Červenec 2004

Jan Tesař nediskutuje, ale žaluje.

Petr Zídek

Nová kniha Jana Tesaře Zamlčená diagnóza potvrzuje jeho pověst enfant terrible mezi českými historiky.

Zamlčená diagnóza je nekonvenčním textem na pomezí vzpomínek a polemického eseje. Pro jeho pochopení je nutno načrtnout alespoň v hrubých rysech životopis autora.

Jan Tesař se narodil v roce 1933 ve Skutči a v 50. letech se jako jeden z prvních začal historicky zabývat partyzánským hnutím v době okupace. Díky benevolenci jednoho stranického tajemníka získal přístup do tehdy tajných archivů spravovaných StB. Výsledky jeho výzkumů, roztroušené v řadě studií a článků, byly ve své době nekonvenční jak politicky, tak i historicky. Po sovětské okupaci dospěl Tesař na rozdíl od drtivé většiny tehdejší společnosti k názoru, že proti režimu je nutno bojovat, a to i nelegálními prostředky. Zkušenosti, které získal jako historik odboje, začal odvážně používat v praxi.

Poprvé se dostal do vězení již v roce 1969 - třináct měsíců strávil bez soudu za mřížemi za účast na provolání Deset bodů. Po propuštění se znovu zapojil do konspiračních aktivit, podruhé byl zatčen v listopadu 1971 v souvislosti s letáky vyzývajícími k bojkotu voleb. Během procesu v létě 1972 prohlásil, že smyslem jeho života je bojovat proti existující diktatuře - další čtyři roky ve vězení. Po návratu v říjnu 1976 se stal jedním z iniciátorů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, angažoval se v Chartě 77, vydával s Rudolfem Battěkem samizdatový časopis Dialogy. V květnu 1979 byl znovu zatčen a posléze přijal nabídku k vystěhování. V roce 1980 odešel nejprve do Německa a později do Francie.

Poselství budoucím historikům

Základním problémem Zamlčené diagnózy je otázka, zda u nás v 70. letech byla, či nebyla zneužívána psychiatrie k politické perzekuci. Na základě zkušenosti vlastní i zkušenosti dalších tehdejších disidentů Tesař poměrně přesvědčivě dokládá, že byla, a to zejména v případech méně známých osob. Součástí knihy je i Tesařův článek Diagnóza 301.7 z roku 1979, který se zabývá stejným problémem, a dobové vyjádření anonymního psychiatra.

Text není koncipován jako neutrální pojednání, ale jako polemika s těmi, kteří poznatky o zneužívání psychiatrie odmítali, a to tehdy i dnes. Tesař, který si, jak je jeho zvykem, nebere vůbec žádné servítky, v knize dokonce mluví o "smradu špinavé sociální smlouvy disidentů chráněných psychiatry a psychiatrů zachraňujících vlastní kůži na úkor malých neznámých psychiatricko-policejních případů". Nesnáz tu ale je v tom, že autor nikde nepíše, kdo a kde zneužívání psychiatrie zpochybňoval a jen velmi mlhavě mluví o "předácích opozice". Autorovo opomenutí uvést, s kým vlastně polemizuje, je o to zvláštnější, že celá práce je koncipována jako svého druhu poselství budoucím historikům - v obsáhlých poznámkách jsou upozorňováni na různá metodická úskalí, informováni o dalších zdrojích včetně autorova archivu apod. Nezaujatý čtenář tak asi získá pocit, že vstoupil do nějaké interní diskuse, jejíž účastníci a komunikační kanály zůstávají v přítmí.

Zásadní otázky

Pro budoucí a snad již i nynější historiky může být Tesařova kniha bez ohledu na to, s kým vlastně polemizuje - velkou inspirací. Najde v ní vylíčení dilemat a sporů opozice v první fázi normalizace, informace o otřesných poměrech v tehdejších věznicích (autor přežil záměrně neléčený zánět slepého střeva jen díky hladovce, kterou držel) nebo údaje o málo známých disidentech, jejichž jména podle autora vymazal z dějin protikonsolidační opozice "establishment polistopadového režimu".

Pro toho, koho interní spor mezi disidenty o psychiatrické represi zase tolik nebere, mohou být interesantní zásadní otázky, které Tesař formuluje jakoby mimochodem: Proč se protinormalizačních aktivit až na řídké výjimky neúčastnili příslušníci třetího odboje? Jak je možné, že se společnost nechala v roce 1969 tak jednoduše a rychle zlomit?

Na poslední otázku nabízí autor také odpověď, která je podle něj dodnes vytěsňována a potlačována: "Zamlčeli jsme panický a, jak se ukázalo, nedůvodný strach z šibenic a táborů, které sice v tomto momentě (fyzicky) nepracovaly, ale jako přízrak byly skutečné a působící, hanbíme se říci, že právě ten strach zbavil společnost schopnosti racionálně jednat a bránit se."

Ukrývané vášně

Zamlčená diagnóza je psána s patosem, který v dnešní nudné a nevzrušivé době působí téměř nemístně. Nediskutuji, ale žaluji, říká autor na několika místech. V jedné své starší studii Jan Tesař napsal, že "chceme-li správně číst Masaryka, musíme vždycky hledat ukrývané vášně, které vedly jeho pero". Tento návod by měl být nepochybně použit i při čtení Tesaře.

Jan Tesař: Zamlčená diagnóza. Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2003. 144 strany, cena a náklad neuvedeny.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)