Červenec 2004

Píseň o rumu

Ross Hedvíček

I když jsem celoživotní téměř-abstinent (na parties a svatbách si připíjím, a když mne bolí břicho, tak vypiji budweiser, pak mne rozbolí hlava a zapomenu, že mne bolelo břicho), tak přesto zajímavá stříbrná nit vinoucí se mým životem je rum.

Začalo to až v době mé základní vojenské služby v Prachaticích na Šumavě, VÚ 4425. Mým velitelem byl kapitán, později major Ladislav Křupala, beznadějný alkoholik. Každé ráno, když se dopotácel na rotu, jsme hádali, v kolik hodin začne pít - už v osm a nebo až před polednem? Mne to zajímalo, protože jsem byl ten, který mu rum nosil. Fungovalo to takhle: "Staršina k veliteli!" Staršina byl ruský výraz pro funkci skladníka dělostřeleckého oddílu a to jsem byl já. Ve většině útvarů byl staršina voják z povolání, ale u nás to byli zakláďáci - protože jsme byli útvar "prvního sledu" a předpokládalo se, že jak na nás Američani z Německa vlítnou, tak budou v Písku za půl hodiny, i kdyby šli pěšky, a tak ministerstvo obrany nechtělo plýtvat kvalitními kádry vojáků z povolání na tyto funkce. Staršinou jsem se stal nejen proto, že jsem měl 198 cm výšky a okolo 100 kg váhy (co samo o sobě zaručovalo určité kouzlo osobnosti), ale i pro to, že jsem prokazatelně uměl číst a psát a bylo známo, že nepiji. Další voják, který uměl číst a psát byl můj kamarád cikán Jozef Bandri z Galanty, který ovšem tuhle schopnost tajil a tvrdil že číst neumí, že akorát umí řídit vétřiesku. Tak ji řídil.

"Tuná som, súdruh major!" zahlásil jsem se slovensky. S nadřízenými jsem mluvil zásadně slovensky, protože všechny své opušťáky jsem dostával do Velkého Krtíše. Ve Velkém Krtíši jsem nikdy nebyl, ani nikdo jiný z útvaru, bylo to až na maďarských hranicích a nejel tam vlak. Což bylo vynikající, protože k jednodennímu opušťáku se přidávaly dva dny na cestu tam a dva dny na cestu zpátky.

"Tady jsou peníze!" pravil s těžkým povzdechem Křupala, jako by na jeho bedrech ležela odpovědnost za obranyschopnost všech zemí Varšavského paktu. Asi ležela. Sebral jsem peníze, věděl jsem už, že je tam přesně třicet tři korun padesát haléřů a strčil je do kapsy. "Dovolte mi odísť, súdruh major", zařval jsem co nejsilněji mohl, protože křik ještě víc zhoršoval Křupalovo bolení hlavy.

"Jdi už do prdele", vydal svolení Křupala. Tam jsem nešel, ale šel jsem dolů do města, do Prachatic. U dévéťáka jsem na dotaz prohlásil, že jdu na rozkaz majora Křupaly do papírnictví koupit kopíráky, lepidlo anebo kružítko pro počtáře, co počítali, jak daleko dostřelí naše děla vzor H-122, která měla na hlavních pod nátěrem ještě viditelné hákové kříže. Do papírnictví jsem nikdy nešel, ale zastavil jsem se v Městské knihovně Prachatice, ta pamatovala ještě Mistra Jana Husa, v normálním knihkupectví a v Supraphonu - prostě mé drobné radosti. Až na cestě zpátky jsem až téměř u kasáren v malém Pramenu pod podloubím koupil flašku tuzemského rumu, vyrobeného v Seliko Přerov za 33,50, strčil ji pod kabát do podpaží a šel zpátky do kasáren.

Křupala se ožral jako hejtman Sagner a všechno bylo v pořádku. A další den nanovo. Tato moje kolaborace s lampasáky mi později zachránila život v Polsku, když jsem měl být popraven sovětskými vojáky. Tentýž Křupala se mezi ně vřítil a při nedostatku rumu v Polsku vyměnil můj život za dvě flašky polské vodky. Ze svého - nikdy tu vodku pak ode mne nechtěl.

S Křupalou jsme měli komplikovaný vztah. Za mé časté přestupky proti vojenské kázni, jako neuposlechnutí rozkazu, urážka nadřízeného, neúčast na ranní rozcvičce (nezúčastnil jsem se jí celkem 700 krát z 730 dnů) a za nenastoupení k výkonu trestu mne pravidelně trestal třemi až sedmi dny vězení, které jsem nikdy nenastoupil. Druhý den ráno už jsem byl zase volán k pravidelnému úkolu doručování rumu a už neměl to srdce mne poslat do basy, když z mých rukou právě obdržel rum!

Problém nastal až při odchodu do civilu. I když jsem nikdy do vězení nenastoupil, tak onen trest vždy vyšel v plukovním rozkaze a byl zaevidován. A tak když se na konci vojny objevilo, kdo bude kolik nasluhovat basy, tak se tam objevilo, že Hedvíček 65 dnů! Přes dva měsíce! No to bylo prostě nepřijatelné. Takže nastoupila zase flaška tuzemského rumu, tentokrát do rukou četaře absolventa, který vykonával všechnu práci v evidenčním oddělení, protože lampasák, který ji měl dělat, byl také neustále intoxikován. Četař absolvent se postaral, že veškeré záznamy o mých trestech se nenalezly a já jsem šel domů jako všichni ostatní.

Celé ty roky jsem si naivně myslel, že rum je český vynález. O jaký jsem to byl blouma! Celá jeho historie začíná cukrovou třtinou. Ano, správný rum není vyroben z lihu z řepné melasy a přidáním rumové tresti - správný rum je vyroben z melasy z cukrové třtiny. Historie rumu se tedy pojí s pěstováním cukrové třtiny. Poprvé se začala pěstovat u Papuánců na Nové Guineji, odtamtud se dostala do jihovýchodní Asie a Indie, odtud do Palestiny a křižáci (taky mají nějaké zásluhy) ji přinesli do Evropy. V 15. století byla cukrová třtina až na Kanárských ostrovech.

Tou dobou do toho vstoupil Kryštof Kolumbus. Poté, co se do Španělska s náramnou slávou vrátil ze své první výpravy s loďmi Santa Maria, Nina a Pinta, začal se Kryštof připravovat na novou výpravu do Karibiku. Nová výprava vyrazila v roce 1493 se 17 loďmi a 1200 námořníky. Cestou se stavili doplnit zásoby na Kanárských ostrovech, kde naložili i mladé výhonky cukrové třtiny a aniž to tušili, položili základy činnosti, která poháněla karibskou ekonomiku dalších 500 let.

První plantáž cukrové třtiny byla na ostrově Hispaniola (dnes Haiti a Dominikánská republika), pěstování bylo úspěšné a cukrová třtina se rozšířila i na ostatní karibské ostrovy. Pěstování třtiny ale vyžadovalo množství pracovních sil a ty bylo nutno najít. Ukrajinci a mladiství Češi a Češky se tehdy ještě po Karibiku nepotulovali jako dnes a tak okolo roku 1520 začal obchod s africkými otroky.

Cukr se z cukrové třtiny získává lisováním třtiny a odchytáváním šťávy do velkých nádob. Šťáva se vaří a po ochlazení krystalizuje jako cukr. Co zbyde, je černá, hustá a lepkavá šťáva zvaná melasa. Melasa se zpočátku jednoduše vyhazovala a až okolo roku 1650 si někdo na ostrově St. Maarten (Svatý Martin) všiml, že melasa, ponechána na slunci, kterého je tady dostatek, začala kvasit. A to byl začátek přeměny černého odpadu do tekutého zlata, jménem RHUM a později rum.

Na britských ostrovech, kde mají zálibu říkat věcem jinak, než všude jinde (trucku říkají lorry - copak je to nějaký papoušek?) dali rumu velmi dobrodružné jméno Kill-Devil. Jestli to ďábla zabilo, není známo, ale známo je, že původní síla nového nápoje zabila řadu nových ochutnávačů. Zachoval se dokument britského námořnictva, který nařizoval vydávat půl pinty rumu (160 proof) všem mužům posádky (za muže se tehdy počítali i desetiletí hoši) každý den. Jestli to vypili najednou, opatrně usrkávali anebo si tím mazali bolavé nohy, bylo na příjemcích. Obvykle to vypili najednou a začali se prát a všeobecně dělat nepřístojnosti a problémy. Problémy spojené s vydáváním rumu začaly být tak závažné, že v roce 1740 vydal Commander in Chief of the West Indies admirál Vernon příkaz, že vydávány rum musí být smíchán s vodou v poměru quart vody a půl pinty rumu. Ředit rum vodou byl v očích námořníků veliký hřích a začali novému nápoji posměšně říkat grog - podle pláště, který admirál Vernon nosil a kterému se říkalo grogram. Jméno grog se ovšem ujalo.

Koncem osmnáctého století začaly karibské ostrovy vyvážet rum (nebo rhum) do Anglie v tak velkém množství, že rum na britských ostrovech téměř vytlačil do té doby nejpopulárnější nápoj - gin. Nápoj rum punch se stal tak populárním, že jen Londýně samotném bylo přes 300 punch houses. Britské kolonie v Americe také dovážely velká množství karibského rumu a platily za lihovinu dřevem a sušenými rybami. Když to viděla Anglie, snažila se zvýhodnit své vlastní lihovary a pálenky tím, že zakázala přepravu a obchod s rumem mezi koloniemi a nařídila na dovoz rumu do Ameriky vysoké daně. To způsobilo výstavbu lihovarů na východním pobřeží Ameriky a přímý dovoz melasy z karibských ostrovů a naděje Anglie na dominanci ve světě rumu se rozplynuly.

Amerika se tím stala části tzv. atlantického trojúhelníku. Melasa byla na lodích dopravena do Nové Anglie, což je severovýchodní pobřeží Ameriky a prodána. Lodě pak byly naložený rumem a odpluly k africkému pobřeží, kde lihovinu vyměnili za otroky. Otroci byli odvezeni na karibské ostrovy a prodáni majitelům plantáží. Prázdné lodě byly naloženy melasou a odpluly zase na sever do Nové Anglie, kde vyložily melasu, naložily rum a tak dále, a tak dále...

Rum se na ostrově Sint Maarten začal vyrábět roku 1650 a začátkem devatenáctého století na ostrově bylo 58 plantáží s 9869 akry cukrové třtiny. Zrušení otroctví přineslo i konec plantáží s cukrovou třtinou, přestalo být ziskové. Poslední velké plantáže a palírny byly na ostrově zavřeny v roce 1920.

I když se dnes cukrová třtina pěstuje na řadě míst - na Barbadosu, v Indii, na Mauritiu, na Fidži, v Austrálii a dokonce i v USA (Maui, Kauai), na Floridě (Immokalee), přesto jediným místem, kde se cukrová třtina stále sklízí tím nejprimitivnějším způsobem za použití otrocké práce je dnes Kuba, kde otroctví sice bylo zrušeno, ale Fidél Castro za pomoci komunistů celého světa uchovává dodnes otrokářský systém. Pamatuji se, že lihovar Kojetín zpracovával kubánskou melasu ještě před několika málo lety - i čeští komunisté, stále ještě nepotrestáni, nesou svůj díl viny na přežívání otroctví na světě.

Tuzemský rum vznikl v Rakousku a v Německu jako náhražka zámořského rumu za napoleonských válek v Evropě, kdy byly narušeny cesty od přístavů do vnitrozemí. Lid chtěl chlastat a neměl co. Vynalezl se tzv. Innländer Rum (tuzemský rum), dodnes k maní v Rakousku a v Česku (byť pod změněnými názvy, které si vynutila EU), v Německu vymizel. Byl k dostání za časů NDR pod pojmem Ersatz-Rum nebo jeho míchanice s pravým zámořským Verschnitt-Rum.

Takže dlouhá cesta rumu, od původního tropického Kill-Devil, přes Rum Runners až po dnešní Bacardi nebo Rhum Agricole, což je lihovina vyrobená ne z melasy, ale přímo že zkvašené stavy vymačkané z cukrové třtiny, vedla až k tuzemskému rumu, vyráběnému v Seliko Přerov z řepy cukrovky a tresti z kyseliny mravenčí, co tak chutnal majorovi Křupalovi v Prachaticích a jedné mé přítelkyni v Přerově, se kterou jsme slavívali narozeniny (měla narozeniny o den dřív než já a slavívalo se tehdy dlouho předlouho až naše narozeniny vždy nějak splynuly). Všechno nejlepší k narozeninám, Evo!

Rosťa,

reportující z ostrova Sint Maarten, Netherland Antilles.