajně se s celou rodinou živil navlékáním korálků za pár šilinků denně. (“Možná že by bylo vhodné uvažovat o provedení jeho kontaktu s návrhem na návrat domů.”) Dalším nešťastníkem měl být Jan Svoboda, který měl tehdy dostat v padesáti osmi letech výpověď od Mezinárodního úřadu práce v Ženevě (“Stejná situace je i u Jana Svobody. [...] Mají-li soudruzi ve Švýcarsku možnost, mělo by se toho využít ke kontaktu.”) Jako osobu vhodnou pro verbovku pak LEV označil jistého Vojtěcha (Karla) Štefánka. (“Prosím, soudruzi, pokuste se podle údajů LVA Štefánka ustanovit a zjistit možnosti podchodu.”)

Kromě dobrých zpráv však šla do Prahy i připomínka, že LEV si stále více stěžuje na zhoršující se zdravotní stav a je nervově vyčerpán. Opět následovalo Hodačovo kladné hodnocení: “Zpravodajsky a dokumentačně plně pokrývá činnost výboru ÚVV a výboru zemské organizace sociální demokracie. [...] Ze Socialistické unie má možnost podávat zprávy z plén, nezná však práci sekretariátu. [...] Bude zaměřen především na vybudování postavení ve skupině vedené Pollakem a Vilímem (pracují pro IS).” Mezi stále se opakujícími úkoly, jako např. působit k prohloubení rozporů, byla i novinka, a to dokončit osobní otipování členů ÚVV Reichrta a Kneborta s přípravou k jejich verbovce.

V dubnu 1960 předal LEV zprávu o tom, že publikační činnost ÚVV a Trends je financována (spolu se Socialistickou unií) ve výši 230 US dolarů měsíčně organizací Free Europe Organisation and Publications. Luža ho navíc informoval, že Holub dostával do konce roku 1958 248 US dolarů měsíčně na vydávání časopisu (časopis nebyl specifikován, ale asi se mělo jednat o Zprávy oblastního výboru Rady svobodného Československa v Londýně). LEV také informoval o předsedovi Socialistické unie Poláku Zarembovi, že má vážně nemocnou dceru a že jeho politická pozice je otřesena. HELAN k tomu nadhodil: “Vyvstává otázka, zda by nyní nebyla vhodná situace a příležitost navrhnout polským soudruhům, aby s využitím našich poznatků provedli na Zarembu akci k získání k návratu do Polska, což by v případě úspěchu zasadilo celé emigraci z východoevropských zemí smrtelnou ránu.”

Květnová reakce na předané zprávy byla následující: “Jeho zprávy hodnotíme jako dobré, zejména poznatky o financování publikační činnosti ÚVV, Free Europe. [...] Pokud se týká Vašeho návrhu na Zarembu, předáváme tyto poznatky přátelům.” LEV dostal souhlas, aby přijal členství v Radě svobodného Československa (toto asi nepřijal, protože by si musel vybrat: buď být členem RSČ, nebo ČSSD), a měl být dotázán, jestli by nebylo možné provést ofotografování materiálů usvědčujících ÚVV a Socialistickou unii z financování Američany.

LEV byl dále úkolován podporovat rozštěpení ČSSD (otázka jednání s Němci) a dostalo se mu již i naděje na návrat domů: “V roce 1961 počítat se stažením LVA a plným odhalením rozporů a poměrů mezi emigrací včetně její podřízenosti zájmům IS“. V červnu 1960 byl LEV instruován HELANEM “k nejvyšší opatrnosti, omezení psaných zpráv na minimum, heslovitě a těsně před schůzkou” a byl požádán o vrácení kontejneru (již tehdy asi šlo o počátek příprav na jeho stažení). LEV se HELANOVI svěřil s obavami, jestli nebyli doma propuštěni na prezidentskou amnestii i lidé, které měl na svědomí, protože kdyby někdo z nich podal ven zprávu, jak to ve skutečnosti bylo, tak by s ním bylo zle.

Konec roku 1960 pak proběhl již celkem klidně. Hodač informoval o Vostrejžovi, známém Holuba a Luži, který měl být zapleten do případu vraždy mjr. Schramma, a o Lužově sbírání materiálů ke knize o československo-německých vztazích v letech 1918 až 1958, což však mělo být jen “naprosto jasné krytí, že je to jenom krytí pro protičeskoslovenské špionážní práce.“ Ohledně Luži pak měl LEV zjistit jeho bydliště ve Vídni. Již tehdy byl označen za termín jeho návratu srpen (byl tím tedy asi míněn srpen následujícího roku) a LEV měl být přinucen “za každou cenu k tomu, aby se dal do vyhledávání svého zástupce.” K tomu však z neznámého důvodu nikdy nedošlo.

Rok 1960 byl ukončen Hodačovým upozorněním, že na britském velvyslanectví v Moskvě pracuje jistý Bark nebo Burke, údajně českého původu. V atmosféře podezřívavosti a honů na agenty HELAN doporučoval: “Dle mého v osobě Burkeho může jít o experta na rozpracovávání početné československé kolonie v Moskvě. [...] Doporučoval bych, aby tento poznatek byl předán přátelům.”

Přípravy na návrat

Dne 10. 1. 1961 se uskutečnila na delší dobu poslední schůzka HELANA se LVEM. Podle HELANOVA návrhu na stažení LVA z 26. 4. 1961 měla být k akci využita jeho každoroční dovolená ve švýcarském Luganu v první polovině srpna. Podle návrhu měl LEV po nějaké době pobytu v Luganu odjet pod záminkou návštěvy Luži do Vídně, odkud by pak byl odvezen diplomatickým vozem. Materiály ÚVV, kartotéku členů ČSSD, dopisy od Luži, Holuba, Mokrého, Majera, Vilíma, Bernarda a dalších by přitom předal již v Londýně a tyto by pak byly převezeny do Prahy s jeho věcmi, kterých se nechtěl vzdát.

Pravděpodobně proto, že se jednalo o stažení, tedy věc ne až tak běžnou, byl starším referentem 5. odboru I. správy MV npor. Josefem FLORIÁNEM vypracován návrh na uskutečnění několika schůzek s agentem LVEM, na nichž mělo být vše dohodnuto. Návrh byl adresován přímo ministru vnitra Rudolfu Barákovi a v jeho odůvodnění se píše: “LEV má u sebe mnoho materiálů z ÚV sociální demokracie v exilu, členskou kartotéku této strany, dopisy Holuba, Luži, Bernarda, Vilíma, Mokrého a dalších jejích předáků. Všechny tyto materiály chce při svém návratu dopravit do ČSR, aby tak byla naší emigraci zasazena co největší rána. V případě, že se nám podaří do ČSR dopravit kartotéku sociální demokracie, přestane tato jako organizace prakticky existovat, protože kartotéka je v jediném exempláři a je prakticky jedinou evidencí členstva, na základě které jsou vybírány poplatky.”

Dne 25. 5. 1961, tedy více než po pěti měsících, byla obnovena schůzková činnost HELANA se LVEM. V zápise ze schůzky stojí: “Osobní korespondenci a některé materiály z emigrantské činnosti mi předá na krátké předávací schůzce den před odjezdem nebo v den odjezdu. Není toho víc, jak do menší aktovky. [...] Jako trvalý úkol mu bylo uloženo vytvářet již nyní takovou situaci, aby jeho návratem do ČSR byly kompromitovány především špičky vedení ÚVV Sociální demokracie, zejména Bernard, kterému jako generálnímu sekretáři Socialistické unie tato akce zřejmě zlomí vaz. Proto bude nutné návrat LVA a jeho pozdější veřejné vystoupení, na které je připraven, organizovat tak, aby se stalo velkým aktivním opatřením proti britské špionáži i proti emigrantským špičkám v Londýně. LEV bude již nyní nenápadně sem tam prohlašovat, jak je za všechno vděčen především Bernardovi. Uvede i další jako Holuba, Vilíma a Pollaka, který mu pomáhá orientovat se ve spletité situaci emigrace, protože je vždy dobře informován. Věřím, že to budou hřebíky do rakve mnohého z nich.”

Po mocenské změně v Praze (po zatčení Rudolfa Baráka dne 23. 6. 1961) byl FLORIÁNŮV návrh na stažení LVA adresován již novému ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi. V návrhu se hovořilo o tom, že LEV získal aktivní účastí přehled o politické činnosti sociálnědemokratické emigrace (postupně získal důvěru většiny prominentních sociálnědemokratických emigrantů) a o činnosti emigrace vůbec a že předal mnoho zajímavých poznatků. K nejdůležitějším předaným informacím měly patřit poznatky o zasílání letáků a ilegálního Práva lidu do ČSR, avizace řady emigrantských akcí ve Velké Británii proti ČSR a bližší určení zdrojů a způsobů financování emigrantských organizací a některých osob. “Vcelku objasnil politickou činnost nejdůležitějších emigrantských organizací a osob a odhalil několik hlavně propagandistických akcí zaměřených proti nám.” Dále byla v návrhu probírána otázka kompromitujících materiálů (většinu měl LEV předat na schůzce dne 4. 7., zbytek pak měl jeho řídicí orgán vyzvednout z úschovy), otázka důvodu stažení (zdravotní stav) a jeho provedení přes Vídeň (přibližně 5. 8. 1961 na falešné západoněmecké doklady, s návratním listem na jeho pravé jméno, vydaným předtím pasovým oddělením čs. vyslanectví ve Vídni). Ministr Štrougal návrh bez připomínek podepsal 27. 6. 1961.

Na schůzce dne 4. 7. 1961 předal LEV fotografie z tábora Valka a bylo s ním dohodnuto, že po příjezdu do Švýcarska pošle na krycí adresu (MUDr. Sailer, Poděbrady) lístek s pozdravem, což bude znamenat, že vše je v pořádku. Co se samotného stažení týče, akcí byl pověřen člen vídeňské rezidentury MOSTECKÝ (ten byl k akci instruován až 24. 7.). LEV měl být do 2. 8. v Locarnu, odkud měl odjet pod legendou turistiky do Innsbrucku. Dne 4. 8. ráno měl dorazit do Vídně. Kontakt se měl uskutečnit v 11 hodin v restauraci Expresso Columbia naproti Westbahnhofu nebo pak v 17 hodin v kavárně Löfler na Josefstädterstrasse. Jako poznávací znamení měl mít v ruce časopis Schweizerische Illustrierte, jeho kontakt si pak měl přisednout a číst si Wiener Illustrierte. Heslo v němčině znělo:

Kontakt: Promiňte, nejste pan doktor Klein z Mnichova?

LEV: Ne, přijel jsem z Locarna.

Kontakt: Jste Švýcar? To by jeden nevěřil!

LEV: Jsem Čech, ale žiji na Západě.

V případě hladkého průběhu měl LEV dostat falešný německý pas, v případě, že by se kontakt nepovedl, byl náhradní termín stanoven na příští den, tedy na 5. 8. Kdyby ani tehdy nedošlo ke kontaktu, měl LEV odejít na československé vyslanectví, kde ho měl na pasovém oddělení očekávat MOSTECKÝ, který by mu tam pak vydal návratový list.

K předávací schůzce LEV – HELAN došlo 20. 7. 1961 ve 22 hodin u telefonní budky na křižovatce Edgware Road a Saint John Woods Road. LEV předal materiály organizačních záležitostí a činnosti ÚVV sociální demokracie v exilu asi od roku 1952 a svou soukromou korespondenci s představiteli emigrace. V zápise o schůzce si HELAN neodpustil i trochu sentimentu, když napsal: “Za poslední tři roky jsem se LVEM uskutečnil desítky schůzek v nepřátelském prostředí za různé politické i povětrnostní situace. Za tuto dobu se mezi námi vytvořil dobrý přátelský vztah, dost jsme si rozuměli. Tato schůzka byla poslední (oba doufáme), a tak jsme se rozloučili jako přátelé s přáním mnoha úspěchů a štěstí do dalšího života.” Zbývá jen dodat, že oba – jak LEV, tak i HELAN – zapomněli některé podrobnosti o schůzce ve Vídni, a proto musel HELAN žádat o jejich “osvěžení”.

Po šesti letech opět doma

Hodačův návrat proběhl bez nejmenších problémů. 21. 7. 1961 odjel na dovolenou a 4. 8. ráno se objevil ve Vídni. Šel po trase, kterou měl udánu. MOSTECKÝ ho sledoval, a když si byl jist, že ani jeden z nich není sledován, oslovil jej. Setkali se dvakrát, jednou hned ráno, podruhé v 11 hodin dopoledne. LEV dostal falešný pas a letenku do Prahy. V 15:40 přiletěl do Prahy a na oddělení pasové kontroly Ruzyň, kde měl zajištěno bezcelní odbavení, na něj již čekali FLORIÁN a náčelník 5. odboru I. správy MV kpt. MAJER. LEV dostal potvrzení MV, že se vrátil na základě amnestie prezidenta republiky a ubytoval se v hotelu Internacional. Tam se také konala jeho a FLORIÁNOVA první “pracovní” schůzka.

LEV měl radost z návratu, “byl rozlítostněný, několikrát se rozplakal.” Rozhodl se vrátit se k ženě, aby jí oplatil péči, kterou věnovala dceři. Byl srozuměn s tím, že před zveřejněním nesmí navštívit Náchod. Chtěl vidět dceru a všechno jí vysvětlit. Po nezbytné zdravotní prohlídce, kterou měl absolvovat, chtěl hned sepsat všechny své poznatky a vyhodnotit dovezené materiály a tyto připravit k zveřejnění, teprve pak si chtěl jít odpočinout do sanatoria. Na začátek dostal 2000 Kčs na výlohy.

Následující den, 5. 8. 1961, spolu Frolík a Hodač večeřeli. Ve Frolíkově záznamu o této schůzce mj. stojí: “Vlivem alkoholu se LEV dostal do sentimentální nálady, prohlašoval, že mohl v zahraničí udělat více, že je nesmírně rád, že se vrátil domů, neměli prý jsme ale brát ohled na jeho zdravotní stav a jeho osobu a za současné napjaté mezinárodní situace jsme jej měli ještě nechat v zahraničí. Vysvětlil jsem mu, že podstatou našeho zřízení je péče o člověka a že nemůžeme dovolit, aby v zahraničí zemřel.”

Již čtyři dny po Hodačově návratu, tedy 8. 8. 1961, byla ministru vnitra Lubomíru Štrougalovi o této akci zaslána zpráva s návrhy na další využití. Ve zprávě se píše: “Vzhledem k možnosti zasadit silný úder naší emigraci navrhuji plně využít návratu LVA k politickému rozbití sociálnědemokratické emigrace. Veřejně zkompromitovat její vedoucí činitele, zveřejnit zákulisní boje emigrantských prominentů o příděly podpor a rozkrádání peněz z fondu prezidenta Beneše. Politicky zvlášť výrazně využít jednání a dohody sociálnědemokratické emigrace v Anglii s revanšistickými organizacemi v NSR. [...] K propagaci navrhuji využít denního tisku, rozhlasu, televize a zpravodajského filmu. LEV je ochoten kdykoliv se zúčastnit tiskové konference za účasti zahraničních novinářů a pronést na ní projev, který by realizoval výše uvedené návrhy. Návrh článků v tisku a projevů na konferenci předložíme ke schválení po konzultaci se LVEM.”

Po “uvítacích formalitách” dostal LEV jistou dobu na odpočinek a aklimatizaci (výjimkou byl pouze dotaz na Františka Čáslavského-LOWERA). Dne 9. 8. 1961 dostal doporučení k prohlídce v Ústřední vojenské nemocnici na jméno Jaroslav POKORNÝ, příslušník MV (dostal instrukce, na koho se má v případě potřeby odvolat). Zdravotní prohlídky dopadly dobře: neměl ani rakovinu, ani otevřenou TBC, a tak z toho měl pochopitelnou radost. Dne 7. 8. 1961 se také poprvé po více než šesti letech setkal s rodinou. Situaci šel nejdříve “připravit” FLORIÁN. Hodačova žena a dcera tomu nechtěly věřit, nechtěly se s ním setkat, byly nervově rozrušené, poté tam šel LEV sám. Jak toto shledání probíhalo, nebylo zaznamenáno.

Asi od 12. 8. až do odjezdu do sanatoria na konci října bydlel LEV pod jménem POKORNÝ v hotelu Jalta. Ubytování mu platilo ministerstvo vnitra, ale jídlo si snad platil sám z peněz, které dostával. Nutno podotknout, že personál hotelu se divil, proč u nich bydlí, když má podle občanského průkazu bydliště v Praze 6.

Na schůzce dne 12. 8. 1961 předložil Hodač FLORIÁNOVI také vizi svého dalšího života: “LEV mi vyprávěl své připravované návrhy na zveřejnění návratu a plány do budoucna. V případě, že nebude uznán schopným práce jako invalida, rád by pracoval v nějaké veřejné funkci. Chtěl by po tiskové konferenci uspořádat v hradeckém kraji přednáškové turné a vysvětlit lidem, jak to skutečně s naší emigrací v zahraničí vypadá.” To byly Hodačovy plány, ale skutečnost pak byla trochu jiná.

Hodačova dočasná nečinnost skončila necelé dva týdny po jeho příjezdu. Nyní měla jeho práce přinést ovoce. Na základě úkolování, ale i z vlastní iniciativy začal doslova chrlit různé zprávy a memoranda o exilové ČSSD, o různých prominentních nebo zajímavých osobách a o exilu jako celku. Dne 15. 8. předal zprávu o návratu, zprávu o spolupracovníku LOWEROVI (Františku Čáslavském) a vrátil krycí pas. Teprve nyní se zjistilo, že se do pasu podepsal anglicky, tedy Arthur místo Artur! Dne 19. 8. 1961 předal podrobnou zprávu o dohodě ÚVV exilové ČSSD se skupinou německého sociálního demokrata Wenzela Jaksche.

Dne 23. 8. 1961 dostal Hodač za úkol vyhodnotit materiály z ÚVV a tehdy, jak FLORIÁN uvedl v zápise o schůzce, “upozornil na zápis ze zasedání ÚVV, ve kterém je uvedeno doslovné prohlášení Blažeje Vilíma o úmyslu spáchat atentát na člena politbyra s. Fierlingera při jeho návštěvě Anglie.”

“Produkce” materiálů pak pokračovala dál. Již 26. 8. 1961 předal LEV návrh svého prohlášení pro tiskovou konferenci (“odměnou” dostal krycí občanský průkaz na jméno Jaroslav POKORNÝ). 28. 8. předal část vyhodnocených materiálů z agendy zemské organizace sociální demokracie v Anglii a byl požádán o výpis ke zprávě o výroku Blažeje Vilíma na schůzi ÚVV dne 10. 4. 1956 – viz výše (výpis předal 29. 8. 1961). 30. 8. předal vyhodnocené přihlášky sociálních demokratů a u zajímavých osob vypsal poznatky bez ohledu na to, jestli o nich už někdy zprávy podával nebo ne (na úhradu výloh tehdy dostal další peníze: 2000 Kčs). 1. 9. předal memorandum k členu ÚVV Rudolferovi a druhou část vyhodnocení jednatelské agendy Zemské organizace. 2. 9. to byla zpráva o historii zemské organizace Sociální demokracie v Londýně a o ÚVV. 3. 9. předal část vyhodnocené korespondence z doby pobytu v Německu a 8. 9. vyhodnocení korespondence z Anglie. Toho dne také dostal teze k tiskové konferenci, “jak si ji představujeme.“ Prohlášení slíbil přinést 11. 9. O tom, jestli ho přinesl nebo ne, neexistuje žádný záznam, ale toho dne přinesl zbytek vyhodnocených materiálů, komentáře k fotografiím a písemné doklady včetně korespondence Younger – Bernard.

Jedné ze zářijových schůzek se LVEM (15. 9. 1961) se zúčastnili také další příslušníci I. správy Adam a Klečka (ten byl představen jako dr. Novotný), kteří se ho důkladně vyptávali. Adama zajímala sociálnědemokratická emigrace a podniky, ve kterých se schází, dále agenturní prostředí Londýna a Josef Josten, Klečku pak zajímali Rudolfer a Richard Polák.

V říjnu byl již LEV dosti netrpělivý a zajímal se o tiskovou konferenci: jestli k ní vůbec dojde a jestli věc neztratí na aktuálnosti. Svůj zájem o konferenci zdůvodňoval touhou po návratu k rodině. Frolík mu důvody, které vedly k odložení tiskové konference, vysvětlil (v dostupných materiálech však nebyly specifikovány) a LEV s nimi souhlasil. Frolík s ním pak domluvil, že bez ohledu na tiskovou konferenci pojede do lázní (měl tam jet již pod svým pravým jménem) a na případnou tiskovou konferenci si pak jen “odskočí”.

O tom, že se z Jaroslava Hodače stal za léta spolupráce s StB vskutku profesionální donašeč, svědčí fakt, že bez toho, že by byl o něco žádán, předával zprávy o “podezřelých” osobách, se kterými přišel do styku. Dne 16. 10. předal zprávu o skupině studentů, která se scházela v restauraci U Pelikána, a o dva dny později pak ještě zprávu o jakémsi číšníku Valtrovi z Klášterní vinárny.

Dne 20. 10. se LEV podruhé sešel se svou ženou a dcerou. Manželce nejdříve třikrát volal, ta s ním však nechtěla mluvit, ale dovolila mu podívat se na dceru. Z úložky dostal dalších 4000 Kčs na zimní oblečení, které nechal v Anglii, přičemž polovinu této částky chtěl dát své dceři, aby si něco koupila. Svého řídicího orgána pak dokonce přemluvil, aby jel za rodinou s ním. FLORIÁN to okomentoval: “Na mé námitky, že může jet do Náchoda sám s řidičem, mě prosil, abych ho v tak těžké chvíli pro jeho další život neopouštěl a jel s ním.” Na rozdíl od prvního setkání proběhla tato návštěva již asi klidněji. Hodačova žena si myslela, že je západní agent a plní zde ideodiverzní úkoly (o jeho návštěvě ale nikomu neřekla). FLORIÁN o schůzce zaznamenal: “Po dlouhém přesvědčování, že je LEV v ČSR legálně, že se nedopustil proti republice žádných nepřátelských činů, prohlásila, že mu tedy věří, ale přesto že pojede do Prahy a zajde na MV. [...] Zjistí-li, že je vše v pořádku, je ochotna zažádat znovu o sňatek a žít s ním. S mým souhlasem řekl LEV manželce, že v zahraničí plnil určité úkoly pro ČSR“. Dne 24. 11. 1961 pak byla jeho žena na MV seznámena s celou historií jeho vysazení. Popsala ústrky a finanční potíže, které si protrpěla. Podle FLORIÁNA ale věc údajně pochopila a “měla radost, že se situace vyjasnila, neustále mi děkovala za péči, kterou jemu i celé rodině věnujeme.”

Dne 23. 10. dostal LEV z úložky dalších 1000 Kčs na nákup osobních věcí (vybavení do sanatoria) a opět z vlastní iniciativy předal zprávu o skupině žen, která se scházela v restauraci U Pelikána. Následujícího dne byl odvezen do lázeňského domu MV v Karlových Varech, kde dostal samostatný pokoj, měl možnost telefonických hovorů do Prahy a byly mu zajištěny větší porce jídla. Náčelník tohoto zařízení byl také upozorněn na možnost prodloužení pobytu. Ještě před odjezdem do sanatoria absolvoval Hodač druhou zdravotní prohlídku, jejímž výsledkem bylo konstatování, že jeho zdravotní stav je uspokojivý (žádný aktivní nález na plicích) a že odpovídá jeho věku a přestálé chorobě.

Po návratu ze sanatoria na začátku prosince tlumočil FLORIÁN Hodačovi “přání” vedení MV, “aby psal knihu o emigraci, která by měla být jeho osobními vzpomínkami. LEV říkal, že na něco podobného již myslel a že má již několik desítek stran konceptu.” Dne 12. 12. 1961 byl s celou záležitostí “LEV” (vysazení a návrat) seznámen náčelník OO MV Náchod kpt. Šimek, který se stal jeho novým řídicím orgánem. Hodač a Šimek pak spolu byli u vedoucího tajemníka OV KSČ Náchod Kubů (Šimek a Kubů byli s věcí seznámeni již den předtím jakýmsi soudruhem Stárkem z ÚV KSČ). Podle instrukcí měl LEV v Náchodě vystupovat jako amnestant. Na schůzce o týden později (19. 12. 1961) pak FLORIÁN zjišťoval reakce na jeho návrat. Po městě měly jít údajně zvěsti, že byl v opilství unesen do ČSR nebo že sem přijel na cizí pas. Kpt. Šimek mu doporučil, aby moc nechodil ven. LEV se setkal s jakýmsi Švábem (pravděpodobně se jednalo o bývalého známého), který mu říkal, že doufá, že se nepropůjčí k nějakému vystoupení, protože by mu to stejně nikdo nevěřil. LEV na to reagoval tak, že Šváb neví, jak to v zahraničí vypadá. Toto mu FLORIÁN vytkl s tím, že “nestojíme o agitaci, tu ať si nechá po konferenci.” Také mu zdůraznil, aby vystupoval neutrálně. Kromě uvedeného si LEV stěžoval na fakt, že nadřízený jeho ženy, který se jí dříve snažil pomáhat a ulehčovat jí práci, se k ní nyní začal chovat právě opačně.

Na schůzce 5. 2. 1962 byl monitorován další vývoj situace. LEV dostával anonymní dopisy, lidé se mu vyhýbali a divili se, z čeho žije, když nepracuje (dosud totiž nedostal důchod), odsuzovali jeho návrat a údajně o něm vyprávěli různé zkazky. LEV si také stěžoval na přístup spolupracovníků jeho ženy – dříve jí pomáhali, nyní tomu bylo naopak. Očekával také, že dostane důchod 2000 Kčs, ale i navrhovaný ve výši 1500 Kčs uznal.

Na březnové schůzce, které byl přítomen i LVŮV “starý známý” z Londýna HELAN, požádal LEV o pomoc v záležitosti své dcery Milady (chtěl zajistit její umístění ve stavební kanceláři n. p. Tepna). Opět si stěžoval na oddalování tiskové konference, což FLORIÁN okomentoval: “Pro nás z toho vyplývá další nebezpečí – je to jeho zdravotní stav. V posledních měsících mu značně stoupl krevní tlak.” Kromě uvedeného dostal LEV úkol připravit koncepty dezinformačních dopisů vedoucích funkcionářů ÚVV ČSSD v exilu Vilíma a Holuba. Jako “Holub” měl napsat svému bratrovi do ČSR a ptát se ho na možnost návratu. “Vilím” pak měl napsat dopis všem členům ÚVV, ve kterém měl obvinit Bernarda ze spolupráce s některou socialistickou rozvědkou a na podporu svého tvrzení měl argumentovat i případem LVA. Hotové dopisy Hodač odevzdal dne 14. 3. 1962.

Přibližně ve stejné době zaslal 5. odbor I. správy MV ministru vnitra Štrougalovi návrh, podepsaný náčelníkem I. správy plk. J. Houskou, na publikaci návratu agenta LVA. V návrhu se píše: “Jelikož se uvažuje o návštěvě člena politbyra ÚV KSČ s. Zdeňka Fierlingera ve Velké Británii, přikládám v příloze výpis ze zápisu schůze tzv. zemské organizace Československé sociální demokracie ze dne 10. 4. 1956, ve kterém je zachycen příspěvek emigranta Vilíma. Vilím prohlásil, že je odhodlán v případě návštěvy spáchat na s. Fierlingera atentát. Zároveň v příloze zasílám návrh prohlášení agenta LVA na tiskovou konferenci, kterou bychom v případě Vašeho souhlasu v nejbližších dnech uspořádali. Do prohlášení je vložena pasáž o CIO. Tato pasáž má zakonspirovat skutečný pramen zpráv z CIO, agenta LIGHTA a vrhnout podezření na bývalého vedoucího oddělení CIO Vrdlovce, se kterým byl LEV v pravidelném styku. Pořad konference navrhuji vysílat ve zkratce v televizi a v rozhlase. Dále žádám o souhlas s tiskovou kampaní Večerní Prahy, která bude na pokračování otiskovat vzpomínky LVA z emigrace s cílem zkompromitovat emigrantské prominenty a vnést nesváry do jejich řad – zveřejnit zákulisní boje o příděly peněz a podrobně publikovat jednání sociálnědemokratické emigrace s revanšistickými organizacemi v NSR. Žádám o souhlas použít k této kampani další kompromitující materiál, který máme k dispozici.”

Dne 11. 4. 1962 pak šel k ministru vnitra další návrh, a to návrh na opatření proti emigraci a britské rozvědce: “V Londýně začala tisková kampaň proti naší rozvědce a ZÚ. Byla načasována tak, aby potvrdila závěry zvláštní vládní komise zřízené po odhalení LANSDALA a BLAKA a legalizovala tak hysterický útok proti pokrokovým silám v zemi a socialistickému táboru. K rozpoutání kampaně byl využit emigrant Antonín Buzek, bývalý dopisovatel ČTK v Londýně, který emigroval v září 1961, avšak směr útoku a konkrétní obvinění určila britská rozvědka a kontrarozvědka. Navrhuje se proto provést protiopatření, ke kterému bude využit agent LEV, který působil několik let jako emigrantský funkcionář v Londýně. Opatřením sledujeme několik cílů:

1) Kompromitovat britskou rozvědku, že aktivně a masově pracuje proti ČSR a že k této činnosti plně využívá emigrace a jejích organizací v Londýně.

2) Veřejně pranýřovat metody, kterých používá k verbování československých občanů a jakou úlohu při tom hraje britské velvyslanectví v Praze.

3) Vyvolat další rozpory a rozklad v emigraci.

Navrhujeme zorganizovat tiskovou konferenci, na které LEV přečte prohlášení a zodpoví dotazy. Aby byly splněny uvedené cíle, bude prohlášení obsahovat kromě poznatků LVA další fakta o nepřátelské činnosti proti nám. Budou zveřejněny některé poznatky o činnosti protičeskoslovenského oddělení IS, které jsme získali od agenta LIGHTA. Prohlášení bude obsahovat tvrzení LVA, že britské velvyslanectví je využíváno k plnění úkolů britské rozvědky. To bude současně plnit úkol prevence a výchovy československých občanů. [...] Podle toho, jak bude stupňována kampaň v Londýně proti našemu ZÚ, budou pod jménem LVA zveřejněny články, které budou buď dál rozvíjet útok proti britské rozvědce a britskému ZÚ anebo se zaměří na odhalování poměrů v emigraci. Prohlášení bude zveřejněno v československém tisku a rozhlase pokud možno v úplném znění. Aby byl dopad opatření co nejúčinnější a aby návrat LVA vešel v širokou známost v emigrantských kruzích, bude prohlášení zasláno některým emigrantům s průvodním dopisem LVA.”

Vše již bylo připraveno k zveřejnění: 13. 4. 1962 byl návrh Hodačova prohlášení zaslán prezidentu Novotnému, ministru vnitra Štrougalovi a Miroslavu Mamulovi, vedoucímu XI. oddělení ÚV KSČ. Byl vypracován časový plán akce: ve dnech 15. až 19. 4. mělo proběhnout oznámení Hodačova návratu na základě amnestie prezidenta republiky, tisková konference a její zveřejnění. Nakonec bylo ale vše z nějakého důvodu zastaveno. 12. 5. 1962 pak byl ministru vnitra Štrougalovi zaslán nový, upravený návrh Hodačova prohlášení.

Tisková konference byla sice odsunuta, ale plánovaná návštěva Fierlingera v Anglii nikoli. V této souvislosti byl ministru Štrougalovi 20. 6. 1962 znovu připomenut poznatek agenta LVA: Vilímovo prohlášení z roku 1956 s úvahou, jestli by o této “závažné skutečnosti” neměla být informována vláda a jestli by nebylo vhodné “požádat britskou vládu přes britské ZÚ o preventivní zákrok proti štvaní a nepřátelským akcím československých uprchlíků.”

O tři dny později bylo ministru zahraničních věcí Davidovi zasláno Vilímovo prohlášení a informace o tom, že se v Anglii navíc ještě připravuje nebo už probíhá kampaň k výročí popravy generála Píky, namířená proti Fierlingerovi (kampaň měla údajně operovat s tím, že generál Píka byl popraven na základě Fierlingerova svědectví). “Kampaň je namířena proti rozvíjení vztahů mezi ČSR a Velkou Británií. Přes předpoklad dostatečné ochrany s. Fierlingera v průběhu jeho návštěvy ve Velké Británii by se měla britská vláda požádat o preventivní zákrok.”

Ministr David se ve věci angažoval a tak mohl 3. 7. 1962 informovat Ministerstvo vnitra, že v dané věci zakročil náš vyslanec v Londýně a že britská místa nemají zájem na provokačních akcích proti naší delegaci.

Shon kolem Fierlingera šel zcela mimo Hodače, který měl úplně jiné problémy. Stále čekal na tiskovou konferenci, která nepřicházela, jeho dcera nemohla najít zaměstnání (Hodačův řídicí orgán a nový náčelník oddělení StB v Náchodě podle něj jen slibovali pomoc, ale bez výsledku) a navíc ho navštívil Světlík, jeden z těch, kterým před svým vysazením “pomohl”. Světlík byl v té době agentem náchodské StB a sám se nabídl, že Hodače navštíví. LEV akci prohlédl a vyčítal FLORIÁNOVI nedůvěru. “To mu bylo vyvráceno do té míry, že si myslel, že šlo o samostatnou akci OO MV Náchod.” Asi na důkaz urovnání “sporu” pak LEV navrhl vypracovat další falzifikáty, jaké již připravoval, tedy další dezinformační dopisy (více nebylo specifikováno).

V říjnu 1962 se konečně přiblížila chvíle, na kterou LEV i rozvědka dlouho čekali: tisková konference. LEV si však dále stěžoval na nemoci, podle FLORIÁNA byl “bolestínský” a stále si stěžoval na potíže s umístěním dcery. Připravil vzpomínky na emigraci a byl s ním projednán obsah tří článků, které měly vyjít ve Večerní Praze po tiskové konferenci. Na článcích slíbil pracovat, k textu prohlášení pak měl již jen připomínky, které se týkaly korekcí nepřesností.

Tisková konference s Jaroslavem Hodačem konečně proběhla dne 2. 11 1962 (viz příloha č. 1), tedy téměř rok a půl po jeho návratu. Jaký mohla mít dopad, kdyby byla uspořádána ihned po Hodačově návratu, a jaký účinek měla po tak dlouhé době, je nasnadě. Exil byl již z valné části připraven na to, co může očekávat, a o jejím úspěchu doma, v propagandou masírovaném Československu, lze s úspěchem pochybovat.

Po tomto Hodačově “zdrcujícím odhalení hanebných piklů zrádcovské emigrace” následovala také vlna ohlasů. Tak např. jakýsi spolupracovník StB Šlajch vyvolal schůzku a byl “zdrcen” Hodačovým prohlášením, že jeho švagr Hoffelder je anglický agent. Svého řídicího orgána ujišťoval, že o tom nic neví a měl obavy z toho, aby proti němu nebyly vyvozeny důsledky v práci. Dostalo se mu ujištění, že může být klidný. Jiný spolupracovník StB – krycím jménem ANTONÍN – pak podal zprávy o některých lidech zmiňovaných Hodačem, které znal (šlo např. také o Josefa Jostena). Další reakcí na Hodačovo vystoupení byl dopis jistého Jiřího Košťálka z Brna, který “považoval za svou občanskou povinnost” zveřejnit, co se mu stalo v Dánsku v roce 1956, kde byl za Výzkumný ústav stavebních hmot Brno. Kontaktoval ho tam jistý pan URBÁNEK, který se ho ptal na situaci v ČSR a jestli neví něco o vojenských objektech, a že kdyby ještě někdy přijel, že by mu mohl tyto informace dát. V poznámce se uvádělo, že krycí jméno URBÁNEK používal již výše zmíněný agent britské rozvědky Tomáš Vybíral.

Na schůzce dne 5. 12. 1962 se LEV zajímal o reakci na své vystoupení v Anglii (nebylo uvedeno, jakou dostal odpověď) a vyprávěl o reakci lidí v Náchodě (také nebylo specifikováno). Z úložky dostal dalších 10 000 Kčs a slíbil napsat osobní dopisy prominentům v emigraci (opět nebylo blíže specifikováno). Tyto přinesl následujícího dne a zúčastnil se natáčení pro vysílání zahraničního rozhlasu. Za relace v médiích ve dnech 2. a 3. 11. dostal odměnu 600 Kčs.

Na Hodačovo mediální vystoupení však nereagovali jen spolupracovníci StB nebo obyčejní lidé, ale také samotná rozvědka. “Jelikož se LEV ve svých ,pamětech‘ zmínil o Prosserovi) a o jeho spojení s britskou rozvědkou, které nebyly dosud při rozpracování akce DOMINO známy, vytěžil jsem LVA k této otázce.” Jedním z ohlasů na Hodačovo vystoupení, které si vyžádalo podrobnější rozpracování, byly také dva dopisy od jistého Antonína Galivody, zaslané do rozhlasu. Galivoda žádal poskytnutí Hodačovy adresy, protože se s ním chtěl sejít “v důležité záležitosti, která by prospěla společné věci.” 21. 2. 1963 pak došlo na přání III. správy MV ke schůzce se LVEM, na níž mu byly ukázány fotografie výše zmíněného Galivody a jeho přítele Nového (LEV ani jednoho z nich neznal a nikdy je neviděl). Bylo s ním tedy dohodnuto, že Galivodu kontaktuje. Akci (sledování a případnou ochranu) měla zajišťovat III. správa MV. Na této schůzce LEV také sdělil pro StB zajímavý poznatek, že jeho známá z Náchoda, Petra Samková, jezdí do Belgie za sestrou a přitom si asi vybírá peníze z konta, které má ve Švýcarsku. FLORIÁNOVA reakce na tuto zprávu byla následující: “Myslím, že by ve spolupráci s některou kontrarozvědnou správou šlo uskutečnit akci převodu těchto peněz do ČSR. Pokud vím, pplk. Dufek ze IV. správy je ve styku se švýcarským advokátem dr. Piccionim, který již pro nás podobnou akci prováděl a dopravil ze Švýcarska do Západního Berlína částku 75 000 dolarů. Akci jsem v roce 1960 dělal společně se s. Petráněm a Piccioni za odměnu 5000 švýcarských franků akci velmi rychle a hladce dokončil.”

Na další schůzce dne 26. 3. 1962 LEV upřesnil, že Samková má k němu důvěru, že prodává tuzexové bony a chodí oblékaná z látek nakupovaných na Západě, i když je nepravděpodobné, že by ji mohla její sestra tak nákladným způsobem podporovat. Byl ochoten pokračovat s ní ve styku s cílem získat peníze uložené ve Švýcarsku. HELAN k záznamu připsal: “Akci na získání peněz je nutno okamžitě rozjet.”

Dne 27. 2. 1963 LEV informoval o své návštěvě u Galivody. Ten ho vůbec neznal a ukázalo se, že dopisy psala jeho žena. Ta se měla v roce 1930 seznámit s medikem Josefem Steinem. V roce 1931 otěhotněla, a když se to Stein dozvěděl, tak se odstěhoval ze studentské Kolonky, odešel ze studií a zmizel. Galivodová ho po narození syna hledala pomocí úřadu sociálního zabezpečení, ale marně. Později se provdala a o svém bývalém příteli již nikdy neslyšela. V listopadu 1962 ale poslouchala v rozhlase části z tiskové konference se LVEM a dozvěděla se o Josefu Jostenovi-Steinovi – že žije v Londýně. Proto chtěla se LVEM mluvit a zjistit, jestli je její bývalý milý a Josef Josten jedna a táž osoba. Galivodová chtěla, aby její syn věděl, kdo je jeho skutečný otec a co dělá. LVOVI vypodobnila jeho postavu a povahové vlastnosti, “což se shoduje s našimi poznatky.” FLORIÁN v zápise ze schůzky pokračoval: “Podle našich poznatků je Josten nedostudovaný doktor, který po přerušení studií šel pracovat k Lidovým novinám. Podle mého názoru by šlo získaného poznatku vhodně využít k znepříjemnění života Jostena zvláště proto, že jeho manželka je na něj velmi žárlivá. LEV slíbil Galivodové, že při příští cestě do Prahy se u ní zastaví s fotografií Jostena.” HELAN k tomu připsal: “Manželce Jostena pošleme dopis jménem Galivodové, kde ho vylíčí ve špatném světle. To způsobí Jostenovi více obtíží než AO [aktivní opatření] politického charakteru.”

V červnu 1963 došlo k ukončení spolupráce rozvědky se LVEM – Jaroslavem Hodačem. Na schůzce dne 5. 6. 1963 předal LEV záznam o setkání s jistým Jindřichem Rozinkem. FLORIÁN tento záznam ohodnotil: “Záznam je snůškou hloupostí a závěry, které LEV dělá, mě jen utvrdily v tom, že na něj začíná působit senilita. [...] Byl plný konspirace, narážek, tváří se velmi tajemně, neustále ho někdo pozoruje a sleduje. Na otázku, proč se vyhýbá lidem a proč jedná takovým tajemným způsobem, když nemusí, odpověděl takovým způsobem, který potvrzuje naše domněnky, že má strach z emigrace a myslí si, že by jej mohla zavraždit.”

Hodače delší dobu zajímaly již jen finanční úložky a na poslední schůzce dne 6. 6. 1963 došlo na “handrkování se o peníze”. LEV si o některých penězích, které mu byly vypláceny, myslel, že to jsou peníze na výdaje a že je dostane ještě jednou. Po návratu dostal celkem 64 500 Kčs a opětně urgoval vyřízení důchodu (až do vyřízení důchodu, tedy do roku 1965, dostával měsíčně 1500 Kčs z agenturního fondu, tzv. A fondu, I. správy MV). Ve FLORIÁNOVU záznamu o této jeho poslední schůzce se LVEM stojí: “Stěžoval si na rozhárané rodinné poměry, tvrdil, že kdyby mu prý býval s. HELAN řekl v Londýně pravdu, že by se nikdy nevracel atd. [...] Začíná se u něj projevovat senilnost a místy je velmi protivný, bolestínský, naříká si na potíže, které si vymýšlí nebo neúměrně zveličuje. Kupř. mu neznámý pachatel utrhl zámek u sklepa a LEV to spojoval s útokem na svoji osobu, což prý je zcela určitě dílo sociálnědemokratické reakce. [...] Opatrnost stupňuje do té míry, že dosud nebyl navštívit matku a teprve nyní zjistil, že jeho bratr je již čtyři roky po smrti. [...] Jsem rád, že již celá záležitost s ním je skončena a bylo by jen nutné, aby i otázka důchodu byla již co nejdříve vyřízena. Naší chybou bylo, že jeho úložky nebyly pravidelně ukládány, když byl v zahraničí, a mohl nám tak vytýkat naši neserióznost. Kdyby je měl uloženy, mohli jsme se vyhnouti celé řadě výdajů a nepříjemného jednání s ním.” Tak tedy celkem neslavně skončila po devíti a půl letech spolupráce Jaroslava Hodače, agenta s krycím jménem LEV, a československé Státní bezpečnosti.

Tečku, i když ne zcela definitivní, pak znamenal návrh mjr. Holcmana z 1. odboru I. správy MV na uložení osobního svazku agenta LVA do archivu. Návrh byl datován 18. 1. 1966 a uvádělo se v něm, že spolupracovník byl v červnu 1955 ilegálně vysazen v NSR, kde pobýval v utečeneckém táboře Valka. Na zákrok svých přátel z Londýna, hlavně bývalého labouristického ministra vnitra, odešel do Anglie, kde se stal členem Ústředního výkonného výboru sociální demokracie a jednatelem její zemské organizace v Anglii. Jeho prostřednictvím byl získán přehled o činnosti této strany a jejích prominentů a o připravovaných protičeskoslovenských akcích. Osvětlil zdroje financování emigrantů a jejich center, získal dokumentační materiál ČSSD a kompromitující materiály na její funkcionáře. Byl řízen rezidenturou. Před návratem do ČSSR předal důležité dokumenty – zápisy ze schůzí ÚV ČSSD, stranickou a osobní korespondenci funkcionářů a členskou kartotéku. Vrátil se dne 4. 8. 1961. Bylo mu poskytnuto léčení a jako navrátilec byl propagačně využit tiskem, rozhlasem a televizí. “Jeho nemoc je v poměrně vysokém stadiu, dále má sklerózu a je nervově vyčerpán. [...] Bylo zařízeno, aby jmenovanému byl vyplácen trvalý důchod ve výši 1500 Kčs. [...] Návrh uložit svazek natrvalo – nemůže být dále využit.”

Téměř po deseti letech od ukončení styku a více než šest let od uložení svazku do archivu byl však Hodač rozvědkou ještě jednou kontaktován a využit. Hodačův známý, mjr. MAROLD, tehdy náčelník 1. oddělení 31. odboru I. správy SNB, ho v dubnu 1972 navštívil na oddělení StB Náchod. “LVA znám osobně, neboť jsem jej v letech 1954–1955 připravil k vysazení. Schůzku s ním mi připravil orgán O [oddělení] StB Náchod s. Toman, který jej využívá jako důvěrníka. [...] V minulých letech byl čas od času využíván různými složkami MV ,brigádnicky‘, zejména v letech 1968–1969, čímž získal vždy určité nadlepšení ve formě jednorázových odměn. [...] Pohovor byl veden k jeho znalosti lidí, kteří jsou dodnes našimi zájmovými osobami, např. mjr. Vrdlovec se snaží o bližší styk s naším A PARKEREM. [...] Přes svůj věk je LEV velice čilý, pouze trochu nedoslýchá a ještě by mohl být námi a hlavně 36. odborem mj. využit k provádění námětové činnosti PA (psychologické akce) proti Jostenovi a dalším osobám. Zejména by pro nás bylo vhodné vytěžit ho k Jostenovi a jeho podniku v souvislosti s A SORAYA, která mu (Jostenovi) chodí pomáhat několik večerů v týdnu. [...] Zajistit přítomnost LVA v Praze a provést jeho vytěžení dle potřeb, event. posoudit možnosti jeho dalšího využití po linii 36. a 31. odboru.”

Na základě doporučení byl pak Hodač v červnu 1972 I. správou SNB naposledy využit. Ve dnech 12. až 22. 6. 1972 byl ubytován v konspiračním bytě v Praze a vypracoval pro I. správu SNB dvanáct zpráv, které byly použity k teritoriím Anglie a Kanada. Šlo například o informace o Mirko Janečkovi (známý exilový činovník a vnuk ing. Františka Janečka, majitele firmy Jawa), o J. Jostenovi a organizacích, s nimiž tento udržoval úzké styky, o mjr. Vrdlovcovi, o pracovníku BBC Londýn Vološčákovi, o zaměstnancích a spolupracovnících BBC Londýn, o tom, jak BBC získávala zprávy z ČSR atd. Zpráva byly charakterizovány jako někdy příliš podrobné, ale s řadou zajímavých poznatků. Využity pak měly být “k vytyčení (upřesnění) dalších operativních postupů při rozpracovávání prominentních osob (Josten a Janeček), k dalšímu úkolování A SORAYA k Jostenovi, k rozpracování československé sekce BBC a jejích některých pracovníků (např. Vološčák). V některých případech bude možno využít získaných poznatků k usměrnění a upřesnění PA.”

Pravděpodobně úplně posledním stykem Jaroslava Hodače s ministerstvem vnitra byl jeho dopis z 24. 7. 1972, jímž žádal ministra vnitra, aby mu byl jeho důchod, který mu byl přiznán výměrem MV ze dne 3. 5. 1965 s platností od 1. 5. 1965, převeden na Státní úřad důchodového zabezpečení v Praze a aby mu byl vydán civilní důchodový výměr.

Jaroslav Hodač alias agent s krycím jménem LEV zemřel dne 31. 8. 1978 v Náchodě.

Příloha

Tisková beseda s navrátilcem J. Hodáčem

Emigranti ve službách západních špionážních centrál

Praha 2. listopadu (Št) – V Praze se konala v pátek beseda našich a zahraničních novinářů s navrátilcem Jaroslavem Hodáčem. Do roku 1948 byl Hodáč vedoucím funkcionářem bývalé Sociálně demokratické strany ve východních Čechách a po svém odchodu za hranice se stal v Londýně předním funkcionářem utečenecké organizace tzv. ústředního výkonného výboru Čs. sociálně demokratické strany ve Velké Británii a jednatelem emigrantské zemské organizace Čs. sociálně demokratické strany ve Velké Británii. Do vlasti se Hodáč vrátil na základě amnestie prezidenta republiky.

Na besedě Hodáč odhalil činnost různých emigrantských organizací v Londýně a jejich spojení se špionážními agenturami. Nepřátelské působení bývalých reakčních politiků a dnes “představitelů” emigrantských skupin jde až ke spolupráci se západoněmeckými revanšisty a militaristy, namířené proti naší zemi i celému socialistickému táboru. Z prohlášení Hodáče na besedě uvádíme:

Byl jsem pravidelným posluchačem vysílání radia Svobodná Evropa a pod vlivem této západní propagandy jsem se rozhodl na jaře roku 1955 utéci do západního Německa. Po přechodu hranic jsem brzy vystřízlivěl z ideálů. Prvním otřesem byl tábor Valka, semeniště všech možných špionážních organizací. Žil jsem v nepředstavitelné nouzi. Byl jsem dokonce donucen prodat svůj občanský průkaz orgánu CIC L. Krutskému, který jím vybavil agenta vysílaného na území ČSSR.

V lednu 1957 jsem s pomocí emigrantského prominenta dr. V. Bernarda a na přímou intervenci bývalého ministra labouristické vlády Mr. Kennetha Youngera vyemigroval do Anglie. Ihned po příchodu do Londýna jsem začal aktivně vykonávat funkci člena emigrantského výkonného výboru a jednatele tzv. zemské organizace. Z obou těchto funkcí jsem získal úplný přehled o jejich činnosti a musím říci, že rozhodně nejde o činnost politickou. Samozvanými představiteli tzv. sociálně demokratické organizace je trojice mezinárodních špionů žijících v Londýně: dr. Vilém Bernard, Adolf Mokrý, Václav Holub.

Další organizací, ve které jsem pracoval, byla tzv. Československá obec legionářská v exilu. Skutečných vojáků v této organizaci je málo, ale organizace je zálohou britské špionážní služby, hlavně protičeskoslovenské organizace CIO – Czechoslovak Information – Intelligence Office, podřízené a financované ústředními britskými úřady. Jejím hlavním úkolem je získávat ke špionáži čs. občany dojíždějící do zahraničí.

Každý čs. občan je po předání žádosti o vízum na příslušném zastupitelském úřadě v Praze podroben důkladné prověrce. Jsou soustředěny všechny oficiálně dostupné poznatky a podle jeho místa narození, bydliště nebo zaměstnání jsou ihned dotazováni příslušní informátoři z řad emigrace, mezi kterými se hledá vhodný člověk, který může o našem občanu podat bližší informace nebo který může buď přímo nebo nepřímo vejít s naším občanem ve styk.

Do spolupráce s CIO je podle potřeby zapojována většina řadových emigrantů ve Velké Británii. Důvod? Podle zásluh pro tuto organizaci se řídí přidělování bytů, podpor a rovněž udělování britského občanství. Emigrace je využívána britskou policií tam, kde oficiální britský aparát nemůže zasahovat. Když policie potřebuje demonstraci, emigrace ji ochotně udělá. Tak jako k tomu došlo u příležitosti pietní slavnosti “Lidice budou žít” v roce 1955, návštěvy předsedy rady ministrů SSSR Chruščova v Londýně v roce 1956 a podobně.

Při své činnosti v emigraci jsem poznal, že k nepřátelským akcím britských úřadů proti ČSSR se používá všech metod a prostředků. Emigrace ve velké Británii je poskytována výhradně jen tomu, kdo je připraven plnit špionážní úkoly proti své vlasti.

Jelikož jsem po nějaký čas pracoval v tzv. Svobodné československé tiskové službě, vedené Josefem Jostenem, poznal jsem poměry v této redakci a chtěl bych jí věnovat pár slov. Hlavní oporou Jostena byl dávno zesnulý lord Birwod, který byl předsedou jeho tiskové společnosti. Politikové, kteří Jostena nejdříve podporovali, neví dnes, jak by se ho zbavili. Dnes Josten pracuje pro několik kapitalistických rozvědek, také mj. pro západoněmeckou.

Generální útok proti svým bývalým přátelům zahájil koncem roku 1960 útokem proti bývalému kancléři Smutnému a exministru Stránskému. Důvodem útoku byly tzv. fondy prezidenta Beneše, o které se začali oba jmenovaní dělit. Nejde však o fondy Beneše, ale o část peněz z fondu bývalé londýnské vlády a Josten má zájem dostat tyto peníze do svých rukou.

Západoněmecká rozvědka má ovšem agenty rozmístěny i na jiných úsecích. Někteří z nich sedí i na důležitých místech v britských centrálních úřadech. Tak třeba na britském ministerstvu sedí jejich oddaný agent Herman Hochfelder.

Na základě toho všeho mi nezbylo nic jiného než absolutní rozchod se vším, co má jen něco společného s emigrací.

Nic mi však nemohlo usnadnit tento rozchod lépe než úsilí vedení tzv. ÚVV o sblížení se západoněmeckými revanšistickými organizacemi. Tyto jejich styky jsou velmi intenzivní a trvají již přes pět roků. Tak například Bernard s Mokrým slíbili skupině Seliger Gemeinde v roce 1960 ve Wiesbadenu návrat Němců do republiky, vrácení jejich majetku a dokonce rozdali i naše pohraniční kraje. Bernard, Mokrý a Holub předpokládali, že dohody s Jakschovou skupinou budou s nadšením přijaty mezi emigrací. Řada emigrantů však odsoudila tuto hanebnost. Hovořil jsem v té době s jedním účastníkem bitvy o Anglii, který po únoru 1948 uprchl z ČSSR a dnes slouží na jedné z leteckých základen ve Velké Británii. Byl velmi rozhořčen tímto jednáním a přímo řekl, že v případě rozkazu k leteckému útoku on otevře svou pumovnici nad západním Německem a nikdo jej nepřinutí, aby bombardoval Prahu.

Vím, že mnoho emigrantů touží po návratu. Vidí, že byli oklamáni a zrazeni. Vidí, že vlast bez nich žije, vzkvétá a oni jsou stále opovrhovanými “bloody foreigners”, jak je Angličané s oblibou nazývají. Přesvědčil jsem se, že naše republika je tak silná, že nepotřebuje trestat pobloudilé, kteří své chyby poznali a litují jich. Po letech tápání jsem poznal, že socialismus může být jen jeden a ten je uskutečněn v mé vlasti – v ČSSR.

V odpovědích na dotazy novinářů Hodáč seznámil s četnými podrobnostmi o neustálých šarvátkách “politických živnostníků” z řad zkrachovalých předúnorových politiků a o jejich zločinných záměrech proti zemi a lidu, který zrádně opustili. Řekl také: “Když Václav Majer přišel jednou do tábora Valka, hlásili se k němu samozřejmě hlavně sociální demokraté. Majer tehdy řekl: Tady nejsem jako sociální demokrat, ale jako vůdce protikomunistického odboje. – Za maďarských událostí se Majer vypravil do Evropy, kde chtěl ve vysílání “Svobodné Evropy” vyzvat československý lid k povstání

Zpátky