Červenec 2004

Na kolena mě nedostanete

Adéla Plavcová

Donedávna byla CHANTAL POULLAIN obdivovaná za to, jak skloubila úspěšnou hereckou kariéru s charitou. Pak zavinila nehodu, kdy vážně zranila dva mladé lidi, a její život se během vteřiny změnil. Dnes cítí nejen vinu, ale hlavně hořkost a hněv. Proč?

Zlá královna sedí proti mně celá v černém, kouří jednu cigaretu za druhou. Sluší jí to."Udělala jsem chyba," říká erotickým altem ve své podivné češtině, v níž ani po pětadvaceti letech nevzala na vědomí skloňování. Češi? "Bolest a zklam. To se přece může stát každýmu, kdo sedí za volant." Najednou už prý není "naše Chantalka", ale "ta Francouzka", která by měla pykat. A taky už se kolem ní nemotá její dlouhonohý šašek a nesnaží se ji rozveselit.

Vrací se vám okamžik autohavárie v představách, v noci?

Ano. Pořád, pořád na to myslím. Hlavně před usnutím.

Co jste vlastně v té chvíli prožívala?

Horor. (říká to nezvykle tichým hlasem) Mně se nestalo nic, otevřel se mi airbag, byla jsem úplně v pořádku, jen v šoku a trošku otřes mozku. Ale nikdy v životě nezapomenu na ten obraz, na pohled na to druhý auto. A stále si vyčítám, proč jsem v nemocnici neskončila raději já.

Co jste udělala nejdřív?

Chtěla jsem se dostat tam, k nim. Jenomže nějaký pán mě držel a najednou tam bylo plno lidí a policajti.

Komu jste volala nejdřív? Synovi Vladimírovi, že jste v pořádku?

Vladimírovi ne, byl večer a nechtěla jsem ho strašit. Volala jsem známým, ať pro mne přijedou.

Promiňte, že to teď říkám, ale když se na vás dívám, pořád vidím tu zlou královnu ze Šaška a královny. Byla jste v tom představení tak věrohodně nebezpečná, že se vás musím zeptat: Máte v sobě něco agresivního?

Prosím vás, víte vy vůbec, kdo je to herec? Já jsem herečka. A když hraju vraha, neznamená to přece, že jsem vrah! Hrajete čarodějnici, ale nejste, i když si to někteří lidé, třeba Bolek, o mně myslí.

Mnoho lidí vás obdivovalo, jak jste dokázala skloubit svou kariéru herečky s prací v charitě.A pak stačil tenhle okamžik na olomouckém kruhovém objezdu a málem jste skončila ve vězení jako zločinec...

Ano. Jediná chyba za celých pětadvacet let, která se samozřejmě neměla stát. Jela jsem trošku rychle a zranila dva lidi. Ale to se přece může stát každýmu, kdo sedí za volant. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych někomu ublížila. Ale stalo se to a je to teď můj životní... baťoh, který už budu nosit do smrti. Zjistila jsem při té příležitosti, že je tady v Čechách daleko víc xenofobie, než jsem si kdy myslela. Byla jsem ocejchována jako cizinka, stačily lživé informace a začal hon na čarodějnice. Přitom tady žiju pětadvacet let, je to zem, kterou jsem si zamilovala, kterou jsem velmi respektovala. Ale jak ten tisk do mne jel a jak mě prakticky zničil! Mluvil o mně jako o "té Francouzce"... Ještě nedávno jsem četla v olomouckých novinách článek o cizincích, kteří něco provedli na silnici, a samozřejmě mě tam zařadili. Chantal Poullain, pak nějaký Američan a Němec, kteří tudy jen projížděli. Já mám plno chyb. Ale tohle jsem si vážně nezasloužila. A něco se ve mně zlomilo. Asi je čas otevřít dveře a uvědomit si, že neexistuje jen Česká republika.

Máte stále francouzské občanství?

Ano. Ale já nemusím přece žít jenom ve Francii.

Nejsem si jistá, že kdybyste byla česká herečka, choval by se k vám bulvár líp...

Já jsem přesvědčena, že ano. Ale víte, mně nevadí, když píšou, že Chantal Poullain měla avárie, to je v pořádku. Ale oni ze mě udělali alkoholičku za volant a drogová dealer. Informace, že v hůlce našli drogu a že jsem pila před jízdou, je absurdní. Mně to připadalo, jako by mě chtěli za něco trestat. Léta jsem tu byla "ta naše Chantalka". Moc jsem s bulvárem nehovořila, trošku jsem si chránila svoje soukromí, prakticky nikdy o mně nemohli napsat nic negativního. A najednou taková příležitost, bulvár si mě vychutnal jako vampýr. Nikdy jim to neodpustím. Ale ještě tragičtější je, že "seriózní" noviny se chovaly jako bulvár a tisková kancelář, která zabezpečuje informace pro veškerá média, informovala bez prokázaných faktů. Budu se soudit. Já si myslím, že tisk je zrcadlo země. A ten bulvární způsob prezentování událostí tady znamená, že to Češi mají rádi. Čtou to, kupujou to ve velkém, podporujou tu špínu. Je v tom škodolibost, asi i závist. Já jsem si naivně myslela, že zem, která se tolik let trápila, se bude chovat jinak. Ten problém ale zřejmě nebyli jen komunisti, ten problém je uvnitř Čechů. A taky tu cítím takový divný boj. Ale lidi bohužel nebojují pro druhé, pro něco, co není jenom jejich majetek, jejich domeček, jejich autíčko, jejich penízky.

Takže vás Češi zklamali?

Tentokrát ano, opravdu (tváří se bolestně). Bolí to a byl to velkej zklam. Ale nechtěla bych se teď dotknout těch, kteří naopak stáli při mně. Na to taky nikdy nezapomenu.

Odvrátili se od vás někteří známí?

(pousměje se) Odvrátili, to asi ne. Ale - jako by se distancovali. (chvíli mlčí) Ten, od kterého jsem nejvíc očekávala přítomnost, tu nebyl. Dokonce řekl jednu větu, kterou nezapomenu: "Víte, pro mne je dneska Chantal už cizí žena." Když jsem si to přečetla, nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu to bolí, když s tím člověkem žijete půlku života. Dodnes nemůžu pochopit, jak to mohl říct.

Odtáhli se i sponzoři od vaší Nadace Archa Chantal?

Samozřejmě lži, které proběhly tiskem, nám nepomohly. A dnes je oficiálně dokázáno, že to byly lži. Někteří generální ředitelé se mnou nechtěli ani hovořit. Ale Nadace Archa Chantal a ten osudový okamžik se nesmějí spojovat. Nadace tu byla, je a bude pro děti. Už jedenáct let.

Jakou zkušenost jste udělala s českou policií?

Česká policie je... bulvární. Protože bulvár dostával zřejmě informace od policajtů. A podle mého názoru se policie nechovala korektně. Po havárii mi dali fouknout do balónku a bylo to negativní. Odvezli mě do nemocnice na odběr krve a mezitím sebrali moje auto. Vevnitř byly moje soukromé věci, které s tou bouračkou neměly nic společného. Oni neměli právo je prozkoumávat a dávat tisku informace o mé "famózní" hůlce.

Dodnes jsem nepochopila, co tak tajemného vlastně v té hůlce bylo.

(zapálí si cigaretu) Nějaký zbytek mýdla, vodní kámen, co já vím. Mně nikdo nebyl ochoten dát informaci, co tam vlastně našli, dělali z toho tajemství.

Myslíte, že česká policie je úplatná? Che...

(hořce se směje) Tohle je problém všude ve světě. Myslím, že nejenom policie je úplatná, ale spousta jinejch lidí, i politici. To je holt ta lidská lůza. Pro mne byla policie vždycky ten, kterej má právo mě trestat, když něco provedu. Je to správný, protože lidský bytosti nemají samy o sobě žádnou disciplínu. Já nemůžu kritizovat celou policii, určitě existují velmi poctiví policisté, chci tomu věřit, protože jinak by mi už nezbývalo nic jinýho než se nechat vystřelit raketou do vesmíru. A jestli jeden nebo dva policajti dostanou tisícovku za to, že vykládají bulváru lži? Je mi jich líto.

Při vyšetřování a soudním projednávání vám vaše popularita pomohla, nebo to byla spíš přitěžující okolnost?

Spíš přitěžující. Já jsem dokonce namítala proti podjatosti soudce, měla jsem o něm pochyby, protože mluvil s bulvárem, ještě než začal soud. Zamítli mi to, takže jsem čekala, že mi opravdu dá kapky. Ale myslím, že nakonec byl spravedlivej. Dostala jsem trest za chybu, kterou jsem udělala a přijala jsem ho. Nemyslím, že je malý. (Soud neprokázal, že by Ch. Poullain řídila pod vlivem alkoholu, nebo dokonce drogy, jela ovšem nepřiměřeně rychle a nedala přednost v jízdě.Vyvázla s podmínkou.)

Vzhledem k závažným zraněním, která jste způsobila dvěma lidem, vám teoreticky hrozilo až několikaleté vězení. Nakonec jste dostala jen podmínku. Byla jste připravena jít opravdu do vězení?

Ano. Z vězení jsem neměla strach. Kdyby mě zavřeli, tak by to bylo zřejmě proto, že se "nahoře" rozhodlo, že mám jít sedět. A možná že by to bylo i nějak užitečné pro moji budoucnost, kdo ví... Já jsem docela fatalista.

Byla jste vychována v Ženevě v klášterní škole. Byla podle vás ta nehoda osudová věc, nebo prostě nešťastná náhoda?

Osud byl, že jsem byla na špatném místě ve špatném okamžiku. Ale stalo se mi pak něco, co mi dalo naději. Kontaktovali mě rodiče dívky, která zemřela při jiné autohavárii, tedy lidé z "druhého břehu". V ten okamžik prožili největší tragédii ve svém životě, prošli si peklem. A oni založili organizaci České sdružení obětí dopravních nehod, která lidem v podobné situaci radí. Sledovali tu moji aféru, pochopili, že i já jsem tím peklem prošla, a nabídli mi, jestli nechci jejich organizaci pomáhat. Budu pro ni dělat cokoli a moc ráda. Protože zákony tady nejsou v pořádku. Když se chcete vyhnout odpovědnosti, vyhnete se. Ale to nebyl můj případ. Já se můžu na sebe ještě podívat do zrcadla. Postavila jsem se čelem k tomu, že jsem zavinila havárii, neutekla jsem. Nabídla jsem těm dvěma lidem, které jsem zranila, své přátelství, ale bylo odmítnuto.

Na dvacet měsíců vám teď vzali řidičák. Jak se bez něj obejdete, když máte syna v Brně a práci v Praze?

Je to pro mne ohromně těžký, ale samozřejmě to musím zvládnout, jako všechno v životě, i když už nebudu moct jezdit Praha-Brno čtyřikrát za týden, jako jsem jezdívala. Většinou mi pomůže nějaká dobrá duše, nebo jedu taxíkem, když na to mám. S Vladimírkem jsme si to vysvětlili, musí dokončit devátý školní rok v Brně, změnil nedávno školu.

Vaše chyba, o které jste mluvila, se jmenuje rychlost. Na tom okruhu byla předepsaná třicítka, vy jste jela osmdesátkou.V rozhovorech jste se dřív často prezentovala jako vyznavačka rychlé jízdy. Dokonce jste se vytahovala, že děláte Brno-Praha za hodinu dvacet a Praha-Marseille, což je přes 1500 kilometrů, na jeden zátah za třináct hodin. Co vás na rychlosti tak fascinuje?

Já miluju řídit, strašně mě to baví. Odjakživa jsem chtěla závodit a ten sen se mi splnil. Závodila jsem na okruzích, rychlá jízda je pro mě zábava, adrenalin. Když jedu hodně rychle, v tu chvíli posouvám svoje vlastní hranice. Najdete v sobě něco nečekaného, vaše bolesti najednou zmizí, všechno je jinak. Jako v divadle - každé představení musí být lepší a lepší, stejně jako každá zatáčka musí být zajetá líp a líp. Rychlá jízda, to je jako rychlý život. Nabíjí vás to, když musíte všechno rychle zvládnout, jako když máte nabitý den.

Vy si ale jistě jako někteří čeští muži nepotřebujete rychlou jízdou léčit mindráky, něco si dokazovat...

U mne teda určitě nejde o nějaký mindrák. Naopak, když vidím ty magory, který jsou ochotný udělat opravdu hnusný věci na silnici, klidně je pustím. Miluju rychlou jízdu, ale dneska si to nechám už jen na okruh.

Počítáte s tím, že se vrátila k závodění?

Možná jo. Mám kamarády, kteří mi říkají, že musím zase na okruh, že mi to udělá dobře. Musím přiznat, že mi to chybí.

Patřila jste k respektovaným soupeřům. Jak vlastně čeští řidiči snášejí, když je předjede žena?

Na začátku jsem teda moc respektovaná nebyla, to byste musela vidět, co mi prováděli! Nevěřili, že bych mohla být lepší.

Takže když jste je předjížděla, neubrali, ale pěkně šlápli na plyn?

Tý vago! A jak! Stalo se mi víckrát, když zjistili, že jsem žena, šlapali na plyn a chovali se velmi agresivně. Ale tahle ješitnost, to je právě na silnici velmi nebezpečné.

Jak vlastně dopadají ve vašich očích čeští muži ve srovnání s francouzskými?

Já nechci mluvit o mužích, spíš o rozdílech ve stylu života. Ve Francii se umíme víc radovat, být, jak se říká, "bon vivant". A možná víc respektujeme život.

Některé cizinky taky například tvrdí, že čeští muži, s prominutím, smrdí, že o sebe nedbají...

No, podívejte se, možná je to pravda. Ale muži, které jsem tu potkala já, mi zatím nesmrděli, třeba jsem měla štěstí. Za komunistů mě ale víc šokovaly krásné štíhlé neholené ženské nohy a podpaží. Ale samozřejmě když nastoupíte do tramvaje pozdě odpoledne, nedá se říct, že by to tam vonělo. Ale to se, myslím, netýká jen Česka. S Vladimírkem o tomhle mluvím denně, že existuje deodorant a parfém, musíme dětem říkat odmala a taky to denně kontrolovat. Je to především zvyk.

Jsou naopak v něčem čeští muži lepší než Francouzi?

Možná, kdybyste se mě zeptala před dvaceti lety, odpověděla bych vám kladně. Dnes ne.

Vdala byste se znovu za Čecha?

(dlouho mlčí, zapaluje si další cigaretu) U mne nejde o národnost. Musela bych se zamilovat. Čekám na to. Ale už se bojím zamilovat se znovu do Čecha.

Ono po Bolkovi Polívkovi je to asi dost těžké...

On už dneska není můj Bolek, je jinej. Kdybych ho potkala dnes, už bych se do něj pravděpodobně nezamilovala.

Viděla jste už jeho nového syna Honzíka?

Vladimír mi ukázal fotku.

Co vás tu vlastně ještě drží?

Ten důvod, proč jsem sem kdysi přišla, je pryč. Ale je tu pro mne dnes nejdůležitější důvod, můj syn Vladimír. Je to jediný člověk, který může trošku dirigovat můj život. Potřebuje odmaturovat a potom chce studovat v Kanadě. Chantalka nemůže dneska sobecky říct: Já jsem se rozhodla a jedeme pryč. A pak jsou tu ještě další věci - Nadace Archa Chantal, divadlo, přátelé...

Necítíte se osudem pronásledovaná? Vaše manželství ztroskotalo, měla jste těžkou havárii, byla pravomocně odsouzena...

Ne. Já věřím, že co se má stát, stane se. Ale to neznamená, že nebudu žít dál a čekat na další krásný okamžik. A když se stane negativní věc, je to spíš můj test, úkol, z kterého se mám poučit. Věřím na reinkarnaci, myslím, že tady prožívám jen část své dlouhé cesty. A jsem hluboce přesvědčena, že neexistuje jen jedna cesta a nemáme jen jeden život. Já se ještě vrátím!

Před chvílí jste mi říkala, že žít se má po francouzsku s radostí. Budete umět žít s radostí i po té havárii?

No to se o mne nebojte! To teda jo, budu. Mám se potrestat? Navždycky s tím budu žít. Ale to neznamená, že budu žít bez radosti a lásky. Když ne v Česku, tak jinde, můj život se tady nezastaví. Jestli si někdo myslí, že mě dostane na kolena, tak je na omylu.

Chantal Poullain (48) pochází z umělecké rodiny z Marseille, měla celkem šest sourozenců. Po rozvodu rodičů studovala klášterní salesiánskou školu a později herectví v Ženevě. Tady v roce 1978 poznala Bolka Polívku, svatbu měli v Baltimoru. Přestěhovala se do komunistického Československa, kde se prosadila jako divadelní i filmová herečka (např. Kopytem sem, kopytem tam, Král Ubu,Vyhnání z ráje), nejslavnější ale bylo představení Šašek a královna, později zfilmované Věrou Chytilovou. V roce 1993 založila Nadaci Archa Chantal, která zlidšťuje prostředí dětských nemocnic. Až do havárie vloni v červenci bylo její velkou vášní automobilové závodění na silničních okruzích. Je rozvedená, žije s patnáctiletým synem Vladimírem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)