Červenec 2004

Americký sen R. Reagana. Příběh muže, který neměl mít úspěch

Jiří Sobota, Erik Tabery

Když se před třiadevadesáti lety narodil v americkém Tampicu podomnímu prodavači bot další chlapec a dostal jméno Ronald, byla to pro tento zapadákov bezvýznamná událost. Nikdo nemohl tušit, že právě tenhle venkovan jednou pohne světem a vrátí Americe ztracené sebevědomí.

Psům a Irům vstup zakázán

Ronaldův otec John Edward Reagan byl irský katolík, jehož rodina utekla do Ameriky před bramborovým morem z irského hrabství Tipperary. Když bylo Johnovi šest let, zemřeli oba rodiče na tuberkulózu a sirotka vychovávala stará teta. Stal se z něj prodavač bot, náladový, pesimistický cynik a alkoholik. Zároveň byl skvělým vypravěčem a v záchvatech dobrého rozmaru kolem sebe metal vtipné bonmoty. Jeho snem byl vlastní obchod s obuví. Ronald se za svého otce, ztraceného celé dny na opilecké štafetě po místních lokálech, styděl. “Děti ve škole umějí být kruté,” vzpomínal později na posměšky vyslechnuté ve třídách škol stále stejných illinoiských městeček, kterých rodina harcující za otcovým nikdy nenaplněným snem vystřídala pěknou řádku.

Reaganovy držela pohromadě a nad vodou matka Nelle. Pocházela ze skotsko-anglické protestantské rodiny, byla to drobná, energická a optimisticky naladěná dobrá duše. Nezdolně šířila poselství své neotřesitelné víry a konala dobré skutky. “Matka vždy nacházela lidi, kteří na tom byli ještě hůře než my a kterým mohla pomoci,” svěřil se prezident. Otcovo pití před svými dvěma syny omlouvala – tvrdila, že jde o nemoc. Zároveň se snažila, aby to kluci v životě dotáhli dál. Dohlédla na to, aby Ronald vychodil střední školu, prokousal se vysokou a hlavně neztrácel jako otec hlavu, když se nic nedařilo a život nestál za zlámanou grešli.

Otec i matka nenáviděli předsudky. John proto, že se cítil utlačovaný – z dětství si pamatoval nápisy “Psům a Irům vstup zakázán”. Ve světě Nelliny víry byl zase každý člověk božím dítkem a nemohl být horší než jiný. “Když jsme s bratrem začali někoho shazovat kvůli náboženství nebo rase, byl to pro naše rodiče největší hřích. Dali nám facku,” vzpomínal Ronald Reagan.

Jinak však v rodině vládlo dusno: chudoba, stěhování, hádky, tichá domácnost a věčná nejistota bezvýznamnosti. Mladý Ronald začal postupně unikat do vlastních světů. Miloval dobrodružné romány a snil nesplnitelné sny – studovat na prestižní univerzitě, jezdit ve fordce, nosit kožich z mývala a potkávat se s boháči, kteří něco znamenají. Toužil po obyčejném, šosáckém úspěchu synka z lepší rodiny, kterým bolestně nebyl. Začal si přivydělávat jako plavčík. Když přijel na Eureka College – malou průměrnou vysokou školu na severu Illinois, ohromily jej budovy obrostlé břečťanem a rozlehlé trávníky. Ačkoli si náklady spojené se studiem nemohl dovolit ani omylem, svou výmluvností přesvědčil univerzitní činovníky, že je skvělým fotbalistou, plavčíkem i plavcem, a byl se stipendiem pro chudé přijat.

Volá Hollywood

Mladý Ronald v té době už věděl, že umí zacházet se slovy. Na střední škole začal psát své vlastní anekdoty, pak povídky. Budoucí prezident nepsal o životě, který znal. Místo toho se nořil do svých představ a rozehrával dílka o smutném osudu drsných a cynických chlápků vracejících se ze zákopů první světové války, o poctivých studentech Yalské univerzity, kteří zachránili ministerstvo financí před smrtonosným útokem lupičů, o sportovní hvězdě, “ladné postavě”, která se vytrhuje ze skrumáže ostatních spoluhráčů, “uskakuje a kličkuje, běží si pro bod”. Když chce jeho hrdina – válečný veterán – překvapit po návratu z války svou dívku, představí se jí do telefonu: “Tady prezident.”

Ronald Reagan dokončil studia v roce 1932. V Americe byl tehdy každý čtvrtý člověk nezaměstnaný. Ronald, který se považoval za lokální sportovní hvězdu, zatoužil po místě vedoucího oddělení sportovních potřeb obchodního domu Montgomery Ward v městečku Dixon. Místo získala jiná místní sportovní hvězda, ale matka Ronalda přesvědčila, že neúspěchy nejsou ničím jiným, než epizodami v dokonalém božím plánu. Nebylo se tedy čeho bát – a štěstí se opravdu usmálo.

Amerika se topila v kalných vodách hospodářské krize a Ronald obdivoval prezidenta Roosevelta, který na rozhlasových vlnách dokázal ulevit těžce zkoušené zemi slovy naděje. Zcela novým výstřelkem té doby byla profese sportovního komentátora. Ronald, který již na studiích hrával amatérsky divadlo a stydlivě pošilhával po hereckých hvězdách, tušil, že cesta by mohla vést právě tudy. Na radu místního obchodníka se vydal leštit kliky rozhlasových studií s naučeným proslovem: “Věřím, že rozhlas má budoucnost. Přijmu jakoukoli práci.” A nakonec ji opravdu dostal. Barvitě líčil rozhlasovým divákům fotbalové zápasy, které nikdy neviděl – zprávy o jejich průběhu dostával na telegrafních páscích z Chicaga. Představivost mladého reportéra pracovala i tehdy, když se telegraf porouchal: “Hra byla rozehrána a nešlo ji vrátit zpět. Při deváté výměně nebyla ta správná chvíle říkat posluchačům, že jsme ztratili kontakt,” popisuje ve svých pamětech. Reportér Reagan neztrácel duchapřítomnost. Nezapomněl popsat ani rezavého klučinu, který si běží pro míček, aby si mohl domů odnést suvenýr.

Ronald začal poprvé v životě vydělávat skutečné peníze. I tohle byl jeden z důvodů, proč tolik miloval svou Ameriku – představovala pro něj svobodu, díky které dostala i neznámá nula příležitost vstoupit do studia a stát se místní rozhlasovou hvězdou. Beznadějně neperspektivní venkovan se mohl ve dvaadvaceti letech postavit na vlastní nohy a ještě vytáhnout z nejhoršího rodinu právě ve chvíli, kdy otec onemocněl a nemohl již dál pracovat. Ronald uvěřil v americký sen – byl přesvědčen, že je plný možností čekajících na své naplnění. A že on sám je jeho ztělesněním.

V roce 1937 využil výletu do Kalifornie k návštěvě své kamarádky, která se již dříve objevila v několika filmech. Známá domluvila schůzku s agentem a ten zase kamerovou zkoušku. Zanedlouho přišel Ronaldovi telegram s nabídkou smlouvy. “Honem podepište, než si to rozmyslí,” telegrafovala obratem agentovi nervózní, právě zrozená hvězda filmů druhé kategorie.

Z kovboje elektrikářem

Ronald Reagan patřil k předválečné generaci herců. Hvězdami byli tehdy krásní, šťastní a hodní lidé, kteří se na své fanoušky křenili z plakátů nemožnými širokými úsměvy. Ronald Reagan byl mezi nimi vždy ten druhý, ten, který ztrácí hlavní hrdinku ve prospěch nejlepšího přítele. Jeho kariéra hlavních rolí v brakových filmech a vedlejších v těch skutečných perlách kinematografie se pomalu šinula vzhůru a vrcholila v postavě fotbalové hvězdy George Gippa zvaného Gipper, který umírá mladý se slavným bonmotem na rtech: “Vyhrajte ještě jednou, pro Gippera.” Přezdívka už Ronaldovi zůstala. Pak přišla válka..

“Právě mi oznámili, které dvě důležité role jsem měl dostat. Ale já v těch filmech hrát nebudu. Strýček Sam mě povolal coby záložního důstojníka motorizovaného vojska, a tak jedu do války,” psal Ronald Reagan v článku pro časopis Photoplay v roce 1942. Žádné boje se ale nekonaly. Známý herec byl silně krátkozraký a válku strávil v Los Angeles tvorbou propagačních filmů pro ministerstvo obrany.

Po válce se situace změnila. Zlaté časy Hollywoodu se propadly do bahna půtek mezi příznivci a odpůrci komunismu a v padesátých letech nastoupila rozervaná generace Marlona Branda a Jamese Deana s nevrlými obličeji a shrbenými rameny. S Reaganem se rozvedla jeho první žena, herečka a pozdější držitelka Oscara Jane Wymanová, se kterou měl dceru a adoptoval syna. Ronald málem zemřel na zápal plic. Jeho filmová kariéra byla v troskách. Zato začínala jiná kapitola jeho života: herec našel zálibu ve veřejných projevech. Stal se totiž mluvčím firmy General Electrics, pro kterou uváděl televizní pořad General Electric Theatre a navštěvoval jejích sto třicet devět továren po celých Spojených státech. Známá tvář z plátna obcházela výrobní haly, potřásala si rukou s dělníky, rozdávala úsměvy a pronášela vlastenecké projevy. Doma čekala druhá žena Nancy, jejich dvě děti a dům, který General Electrics vybavila posledními vymoženostmi svého výrobního programu.

V projevech vyslance elektrárenského gigantu se objevil nový prvek – hluboká nedůvěra k vládě. Reagan později říkával, že mu lidé vyprávěli, jak se federální vláda rozrůstá a omezuje svobody, které oni, Američané, považovali za nedotknutelné. On si jednotlivé případy vždy ověřoval, a když se ukázaly být pravdivé, zařadil je do svého dalšího projevu. Zároveň se změnil jeho postoj k velkým společnostem. Problémem není velký byznys, ale velká vláda, znělo teď nové Reaganovo poselství. V roce 1962 odešel nejen od General Electrics, ale i z Demokratické strany a zaregistroval se u Republikánů.

Náš tankista v Egyptě

V roce 1964 jej strana požádala, aby se podílel na předvolební prezidentské kampani jejího kandidáta Barryho Goldwatera. A na podzim téhož roku vstoupil Reagan na kolbiště politiky: v televizi přednesl projev na Goldwaterovu podporu. “Většinu života jsem byl u demokratů, teprve nedávno jsem se vydal jinou cestou,” pronesl neznámý politik Reagan k národu. Ve své řeči odsoudil rozbujelou vládu a brojil proti komunismu. I když Goldwater nakonec prohrál, byl projev jeho kalifornského fanouška tím nejvýraznějším, co se v kampani událo. Během několika měsíců zformovala skupina zámožných podnikatelů výbor Přátelé Ronalda Reagana a začala jej povzbuzovat ke kandidatuře v nadcházejícím souboji o křeslo guvernéra Kalifornie.

Reagan nabídce dlouho odolával. Raději chtěl žít jako spokojený rančer a užívat klidu života. Nakonec se ale nechal přemluvit a v lednu roku 1966 oznámil kandidaturu. Jeho demokratický protivník Pat Brown si z toho nedělal těžkou hlavu. “Mým soupeřem v těchto volbách je herec a vy asi dobře víte, kdo zabil Abrahama Lincolna,” oznámil publiku zkušený politik, který guvernérské křeslo obhajoval už potřetí a navíc se za jeho vedení stala Kalifornie šestou nejsilnější ekonomikou světa. Velké šance Reaganovi nedával vlastně nikdo. Jenže brzy měli demokraté poznat svůj omyl. Jejich protivník totiž vytáhl svou nejsilnější zbraň, která je na dalších více než dvacet let bude porážet – šarm a výřečnost. Při debatě s lidmi pohotově žertoval a zároveň dokázal i vážně naslouchat, a když rozebíral chyby svých oponentů, nedělal to s plamenným výrazem fanatika, jak bylo zvykem, ale s milým úsměvem.

Kalifornie se v té době stala centrem hippies a budoucí prezident vycítil, že střední třídě se nelíbí ani protiválečné demonstrace, ani bouře za rasovou rovnoprávnost, ani celkové uvolnění mravů v režii “dětí květin”. Na tohle všechno ve své kampani zaútočil – a s drtivým rozdílem milionu hlasů vyhrál.

Po příchodu do funkce v lednu 1967 zůstal věrný své averzi k “velké vládě” a slíbil především škrtání v rozpočtu a zmenšování úřadu. Jenže i tak byl první rok pro nezkušeného muže krušný. “Udělal jsem spoustu chyb,” vzpomínal později. “Když jsem nastoupil do úřadu, cítil jsem se jako egyptský tankista, který si čte rusky psaný návod k obsluze tanku.” Naštěstí se ale dokázal obklopit schopnými mladými lidmi, kteří mu pomohli. Právě tady se zrodil systém řízení, který později Reagan přenesl i do Bílého domu. Vtip je prostě v tom, vybrat si do týmu ty nejlepší možné lidi, svěřit jim nejdůležitější úkoly a nechat je, aby to zvládli sami.

Nemám vás rád, guvernére

Na guvernérském postu si Reagan získal pověst uvážlivého a rozhodného vůdce. Když zjistil, že státní kasa nestačí utáhnout rozbujelý rozpočet a Kalifornie se řítí do krize, prosadil zásadní zvýšení daní. Na radikálního kritika daňové zátěže to byl nečekaný krok, ale Reagan ho dokázal veřejnosti vysvětlit a získat ji na svou stranu. A když se pak ukázalo, že se díky jeho léčbě podařilo dostat státní rozpočet do stamilionového přebytku, rozhodl se vrátit každému poplatníkovi deset procent z vybraných peněz.

Stejnou rozhodnost projevoval i ve společenské oblasti. V době jeho guvernérství se na kalifornských univerzitách den co den odehrávaly protiválečné demonstrace a protesty proti “americkému imperialismu”. Pro Reagana byly naprosto nepochopitelné a několikrát veřejně varoval bouřící se mládež, že k ochraně pořádku a zákona použije “klidně i bajonety”. Na druhé straně měl odvahu často mezi studenty přijít a vyslechnout si jejich připomínky. Zde také došlo k proslulému “střetu” Reagana s jedním mládencem, který mu vyčítal: “Vy nám nikdy nemůžete rozumět, protože vy jste nevyrůstali v éře dobývání vesmíru, tryskových letadel a počítačů.” Reagan s klidem opáčil: “Máte úplnou pravdu. Tyhle věci jsme my ve vašem věku neměli. My jsme je ovšem vynalezli.”

První guvernérské období zakončil Reagan s rekordní oblibou: 78 procent Kaliforňanů mu v průzkumu vzkázalo, že svou práci dělá dobře. V roce 1970 pak dosáhl triumfálního znovuzvolení. Ve druhém termínu se věnoval hlavně boji proti hrozivému zneužívání sociálních dávek. Zde se ale stalo něco, co si lze v českých podmínkách jen těžko představit. Za Reaganem totiž přišel šéf demokratických poslanců v kalifornském parlamentu Robert Moretti a prohlásil: “Guvernére, nemám vás rád a vím, že vy nemáte rád mě, ale nemusíme se milovat, abychom mohli na některých věcech spolupracovat. A jestli skutečně něco chcete udělat, tak si sedněme a udělejme to.” Tak se za Reagana v Kalifornii podařilo změnit sociální systém, který zneužívali i ti nejbohatší. Rozpočet ušetřil miliardu dolarů a opravdu potřebným se přitom zvýšily příjmy o třiačtyřicet procent.

Proč pokoušet osud

V té době už Reagan – coby úspěšný šéf jednoho z nejdůležitějších amerických států – začal přemýšlet o kandidatuře na post prezidenta. Volby se měly konat v roce 1976. Jenže plány mu zkřížila aféra Watergate: Nixon rezignoval o dva roky dříve a Gerald Ford, který jej jako viceprezident nahradil, dostal pak od strany nabídku automatické kandidatury. Reaganovi v té době bylo 65 let a zdálo se, že je to jeho poslední šance. Proto se rozhodl s Fordem utkat. Boj to byl skutečně dramatický, nakonec ovšem primárky těsným rozdílem 1187 : 1070 hlasům vyhrál Ford – aby nakonec v prezidentských volbách neuspěl proti Jimmymu Carterovi.

Nominaci v roce 1980 už Reagan získal. Talentovaných politiků ochotných nést kůži na trh bylo v té době skutečně poskrovnu, takže vedení republikánské strany překouslo svou přezíravou nechuť k “outsiderovi ze západu” a poslalo ho do vrcholného zápasu. Svou kampaň postavil na stejných hodnotách, jaké za oceánem vynesly k moci jeho velkou současnici Margaret Thatcherovou: na zmenšení rozbujelého státu doma a rozhodné obraně principů svobodného světa navenek. Rozpočtový plán na rok 1980 mu sestavil špičkový ekonom a později na léta (až dodnes) šéf Federálního rezervního úřadu Alan Greenspan, ale běžného voliče dokázal Reagan zaujmout spíš svým mimořádným smyslem pro humor, s jakým geniálně zjednodušoval ty nejpalčivější a složité otázky. “Recese je, když přijde o práci váš soused. Krize je, když ztratíte práci vy. A oživení nastane, až přijde o práci Jimmy Carter,” prohlásil v televizní debatě se svým protivníkem, která mu vyhrála zásadní demokratickou baštu – New York. A stejně jako předtím v Kalifornii se i teď na celonárodní úrovni nakonec stala nečekaná věc: elitami podceňovaný “herec” porazil Cartera drtivým rozdílem osmi milionů hlasů. Cesta do Bílého domu byla volná a vítěz po ní přešel opravdu nezapomenutelným způsobem.

“Reaganovi se v úřadu podařilo něco, co nedokázal nikdo z jeho sedmi poválečných předchůdců – vrátil prezidentství prestiž jako z dob Roosvelta,” napsal historik Paul Kengor. “Bylo to znovu místo popularity, vlivu, iniciativy, zdroje programu a symbolického vedení, určující tempo a tón debaty.” Reagan zaznamenal šokující úspěch, když po většinu jeho úřadování neklesla jeho popularita pod šedesát procent a na začátku druhého prezidentského období dokonce dosáhl rekordních 66 procent, což se do té doby žádné hlavě státu nepodařilo.

Reagan si tuto popularitu zasloužil mimo jiné proto, že s veřejností komunikoval a snažil se jí vysvětlit, o co mu jde. Rád a co nejhojněji odpovídal na dopisy běžných Američanů. Často telefonoval příbuzným obětí, zraněným policistům nebo vojákům. Jinak pojal organizaci své práce podobně jako svého času v Kalifornii. Vybral si schopné spolupracovníky, kterým vytyčil úkoly, a zbytek nechal na nich. Reaganovi kritici se mu posmívali, že se spíše věnuje filmům a koním než úřadu, a on sám si ze své údajné lenosti často dělal legraci: “Usilovná práce sice ještě nikoho nezabila, ale já si říkám, proč pokoušet osud?” Nicméně víc než o lenost šlo o to, že si uměl rozdělit pracovní čas a úsporně nakládat s energií. Pro současníky se zdá neuvěřitelné, že proslulý šéf supervelmoci zvládl svou denní práci v době mezi sedmou a sedmnáctou hodinou. Pracovní den začínal četbou hlavních novin na komiksových stránkách a končil večeří se svou ženou Nancy. Pak samozřejmě ještě přemýšlel a studoval různé materiály, ale většinou už v pohodlí domova.

Strom je strom

Ekonomická situace nevypadala na začátku Reaganova prezidentství vůbec růžově. Státní dluh se blížil k jednomu bilionu dolarů, osm milionů lidí bylo bez práce a daně pro průměrnou rodinu činily 67 procent. Nový prezident začal od toho posledního: postupným snížením o pětadvacet procent dostal daňovou zátěž na nejnižší úroveň od roku 1941 a různými škrty uspořil desítky miliard dolarů.

Jenže co to bylo platné, když projekt na modernizaci armády, nutný k životně důležitému souboji se Sovětským svazem, stál sto čtyřicet miliard dolarů. Země se přes všechny úspory a ekonomické úspěchy zadlužovala čím dál víc. Prezident tvrdil, že za to může Kongres, oponenti ale namítali, že pokud on zapomíná na problémy chudiny, menšin či životního prostředí, musejí tyto oblasti podpořit alespoň oni. Pravda je, že pokud šlo o podporu ekonomiky, prezidentův úřad se neohlížel napravo ani nalevo. Reagan přitom jako obvykle vycházel z několika jednoduchých pouček: přírodní zdroje jsou tu pro člověka a ekologická regulace dusí ekonomiku.

O životní prostředí se ostatně prezident nezajímal nikdy. “Strom je jenom strom. Kdo viděl jeden, viděl je všechny,” prohlásil ještě jako guvernér v roce 1966, když se stavěl proti rozšíření Redwood National Park. Takže po nástupu do prezidentského úřadu se choval, jak se dalo předvídat. Do čela Agentury pro ochranu životního prostředí jmenoval Anne Burfordovou, která se již dříve stavěla proti regulačním opatřením zajišťujícím lepší kvalitu ovzduší a upravujícím skladování toxických odpadů. Rozpočet agentury klesl na historicky nejnižší úroveň a totéž platilo samozřejmě i o počtu jeho zaměstnanců. V průběhu prvního prezidentského období bylo přijato nejméně zákonů na ochranu životního prostředí od konce padesátých let. Vrcholem bylo zřejmě jmenování Jamese Watta ministrem vnitra. Ten považoval ekology za “levicový kult, jehož jediným cílem je svrhnout vládu, ve kterou já věřím.” “Budeme více dolovat, více těžit a kácet více stromů,” oznámil ministr ochráncům a vpustil těžařské společnosti na chráněná území v majetku státu. Těžko to mohlo někoho překvapit. Když se kongresmani Watta ptali, zda souhlasí s tím, že přírodní zdroje mají zůstat zachovány také pro příští generace, odvětil pohotově: “Já nevím, kolik generací nás ještě čeká před návratem Krista.”

Místo v historii

Na konci roku 1986 se provalilo, že vláda tajně prodávala zbraně do fundamentalistického Íránu, protože doufala, že se tamní ajatolláhové přimluví za propuštění amerických rukojmí držených v té době islámskými extremisty v Libanonu. Navíc se pak ukázalo, že plukovník Oliver North, který byl poradcem Rady národní bezpečnosti, chtěl peníze za prodej zbraní využít k podpoře pravicových povstalců v Nikaragui. Přitom těsně předtím Kongres tuto podporu zrušil. Aféra Irangate byla na světě. Zatímco o prodeji zbraní Reagan věděl, o podpoře povstalců nikoli. Zde se především ukázalo, že jeho systém řízení, kdy se příliš nedíval pod ruce svým zaměstnancům, měl vážné trhliny. Veřejnost ale spíše tvrdě odsuzovala fakt, že prezident, který prohlašoval, že s teroristy se nevyjednává, se těm v Libanonu najednou takto podbízí.

Skandál vedl k zdlouhavému vyšetřování, kdy se provalila řada tajných postupů, a poradce národní bezpečnosti John Poindexter šel dokonce na půl roku do vězení. Zdálo se, že Reagan končí. Dokonce i veřejnost se od něj poprvé odvrátila, když jeho popularita klesla z téměř sedmdesáti procent na pětatřicet. Jenže hlavní chvíle kalifornského šprýmaře měla teprve přijít.

S odstupem času viděno se Reaganovy vize fatálně nedařilo naplnit: přehledná idea štíhlé vlády skončila astronomickým schodkem rozpočtu. Na dluh oživená ekonomika sice snížila nezaměstnanost, zůstal však počet lidí žijících pod hranicí chudoby a radikálně stoupl počet bezdomovců. Zahraniční politika klopýtala o bezradnost administrativy v otázce Kuby, Číny, Izraele a Palestiny či morálně sporně angažmá na straně pravicových junt Latinské Ameriky. Počet skandálů mezi vládními úředníky neměl v amerických dějinách obdoby. Bez trhliny pod čárou ponoru však zůstala jedna klíčová myšlenka Reaganova politického angažmá: Komunismus stojí na špatné straně, a je proto odsouzen k zániku. Ten se odehrává právě teď, před našima očima.

Demokracie a svoboda zvítězí.

Jednání s Michaelem Gorbačovem byla poslední světlou stránkou Reaganova prezidentování. Státníci se dohodli na odstranění raket středního doletu z Evropy do pěti let, Reagan však neustoupil z plánu “hvězdných válek”. Snaha udržet krok dohnala Sověty k zoufalému pokusu reformovat marxisticko-leninskou ekonomiku. Přišla perestrojka. Ta ke svému životu potřebovala glasnost. Ideologická pevnost se začala hroutit.

12. června 1987 stál Ronald Reagan před berlínskou zdí a zaklínal svého protivníka: “Hledáte-li mír a prosperitu pro Sovětský svaz a střední Evropu, přijďte sem, pane Gorbačove. Strhněte tuto zeď!” O dva a půl roku později k tomu skutečně došlo.

“Vůbec jsem si neuměl představit, že za necelé tři roky zeď padne a oni mi kus z ní pošlou do mé prezidentské knihovny,” mohl si ve své autobiografii v roce 1990 libovat prezident USA ve výslužbě Reagan.

Ronald Reagan byl vizionář, který vstoupil do politiky s několika srozumitelnými, odvážně načrtnutými sny. Dokázal se napojit na spodní proudy americké duše znejistělé porážkou ve Vietnamu, zatracené mladou generací intelektuálů a hippies, otřesené ve víře ve věrohodnost vlastních politických institucí aférou Watergate, vyděšené upevňováním sovětských pozic. Amerika se ztrácela sama sobě. V tu chvíli objevila nového vůdce, charismatického a pohotového chlapíka s povědomou rozzářenou tváří rozdávajícího neotřesitelnou víru v nové americké ráno. Reagan zhypnotizoval Američany svým optimismem a sebedůvěrou. Nabídl nekomplikovanou a srozumitelnou vizi, kterou dokázal vtipně a šarmantně uhájit před morousy z řad protivníků.

“Do historie chci vstoupit jako prezident, který vrátil Američanům víru v sebe samé,” prohlásil krátce poté, co nastoupil do Bílého domu. Panuje-li mezi jeho příznivci a odpůrci nějaká shoda o prezidentově odkazu, je to v naplnění právě tohoto slibu. Reagan vrátil ochabujícím Američanům do rukou otěže jejich osudu i osudu celého světa. Ať už to pro nás pro všechny znamená cokoli.

Rámeček

Patří mu dík za náš den D, říká ekonom Tomáš Ježek

Co pro vás znamenal Ronald Reagan v osmdesátých letech?

Naději. Vycházel jsem sice jen z toho, co se dalo zaslechnout na Hlasu Ameriky, ale měl jsem radost, že je v Bílém domě konečně prezident, kterému nestačí vedle Sovětského svazu přežívat, ale jde s ním do střetu. I z komunistické televize bylo cítit, že se ho východní blok bojí.

Čím vás Reagan přesvědčil?

Byl to geniálně jednoduchý člověk a to myslím v dobrém slova smyslu. Jasně definoval svůj postoj a z něj neuhnul.

Před revolucí jste pracoval v Prognostickém ústavu, mluvili jste tam o Reaganovi?

Ne, to ne. Každý jsme to spíše poslouchali z rádia, ale nijak zvláště to neprobírali. Přeci jenom by to v té době bylo riziko. O takových tématech jsem mluvil jen s nejbližšími.

V čem nás dnes může Reagan inspirovat?

Ve své zásadovosti. Hlavně bychom si ale v poslední době měli připomínat, jak nám Amerika pomohla. Snad se pak nesvezeme na té antiamerické vlně. Reagan pomohl naší generaci zažít její Den D v roce 1989.

(Respekt)