Červenec 2004

Komunisté jsou v tom nevinně

Jiří Stránský

Obzvlášť mně se ten titulek nepsal dobře. Nemám komunisty rád a pro svoji nelásku mám tisíce důvodů. Pro lásku naopak ani jeden. Ale tentokrát - mám na mysli výsledky eurovoleb - jsou v tom mnohem víc nevinně než vinně. Neboť jsme je tam navolili my ostatní. Nekomunisti, antikomunisti i zhrzení socialisti.

Nechci se zabývat úvahami, proč šlo volit tak málo lidí či jestli to bylo - jako jinde v EU - vyslovení odporu k vládním stranám. Nebo jestli zapůsobila jako pravda ona stokrát opakovaná lež, že vstupem do unie jsme ztratili nejen identitu, ale přímo samostatnost. Dokonce si myslím, že u nás to bylo trochu jinak. Že nám to bylo fuk. Mohli bychom se utěšovat, že komunisté při své voličské disciplinovanosti dostali maximum. A že to tedy při onom nízkém čísle všech voličů zas až tolik není.

Dokud se nevymaníme z lhostejnosti a budeme se hýčkat jen nelhostejnosti k sobě samým, bude postavení komunistů i nadále takové, jaké je teď. Zbývá jen chabá naděje, že vymírají mnohem rychleji než přibývají. I když je zřetelné, že sociálnědemokratické zhrzení může do jejich řad přinést jisté oživení.

Miliony malých pískovišť

Možná by teď bylo dobré připomenout, že hloupost nemá s lhostejností nic společného. Kromě toho máme z minulého století tolik historických potvrzení o naší schopnosti plavat v čemkoliv, co někam teče (nebo často i neteče), že o naší hlouposti nemůže vůbec být řeč. Nakonec - jak vidno - jsme někam doplavali. A není to zase až tak špatné. Že nám při tom změkly páteře, že se nám z hlav vytratila schopnost vlastních úsudků, že naše sebestředná nenávist ke všemu jinakému rozparcelovala tuhle zemi na miliony malých pískovišť, už nikoho nezajímá. Určitě člověka mnohem víc zajímá, jestli někde něco vyhraje.

V téhle chvíli musím (a to rychle) naopak vzdát chválu všem, kterým nikdy páteř nezměkla (i za cenu oprátky), kteří (navzdory tomu, že jsou od ostatních považováni za idioty) si zachovali vnitřní i vnější poctivost, slušnost, ohleduplnost, úctu k názoru druhých, pravdomluvnost, samostatnost, zájem o své bližní, snahu pomoci i tehdy, kdy pomoc není vyžadována, noblesu ducha, vřelost srdce i čistotu duše.

Určitě jsem na leccos zapomněl, ale to už jsou nejspíš pojmy ještě "zanedbatelnější" než třeba slušnost. Vyjmenoval jsem ty vzácné vlastnosti proto, že ony dodnes jsou na indexu komunistů jako nežádoucí a nebezpečné. Když hovořím se studenty o oněch časech, občas z jejich úst vylítne otázka: Proč jste se tomu nepostavili? A já jim za ni děkuji, protože mi tím potvrzují, že jejich generace je už svobodná. Jim už mohou být komunisti ukradení. Bohužel jsou tolik svobodní, že jim můžou být ukradeny i volby. Je nezajímá, kdo bude v nějakém parlamentu, oni už jsou (na rozdíl od nás) Evropany.

Jenže my, jejich rodiče a prarodiče, jsme se komunistům nepostavili ani tehdy, kdy jim z držení vypadla i jejich nejhroznější zbraň - strach. A proč jsme se nepostavili? Protože postavit se zároveň znamenalo ukázat na sebe sama, co ze mě jejich nadvláda udělala. Čím vším mě potřísnila. Že ve mně zůstala sestřička závisti - nenávist ke každému, kdo je na tom lépe, že ze mne vyprchal vlastní úsudek, že naopak ve mně zůstal sklon věřit především tomu, kdo mi slíbí, že odstraní z mého dohledu všechny, které nenávidím. A budu si moci svobodně hrát na svém písečku.

Už jsem s tím protivný i sám sobě, jak donekonečna připomínám, co všechno nám komunisti způsobili, že vždycky byli ochotni slíbit cokoliv, jen aby se dostali k moci. Ale i sám kolikrát dokonce poslouchám, že oni jsou největší demokraté, nejupřímnější ochránci lidských práv.

Protože ztrácíme paměť, mohou mít komunisté v Evropském parlamentě šest křesel. Protože ztrácíme paměť a ochotu si připomenout, co s námi dělali, protože je neposloucháme prvního máje na Letné a jinde, protože drtivá většina z nás má dodnes špatné svědomí, že jsme jim - samozřejmě že ze strachu - kývali na všechno, co chtěli aby bylo odkýváno, protože je nám k smíchu, když pan Grebeníček mladší slibuje svým věrným, že brzy už budou ve vládě a, kdo ví, on jako samec alfa bude možná i předsedou vlády, protože tohle všechno a mnoho dalšího nevnímáme a nechceme vnímat, neboť o čtrnáct procent dražší pivo nám vadí víc než Grebeníček, proto je to tak, jak to je: Komunisti jsou druzí ve volbách do Evropského parlamentu, a jediné, co nás na tom může smutně těšit, je paradox jejich odporu ke vstupu do Evropské unie, o jejíž křesla tak úspěšně bojovali.

Sám jsem zvědavý, kam až nás naše lhostejnost zavede. A kam až dotlačí komunisty. Nedá se nic dělat, oni z nás všech nejméně mohou za více než pětinu hlasů, které dostali.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)