Červenec 2004

Soužití se “státotvorným národem”? (Část 6)

Ladislav Josef Beran

Konce sudetoněmecké politiky

Závěr minulé části seriálu popisuje sílení Sudetoněmecké domovské fronty SHF v letech 1933-35 přílivem ze všech sociálních vrstev, především ale z deklasovaného měšťáctva, které přicházelo o své postavení především následkem zásahů republikového režimu (srvn. část 3 tohoto seriálu) a s ním spojených hospodářských sil do sudetoněmeckých sociálně hospodářských struktur. Hospodářská krize třicátých let, která dolehla na sudetoněmecké oblasti mnohem silněji než na česky osídlené kraje, tento proces jen dovršila. Základ SHF tvořilo členstvo zrušených nacionalistických stran DNSAP a DNP, vedení fronty bylo ale nové, rekrutovalo se ze Svazu kamarádství, KB, přívrženců a žáků Othmara Spanna, vyznávající kulturní nacionalismus, stavovský politický řád, organickou jednotu národního tělesa, ale zároveň autonomii jednotlivce, vůdčí úlohu německého národa, ale ne totalitární sjednocení v jedné říši, nýbrž význam a autonomii jednotlivých “kmenů” národa, z nichž jedním je “kmen sudetoněmecký”, který si má v Československu vybudovat podmínky pro svůj život a rozkvět. Toto vedení se tehdy distancovalo od říšského nacismu. Dále byly ale součástí fronty také členové (většinou 1933 rozpuštěných) formací vyloženě nacistických, zasazující se za říšskoněmecké cíle a za připojení sudetských oblastí k Říši. Nejednotnost fronty byla zatím jejím programem, chtěla být shromaždištěm sudetských Němců každého zaměření a smýšlení s cílem bojovat za odpovídající postavení sudetoněmecké skupiny. Do roku 1935 přerostl počet členů SHF značně součet obou zrušených nacionalistických stran.

Parlamentní volby 1935

Když byl v dubnu 1935 parlament překvapivě rozpuštěn a narychlo připravován volební boj, byla SHF vládním výnosem přinucena stát se politickou stranou a přejmenovat se na Sudetoněmeckou stranu, SdP. Hans Neuwirth (autor použitého svědectví) Henleina doprovázel jako úzký spolupracovník při volební cestě se 72 projevy. Popisuje jeho vystupování jako vystupování poněkud ostýchavého, nerutinovaného řečníka, který právě tímto svým způsobem oslovuje především drobné lidi. Ve spontánním úspěchu pociťuje autor u nadšeného publika “bolest, touhu, naději, hněv, zoufalství, ale nad tím vším téměř hmatatelnou důvěru, že tento muž a jeho strana volí správný postup, že se zde jedná o poslední politický pokus po všech dosavadních neúspěších sudetoněmecké politiky. Tyto nálady je třeba považovat za hlavní příčiny Henleinova volebního vítězství, spolu s palčivou aktuální otázkou mladých lidí: “Máme v Československu ještě možnost existence? Bude naše vlast za třicet let ještě německá ? [citát: JAKSCH 270; NEUWIRTH 160]”.

O připuštění SdP k parlamentním volbám se živě diskutovalo, na české straně se ozýval silný odpor. Ke kladnému rozhodnutí přispěla pomoc Fr. Spiny jako člena vlády, předáka německých agrárníků a vůdčí osobnosti aktivismu, který nad SdP držel ochrannou ruku (netuše, jak zle se mu v budoucnu odmění), za podpory pravého křídla českých agrárníků. Také prezident Masaryk se velkoryse zasadil o připuštění SdP [KURAL 180].

Výsledky voleb byly převratné. Sudetoněmecká strana se stala počtem voličů nejsilnější v republice, pouze ohraničení volebních okresů, pro Němce nevýhodné, přineslo českým agrárníkům o jeden poslanecký mandát více. Vedení SdP počítalo ve volbách s 20 až 24 mandáty, úspěch se 44 poslaneckými křesly byl i pro její vedení zcela neočekávaný. DSAP s 15,2% německých hlasů klesla (počítáno jako u dříve uvedených voleb včetně německých hlasů v KSČ) z 21 na 11 mandátů, DCVP s 8,2% ze 14 na 6 a BdL se 7,2% z 16 na 5, což se blížilo rozpadu strany. KSČ zachovala zhruba 6% německých hlasů.

Tak neobyčejné výsledky voleb je třeba interpretovat jako sociální revoltu a sice nejen proti české nadvládě, nýbrž zároveň proti dosavadní sudetoněmecké stranické politice a stranickému systému, specielně ale proti aktivismu (který ještě před pěti a půl lety sklidil podporu přes 70% německých voličů [NEUWIRTH 159-163].

Postoj SdP v situaci vítěze voleb vůči státu a naděje v jeho budoucnost vyjadřuje telegram šéfa strany Henleina prezidentu Masarykovi následujícího dne. Jeho text je významným dokumentem tohoto rozhodného okamžiku pro budoucnost ČSR. “Pane prezidente! Včerejší den voleb přinesl Sudetoněmecké straně úspěch, jaký je v mladých dějinách veřejného života našeho státu ojedinělý. Smí-li mne vůbec naplnit pocit hrdosti a radosti z úspěchu, pak jen proto, že tento výsledek je pouze odpovědí voličstva na výzvu k odpovědnosti. V této hodině, pane prezidente, se cítím být pohnut k tomu, abych Vám jako prezidentovi státu a ručiteli jeho základů vyjádřil naše pocity dokonalé úcty. Buďte ujištěn, že pociťuji včerejší výsledek pouze jako úkol, o jehož splnění, navzdory všem pomluvám nepřátelských politických stran, se budu já i moji spolupracovníci snažit výhradně na půdě ústavy státu. Jsem teď ovládán jen jednou myšlenkou: učinit po právu dějinné zodpovědnosti, která na mně a na mých spolupracovnících spočívá. Kéž by toto volební rozhodnutí bylo pociťováno a prakticky hodnoceno také těmi, kdo podle ústavy a v důsledku dějin nesou zodpovědnost jako naší partneři, jako první předpoklad pro zajištění harmonického spolužití národů našeho státu v duchu vzájemné úcty, míru a blahobytu.”

Po tak neobyčejném volebním úspěchu Henlein tedy přirozeně očekával pro svoji stranu podíl ve vládě, jak je možno vyrozumět i z telegramu. To by také potvrdilo a posílilo postavení dosavadního spannovského vedení strany v neprospěch nacistického křídla. “Ve významné hodině prozíravého, evropské odpovědnosti si vědomého vedení státu (to znamenalo) vzít Henleina za slovo, dát se společně se sudetskými Němci do díla reformy ústavy, koordinovat ji s právě nabíhajícím hospodářským zotavením a tím v podobě sudetoněmectví, demokratickou cestou usmířeného nebo alespoň k usmíření směřujícího, vytvořit skutečnost, která by pravděpodobně mohla přispět k tomu, dát všeobecnému politickému vývoji následujících let jinou podobu tím, že by byl Hitlerovi vzat jeden z nejdůležitějších opěrných bodů [NEUWIRTH 163].”

A to se, jak známo, nestalo, sudetoněmectví se v následujících letech naopak v tento opěrný bod nacismu proměnilo. Politická izolace vítězného spannovského vedení přivodila jeho pád a úplné uchopení moci sudetoněmeckými nacisty, jak bude ukázáno níže. Žádná vlivná síla z vedení státu či z české politiky Henleina za slovo nevzala, naopak, česká politika jeho nabídky a jeho - po takovém volebním úspěchu – očekávání podílu na vládě důsledně ignorovala. České politické dějepisectví považuje většinou Henleinův tehdejší program a loajální a spolupráci nakloněný postoj pouze za klamný manévr. Je dnes téměř nemožné Henleinovu upřímnost na jaře 1935 spolehlivě přezkoušet, existují indicie pro oba názory. Lze předpokládat, že upřímnost byla podmíněná ve smyslu: “přistoupí-li Češi na mé nabídky, zkusíme to s nimi, prosadíme přeměnu ČSR, etablujeme se v ní a budeme ji stále silněji ovlivňovat.” V případě spolupráce by bylo pak na české politice klást v demokratickém zápolení snahám SdP náležitý odpor a nepřipustit z nich příliš mnoho. Izolace nejsilnější strany byla naproti tomu nedemokratická.

Čeští agrárníci, zvláště jejich pravé křídlo po volbách o koalici s SdP vážně uvažovali (dosáhli by tak vlády bez socialistů) a za její spolupráci ji hodlali odměnit malými, bezvýznamnými ústupky, jak tomu byli zvyklí u aktivistů. Vedení SdP však jasně naznačilo, že není ochotno sloužit ve vládě jako loutky, nýbrž že chce spolurozhodovat. Odmítavý postoj české politické veřejnosti byl pak natolik jednoznačný, že na účast SdP už nebylo pomyšlení. Agrárníci byli nuceni pokračovat v koalici s aktivisty i se socialisty [KURAL 2001, 180n].

SdP tedy zůstala bez partnera v české politice a tím i mimo vládu. To znamenalo oslabení spannovského vedení strany. Jeho představy, že v dobré pozici ve vládě se mu bude dařit prosazování přestavbu republiky ve stát národností a připravovat německou hegemonii, se vzdor převratnému volebnímu úspěchu nesplnily. Rozšířila se v něm depresivní nálada a jistá bezradnost. Pokusilo se o poněkud rozpačitou konkretizaci svého programu a taktiky.

Bezvýchodnou situaci spannovství ukázala také konference jeho vedení v Heilbrunnu u Salzburgu. Zasedalo jako Bund für gesellschaftswissenschaftliche Bildung und Erziehung (Svaz pro společenskovědní vzdělání a výchovu), zasedání bylo tajné, utajené jak před československými orgány, tak před nacionálsocialisty. Pro zajištění budoucnosti jednala konference o ideových kontaktech s říšskými tradicionalisty, tedy konzervativními nacionalisty, o budování federální střední Evropy, která by zůstala nespojená s nacistickou říší (dolfussovské a schuschniggovské představy). Konference tedy jednala nerealisticky o tématech, tváří v tvář silné totalitarizující expanzivitě nacistické říše, zcela bezperspektivních.

“Kamarádské” vedení SdP se také angažovalo ve Svazu německých národních skupin (Bund der deutschen Volksgruppen, BDV), jehož se Henlein stal 1936 vůdcem, s tendencí působit proti sjednocujícímu “zprostředkování” z říše, ve směru nezávislé střední Evropy, což byl podnik také bez perspektiv. Budiž zmíněna také další aktivita, a sice sudetoněmecko-spannovská propaganda v Anglii, kde začal se soustavnými přednáškami H. Rutha, pak i Henlein sám, a po převratu ve straně tam “uklidil” ohroženého W. Branda. Tato “osvěta” přinesla jisté plody v britském smýšlení o sudetské otázce.

Prozíravé osobnosti české politiky také viděly naléhavost přestavby republiky pro její stabilitu. R. Bechyně vystoupil koncem roku 1934 s myšlenkou přeměny postavení Němců jako “druhého státního národa”, a pravděpodobně za ním při tom stál Hrad. Dál ji pak rozvíjel K. Krofta, historik, státní ideolog a po Benešovi ministr zahraničí, ve spojení s decentralizací státní správy. Ale síly usilující o takovou přeměnu se nemohly prosadit. Pro rozhodující síly české politiky byla myšlenka přestavby politické struktury republiky nepřijatelná, zvláště nyní, po ohromujícím vítězství SdP a při vzrůstajícím ohrožení říšským nacismem. SdP sice (ještě) nebyla ovládnuta nacisty, dosavadní vedení se přiznávalo k republice, ale budoucnost této strany byla nejistá, a mnoho českých politiků jí nedůvěřovalo nebo nebylo ochotno rozlišovat mezi “různými sudeťáky”. Vyhraněný nacismus jako rozhodný nepřítel ve vnitřní politice jim byl v důsledku milejší než kontakty s umírněnějšími proudy a jejich možné ovlivňování.

Henlein se octl s mimořádným volebním úspěchem, s velikou, ale neobyčejně různorodou, ba rozporuplnou stranou, s vůlí reformovat stát v bezmocné situaci, která se musela brzy začít jevit jako velký neúspěch, neúspěch především stávajícího vedení strany a jeho spannovské ideologie Svazu kamarádství, a to zvláště ve srovnání s účinností nacistického režimu v Německu. Posílila nespokojenost radikálně nacistického křídla ve straně, které v ní vidělo důkaz neschopnosti spannovské ideologie a stala se signálem pro rozhodný útok nacistů ve straně proti tomuto vedení [KURAL 195-197].

Mladoaktivismus a neplodné manévrování všech táborů

Tři dosavadní aktivistické strany zůstaly tedy vzdor katastrofálnímu volebnímu výsledku (z více než 70% hlasů ve volbách 1929 poklesly 1935 na 30%) ve vládní koalici, dvě z nich měly ministra ve vládě, od roku 1936 všechny tři, ale jen sociální demokrat Czech měl konkrétní ministerstvo, ostatní dva, Spina a Zajiček byli ministry bez portefeuille, byli více méně ministry pro sudetoněmecké záležitosti.

Nejpozději po volbách 1935 muselo být každému jasné, že aktivismus je ve smyslu prosazování sudetoněmeckých zájmů politikou neúspěšnou. Wenzel Jaksch, mladší politik německé sociální demokracie, vystoupil s programem radikalizace aktivistické politiky s cílem vytrhnout lidové masy z vlivu SdP. K němu se přidružili zástupci obou ostatních aktivistických stran, křesťansko-sociální poslanec Hans Schütz a předák mládeže agrárníků Gustav Hacker, spolu založili politické hnutí mladoaktivismus. V dubnu 1936 vystoupili na veřejnost s radikální kritikou Henleina a jeho agresivního “dobývání Sudet”, současně ale také kritizovali nečinnost vlády v sudetoněmeckých záležitostech, jež nepřispívá k nezbytnému zlepšování životních podmínek v německy osídlených oblastech a tak nepůsobí proti Henleinovu postupu. Požadovali velkorysou hospodářskou pomoc a změny organizace ve prospěch hospodářství. Poukazovali ale také na aktualitu politických změn, především změnu postavení sudetských Němců v republice, na nutnost přepracování stále méně vyhovující ústavy z roku 1920, které by odňaly hlavní argumenty Henleinově agitaci. Dalším cílem jejich kritiky byla také konzervativnost jejich vlastních vedení stran, které nebyly s to změnit způsob stranické politiky způsobem odpovídajícím zcela nové situaci.

Boj mladoaktivistů na třech frontách pokračoval během roku 1937 dále: v aktivním boji se stále nacističtější a stále nepřátelštější SdP, v zápasu o podporu československé vlády, i v zápasu s vlastním strnulým stranickým vedením, poukazovali na nutnost řešení sudetoněmecké otázky, které by bylo současně sociální a politické, a které by znamenalo fundamentální oslabení Henleinova hnutí. Počítali s tím, že za příznivých okolností, a když se jejich návrhy prosadí, henleinovcům skutečně v budoucnosti přízeň rozhodujícího podílu voličů odtáhnou.

Vládní politika na mladoaktivistické výzvy a návrhy, které ukazovaly možnosti stabilizace republiky, prakticky nereagovala. Labilní situace vládní koalice (a v ní dominujících pragmatických agrárníků) vynucovala ohledy na radikální nacionalismus národních demokratů, což ochromovalo jakékoliv kroky v těchto směrech. Přímo hrdinný boj mladoaktivistů vycházel prakticky naprázdno [KURAL 188-192].

E. Beneš, který se stal v prosinci 1935 prezidentem republiky, se snažil prosazovat program decentralizace správy a posílení regionální samosprávy, tedy kompromis mezi českou potřebou zachování celistvosti státu a německým (a menšinovým) požadavkem autonomie. V jistém smyslu chtěl vzít zpět správní reformu z roku 1927, s níž už tehdy nesouhlasil. Za tento vstřícný krok chtěl od německých stran (a vůbec od všech zúčastněných, také v české politice se projevovaly tendence k jistým variantám fašizace) požadovat garance proti fašizaci společnosti. Beneš počítal s tím, že program prosadí pomocí široké koalice, za účasti německých aktivistických stran, kterou podporovali i komunisté (od uzavření smlouvy s SSSR vůči republice loajální) [KURAL 209n].

Tento program, či spíše jeho uveřejnění a diskuse o něm, přišel příliš pozdě, po zesílení SdP a odporu proti republice v sudetoněmecké společnosti už v ní měl malou naději na akceptování, a pro jeho realizaci počítal Beneš se sedmi až deseti lety. Jeho prosazení narazilo také v české politice na velké, přímo rozhodující překážky, nejednotnost, zatvrzelost mnohých důležitých politiků, a vůbec konstitucionální slabost pozice prezidenta vůči vládnoucí koalici. Rok 1936 uplynul prakticky bez výsledků a vůbec bez účinných politických kroků proti vzrůstajícímu vlivu nacistů v SdP. Mladoaktivismus nedostal žádnou podporu ve formě vyhovění jeho požadavkům zlepšování německého postavení, krize v SdP nebylo využito pro posílení umírněnějšího křídla.

V srpnu 1936 podnikl Beneš cestu po sudetských oblastech a v Liberci pronesl významný projev, oplývající přátelskými, solidárními a loajálními výroky a výzvami, ale chudý na ohlášení konkrétních opatření k zlepšení poměrů. Tři němečtí aktivističtí ministři v čele s L. Czechem odpověděli memorandem vládě, které připomínalo nejaktuálnější požadavky německé společnosti:

- intenzifikaci státní investiční činnost v oblastech krizí nejsilněji zasažených a zákonné zajištění, že při ní budou zaměstnány místní pracovní síly;

- - zajištění národnostní proporcionality ve státní a veřejné službě, s ulehčením jazykových zkoušek ze státního jazyka;

- - zajištění účinné péče o mládež národními organizacemi;

- - zlepšení situace národního školství zaručením snadno dosažitelných škol jazyka místních školních dětí a řízením škol úřady a radami odpovídající národnosti;

- - přizpůsobení jazykové praxe soudů, úřadů, veřejných zařízení a veřejně právních korporací potřebám místní národnosti a ulehčení styku nečeských stran a nižších instancí s ústředními orgány, které mají být vybaveny tlumočnickým aparátem; částečné zrušení prováděcích opatření k jazykovému zákonu z r. 1926;

Memorandum se nezmiňuje o autonomii, dříve všude přítomném požadavku, neboť jeho uskutečnění by v dané situaci znamenalo ztrátu demokracie v sudetoněmeckých oblastech a zároveň byla nyní hlavním požadavkem SdP.

Vláda na tento významný dokument německého protinacistického snažení, který byl zároveň příspěvkem pro záchranu republiky, přiměřeným způsobem neodpověděla. Reakce na něj se nedostala do parlamentu, nedal podnět k žádnému vládnímu nařízení, jako odpověď bylo pouze tisku předáno vládní prohlášení, tři týdny po předání aktivistického memoranda, 20. února 1937. Většina požadavků v něm byla akceptována, ale vágními, neurčitými slovy, nebylo v něm řečeno, co a kdy má být realizováno. Prohlášení nezmiňovalo také nic o prezidentových plánech decentralizace a posílení regionální samosprávy. Tato výměna poselství mezi německými aktivisty a vládou přispěla přinejmenším k tomu, že si česká politická veřejnost začala uvědomovat závažnost a nutnost řešení německého postavení ve státě [KURAL 1993, 211-215].

Některé prameny toto vágní přijetí memoranda vládou označují jako “gentleman‘s agreement” a zmiňují jeho výsledky (zaměstnání 7000 Němců ve státních službách, refundace daní řadě německých podniků, udělení veřejných zakázek německým firmám, zvýšení počtu stipendií německým studentům), které ale byly vůči minulým znevýhodňováním nepatrné a nemohly už zvrátit převažující sudetoněmeckou náladu [SLAPNICKA 79; PRINZ 416].

V české politické veřejnosti převládlo smýšlení pro obranu demokracie proti fašismu a solidarita ve smyslu navazovat vzájemné styky mezi českými stranami, což stále silněji vylučovalo spojenectví či koalici s Henleinem a jeho SdP. Určitá nejistota v tomto směru, co se týče pravého tábora, nicméně panovala. Znamenalo proto ulehčení, že sociální demokraté neutvořili s komunisty koalici, ač si v tehdejší situaci stáli blízko, protože tak velká levá síla by oslabenou českou pravici pravděpodobně poháněla k sblížení s Henleinem.

SdP odpověděla na vládní prohlášení z února 1936 šesti parlamentními předlohami prováděcích přepisů k ústavě. Tři základní z nich měly “právně zajišťovat a ústavně garantovat princip rovnosti občanů státu a národností”: zákon o národní příslušnosti státních občanů a o národních katastrech, zákon o ochraně národních práv prostřednictvím veřejně právních národních svazů, zákon o zákazu odnárodňování (prováděcí zákon k ústavě, ve vládě už dlouho odsouván následkem odporu národních demokratů) a zákon o změně Zákona o Ústavním soudu. “Národní svazy” ve smyslu zákona na ochranu národních práv by prakticky zavedly státy “národních společenství” s vůdcovským principem ve státě. Tyto návrhy nesly ještě silné rysy spannovské a zdaleka nesouhlasily s nacistickým programem, ale pro českou politiku šly ovšem v tomto směru nepřijatelně daleko. České odcizení vůči SdP jen prohloubily a způsobily také, že se od ní úplné odtáhl její dosavadní ochránce ve vládě, předák aktivismu, ministr Prof. Dr. Fr. Spina [KURAL 221-225, SLAPNICKA 79n].

Řada vládních opatření zaměřených proti dosavadním sudetoněmeckým pozicím podněcovala SdP v další kritice republiky: Novela zákona o volebním řádu obcí omezovala samosprávu tím, že podřizovala. jmenování zvoleného starosty potvrzení státního dozorčího orgánu; policejní záležitosti řady sudetoněmeckých měst byly odejmuty kompetenci obecní samosprávy a správy a byla zavedena policie státní s širokou pravomocí, byl zřízen 25 km široký pohraniční pás, v němž byl veškerý hospodářský život kontrolován armádou (1936), cenzura byla stále aktivnější, v roce 1937 zakázala na 2000 knih, 74 zpěvníků, 65 kalendářů, 288 časopisů a 183 novin [SLAPNICKA 80].

V českém táboře zavládla jistá solidarita v rozhodnutí s Henleinem nejednat, která ale byla na pravém křídle agrárníků poněkud nejistá; předpokládalo se všeobecně, že jakmile by byli první agrárníci ve svých pozicích ohroženi, hledali by pravděpodobně přece jen spojenectví s Henleinem. Ke dvěma takovým pokusům skutečně došlo, více méně v skrytu.

V jednom případě se tak stalo hlavně v mezinárodních souvislostech; předseda vlády Hodža potřeboval pro své plány středoevropského paktu podporu Hitlera, a nezbytné kontakty hodlal navázat přes Henleina. Jeho popud byl tedy zcela pragmatický. V září 1937 přijal Henleina k tajnému jednání ve své vile. Henlein tím začal opět doufat, že se jeho strana dostane do vlády, ale to mu Hodža nenabídl, nýbrž pouze navrhoval kroky k taktickému etablování jeho lidí ve státním aparátu a v samosprávě, zvláště ve významných městských radách. Henlein po určitém váhání tuto “drobečkovou politiku” odmítl.

Jiný pokus o sblížení podnikl tajemník strany Rudolf Beran, a sice v novoročním čísle 1938 časopisu Venkov. Uvažoval tam, že zdaleka ne všechny voliče SdP lze považovat za velezrádce, nýbrž s těmi umírněnými je třeba dosáhnout čestné dohody. V tom smyslu jednal za svoji stranu s německým velvyslancem Eisenlohrem o možnostech souhlasu ostatních stran s účastí SdP ve vládě a o vnitropolitických ústupcích, které by situaci připravily. Cílem těchto kroků pravého křídla agrárníků byla zásadní změna zahraniční politiky Československa, jeho orientace na Berlín, se všemi důsledky vůči všem dosavadním partnerům.

Byl to krok i ve smyslu politiky, kterou Beran zastupoval, přinejmenším o dva roky opožděný i už tím pochybený. Snažil se o něco, o co Hitlerovi už vůbec nešlo. Je totiž velmi pravděpodobné, že Beran o Henleinově úplném podřízení se Hitlerovi z listopadu 1937 a o jeho významu pro nadcházející radikální změnu Hitlerovy strategie vůči Československu nevěděl (srvn. příští oddíl).

Důsledné ignorování výsledků voleb českou politikou se také stalo posledním impulsem k zavržení demokracie ve smýšlení sudetoněmecké veřejnosti i typického jedince: “Volili jsme, ale demokratické zřízení republiky vítězství naší strany zcela znehodnotilo. Máme v poslanecké sněmovně 44 poslanců a v senátu řadu senátorů, ti tam mohou řečnit, jak chtějí, ale neprosadí nic, nemá ani smysl, aby podávali návrhy, budou vždycky přehlasováni, a ve vládě nemáme hlas vůbec žádný. Takové volby nám mohou být ukradené.”

Lze ale považovat téměř za jisté, že kdyby rozhodující síly české politiky na Henleinovy návrhy přistoupily a pustily se s ním do reformy státu, zprvu tedy do radikální diskuse o ní, získaly by pro spolupráci alespoň značné části sudetoněmeckého hnutí a strany, neměli by v ní nacisté velkou naději na úspěch. Reforma by určitě posílila i republiku. Našla by bez nejmenší pochyby podporu Slováků a ostatních národností. Čeští šovinisté a nositelé nenávisti ke všemu německému, kteří byli sice velmi silní, by byli její odpůrci. Lze ale předpokládat, že i u části z nich by převládl zájem na opravdovém prospěchu státu. Reformou by republika upevnila svoji demokratickou základnu, odpovídající pak složení jejího obyvatelstva.

Převrat v SdP

Spannovské představy o volnější a do jisté míry pluralitní německé dominanci ve střední Evropě – a ideové ovlivňování sudetoněmeckého lidu dosavadním vedením SdP – byly pro nacisty nepřijatelné. Shora zmíněná povolební krize strany, ideologické spory a stálý mocenský vzestup říšského nacismu otevřely brány pro jejich útok proti “kamarádsko-svazovému” vedení strany. Vůdčí okruh nacistického křídla jej zahájil zničující ideologickou kritikou, jež odsoudila kompletní spannovské učení, od absence rasismu v pojetí národa, přes intelektuální elitářsrví, “římský univerzalismus” (tzn. katolické elementy) až po představu “pravého státu” bez sjednocení celé společnosti (Gleichschaltung). Dále se na spannovství zaměřila Heydrichova Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst, SD), která je shledávala “stejně odporné jako židovství”, viděla v něm svůdce sudetského lidu od jeho zdravého vývoje ke katolickému rakušanství místo k rasistickému říšskému němectví.

Situaci ve straně také změnil příliv dřívějších funkcionářů DNSAP a DNP po uplynutí tříletého zákonného zákazu jejich politické činnosti (1936). Ti aktivně nacističtí z nich vytvořili Aufbruch-Kreis (Aufbruch je v této souvislosti sotva přeložitelné slovo, znamená vyražení k akci, k výletu, k útoku). Z tohoto okruhu se brzy rozjel přímý útok, současně s říšskými nacisty, prakticky proti celému vedení KB, především proti Ruthovi a Brandovi, ale i Henlein (ještě donedávna ve vedení KB) se dostal do palebné linie. Nechyběly ani hrozby “noci dlouhých nožů”, denunciace u československých bezpečnostních orgánů (udání Heinze Ruthy nacisty u čs. policie; ve vězení spáchal sebevraždu) byly vedeny čestné procesy před nacistickými organizacemi (např. Volksdeutsche Mittelstelle, což byl říšsko-nacistický dohled nad menšinami vedený Hessem).

Henleinova pozice byla silně otřesená; jeho zástupcem se stal vždy spolehlivý nacista K. H. Frank, což jej opět spíše jeho pozici podepřelo, a po přijetí Hitlerem při olympijských hrách v létě 1936 se Henleinovo postavení poněkud upevnilo. Pozvolna se tak uskutečňoval Henleinův přechod od spannismu k nacismu. Jeho strana též dostávala citelnou finanční podporu z říše.

Když Himmler převedl Volksdeutsche Mittelstelle do své podřízenosti, Volkstumsarbeit starající se o sudetoněmeckou emigraci přešla do moci jeho SS a drážďanskou Sudetendeutsche Kontrollstelle ovládla Bezpečnostní služba (SD), byla SdP zcela v rukou říšsky řízených nacistů. Přívrženci KB k nim různou rychlostí a s rozdílnými motivacemi sklouzávali. Tam dospěla situace na podzim 1937 [KURAL 195-200].

Dovršení vývoje sudetoněmeckého hnutí přinesl 19. listopad 1937. Toho dne poslal Henlein přes berlínského ministra zahraničí dopis Hitlerovi: “Zpráva pro vůdce a říšského kancléře”, který konstatoval, že dorozumění mezi sudetskými Němci a Čechy je nemožné a že řešení může přijít jedině z říše. I když si vedení SdP nic nepřálo více než přivtělení sudetoněmeckého území a celého česko-moravského prostoru k říši, muselo dosud vystupovat pro zachování Československa, nyní ale otevřeně žádá vůdce o uskutečnění přání sudetských Němců. Hlavní zdůvodnění tohoto přání bylo stálé úsilí vládnoucí české politiky a moci o uvržení sudetských Němců do bezmocné situace a snaha o jejich substanciální zničení.

Henlein vyvodil dopisem důsledky jednak z definitivní porážky spannovského KB ve své straně, v níž se nacionálsocialismus plně prosadil, jednak ze své izolace v československé politice, ze které se nenašlo východisko. Dřívější cíle SdP byly prohlášeny za pouhou taktiku, za klamné manévry. I vývoj osobního Henleinova postoje dosáhl svého konečného stadia.

Henleinův dopis souhlasil s Hitlerovým “urychleným” plánem vojenského ovládnutí česko-moravského prostoru pokud možno už v roce 1938, který tento ohlásil 5. listopadu v úzkém kruhu vůdčích osobností (základní plán počítal původně s touto akcí až v letech 1943-45, kdy bude Německo plně připraveno pro válku).

Též 19. listopadu přijal Hitler lorda Halifaxe, který mu sdělil britské stanovisko, jež podporovalo německé požadavky vůči Gdaňsku (Danzig), Rakousku a Československu, pokud budou uskutečňovány mírovými prostředky. Britský postoj byl zřejmě výsledkem reálně politických úvah, podle nichž toto ujištění Hitlerovi uplatňovalo britský regulující vliv na události v podstatě nevyhnutelné. V sudetské otázce znamenalo obrat, doposud podporovala Velká Británie řešení autonomií [KURAL 227-230].

Otázka upřímnosti Henleina v letech 1933 až 1937, před jeho listopadovým rozhodnutím, zůstává otevřená. Částečně ji může osvětlit analýza právě líčeného děje: převratu v SdP dovršeného 1937 nacistickou totalitarizací strany. Jak vysvětlit, že Henlein, který patřil vedení Svazu kamarádství, proudu, podle našich zjištění přísnému nacismu do značné míry protikladnému, zůstal vedoucí postavou SdP i po jejím nacistickém převratu? Proč byl rozhodnějším, nacisticky přísnějším a energičtějším K. H. Frankem akceptován?

Jedním vysvětlením může být dohoda mezi oběma, např. od doby založení SHF, tedy dohoda o dočasném trpění “kamarádského” křídla, výhodnějšího pro nábor mas, až do úplného nacistického převzetí strany. Henlein by toto převzetí v roli umírněnějšího muže KB od počátku spolupřipravoval.

Jinak lze tyto skutečnosti vysvětlit tím, že Henlein a jeho “kamarádské” vedení fronty/strany byl nacisty pouze trpěn jako užitečná maskující postava a skupina. Později, po 1935, se k nim pozvolna sám přiklonil a přidal a udržel se tak ve vedení jako postava nadále pro ně užitečná. Jeho krok a další postavení lze vysvětlit následujícími skutečnostmi (body 1 až 3) a jednou domněnkou (bod 4):

1. Sám nepatřil k intelektuálnímu a ideovému vedení KB jako Brand, Rutha či Heinrich a další, KB mu byl pouze stanicí na politické dráze, nebyl s ním tedy silně vnitřně spojen a v důsledku toho mu nebylo zatěžko jeho ideologii i lidský okruh opustit

2. Henlein viděl, že přísní nacisté budou jedinou moci v budoucnosti, a nebude-li k nim patřit, bude zcela odstaven

3. Volební úspěch mu nepřinesl žádné postavení v československé politice a pražádnou vyhlídku na ně, naopak politickou izolaci v republikové politice; zbývala mu tedy pouze “nacistická cesta”

4. Je pravděpodobné, že už raná úmluva o rozdělení budoucích mocenských oblastí vyloučilo mezi oběma konkurenci: Frank si už tehdy činil vyhlídky na rozhodující postavení v budoucích německy obsazených česky obydlených územích, a Henleinovi připadlo méně náročné vedení budoucích říšských Sudet (Sudetengau – Sudetské župy)

Konec sudetoněmecké politiky v českých zemích

Další vývoj předznamenala Hitlerova velká řeč 4. února v Krollově opeře, jíž převzal ochranu “deseti milionů Němců ve dvou sousedních státech” (jimiž mínil Rakousko a Československo), jejichž odtržení od mateřského národa je nadále neúnosné.

Pro další vývoj měl velký význam také velký význam projev britského premiéra Chamberlaina koncem února, v níž dal jasně na srozuměnou, že Velká Británie, resp. Společnost národů nepůjde pro zájmy či obranu malých národů do války. 20. února vyhlásil Hitler v Říšském sněmu plán nadcházející expanze: vysvobození deseti milionů Němců žijících v sousedních státech.

11. - 13. 1938 března obsadili Němci Rakousko a následně ho připojili k Německé říši.

Rakouské události vyvolaly mezi sudetskými Němci velké naděje na brzké řešení. SdP, která stále ještě nedostala od Hitlera odpověď na Henleinův listopadový dopis, vydala k připojení Rakouska nadšenou proklamaci, mimo jiné vyzývající k dovršení sjednocení. Následovalo přímo lavinovité zhroucení velké části zbytku sudetoněmeckého stranického systému a aktivismu. 22. března vystoupili němečtí agráníci BdL z čs. vlády, připojili se k SdP, dalšího dne je následovali křesťanští sociálové DCSVP a živnostenská strana DGP (ministři Spina a Zajiček tím z vlády vypadli, ale osobně zůstali své dosavadní politice věrni).

SdP nyní disponovala 55 poslanci v parlamentu a byla zdaleka nejsilnější frakcí. Celá německá sociální demokracie zachovala naproti tomu své aktivistické pozice, podporovala tedy nadále republiku. Když ale její ministr Czech podal ve vládě demisi, neobsadil Hodža jeho místo žádným soudruhem z jeho strany, což vlastně nebylo v zájmu republiky, a vláda se tak zbavila posledního německého ministra. (SLAPNICKA 88: strana Czecha z vlády odvolala). Předsedou vedení strany byl po Czechovi zvolen na sjezdu strany 26. a 27. března mladší a dynamický Wenzel Jaksch. Vzdor ideovému boji s SdP ji ujistil, že bude podporovat její jednání s vládou, pokud se jedná o životní práva Němců.

28. března (SLAPNICKA 89: 24. března) byl Henlein s Frankem přijat Hitlerem a označen jím jako místodržící, čímž bylo konečně odměněno jeho čekání. Hitler oba Sudetoněmce ujistil zásahem do Československa v dohledné době. Zatím mají udržovat napětí ve vnitřní politice stupňujícími se a nesplnitelnými požadavky a dokazovat tím také, jak pro sudetské Němce neúnosné poměry v Československu panují. Vstup SdP do vlády je nyní nežádoucí, v případě, že by se nabízel, je třeba mu zabránit [KURAL 232-234].

Na kongresu SdP v Karlových Varech 24. dubna vylíčil Henlein historii sudetských Němců v Československu vyhroceně jako historii křivd vůči nim. Budou-li ale splněny jejich podmínky, setrvají nadále v republice. Jako program formuloval osm karlovarských podmínek:

1. rovnoprávnost německé národnostní skupiny s českým národem;

2. jejich uznání jako právní osoby;

3. definování a uznání německého sídelního území;

4. německá samospráva v něm, a sice ve všech oblastech veřejného života;

5. zákonná ochrana německých občanů státu mimo německého teritoria;

6. odstranění bezpráví vůči sudetským Němcům od 1918 a náhrada jimi utrpěných škod;

7. princip německých státních úředníků na německém území;

8. plná svoboda přiznávat se k němectví a k německému světovému názoru [KURAL 231-235].

22. května, během částečné mobilizace (vyhlášena 20. května 1938), se konaly obecní volby. Od zrušení nacionalistických stran 1933 a zákazu činnosti jejich politiků měla velká část obecních rad v německy osídlených územích značnou část členů dosazených. SdP už dávno volby požadovala, česká strana je odsouvala a nyní byla nucena je provést. SdP obdržela 87% hlasů, k čemuž jistě poněkud přispěla i mobilizace.

Zde končí vlastní sudetoněmecká politika. Nadále už je nástrojem a vykonavatelem Hitlerova plánu, hry se stále “nesplnitelnými podmínkami”. Její další návrhy nejsou už národnostním zápasem, nýbrž součástí této “hry”. Tím také přestává být další průběh událostí převážně vnitrostátní politikou v Československu, jež je tématem této práce. Další aspekt zmezinárodnění událostí je skutečnost, že jsou předmětem politiky mocností, nejen Německa, ale neméně též Velké Británie a Francie.

Prakticky každý krok československé strany byl konzultován s britskými zástupci, ti o nich jednali s francouzskými, v některých případech přímo s Hitlerem, obě mocnosti předávaly československé vládě nóty se svými představami či požadavky na její další kroky. Všechny musely být vedeny nejen s ohledem na taktiku vůči SdP a Hitlerovi, nýbrž neméně s ohledem na zachování nebo potom znovuzískání britsko-francouzské spojenecké podpory v sudetoněmecké otázce.

Také odpovědi československé vlády nebyly už, zvláště v pozdějším stadiu, výrazem její pozice, nýbrž více manifestovaly skutečné záměry německého protivníka, kterému už nešlo o řešení sudetoněmeckého postavení, neboť se stal nástrojem útoku hitlerovského Německa na republiku. Též obě československé mobilizace nejsou též převážně předmětem vnitrostátní politiky.

Pro jistou úplnost následuje už jen stručný přehled sledu návrhů a “plánů” obou stran během posledního půl roku republiky a závěrečných událostí.

Ještě před návštěvou Henleina u Hitlera vydal ministerský předseda Hodža shrnující kodifikaci stávajících menšinových práv. Byla odmítnuta nejen SdP, nýbrž i zástupci maďarské a polské menšiny.

Jako další krok vypracoval Beneš návrh statutu menšin: zamýšlí zavést nová, pozitivní práva národností, více méně opouští koncepci národního státu (“První plán”). Návrh vzbudil odpor české veřejnosti a byl stejně tak odmítnut SdP [KURAL 235n].

4. června vydala SdP jako odpověď nový návrh, “Skicu nového uspořádání vnitrostátních záležitostí”: nezakládá se tentokrát na personální autonomii jako předchozí návrh šesti zákonů na ochranu národností, nýbrž kombinuje územní a rozsáhlou komunální samosprávu. Představuje konkretizaci a maximalizaci Karlovarského programu [KURAL 247].

Téměř dva měsíce potřebovaly “pomalu meloucí mlýny vlády”, které nepochopily nutnost rychlého jednání v mimořádné situaci, k předložení protinávrhu Statutu národností, vypracovaného hlavně Benešem a vládou spíš zredukovaný (“Druhý plán”). Nepřišel před parlament, který 2. srpna po prázdninách poprvé a vůbec naposled zasedal, dále už probíhala veškerá jednání bez něj, tedy vlastně neústavně. 17. srpna SdP “Statut” odmítla [KURAL 249n].

Aby neplodná jednání dospěla k výsledkům, navrhla britská vláda vyslání rozhodčího poradce lorda Runcimana, což čs. vláda považovala za porušení suverenity republiky, ale pak, po zdráhání, tento krok připustila. Runciman zde působil od 3. srpna do 11. září. Výsledkem jeho návštěvy byl návrh mezinárodní konference k řešení sudetoněmecké otázky, po níž by Francie a Velká Británie garantovaly hranice Československa, to znamená hranice nové, bezpochyby bez německy osídlených oblastí. Pro Československo byl tento návrh nepřijatelný, republika nebyla ochotna vzdát se těchto oblastí a kromě toho by se jeho přijetím vzdala suverenity. Pro SdP byl návrh už neaktuální.

Prezident Beneš místo toho konkretizuje svůj sedmibodový program ve formě protokolu jednání s SdP (“Třetí plán”): Chce zajistit nové obsazení míst státních úředníků podle národnostního klíče poměru obyvatelstva příslušné oblasti, dalekosáhlé zrovnoprávnění jazyků, hospodářské zvýhodnění sudetoněmeckých oblastí, správní otázka má být řešena župním zřízením.

SdP musela konstatovat, že protokol dalekosáhle vyhovuje jejím požadavkům, Henlein ho přesto zamítl. SdP koncipovala jako odpověď Návrh protokolu, obsahující hlavně modus jednání týkající se řízení záležitostí mezi československou vládou a SdP. Byl zdrženlivější než červnová Skica. Prahou jej odmítla před 3. zářím.

Vláda předložila už 5. září “Čtvrtý plán”, který byl Benešem zřejmě míněn už jen jako důkaz před mezinárodní politikou, že německé straně nejde o vyjednávání o sudetoněmecké záležitosti. Jeho uskutečnění by udrželo stát už jen formálně, ve skutečnosti by byla jeho suverenita, hospodářství i demokratické zřízení zcela vyprázdněny. Plán potvrzuje téměř celý Karlovarský program [KURAL 256].

SdP nyní chtěla jednání zdržet až do stranického sjezdu v říši 12. září a vyprovokovala řadu konfliktů, ostravský incident, teplické (s Frankem) a další pouliční střetnutí.

12. září pronesl Hitler na norimberském stranickém sjezdu protičeskoslovenský projev, v sudetských městech byly hned rozpoutány manifestace, proběhl pokus o puč. Následujícího dne bylo v sudetských oblastech vyhlášeno stanné právo.

15. září byla uveřejněna Henleinova proklamace prohlašující nemožnost dál žít v Československu, požadující okamžitého obsazení říší a vyhlašující heslo “domů do říše”. Tím bylo zahájeno akutní stadium zářijové krize.

Sudetští antifašisté – DSAP, jednotlivé osoby z někdejší BdL a DCSVP a němečtí komunisté - se připojili k českému hnutí odporu – k Petičnímu výboru “Věrni zůstaneme” a j. – a podporovali jeho zápas za demokracii ideově, publicisticky i v boji proti pouličnímu teroru. Zbytky aktivistických politiků zřídily Národní radu všech svobodymilovných Němců, která podporovala existenci republiky a odmítala SdP, nicméně požadovala pro postavení Němců v republice nejméně tolik jako ona (“Čtvrtý plán” považovala za nepostačující).

Vedení SdP uprchlo do Německa. Téhož 15. září odjel do Paříže posel s tajným “Pátým plánem”, který navrhoval odstoupení části Sudet s 1,5-2 miliony obyvatel spojený s transferem Čechů, židů a antifašistů z odstoupených oblastí a transferem nacistů opačným směrem.

17. září byl zřízen v Německu z uprchlíků Sudetoněmecký paramilitaristický Freikorps, který vyvolával v českém pohraničí další incidenty.

18. září přijal Hitler britského premiéra Chamberlaina a sdělil mu, že Německo přebírá záležitost Sudet do svých rukou a požaduje jejich připojení, nepůjde-li to jinak, tedy válkou. Chamberlain nato vyjádřil své srozumění ze změnou versailleského uspořádání Evropy a se vznikem sféry německého vlivu.

Následovala jednání s Francií kterou musel Chamberlain přesvědčovat. Výsledkem byla 19. 9. nóta, která Benešovi naléhavě doporučovala odstoupení oblastí s více než 50% německého obyvatelstva. Byla vládou nejdřív odmítnuta, po noční intervenci obou vyslanců s jejich ujištěním, že v případě nepřijetí nepodpoří žádná z obou mocností Československo ani v případě německého vojenského napadení, byly tyto podmínky 21. září přijaty.

V českých zemích, zvláště v Praze, ihned nastal přímo výbuch hnutí pro radikální obranu, podnikaly se všemožné aktivity a akce, jichž se účastnili také němečtí demokraté a antifašisté. Hnutí bylo už před tím velmi činné, zvláště od 6. září, kdy byl oznámen “Čtvrtý plán”. 21. září uspořádalo velké manifestace, 22. září vyhlásilo generální stávku. Radikálové rozpoutali také protibenešovské hnutí, iniciativa a těžiště aktivit a hnutí se přesunovalo na levou stranu politického spektra.

23. září chtěl Chamberlain v Bad Godesbergu předat Hitlerovi československý souhlas s odstoupením území, Hitler je nepřijal a tím ho dokonale frustroval. Požadoval lidové hlasování a jednání s ostatními menšinami. Ve skutečnosti nechtěl už Sudety, nýbrž toužil zničit Československo. Zklamaný Chamberlain teď Praze naznačil své srozumění s mobilizací [SLAPNICKA 95].

Ve smyslu Hitlerových výhrad vyvíjelo Polsko nátlak na Prahu a požadovalo polsky osídlená území. Čs. vláda byla ochotna vyjednávat, ale polská odmítla, stanovila jen Praze ultimátum pro odstoupení, což se též odehrálo onoho těžkého 21. září.

V Praze padla po přijetí britského francouzského ultimata 21. září Hodžova vláda, byla ustavena nová vláda národní obrany s generálem Syrovým v čele a vyhlášena všeobecná mobilizace. 25. září vláda odmítla godesberské memorandum a započala s masovým zatýkáním nacistů v Sudetech, ve Velké Británii a ve Francii probíhaly válečné přípravy [SLAPNICKA 95].

Den na to se ujal iniciativy Mussolini, začal procovat na svolání mezinárodní konference k zabránění bezprostředně hrozící evropské války. Chamberlain na návrh konference přistoupil, aby předešel vojenskému útoku na celé Československo. Další jednání Velké Británie přiměla Hitlera na konferenci přistoupit. Ale zuřil přitom, protože se nesmírně těšil na vojenské vítězství nad Československem a svůj triumfální příjezd do Prahy; nyní se musel spokojit pouze s odstoupenými územími a jejich mírovým připojením.

Konference čtyř mocností, která se sešla 29. září v Mnichově, vyšla ze souhlasu československé vlády s odstoupením německy osídlených oblastí z 21. září, stanovila bližší podmínky a data předání území a zabránila tak Hitlerovi ve vojenské agresi proti Československu.

Závěrem

Zůstaneme u koncepce a záměru této práce: sledovat národnostní politiku první republiky z hlediska a ve vztahu k zájmům sudetoněmecké skupiny. Nechceme tedy ani v závěru hodnotit a charakterizovat politiku českou a republikovou, nanejvýš pokud si to charakterizování sudetoněmeckých jednání a záměrů vynutí. Charakter české politiky a režimu první republiky vyplývá z problémů sudetoněmecké skupiny velmi zřetelně; čtenář si jej pravděpodobně sám vyvodí.

Pro mne byla a stále je při studiu této látky překvapením celková nešikovnost sudetoněmecké politiky, která téměř stále působila v neprospěch sudetoněmeckých zájmů. O té, pokud vím, nepíše historiografie ani česká ani německá. Spočívá především:

1. v nedostatku realismu

1a. Od podzimu 1918 až snad téměř do léta 1919 se vedoucí sudetoněmečtí politikové oddávali iluzím o tom, že mírová konference přizná všem národům právo na sebeurčení a nechá je v jeho smyslu rozhodnout nebo sama spravedlivě rozhodne o jejich státní přináležitosti. Ač prozíravým politikům, nejen vítězným, nýbrž např. i říšskoněmeckým, byla tehdy nevyhnutelnost budoucího přivtělení k Československu jasná

1b. I po přivtělení k Československu v září 1919 se po několik měsíců, zřejmě až do přijetí předsedou vlády před Vánoci 1919, německé strany oddávaly iluzi, že republika bude podle budoucí definitivní ústavy národnostně rovnoprávně organizovaná. Strany vypracovávaly své návrhy na národnostní uspořádání republiky

1c. Nerealistická byla též celá koncepce německého aktivismu, tedy představa, že cestou spolupráce, bez záruk, podmínek a skutečného nátlaku, dokonce bez jasné formulace a manifestace vlastních zájmů, bude možné od neústupné české politiky vydobýt změnu v národnostně politickém postavení sudetoněmecké skupiny

1d. Přesvědčení nacisté se z úvah o realismu sami vylučují, ale nedostatek realismu je nutno konstatovat u té většiny Sudetoněmců, včetně velké části jejich politiků, kteří se nacismem nechali svést v iluzorní naději na národnostní osvobození po téměř dvaceti letech zklamání, neúspěchů a bezmoci a neprohlédli jeho pravý charakter, s kterým většina nemohla být srozuměna.

2. Více než nedostatek, přímo nepřítomnost taktiky u sudetoněmecké politiky úzce souvisí s jejím nedostatkem realismu

2a. Iluze o mezinárodním prosazení sebeurčení zabránila sudetoněmeckým politikům jednat takticky hned v době založení republiky s českými představiteli nebo dokonce spolupodílet se na založení, kdy mohli dosáhnout nejlepších výsledků v postavení své národnostní skupiny.

2b. Důležité skupiny (politické strany) nebyly mnohdy v stavu zvolit v zájmu celé skupiny priority. Tak DSAP nedala v prvních letech republiky přednost národnostní solidaritě, řídila se svojí marxistickou zásadou nespojovat se s buržoazií a znemožnila tak (jako tehdy nejsilnější strana) vytvoření sudetoněmeckého bloku nebo koalice, k velké škodě síly sudetoněmeckého tábora. (Česká sociální demokracie se naproti tomu v českém národním táboře integrovala dokonale.) Podobně Lodgmanova skupina nebyla v stavu zříci se svého neplodného, pouze teoreticky-zásadového negativismu (když byla v praktické politice, především komunální, zapojena, tedy také nebyla důsledně negativistická) a způsobila tak rozpad německého parlamentního svazu.

2c. Také aktivistické strany neformulovaly a nemanifestovaly 1926-29 dosti jasně a důrazně své národnostní cíle, což by byla vůči české politice správná politika otevřenosti, která by také znemožňovala politické zneužívání německé spolupráce.

Rozhodující ztroskotání sudetoněmeckých politických proudů, která vedla k tragickému konci nezdařeného soužití, vyšla ze dvou velkých neúspěchů v sudetoněmecké politice.

Jedním z nich byl celkový neúspěch německého aktivismu konce dvacátých let, který vyvolal nástup jiné cesty, úspěch sudetoněmeckého hnutí počátkem třicátých let. Hospodářská krize nebyla podle našich výsledků rozhodujícím faktorem, nýbrž pouze zesílila sociální a národnostní příčiny, které tu byly už před ní. Destruující údery do hospodářsko-sociální struktury sudetoněmeckých oblastí byly dílem postupně slábnoucích zásahů od počátků republiky. Naprostá absence národnostně politických úspěchů aktivismu byla důsledkem téměř naprosté české neústupnosti v tomto směru. Tuto neústupnost ale nelze vztáhnout na celou českou politiku. Celá řada významných českých osobností, včetně obou prezidentů, by se ráda, především v zájmu republiky, zasadila o národnostní vyrovnání. Ale stále přítomní nacionalisté (národní demokraté, v některých obdobích nacionalistické křídlo národních socialistů a čeští fašisté) svojí neustálou hrozbou masivních protestů a mobilizace agresivního nacionalismu české ulice vytvářeli takovou atmosféru nátlaku, že se nikdo z těchto českých osobností neodvážil vystoupit a jednat ve prospěch národního vyrovnání, které by nezbytně zprvu znamenalo výhody pro Němce.

Druhým rozhodujícím neúspěchem v sudetoněmecké politice bylo vnitrostranické podlehnutí spannovců nacistům v letech 1936-37. Toto podlehnutí bylo opět výsledkem české “zásadovosti”, která se projevila izolací celé SdP, i když byla vedena spannovci. Jistě, spannovci nebyli ideálními demokratickými partnery, ale bylo možno s nimi jednat, což neznamená nechat je prosazovat jejich cíle, nýbrž hledat kompromisy, demokratické kompromisy. Bylo nutno zahrnout do jednání mladoaktivisty, jejichž prakticky politické cíle byly podobné, ale jejich ideová základna byla důsledně demokratická a protinacistická. Izolováni by tak byli nacisté, a tím oslabeni, posíleny obě jmenované sudetoněmecké politické skupiny, které by právě ve vědomí nacistické hrozby, která platila jim stejně jako republice, v této pevněji zakotvily.

Opačný vývoj ve skutečnosti, tedy naprostý neúspěch, tyto skupiny oslabil a posílil naopak sudetoněmecké nacisty a přinesl jim podporu velké většiny sudetoněmeckého obyvatelstva, zmateného stálým znevýhodňováním “demokracií”. Tento efekt byl také výsledkem české neochoty politicky mezi Němci rozlišovat, tedy nepohlížet na ně pouze národnostně či nacionalisticky, a podle toho s jejich skupinami jednat. Zdá se, že tato neochota rozlišovat mezi Němci byla předchůdcem vyhlášení kolektivní viny.

KONEC

Použitá literatura

Stále používané příručky, v textu většinou zvláště neuváděné:

HOENSCH, Jörg Konrad: Geschichte der Tschechoslowakei, 3. vydání, Kohlhammer, Stuttgart 1992

KÁRNÍK, Zdeněk: Dějiny první Československé republiky, 2. a 3. díl, Libri, Praha 2002 a 2003.

OLIVOVÁ, Věra: Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000

SLAPNICKA, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945, in: BOSL, Karl (edit.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, svazek 4, Anton Hiersemann, Stuttgart 1970

Ostatní použitá literatura:

JAKSCH, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam: Schuld und Schicksal im Donauraum, Wissenschaft und Politik, Köln 1967 (první vydání: Stuttgart 1958)

KURAL, Václav: Konflikt místo společenství? Češi a Němci v československém státě 1918-1938, Praha 1993, zde použita německá verze: Konflikt anstatt Gemeinschaft? Tschechen und Deutsche im tschechoslowakischen Staat (1918-1938), Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2001

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München, in: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Lerche, München 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948, Ullstein, Frankfurt/M: 1991

Zpátky