Červenec 2004

Volby odhalily nezralost naší demokracie

Jiří Pehe

Mnozí zahraniční novináři a pozorovatelé, kteří se snažili pochopit výsledky prvních českých voleb do Evropského parlamentu a velmi nízkou volební účast, pokládali v minulých dnech v různých formách tytéž otázky: Jak je to u vás vlastně s demokracií a vztahem k Evropě? Myslíte to s demokracií a s účastí na evropském projektu vážně?

Coby častý kritik domácích politických poměrů jsem se tak hned několikrát ocitl v poněkud paradoxní situaci, když jsem se pokoušel Čechy hájit. Například tak, že možná čeští voliči jsou jen pragmatičtí. Dobře chápou, že Evropský parlament je ve své současné podobě slabá instituce, která jim nic konkrétního nepřinese. Raději tedy zůstali doma.

Takové vysvětlení ovšem bystřejší novinář zpochybní otázkou, proč tedy Češi, kteří se voleb zúčastnili, hlasovali ve velké většině pro politické strany, které jsou euroskeptické? Vždyť pokud má mít europarlament skutečné pravomoci, které umožní, aby by byl v budoucnosti brán vážně, je nutná další politická integrace, včetně například přijetí evropské ústavy.

Odpovědět je možné tak, že právě proto, že je eurovolby těžké brát vážně, viděli je čeští voliči, stejně jako mnozí jiní v Evropě, jako šanci vyjádřit se především k domácím politickým poměrům. A protože se nerozhoduje přímo o rozdělení moci doma a o věcech, které se občanů přímo týkají, stávají se evropské volby především příležitostí k protestnímu hlasování proti stávajícím vládám. A protože to nejsou skutečné domácí volby, ale jen volby takříkajíc “nanečisto”, nechodí k nim mnoho lidí.

I tato odpověď se ovšem dá zpochybnit. Například poukazem na skutečnost, že ačkoliv do Evropského parlamentu se volilo v 25 zemích, a volební účast nebyla téměř nikde oslnivě vysoká, rekordně nízká byla zejména právě v nových členských zemích. Musí tedy existovat ještě nějaké další vysvětlení.

“Euroskepticismus” jako hlavní důvod nezájmu v nových členských zemích jen těžko obstojí. Za prvé v některých nových členských zemích zvítězily strany proevpropské. Navíc je tomu jen rok, kdy se v referendech vyjádřily všechny tyto země—většinou velkými většinami—ve prospěch vstupu do Evropské unie. Ani průzkumy veřejného mínění nenaznačují velkou míru euroskepticismu. Dokonce ukazují, že ve velké většině nových členských zemí by v referendech nová evropská ústava uspěla mnohem snadněji, než v některých zemích “staré Evropy”.

Euroskepticismus, který nabízejí některé politické strany v nových členských zemích, navíc není ve většině případů vyargumentovaný postoj, jaký mají například britští euroskeptici, ale pustý populismus a bezbřehé tlachání o národních zájmech.

Nabízí se tedy nakonec nelichotivé vysvětlení, že Unie do sebe svým rozšířením zahrnula země, v nichž demokracie ještě zdaleka nezapustila pevně kořeny. Kdybychom parafrázovali Tomáše G. Masaryka, jsou postkomunistické země demokraciemi bez demokratů.

Samotná EU je viděna většinou obyvatel těchto zemí nikoliv jako projekt, kterého se mohou aktivně účastnit a formovat ho, ale jako jakýsi bohatý strýček, který nabízí některé nové možnosti, popřípadě něco daruje. Postoj k tomuto strýčkovi je ovšem ambivalentní. Když nedává dost, je považován za skrblíka. Máme přeci nezadatelné právo být obdarováváni!

A i když strýček dává a otevírá nové možnosti, jaké má právo nám mluvit do našich věcí? Obtěžuje s nesrozumitelnými poselstvími o rozumném spravování věcí veřejných, solidaritě, občanské společnosti a vládě práva, zatímco my dobře víme, že demokracie je svého druhu podvod, politici jsou šejdíři, a vládnout se má pokud možno pevnou rukou. Kompromisy a vyjednávání nám jdou tak trochu na nervy. Pomoc bychom brali, ale raději bychom si to dělali po svém. Víme přeci své o národní identitě a zájmech.

Řečeno jinak, i když můžeme najít mnoho různých ospravedlnění pro laxní přístup k eurovolbám v nových členských zemích, neměli bychom si zamlčovat, že podstatným důvodem je hluboký demokratický deficit a nepochopení základních kontur evropského projektu v osmi zemích, které mají komunistickou minulost. Dřívější členové tyto nováčky buď rychle “poevropští”, anebo riskují, že nedemokratická kultura postkomunistického východu nakonec notně přispěje k erozi celého evropského projektu. V podobě eurovoleb na ně v každém případě dýchnul z evropského východu mrazivý závan s příchutí ruského zmaru.

(www.pehe.cz)