Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2004


David Černý: Na prsa jsem neměl dost peněz

Renata Kalenská

V Iráku se snažil předělat Saddámovy sochy, vstup do EU přivítal vyčuranou dvojicí mužů a na komunisty vymyslel hromadný atentát. Naposledy jsme se viděli před rokem a tehdy náš rozhovor skončil trestním oznámením na Davida Černého za hanobení rasy a národa. Sochař provokuje téměř nepřetržitě a žaloby příliš vážně nebere. A nejen on. Při výslechu na policii kvůli zmíněnému rozhovoru se mě vyšetřovatel zeptal: "Ztotožňujete se s názorem Davida Černého?" Odpověděla jsem kladně.Uniformovaný muž se ke mně naklonil a zašeptal: "Já vám něco řeknu. Já taky!" Trestní oznámení bylo odloženo...Minulý týden se se mnou Černý rozloučil slovy "Sejdeme se na výslechu". Ani bych se nedivila.

Jak to vypadá s vaším projektem v Iráku?

Na základě vývoje situace jsme ho minimálně přibrzdili, protože ten projekt bychom museli změnit. Nejel by tam kontingent umělců, ale ozbrojenců.

Čekáte tedy, až se situace uklidní a Američané předají vládu Iráčanům?

Přesně. Když jsme do Bagdádu přijeli, začali jsme zkoumat, jak vypadá tamní umělecká scéna. A dozvěděli jsme se, že současné irácké výtvarné umění založila nějaká jednotka polské armády asi v roce 1930. Tak se nás ptali, jestli nechceme my Češi být ta další umělecká vlna.

Jak se vám líbilo současné irácké umění, respektive jeho zbytky?

To jejich muzeum bylo na kost vyčištěné. Viděli jsme pár kousků... Nevím, jak se Západ po listopadu 1989 koukal na to, když se otevřely hranice a odtamtud přijížděli hledat to naše fantastický umění skrytý za železnou oponou. Řekl bych, že když sem tehdy člověk ze Západu přijel, klidně mohl zatelefonovat domů: "No, za moc to zas nestojí. Ani sem nemusíte jezdit.” Původní plán zněl: Na území Iráku stojí stovky soch Saddáma Husajna a vy se je máte pokusit nějakým způsobem dehonestovat tak, aby mohly zůstat na svých místech. Poté, co jste do Iráku přiletěli, zjistili jste, že po Saddámech zbyly jen sokly...

Ten hlavní sokl stál proti hotelu Palestina, kde bývala osmimetrová socha. Právě její pád se stal symbolem pádu Saddáma. Skupina iráckých umělců udělala na tomto místě improvizovaný a velmi rychlý projekt - bohužel úplně příšernou sochu. Zjistili jsme prostě, že tam žádný projekt realizovat nemůžeme. Byla to scestná představa. Jeden můj známý, původem Iráčan, chtěl lidem pomoci z té deprese, která je tam nepředstavitelná. A vzpomněl si na můj růžový tank, který tehdy docela rozvířil nálady. Chtěl, abych vymyslel něco podobného v Iráku. Ale brzo jsme si uvědomovali, že je víc a víc nemožné tam cokoli dělat. Tam je průser i to, že provádět v Iráku jakoukoli akci, při které se sejde víc než třicet lidí, je nebezpečné. V tu chvíli tam totiž pravděpodobně někdo přiveze bombu. A k tomu jsme dospěli už v tom lednu, kdy jsme tam byli. Teď je to už naprosto passé.

Určitě jste tam jel s vlastní představou o této zemi...

Zarážejících věcí je tam fakt docela hodně. První a naprosto zásadní byl moment, kdy jsme zjistili, že to město bylo zničené nikoli Američany. 90 procent z toho zničili Iráčané. To byla prostě čistá destrukce. Něco strašidelného a nepochopitelného. Nebylo příjemné procházet městem. Když jel kolem americkej tank, tak mířil na tebe, protože seš divnej. Děti se snaží žebrat, protože když tam jsi, tak jsi pravděpodobně devizovej. I když my jsme moc devizově nevypadali.

Rozdávali jste dětem tatranky?

Ne. Ale nejlepší byli Američani. Ti rozhazovali z tanku dětem "teddy-bears", takové ty plyšové hračky. Fakt psycho. Samozřejmě jsme tam zažili nepříjemné chvíle, kdy proti nám šli tři Iráčani, koukali se na nás hodně hnusně a říkali: "Fuck you! Go home!"

Měl jste strach?

Tak nechodil jsem si tam jako v neděli v poledne na Letný. Je to trochu jinak. Hodně mě pobavil ten iráckej vozovej park. Ten je fantastickej. Blinkry se nepoužívají, protože na těch autech prostě nejsou. Polovina aut nemá žádný světla. Jsou to vraky. Jediná signalizace v autě, která se tam používá, je klakson. Žádná pravidla. Mezi tím se ale proplejtá novější auto. Novější - to znamená, že má i světla. Tahle auta měla na oknech nalepený cedule. My jsme si mysleli, že to je inzerát a auto je na prodej. Pak nám ale řekli, že nešlo o inzeráty. Byly to cedule, který byly původně na autech, když se prodávaly v bazarech v okolních zemích. A Iráčani prostě chtěli, aby bylo vidět, že to je auto z ciziny! Prostě taková frajeřina. Něco jako mít tady za komunistů značkový džíny.

Svou poslední sochou čurajících mužů jste chtěl předvést typicky český dialog. Máte pocit, že Češi se jen snaží přečurat?

Je to jeden z typů svérázného českého dialogu. Ale rozhodně to není ta nejzásadnější rovina. Spíš se mi líbil moment, že přistupujeme k Bruselu, který je symbolizovaný tím čurajícím chlapečkem. Můj projekt mi připadal jako dobrá konkurence. Je to taková upgradeovaná verze.

Vy jste oslavil náš vstup do EU čurajícími muži, Milan Knížák velkým stolem na Václavském náměstí...

Děkuju. No jasně. Ale vzal jsem to za jinej vocas. Teda vocasy.

Kdo se kým nechává inspirovat? Knížák přišel se stolem, vy svůj stůl jako autobusovou zastávku budete mít v Liberci...

O zastávku jsem byl požádán někdy na podzim 2002. A v lednu či v únoru jsem poslal nějaké návrhy. Když jsem si o tom přečetl v novinách, tak jsem myslel, že mě Knížák vobšlehnul. Pak jsem jeho stůl viděl a ta věc je opravdu absolutně rozdílná. On má nějaký archetyp stolu. Můj stůl je daleko víc hra. Na stole je zátiší z věcí, které jsou v přímých souvislostech s historií Liberce. Skladba zátiší je jídlo, které přichází, odchází, hrne se, přesunuje... Vzpomínám si, že pro mne jako pro dítě bylo zábavné být pod stolem. Spousta lidí to tak má. A zažil jsem to i na mejdanech, kdy lidi najednou zalejzají pod stůl, protože je to intimní místo. Díváš se ženským pod sukně. Je to malinkej chráněnej prostor, kterej si pamatujeme z dětství.

Proti Milanu Knížákovi jste zásadně vystoupil jednou, a to sochou se zabudovaným videofilmem, ve kterém se Knížák s Václavem Klausem vzájemně krmí kašovitou hmotou. Nejste jediný. Spolek PodeBal na prosklenou stěnu Veletržního paláce přilepil cihlu, čímž vyjádřil protest proti Knížákovu způsobu vedení Národní galerie. Hodláte proti šéfovi NG dál bojovat?

Doufám, že nezůstanu pasivní vůči věcem, které se týkají nás všech. Do doby, než se Knížák přesune, než odejde z galerie, ve které nakládá s penězi daňových poplatníků tak, že kupuje své sochy do NG a pod smlouvy se podepisuje jako autor i jako kupující...

Myslím, že šlo jen o jeden případ, kdy Knížák prodal galerii svou "knihu". O prodeji přitom rozhodla komise ještě před tím, než do čela NG on zasedl.

Ale třeba před Veletržním palácem si postavil své vlastní artefakty! Možná to nebylo z peněz daňových poplatníků, protože je Knížák třeba vysmahl zadarmo za jinej vtipnej úplatek skrze jeho kámoše Klause... To známe. Každopádně mezi čtyřmi sochami tam najednou stojí jeho hnusný "dva panely na procházce". To byl Jiří Peňás.

Kampaň před euroreferendem jste dost kritizoval s tím, že sám byste ji založil na negaci. Jaká je podle vás kampaň před eurovolbami?

Já jsem si jí vůbec nevšimnul. Viděl jsem jakési billboardy a pak ten úžasnej klip s ovcí Dolly. Počkejte, to není ovce Dolly. Ale taky byla nějak klonovaná, že jo? Tak tohle je koza Dolly. Fakt hustý. Ona mluví takhle blbě česky, nebo je blbá? Ježíšmarjá, ona musí bejt skvělá. Ještě až bude v Kameňáku! Tak jako Bohuš Matuš bude hrát Tomáše Engeho...

Slyšela jsem, že jste mu nabízel roli ve filmovém muzikálu.

Ano. Angažoval jsem ho.

Předpokládám, že to byla recese.

No jasně. Bohuš Matuš jako Tomáš Enge! Hlavní je, že mi na to kývl. Mám na to několik svědků. Vysvětloval jsem mu, že to bude o tom, jak Enge hulil trávu... To by bylo krásné...

Před rokem jste o petici S komunisty se nemluví řekl: "Minimálně ty slušnější parlamentní strany by k tomu měly zaujmout nějaký postoj.A pak ho dodržovat." Jste zklamán?

Tak třeba Zaorálek (předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR – pozn. red. CS-magazínu) nám řekl, že si myslí, že s tím souhlasí a že on bude pro odstřelení komunistů. Nebo tak nějak.

To, že vám Lubomír Zaorálek na schůzce řekl, že by byl pro odstřelení komunistů, žádný posun ve společenském klimatu nezpůsobilo. Parlamentní strany s KSČM spolupracují minimálně stejně.

To je pravda. A nakonec i ten Klaus v novoročním projevu nebo v diskusi s kandidátkou Bobinou prohlásil, že si "nebudeme nalhávat, že stačí s někým nemluvit". Jestli naše petice měla velký společenský význam? Kdo ví. Každopádně budeme pokračovat.

Ptala jsem se na to Miloslava Ransdorfa a ten řekl: "David Černý? A kdo to je, prosím vás? To je ten s tím neonovým srdcem na Hradě?"

To je ideální. Jsem rád, že si nás Ransdorf takhle plete. Kolega Jiří David se u komoušů evidentně zapsal hlouběji.

Kdo je pro vás přijatelnější? Předseda strany a syn bývalého vyšetřovatele StB Grebeníček, nebo reformní a proevropský Ransdorf?

Přijatelnější? Jako jestli je lepší hnůj, nebo močůvka? Fekální diskusi si necháme na jindy, ne?

Nemáte pravdu. Grebeníček udržuje KSČM ve větší izolaci. Kdyby straně šéfoval Ransdorf, některé parlamentní strany by svůj vztah ke komunistům pravděpodobně přehodnotily.

Je fakt, že k tomuhle jsme dospěli. Pro nás je lepší Grebeníček, protože to je větší zmrd.

Vidím, že těch žalob ještě nemáte dost. Navíc jsem se doslechla, že jste s Davidem Kollerem a dalšími na Prvního máje chystali velký protikomunistický happening, ze kterého nakonec sešlo...

Měli jsme takovej vtipnej nápad. Je známo, že když se exponuje dav lidí v dostatečně nízké frekvenci zhruba okolo 15 Hz v dostatečně vysoké intenzitě, což je asi 200 decibelů, tak dojde k samovolnému uvolnění hladkého svalstva a konečníku. To má poměrně explicitní účinek. Takže jsme chtěli na Letné na Prvního máje vedle manifestace soudruhů a soudružek postavit pár aut s hudební aparaturou. Pak jsme ale zjistili, že u některých slabších cizinců by došlo nejen k uvolnění hladkého svalstva, ale třeba i k zástavě nějakých důležitějších funkcí. Každopádně ta představa tří tisíc posraných komunistů byla poměrně povznášející.

Tak uvidíme, zda bude následovat další žaloba. Ještě jsem slyšela o jednom vašem nerealizovaném nápadu, kdy jste si chtěl nechat udělat silikonová ňadra.

Toto bylo období, kdy jsem byl závislý na druhém pohlaví. Jak slušně říct, že jsem prsofil?

Tak možná ňadrofil.

Jasně. Na titulní straně Blesku potom vyjde: Prsofil Černý režíruje muzikál Tomáš Enge. Prostě jsem si vymyslel projekt, spíš takový body art, kdy jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je mít velká prsa. Stojí to asi 70 tisíc a připadalo mi dobré udělat si za peníze z Chalupeckého ceny přes léto takový slušný dvojky. Řekněme dva a půlky. Líbila se mi možnost, že bych v horku chodil nahoře bez. Bylo by to zvláštní. Když žena půjde po ulici nahoře bez, okamžitě nastane nějaké veřejné pohoršování. Takže mě by zajímalo, zda by mě legitimizovalo, že i když mám velká prsa, tak jsem pořád chlap.

Proč z toho sešlo?

Chalupeckého cena měla být sto tisíc. A dostal jsem z ní jen půlku. Myslím, že jsem jediný laureát Chalupeckého ceny, který z ní dostal pouze polovinu.

Prsatý Černý tedy určitě po Praze běhat nebude?

Myslím, že ne. Ale těšil jsem se na to, jak se budu osahávat.

Šestatřicetiletý sochař David Černý na sebe poprvé výrazně upozornil natřením tanku na Smíchově na růžovo. Známá jsou i jeho obří mimina lezoucí po žižkovské věži či svatý Václav sedící na mrtvém koni. Posledním Černého projektem je fontána se dvěma muži vyčurávajícími vzkazy podle SMS. Naopak nerealizovaným zůstane jeho masturbující muž, který měl sedět na budově Národního divadla.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)



Zpátky