Červenec 2004

Do Štrasburku jako do Vídně.

Luboš Palata

Evropský parlament bude školou demokracie a fungování mnohonárodnostní říše

Jsou to volby, které nebereme příliš vážně. Ale měli bychom. Pokud totiž někdo potřebuje unijní nadnárodní školu, tak naši postkomunističtí poslanci. Proto je dobře, že se do Štrasburku hlásí mnohé téměř politické špičky. A to přesto, že nad tím Evropané západní kroutí hlavou, protože u nich ty jejich europoslance nikdo nezná.

Nic než národ

Měl jsem v minulých dnech možnost vidět volební billboardy v Polsku, Česku a Slovensku. Jednu věc mají společnou skoro všechny. Kandidáti na nich zobrazení slibují, co všechno ve Štrasburku pro voliče ze svých zemí vybojují. Že to budou právě oni, kteří nejlépe obhájí "národní zájmy".

To je celé s prominutím blbost. Pokud by se naplnila jejich předsevzetí a voliči po celé Evropě by se řídili tímto "základním instinktem", výsledkem by bylo, že by unie přestala fungovat a velmi rychle by se rozpadla. Úkolem lidí, kteří se ve Štrasburku po volbách sejdou, totiž bude umět se dohodnout s ostatními tak, aby se EU mohla dále rozvíjet. Aby byla užitečnou pro všech 450 milionů svých obyvatel a spravedlivá pro bohaté i chudé státy, pro malé i velké národy.

V naší historii už s podobným parlamentem, jako je ten ve Štrasburku, ostatně zkušenost máme. Sídlil ve Vídni a seděli v něm společně s Čechy také rakouští a čeští Němci, Slovinci, Poláci, Ukrajinci, Židé, Italové, abych jmenoval alespoň ty hlavní národnosti. Nikdy jsme tento parlament nevzali tak celkem za svůj a po roce 1918 jsme ho vymazali z naší národní paměti. Podobně jako celé mocnářství, jehož existence přitom tak významně přispěla ke zlatému věku Čechů na konci 19. a v první polovině 20. století.

Češi byli ve vídeňském zákonodárném sboru známi jako proslavení rozbíječi, sabotéři a obstrukčníci. Věčné hádky a nesmiřitelné spory mezi rakousko-českými Němci a Čechy stály u zrodu mnoha parlamentních a vládních krizí monarchie. Společně s "našimi", tím myslím předlitavskými, Němci jsme nakonec Rakousko-Uhersko dokázali rozbít. Jen proto , abychom na jeho troskách vytvořili svoji vlastní mnohonárodnostní říši, svojí různorodostí monarchii ne nepodobnou.

Přesto právě ve vídeňském parlamentu vyrostla celá česká demokratická politická elita, včetně T. G. Masaryka. I za to, že čeští politici byli přinejmenším na výši tehdejší doby, můžeme děkovat právě předlitavské sněmovně, která byla sice obtížnou, ale přesto blahodárnou školou demokracie.

V druhé části monarchie, v královských Uhrách, byla situace jiná. Volby do parlamentu tam byly zdeformovány tak, aby vyhovovaly vládnoucím Maďarům. Těch nebyla v národnostně velice komplikovaných Uhrách ani polovina. A kdyby byli poslanci voleni podle demokratických principů, jako po roce 1900 v rakouské části monarchie, zástupci menšinových národností by Maďary přehlasovali. V uherském parlamentu vzhledem k diskriminačnímu a nedemokratickému volebnímu systému seděli proto až na nemnoho výjimek jen etničtí Maďaři.

Kvůli tomuto rozdílu měli pak Slováci pouze malou skupinu zkušených demokratických politiků a to neblaze poznamenalo slovenskou část republiky na desítky let.

Poevropštění Zahradila

Tak jako byl kdysi vídeňský parlament školou demokracie a fungování mnohonárodnostní říše, bude jím i současný parlament evropský. Působí totiž jako příkladný nápravný ústav, který ze zástupců Německa, Francie či Itálie vychovává evropské lidovce, socialisty, či liberály. Evropští poslanci si někdy stěžují na těžký návrat do domácí politiky. Mnozí čeští kandidáti se ale tváří, že si do Štrasburku jen na pár let odskočí, aby to třeba už po příštích národních volbách zase naplno rozbalili doma. Na jednu stranu je to nebezpečné, protože se v Evropě budou snažit budovat svoji domácí pozici a o tom opravdu EP není.

Z opačného pohledu by se ale i oni mohli ve střetu s vyspělejší parlamentní kulturou unie "civilizovat". Už sama naděje na přesun do Štrasburku pomáhá. Stačí si porovnat například to, co říkal takový Jan Zahradil před rokem a jak mluví nyní. Člověk by ho skoro i volil...

Jsou to po skoro sto letech naše první nadnárodní volby. Štrasburk se zdá ještě dál než tehdy Vídeň. Unie není mocnářství, když kvůli ničemu jinému, tak proto, že neposkytuje ani náhražku symbolu milovaného mocnáře. Pro české kandidáty, na rozdíl od situace v Německu nebo Francii, je to ale taková politická NHL. I z toho důvodu se vyplatí jít je vybrat a vybrat dobře. Nejen kvůli unii, ale také domácímu hřišti, na které se, podobně jako do české extraligy, mnozí z těchto parlamentních legionářů časem vrátí. Za pár let se tak třeba bude možné dívat i na přenosy z našeho národního zákonodárného sboru, aniž by divák riskoval nervovou újmu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)