Červenec 2004

Do EU s agrární mentalitou

Martin Vrba

Mezi všemi, kdo se tak či onak zasloužili o náš zdárný vstup do Evropské unie, bychom neměli zapomenout na exministra zahraničí Zemanovy vlády; tento výrazný politik se postaral a zařídil a vyjednal, že ani po tomto vstupu nebudou smět cizinci kupovat naši zemědělskou půdu a lesy. Po 1. květnu jsou tedy Nečeši v Evropské unii našimi spoluobčany, a zároveň – dojde-li na půdu – našimi cizinci.

Půda (a lesy, tedy půda hustě porostlá stromy) je patrně to jediné, co se nám podaří před cizinou dostatečně ochránit. Původně jsme nechtěli pustit Nečechy vůbec k ničemu; naše kupónová privatizace byla jen naplněním starého oblíbeného sloganu Národ sobě. Brzy se však ukázalo, že zaostalému hospodářství nijak nepomůže, když si z něj každý kus utrhne. Chyběl kapitál a chyběly zkušenosti – a obojí měly pouze lidé z venku. Bankovnictví, průmysl, sítě velkoobchodů i důležitá média jsou dnes v „cizích rukou“, a není radno se to pokoušet měnit, nechceme-li vyrábět vozy se špatným chlazením, stát dlouhé fronty na košík a číst jen komunistický nebo postkomunistický tisk. Každý ostatně ví, jak draze jsme zaplatili za pošetilé přání, aby žádný cizinec nemohl vlastnit licenci k televiznímu vysílání.

Lpění na půdě je přitom ještě mnohem pošetilejší; samotná půda žádné velké bohatství negarantuje, neboť na trhu není potřebná poptávka po tom, čemu ekonomové říkají „nezpracovaný produkt půdy“. Jinými slovy: lidé neshánějí zrní (ale chléb nebo pivo) ani dříví (ale truhlu či násadu na kosu) ani konopí nebo vlnu (ale plátno nebo přízi a nejlépe košili a svetr). Žádný řemeslník nepotřebuje pro svou obživu vlastnit ani hektar (nemluvě o manažerech, advokátech, mediálních hvězdách a všech možných i nemožných poradcích). A protože „ten umí to a ten zas tohle“, přičemž každý potřebuje to i ono, ode všeho trochu, budou vždy největší zisky patřit obchodníkovi, prozíravému znalci trhu. Pozemkoví vlastníci už dávno zjistili, že jsou naprostí outsideři. Šlechta se vyčerpává v soukromých válkách, neurození bohatnou obchodem, říká velmi pěkně Tocqueville. Stačí si vzpomenout, jak značné politické ústupky byla kdysi česká šlechta ochotna učinit městům, jen aby mohla sama vyrábět pivo.

Dnes nám připadá trochu zpozdilé chování urozených válečníků, kteří bojovali o půdu, zatímco neurození měšťané kupovali za peníze, co na této půdě vyrostlo, a prodávali to se ziskem. Není divu, že feudalismus je už jen cizím slovem v učebnicích. I Čapkovu povídku o chalupníkovi, který zabil svého příbuzného, aby zabránil odprodeji pozemku – „To bylo skrz to pole!“-, čteme jako příběh z dávno minulých dob.

A přece se v kritických okamžicích ukazuje, že kvalifikaci považuje za spolehlivý zdroj obživy pouze náš chladný rozum, zatímco naše srdce tíhne živelně k půdě. Od úsvitu dějin hrály pro člověka klíčovou roli loviště a pastviny, později pole a louky, kdežto konzultanty, tlumočníky, dramaturgy a moderátory z nás učinil teprve včerejšek. Co se během staletí naučíš, za dvě tři generace jen tak nezapomeneš.

Ve svých Pamětech připomíná Václav Černý jednu až fantasmagorickou scénu z roku 1943: Stalin, za doprovodu velkorysých gest, vyzývá u mapy střední Evropy Beneše, aby mu ukázal, jaké jsou jeho územní nároky vůči Německu. Beneš žádné nároky nevznáší, neboť chce pouze to, co je „poctivě naše“. Černý uzavírá trochu zklamaně: „Kéž se Beneš tehdy nikoli stalinsky rozmáchlou paží, ale nehtem jediného prstu dotkl kladského hrabstvíčka – a měl je!“

Ano, kéž se dotkl. Tedy: škoda, že se nedotkl. Je to až neuvěřitelné. Univerzitní profesor, muž velkého rozhledu, a uvažuje stejně jako nějaký sedlák nebo středověký válečník, který se sotva dovede podepsat.

Potměšilci by v jeho slovech mohli spatřit i postoj ryze maloměšťácký: co je doma, to se počítá. Vzhledem k tragédiím dvacátého století nelze takovýto územní nárok vnímat jen jako úsměvný profesorský poklesek. Právě tento podivně cynický přístup totiž způsobil, že vzájemná nevraživost středoevropských národů hravě přežila Rakousko-Uhersko, od jehož zániku si mnozí tolik slibovali.

Chybou starého Rakouska nebylo to, že upíralo středoevropským národům jejich samostatnost (mohou být evropské národy „samostatné“?), ale že svým uspořádáním vnášelo mezi jednotlivé národy nepřátelství; žádný se nemohl zbavit pocitu, že nějak doplácí na ty druhé. K nápravě věcí po zhroucení této říše proto vůbec nestačilo, aby si mohli v Bělehradě, Budapešti nebo Praze začít hrát na ministry a předsedy svrchovaných vlád, ale aby z mapy Evropy zmizela nebezpečná a konfliktní území, jejichž obyvatelstvo bylo podřízeno vládě, kterou nepokládá za svou. Takováto území (po roce 1919 velice četná) vyvolávala mezi zdejšími národy nevraživost stejně spolehlivě, jako necitlivé uspořádání Rakouska.

Vlastní zánik říše nebyl ostatně vždy považován za automaticky spásné řešení; v dopise odmítající pozvání na frankfurtský sněm napsal František Palacký památnou větu: „Představte si Rakousko rozdrobeno v množství republik a republiček – jaký to milý základ pro univerzální monarchii ruskou“. Otec národa mohl být dnes považován za pošetilce, který zbytečně maloval čerty na zeď, kdyby ovšem jeho vnuci nezapomněli, že půda není jen zdrojem malých zisků; je také zdrojem velkých, ba neřešitelných konfliktů, jejichž ničivost nemohou zmírnit žádné hospodářské ani strategické „výhody“.

Nikoli totiž samotné rozdělení na republiky a republičky, ale jejich vzájemné nepřátelství, živené územní chamtivostí, jaká ovládla i mysl univerzitních profesorů, učinilo nakonec z celého regionu snadnou kořist sovětského (čti: ruského) impéria. Pak už bylo úplně jedno, kde se nachází jaké hrabstvíčko, protože celá východní Evropa byla za ostnatým drátem.

Z Palackého se stal jasnozřivý prorok a jeho praprapravnuci zůstali nepoučitelní: unie neunie, na půdu ať nám nikdo nesahá. Píší se tlusté knihy o tom, proč se nenaplnily naděje vkládané do zhroucení Rakouska, proč se tato část Evropy nestala po roce 1918 obyvatelnějším místem. Odpovědět však můžeme jedinou větou: To bylo skrz to pole.

(www.bohumildolezal.cz)