Červenec 2004

Za Ronaldem Reaganem aneb Šestý červen a říše zla

Luděk Frýbort

Jsou data, o nichž by se chtělo věřit, že v sobě skrývají jakousi tajemnou symbolickou moc. Šestý červen například. Před šedesáti lety se toho dne vylodily americké jednotky na normandských plážích, aby vysvobodily kontinentální Evropu... bylo by příliš jednoduché napsat že z nacistického područí. Také a především ji vytáhnout z louže, do níž zabředla svou nerozhodností a neprozíravostí, svou posedlostí světaspásnými teoriemi, svou ústupností diktátorům a sklonem k mírovému žvanění bez výraznější vůle k činu. Přitom Spojené státy porážku nacismu ke svému štěstí bezprostředně nepotřebovaly. Mohlo jim být srdečně jedno, oč a zač se Evropané mezi sebou perou. Krom trochy válečné slávy neměly z bojů na evropských frontách nic než statisíce padlých a miliardové výdaje; k zákroku je vedly povýtce důvody ideové. Nepochybuji ovšem, že kdybych zalistoval protektorátními novinami z těch dnů, našel bych v nich mnoho poučných úvah o válce kvůli uchvácení světových trhů, o ziscích zbrojařské lobby a více takových moudrostí, jak je známe i dnes.

Od onoho času se změnilo mnohé, nikoli však nevíra, že kdosi může být tak naivní, aby se rozhodl k obětem jen pro ideál. Jen proto, aby ze světa zmizela jakási říše zla, s níž by přece bylo možné se kulantně dohodnout - mně půlku, tobě půlku, jak se to dělá už od dnů mnichovských.

Šestého června 2004, šedesát let po invazi v Normandii, se dozvídáme o smrti Ronalda Reagana, bezesporu jedné z největších osobností dvacátého století. Mezi americkými prezidenty toho na převraty tak bohatého věku pak představuje osobnost zcela určitě největší, měříme-li velikost nikoli zvučností proklamovaných hesel, nýbrž výsledkem dokonaného činu. Pravda, byli i jiní velicí Američané, T. W. Wilson například, bez jehož přispění kdoví jak dlouho by ještě trvala a jak by vůbec dopadla první světová válka; už tehdy musely USA tahat Evropu z louže, do níž jim dohromady nic nemuselo být.

Jenže Wilsonovo mírové působení už tak skvělé nebylo, velkorysým přeoráním evropské mapy a povzbuzením hašteřivého nacionalismu snad džina jménem Hitler přímo z lahvičky nevypustil, avšak značně k jeho vypuštění přispěl.

Ještě o stupeň tragičtěji se s odstupem času jeví postava dalšího obecně uctívaného giganta, F. D. Roosevelta. Jeho zásluhou byla sice potřena Hitlerova říše zla, ale zároveň otevřena všechna stavidla k rozepnutí říše zla sovětské, ve svých důsledcích ještě vražednější a destruktivnější. Nebýt Rooseveltovy pošetilé důvěry ve Stalinovy dobré úmysly, nebýt jeho levicové zaslepenosti, nemusela polovina Evropy včetně českých zemí upadnout na dlouhých čtyřiačtyřicet let do komunistického otroctví se všemi z toho dodnes plynoucími důsledky.

Teprve Reaganovým přičiněním, jeho rozhodnou, na pokřik mírotvorců se neohlížející prozíravou statečností, se svět dostal i z této louže. Je to on, sám a jediný mezi státníky dvacátého století, jehož působení beze zbytku snese soud dějin, neboť neznehodnotil své dílo vedlejšími účinky omylů a lehkověrnosti jako dva prve jmenovaní “velikáni”.

Ne ovšem že by se Ronald Reagan za úspěšné ukončení studené války dočkal nějakého obzvláštního vděku či uznání. Několik mimořádně vlažných poznámeček proběhlo evropskými médii po jeho skonu, pár frázovitých nekrologů, a to bylo asi tak všechno, za víc vítěz nad rudým Mordorem starému kontinentu nestál. Jak také; východně od atlantického břehu jsou vždy více ceněny řeči než činy, polovičaté dohody s temnými postavami dějin než rozhodný krok k jejich odstranění.

Kdo ty časy zažil a není stižen ztrátou paměti, má dosud před očima vztek a zášť, jimiž dobrý tón udávající část západoevropské veřejnosti stíhala Ronalda Reagana za to, že s říší zla nevyjednával o ústupcích a kompromisech, ale důsledně zatlačoval její moc, až ji konečně zlomil. Těch divokých demonstrací, toho pálení amerických vlajek a hadrových panáků, těch proroctví zkázy světa, nebude-li učiněna přítrž řádění jistého tupomyslného kovboje... vzpomínáte si? Pes by tehdy byl nevzal kůrku od amerického prezidenta, zejména pes intelektuální a rouchem verbální ušlechtilosti se odívající.

S jakým rozhořčením se kázalo o hvězdných válkách, když vyhlásil svůj program orbitální ochrany proti sovětským raketám. Inu, v ničem nebyli a nejsou užiteční idioti říši zla tak pohotoví jako ve vymýšlení potupného názvosloví pro vše, co se zdá nesloužit jejich chimérickým představám, s nimiž sice zatím vždy padli na nos, ale nikdy se z toho nepoučili.

Mír, mír ve všech hubách, žádné substantivum se tehdy neskloňovalo tak hojně a útočně jako toto. Jenže světu nakonec nepřinesly mír ani picassovské holubičky, ani obřadně pěstované uvolňování napětí, nýbrž jej na sovětském Mordoru vynutil “americký kovboj” Reagan. Najde-li kdo v dějinách posledního sta let někoho, kdo se víc zasloužil o světový mír nežli on, nechť o něm podá zprávu.

Ale třebaže byl na výrobu míru založen bezpočet hnutí, svazů a jiných institucí včetně přeslavné Nobelovy ceny, Reaganova jména nevzpomněla až podnes žádná z nich. Přehlédněme řady zasloužilců ozdobených zmíněným metálem: najdeme mnoho vizionářských popletů. mnoho žvanivých břídilů, nejednou jím slavná komise obdařila vysloveného a neskrývaného teroristu, jenom ne muže, který měl kuráž se zpříma obrátit tam, odkud přicházela hrozba apokalyptického konfliktu, a dosáhl jejího odstranění.

A samozřejmě byl Ronald Reagan vystaven nekončícím vlnám posměchu. Všichni se mohli potrhat smíchy nad jeho kovbojskou prostomyslností, s péčí byla sbírána jeho přeřeknutí a náznaky jakékoliv neznalosti, jak je ostatně osvědčenou zbraní Leninových sirotků až do časů dnešních. Nevím, byla-li taktika záštiplného posměchu vypracována v psychologických laboratořích KGB, nebo vznikla samovolně, ale v každém případě byla a dosud je velmi úspěšným prostředkem k diskreditaci každého, kdo nejeví ochotu se podřídit levicovým pravdám.

Předmětem a obětí levičácké jízlivosti se stal F. J. Strauss, asi nejschopnější z poválečných německých politiků; jako hlupák a nezodpovědný šílenec byl vysmíván Richard Nixon, týmž salvám křečovitého veselí byl vystaven Helmut Kohl, k témuž účelu dnes slouží italský premiér Berlusconi, o němž by se ze způsobu, jakým je představován evropské veřejnosti, mohlo zdát, že jde o holého pomatence, kdyby jen nebyl v řízení své země úspěšnější než všichni jeho chaotičtí předchůdci.

O G. W. Bushovi se snad ani nemusíme zmiňovat; cokoli je o jeho směšnostech, přešlapech a duševních nedostatcích z levicových trub hlásáno, jako by bylo opsáno z někdejších invektiv proti Reaganovi. Nikoli konfrontace faktů, ale koncentrovaná ofenzíva pohrdlivého zesměšňování, toť způsob, jímž potírá své soupeře poststalinská levice. Měli bychom být opatrnější a dobře se podívat, odkud se ozývá její agresivní řehot, než se staneme užitečnými blázny tím, že se k němu připojíme.

Pocit úlevy, jenž se rozlil západním světem po Reaganově triumfu, byl tak mohutný, až svedl amerického myslitele Fukuyamu k úvaze, že se nyní definitivně prosadil rozum, že nad všemi systémy, co jich lidstvu nabízeli ideologičtí jarmarečníci, zvítězil jediný, přirozený a životaschopný, čímž končí odvěké pranice o nadvládu a nastává konec dějin. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že se milý Fukuyama silně zmýlil. Rozum možná zvítězil v oblasti západní civilizace, přinejmenším v tom smyslu, že už se asi sotva kdy budou muset vylodit americké jednotky na francouzském pobřeží, aby se tam utkaly s německými voji. Zato se puklinami času vylilo magma jiné, nu a... co bychom si povídali, že ano. Kdepak konec dějin. Raději tak nějakého Reagana zase najít, který by dovedl zadupat na nově se rozlézající říši zla a poslat ji do pekel, pochopitelně provázen chórem lítých kritiků a varovatelů.

Jenže Reaganové se nerodí každý den. Současný americký prezident a vůdce západního světa je zajisté člověk silné víry i vůle, ale omylů a chybných kroků se napáchal už dost, za což mu je souzeno snášet bouře posměchu, odsudků a morálních poučení. Neboť, rozumějme, spravedliví odpůrci americké politiky by se omylů nedopustili, ani by nemohli. Omylů se dopouští pouze ten, kdo něco dělá. Univerzálním receptem hlasatelů holubičkového míru je nedělat nic. Oni by nechali na pokoji Saddáma Husajna. Oni by nezakročili proti Talibanu. Nad troskami newyorského obchodního centra by postáli v minutě ticha a zapálili by větší počet svíček. To může stačit, vše ostatní je pouze roztáčením spirály násilí, jak zní oblíbená fráze. My chceme mír!

Jenže mír je dvojsečná šavlička. Nelze jej mít, není-li na druhé straně táž míra dobré vůle. Kdo se domnívá, že postačí vlastní ochota k míru, že jej lze na ideologických nadutcích usmlouvat, vyjednat. Nikdy v průběhu uplynulého století se ten předpoklad neosvědčil, spíš se vždy temné síly různých říší zla nacpaly tam, kde jim západní ústupnost udělala místo.

Teď jako by se poprvé něco změnilo: Západ se vzchopil k protiakci hned nebo téměř hned s vypuknutím světové hrozby, a ne teprve když napáchala kataklyzmatické škody. O to může být úkol jeho vůdců těžší než kdysi Reaganův, jemuž stačilo zasadit poslední úder vnitřně zchátralému systému, aby se rozsypal. Ať Bush nebo Kerry či kdokoli jiný, budou stát před úkolem, z nějž se nemohou vyvléknout. Budou se při jeho řešení dopouštět omylů, budou páchat hlouposti a nepředloženosti, budou se vystavovat záštiplnému posměchu těch, kteří ze všech rad znají jen jednu - nedělat nic.

Naštěstí říše zla, ustrnulé ve vývoji a schopné jen destruktivních skutků, nakonec podléhají v střetnutí s duchem Západu, tvořivým a vývoje schopným. Ledaže může mít duch Západu občas na kahánku. Leda by to dotáhl zase jednou tam, kde byl před Reaganovým zákrokem, na samou hranu vlastní pošetilostí vykopané jámy.

Jakési šeredné pomyšlení se mi vtírá... že by se osudové datum šestého června mohlo naplnit ještě do třetice? Že by toho dne mohlo z vysmívané a pohrdané Ameriky k našemu překvapenému sluchu zaznít - zůstávej si spánembohem, chytrá Evropo, a vypořádej se s říší zla, jak umíš, protože my se o svou bezpečnost dovedeme postarat sami? Abychom raději honem začali svolávat nějakou mírovou konferenci, nemyslíte?