Červenec 2004

Co dál s Irákem

Martin Horák

V tomto článku bych se vyjádřit k jednomu aspektu irácké války, který snad nikdo nezmiňuje – že by politicky korektní autocenzura? Nejprve rekapitulace: bez ohledu na to, co o tom vykřikují socialisti a liberálové všech odstínů, irácká operace je zatím velmi úspěšná. Obsazení země větší než Francie se spojencům podařilo asi za 2 týdny, jediné co je v postupu zásadněji zdrželo byly písečná bouře a opoždění vlastních týlových jednotek za bojovými. Na to, že státní správu bylo třeba vybudovat téměř z ničeho, se obnova taky daří daří velmi rychle – opačný dojem jde jen z médií, která zásadně píší jen o tom, co nefunguje, aniž zkoumají, zda to třeba za Saddáma nefungovalo ještě hůř.

Terorismus už je horší problém, ovšem na to, že se tam stahuje atentátnický výkvět z celého muslimského světa, včetně muslimů z Evropy, zatímco bezpečnostní orgány v Iráku se teprve učí, to tak katastrofální také není. Možná, kdyby se srovnávalo s počtem lidí každoročně umírajících v Saddámových vězeních a na popravištích, že by šlo o významný pokles. Takže: Svět byl poměrně snadno zbaven arcilumpa, je o něco bezpečnější a v Iráku se žije lépe. Zatím vše O. K.

Ano – zatím. A v tom spatřuji problém. Co bude s Irákem dál? Zdánlivě je to jednoduché – spojenci uspořádají volby, předají moc Iráčany zvolené vládě a bude tam demokracie, svoboda a prosperita. Jenže... Výše uvedený scénář totiž vychází z předpokladu: vláda demokraticky zvolená = vláda svobodě a tržnímu hospodářství přející, terorismus a podobná zla naopak odsuzující. Je tento předpoklad realistický?

Skutečnost je taková, že v kolébce liberální demokracie – Velké Británii – se tradice omezené státní moci nad jedincem a vlády práva vyvíjela od Magny Charty Libertatum ve středověku a ještě v druhé půli 19. století tam měl volební právo toliko každý sedmý muž. A i tam zavedení všeobecného práva vyústilo posléze ve vládu marxistických labouristů, zuřivě kde co znárodňujících a tak přerozdělujících, že tím udělali z Británie ekonomickou mocnost třetího řádu, což po nich musela napravovat jistá Margareta. Obdobně lze vzpomenout voleb v roce 1946 v ČSR. A to mluvíme o civilizovaných a alespoň zčásti křesťanských národech. Samozřejmě je zde i příklad USA: demokratické od svého začátku a již delší dobu nejbohatší a nejsvobodnější stát světa. Jenže jde jednak o zemi přistěhovalců, tedy lidí, kteří mají spoléhání se na sebe a nikoliv na státní zásahy jaksi v krvi, druhak jejich ústava od začátku jemně vyvažovala o rozdělovala moc mezi více subjektů. I o ní ovšem jeden z jejich tvůrců řekl: Tato ústava je určena pro křesťanský stát a v jiném nebude fungovat. Nemám důvod mu nevěřit.

V Africe posledních 50 let se dají najít snad desítky příkladů jak demokraticky zvolená vláda omezila občanské svobody mnohem více než předcházející nedemokratický režim. Nejznámější je příklad Zimbabwe, která coby Rhodesie byla jedním z nejvíce prosperujích států Afriky. Poté, co tam byl odstraněn “ostudný” apartheid, chopil se demokraticky moci plukovník Mugabe, rozpoutal antibělošský teror a v krátkém čase nastal všeobecný úpadek a vypukl hladomor. A tento případ je pouze nejznámější, nikoliv nejhorší.

A teď pohleďme na Irák: tradice demokracie a svobodymyslnosti veškeré žádné, převažující náboženství islám. Ten islám, v jehož svatých knihách je psáno, že bezvěrce je třeba obrátit na islám a nebo zabít a za odpadnutí od něho je jedinou adekvátní odplatou trest smrti. A že nejde jen o mrtvou literu dávných knih, o tom se lze přesvědčit letmým pohledem na trestní zákoník i trestní praxi většiny islámských států, včetně např. k Západu poměrně přátelské Saúdské Arábie. Jestliže tedy již dnes je v nové irácké ústavě uveden islám jako jeden ze zdrojů práva, není to důvod k radosti. Politicky korektní řečičky o mírumilovnosti islámu jsou věc jedna a a písma, podle kterých smí muslim uzavřít trvalý mír pouze s jiným muslimem, zatímco mírová smlouva s nemuslimem platí jen do doby, než je ho schopen porazit (tak jednal sám Mohamed) a smrt v boji s nepřáteli Aláha je jediným způsobem, jak obejít posmrtné vážení dobrých a zlých činů a promptně putovat za zážitky se 72 pannami, je věc druhá. Schválně si tipněte, která z nich bude pro pravověrného muslima směrodatnější.

A tak se dostávám k vlastnímu návrhu: je jím koloniální správa. Jejím úkolem by nebylo v prvé řadě budovat demokracii, nýbrž nejprve vládu práva západního typu (i když mimořádnou benevolenci ke kriminálníkům, která dnes panuje v Evropě a zrušení trestu smrti by mohla vynechat) a tržní hospodářství. A tak za 20-30 let by se vidělo, co dál.

Je mi jasné, že dnes můj návrh neprojde. Západní civilizace je dnes natolik zasažena pocitem viny bílého muže, kterou si sama vsugerovala, že dlohodobé koloniální správy nepřipadají v úvahu. Možná, že za pár let, až v Iráku některá demokraticky zvolený vládce nastolí tyranii a bude podporovat teroristy, bude můj nápad přijatelný alespoň pro americkou vládu. Evropští politici budou možná protestovat, možná i uspořádají různé pouliční kravály, zvané demonstrace, ovšem to bude asi tak všechno, co proti tomu budou moci dělat. Do té doby bude dobré tuto myšlenku alespoň občas připomínat.