Červenec 2004

Evropo, promiň.

Erik Tabery

Do kontinentálního sněmu jdou z Česka stalinisté a slavný tunelář

Těžká rána vládním stranám, úspěch extremistů a euroskeptiků a nástup “nových” stran do velké politiky. Tak by se daly ve zkratce shrnout výsledky evropských voleb v Česku. K tomu nízká volební účast. Rozhodně není co slavit.

Pro každého plaketu

Jednoznačným vítězem je podle očekávání ODS a její předseda Mirek Topolánek se také už nechal slyšet: “Tyto volby jsme pojali jako referendum o této vládní koalici.” Škoda, že to neohlásil dopředu, pak by se tomu dalo více věřit. Navíc – pokud má být tento test vydáván za referendum, skončil neúspěchem, protože výsledky platí jen při účasti minimálně poloviny voličů. Tahle nedosáhla ani třetiny.

Volby ale nikdy nejsou referendem o vládě. Hraje v nich roli až příliš mnoho vedlejších věcí, například výběr kandidátů či provedená kampaň. Třeba sociální demokraté se svým volebním týmem jako by doslova křičeli: Nevolte nás. Na prvním místě nevýrazný Libor Rouček, na druhém zbožňovatel Che Guevary Richard Falbr, pak slušný, ale téměř neznámý poslanec Milan Ekert a na čtvrtém ministr utrácení a neprůhledných zakázek Petr Lachnit (poslední dva se do EP nedostali – pozn. red. CS-magazínu). Ti, kteří dali ČSSD hlas, by měli od Vladimíra Špidly dostat věrnostní plaketu.

Nicméně i vláda Miloše Zemana v půlce svého mandátu prohrála všechny senátní a krajské volby. Stejně tak britská Labour Party Tonyho Blaira utrpěla porážku v minulých evropských volbách, ale pak drtivě zvítězila v těch parlamentních. Výsledky hlasování jsou spíše varováním voličů, že se někde děje chyba. S interpretací a vyvozením důsledků je ale třeba zacházet opatrně. Například již zmiňovaná Labour Party minulý týden ve volbách rovněž výrazně propadla a všichni se shodují, že je to kvůli válce v Iráku. Určitě to ale neznamená, že se zítra všichni britští vojáci stáhnou. Chyba je spíše v tom, že Blairova vláda nezvládla diskusi s veřejností. Začala dobře, ale pak se argumenty jakoby vytrácely. A to samé je i případ Špidlova kabinetu: určitě je třeba pokračovat v reformách, ale musí dávat smysl i lidem, kteří se o politiku nijak podrobně nezajímají. Navíc jako by vláda zapomínala, že politika nejsou jen daně, ale také životní prostředí, školy či zdravotnictví. To jsou věci, které se bezprostředně dotýkají každého.

Otevřená propast

Ačkoli Evropští demokraté nevyhráli, mohou slavit. Jestliže výsledek skutečně skončí na deseti procentech (definitivní výsledky byly zveřejněny až po uzávěrce), je to mimořádný úspěch. Je evidentní, že zatímco před šesti lety unionisté nahradili ODA, dnes je nahradili zase Evropští demokraté. Jan Kasl a jeho strana by se měli poučit z chyb svých předchůdců a vybudovat především regionální zázemí a nabídnout podobně smýšlejícím stranám spolupráci. Ačkoli se jim to teď zřejmě zdá zbytečné, neměli by zapomínat, že kdyby už do těchto voleb šli společně, tak mohli mít i patnáct procent. Hlasování rozseklo očekávání, kdo že je dnes na výši – jsou to Evropští demokraté, a nabídnutí ruky sluší těm silnějším.

Prohra unionistů se dala očekávat: ve vládě jsou málo výrazní, změnili název těsně před volbami, přišli s nic neříkající kampaní a navíc se stali obětí předvolebních průzkumů, které varovaly voliče, že jejich hlas může být ztracen (bez zástupců v EP – pozn. red. CS-magazínu). Před US-DEU se tak otvírá propast, ale také by si mohla říci, že už nemá co ztratit, a tak si ve vládě uvolní ruce a stane se tahounem dalších reforem. Přestože se to nyní zdá jako bezvýznamné, nesmí se zapomínat, že do řádných parlamentních voleb zbývají ještě dva roky.

Podle sobotního průzkumu zůstala Strana zelených těsně pod pětiprocentní hranicí (do EP se nedostala – pozn. red. CS-magazínu). I kdyby se přes ni v konečných výsledcích nepřehoupla, je to pro stranu úspěch. Ve volbách před šesti lety získala jen 1,12 % hlasů, o čtyři roky později 2,36 a dnes už kolem 4 %. Na úspěchu měla podíl i kampaň, která byla zřejmě nejnápaditější v zemi. Každopádně je třeba s touto stranou počítat a přemýšlet o tom, s kým by mohla jít do příští vlády. Je ale otázkou, jestli si dokáže vytvořit koaliční potenciál, protože je příliš rozkročená od krajní levice až po liberální pravici. Nejednoznačný postoj ke KSČM jim pak odhání nezanedbatelnou část voličů. Nicméně je třeba souhlasit s jejich heslem, že by mohli být nový vítr v české politice.

Úspěch komunistů se dal očekávat (šest poslanců do EP, druhá nejsilnější strana po ODS s devíti zástupci – pozn. red. CS-magazínu), ale přece jenom pohled na jejich druhé místo svírá žaludek. Lze se jen utěšovat tím, že jim k takovému úspěchu pomohla především mizivá účast. Na zdaru Miroslava Ransdorfa a Vladimíra Železného je dobré snad jen to, že je v Česku budeme potkávat mnohem méně, a že se jejich pár mandátů ve více než sedmisetčlenném parlamentu rozpustí. Možná by ale česká vláda měla zaplatit inzerát ve všech evropských denících s omluvou za infikování českými stalinisty.

Úspěch Železného by mohl u srdce zahřát každého tuneláře a podvodníka. Když se může stát poslancem člověk, který nejprve obral své americké investory o televizi a pak stál občany této země deset miliard, tak snad už každý. Ono se ale spíš ukazuje, že známí lidé z televize táhnou a veřejnost je jim ochotná leccos prominout. Ostatně průzkumy preferenčních hlasů v sobotu ukazovaly, že jich získala mnohem více Jana Bobošíková, která měla ještě pár týdnů před volbami den co den svou volební kampaň v nejsledovanější televizi (do EP se dostali dva její zástupci: Železný a Bobošíková – pozn. red. CS-magazínu).

Populární tváře jsou zřejmě budoucím trendem v politice. I v Británii uspěli nezávislí s bývalým televizním moderátorem Robertem Kilroy-Silkem. Francouzský Svaz pro lidové hnutí (UMP) má dokonce na druhém místě kandidátky finského automobilového závodníka Ari Vatanena. Navrhl ho samotný prezident Jacques Chirac a ví proč. UMP se totiž už letos v březnu v komunálních volbách vyplatilo dát na kandidátku bývalou miss Francie a současnou hvězdu reality show Elodie Gossuinovou.

Česká otázka

Podle průzkumů bude příští Evropský parlament pravicový a to je dobře. Většina unijních vlád je totiž levicová, a tak bude cenné mít v parlamentu opozici. Češi by se ale měli spíše zamyslet nad tím, jak zvýšit zájem veřejnosti o volby. Cesty jsou různé – například Britové zvedli účast při hlasování téměř o polovinu, když lidem umožnili korespondenční volbu. Zrovna tato možnost by například zabránila pátečnímu incidentu v jedné části Zlína, kde cestě voličů k urnám zabránily rojící se včely.

(Respekt)