Srpen 2004

Sám v buši na doktorské misi.

Viliam Buchert

Lékař Marcel Drlík zachraňoval životy ve Středoafrické republice - s primitivním vybavením a zadarmo

V buši západní části Středoafrické republiky, kde většina lidí nemá elektřinu ani vodovod, kde neuslyšíte zvonění mobilů a nemůžete dostat e-mail, pobíhají dnes po městečkách a vesnicích kluci s jménem Marcel a holčičky Marcelky. To na počest doktora ze země, o níž sice místní černoši nikdy v životě neslyšeli, ale který zde pomohl mnohým maminkám rodit - Marcela Drlíka.

Splněný sen

Třiatřicetiletý Marcel Drlík, dnes lékař na dětské chirurgii ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, si svými několika pobyty v Africe splnil dávný sen. "Poznal jsem lépe svět a především jsem daleko lépe poznal sám sebe," vypráví o zkušenostech, které si někdy nezadají s dobrodružnými zážitky cestovatelů. Ostatně popsal je zajímavě v knize Český lékař v srdci Afriky (její úspěšnost, přes 4000 prodaných výtisků, mu mohou závidět i známí spisovatelé).

"Když jsem při první cestě přijel pracovat do nemocnice v městečku Bozoum, tak mi po několika týdnech můj jediný kolega, doktor Baté, řekl, že musí odjet. Jenže odjet znamená v Africe i několik týdnů," vysvětluje Marcel Drlík. Kolega Baté odjel a šéfem nemocnice se stal on. Co to v místních poměrech znamená? "Ta nemocnice byla státní, a tak jsem na vlastní kůži pocítil problémy místních lidí. Každý den musíte bojovat s nedostatkem léků, základního vybavení, organizace práce. To nemluvím o tom, že se tu musíte najednou stát chirurgem, internistou, dětským lékařem, gynekologem i porodníkem v jedné osobě," říká mladý muž, který na rozdíl od mnoha svých kolegů netouží létat na "dobře placené" mezinárodní kongresy po světě, ale spíše se soustředí na konkrétní pomoc.

"Byla to jedinečná a zvláštní zkušenost, když jste na všechno sám, jenom s pomocným personálem, který léčí jen podle zkušeností, ne podle nějakého vzdělání," dodává. Marcel Drlík navíc ve Středoafrické republice, kam se do dnešních dní vrátil čtyřikrát, pracoval zadarmo. Svůj osud totiž v případě těchto cest spojil s misií karmelitánů.

Až přišel otec Anastasio

Léta přemýšlel, jak naplnit svou touhu odjet pracovat do některé rozvojové země. Když neuspěl se žádostmi u různých mezinárodních organizací, setkal se před lety s otcem Anastasiem, italským převorem kostela Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka v Praze na Malé Straně. "Pokud by ses do Afriky na nějakou dobu vydal, tvou práci zde určitě zastane někdo jiný, ale práci, kterou bys mohl vykonat v Africe, nikdo další neudělá," řekl mu otec Anastasio.

Karmelitáni pak pomohli vyřídit i vízum, koupili letenky, zajistili bydlení na misii ve středoafrickém Bozoumu, kde dostával jídlo. Práce se neplatila. Toho však Drlík nijak neželí. "Přijel jsem tam podle svých sil pomoci konkrétním lidem, se kterými se setkám. A to se, myslím, povedlo, i když setkání s africkou realitou bylo někdy drsné." Za prvních jedenáct měsíců pobytu například provedl přes 260 operací.

Protože zůstal sám, bylo také důležité, že vážněji neonemocněl. "Jednou jsem měl malárii, ale jinak naštěstí nic vážnějšího." Ani osaměním nijak zvlášť netrpěl. "Naučil jsem se sango, místní domorodý jazyk, a často jsem dostával pozvání do rodin. Oni mě dokonce pustili do svého života a to se cizinci povede jen zcela výjimečně," pochlubil se. "I když občas toho na mne samozřejmě bylo moc a musel jsem na pár dní vypadnout mimo město, zpravidla za známými na jiné misii."

Marcel Drlík nebyl v pravém smyslu misionář, trochu se tak ale cítil. "V africké buši je každý běloch centrem pozornosti a svým chováním vždy něco sděluje. V tomto smyslu jsem tedy trochu misionářem byl. Ale moje misie vlastně začínala každý den. Černoši tam totiž žijí pouze přítomností. Bylo až fascinující začít každý den znovu."

Plánuje další misi

O cestě do ciziny přemýšlel už jako student 1. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Když školu ukončil, šel na roční vojenskou službu a pak nastoupil do okresní nemocnice v Brandýse nad Labem na chirurgii. Později přešel do IKEM v Praze na kardiochirurgii. Po domluvě s otcem Anastasiem odjel do Francie, kde se učil jazyk, a pak absolvoval kurz tropické medicíny na Katolické univerzitě v Lyonu. Pak už přišla Afrika.

A proč je dnes v Thomayerově nemocnici na dětské chirurgii? "Na kardiochirurgii mi do značné míry chyběl osobní kontakt s pacientem, tak jsem šel sem," říká. Výtky však adresuje na současný systém zdravotnictví: "Když se nic nezmění, tak se situace bude jenom zhoršovat. Systém, který utrácí více, než má skutečně peněz, je zcela nesmyslný. Lidé by zdraví měli brát jako určitý statek, a ten přece není zadarmo."

S Afrikou v tomto případě nesrovnává, ale pokud i ten největší chudák ve Středoafrické republice onemocní, tak si musí použité léky i zdravotnický materiál zaplatit. K tomu navíc pobyt v nemocnici i operaci. S jídlem pomáhají příbuzní přímo v nemocnici. "Samozřejmě, nikdy se nestalo, že bychom neošetřili pacienta, který na léčbu neměl peníze. Oni někteří skutečně nemají vůbec nic. Pro tyto případy jsem měl na misii malý sklad léků, které jsem před odjezdem vyžebral v Evropě."

Přes všechny tyto nesnáze plánuje Marcel Drlík (snad tak za dva roky), že se do srdce černého kontinentu opět vypraví, tentokráte možná i s některým z českých kolegů, aby tam provedli složitější zákroky. "Začnu shánět peníze i další věci, snad se to podaří," líčí zaníceně.

Po chvilce však dodává: "Jsem realista, vím, že v síle jednoho člověka není změnit svět." Přesto se o to sám - na malém kousku Afriky - již několikrát pokusil.

Češi na něj mohou být hrdí.

Když slyší otec Anastasio, italský převor kostela Panny Marie Vítězné u Pražského Jezulátka v Praze, o Marcelu Drlíkovi z Thomayerovy nemocnice, spustí vodopád chvály. "Češi na něj mohou být skutečně hrdí. Stačí, když s ním chvilku hovoříte, a je vám hned jasné, že je to nejen jedinečný člověk, ale i velmi nadaný lékař," říká převor jasná slova, i když občas je jeho čeština trochu kostrbatá.

A Anastasio ví velmi přesně, o čem hovoří. Má totiž několik cest doktora Drlíka "na svědomí" a situaci ve Středoafrické republice, kde český lékař působil, podrobně zná. Když totiž Marcel Drlík nenašel pochopení u některých mezinárodních organizací, rozhodl se obrátit na Řád bosých karmelitánů v Praze. S jejich pomocí se mu sen o Africe splnil. Řád mu také pomohl s předchozím pobytem ve Francii i zajištěním studia na Katolické univerzitě v Lyonu.

Výhodou ve styku s karmelitány bylo, že doktor Drlík je věřící člověk (říká, že například na základní škole byl jediný z celé třídy, kdo chodil za komunistického režimu pravidelně do kostela). "Když potkáte místní lidi v oblastech, kde Marcel působil, tak neslyšíte od nich nic jiného než chválu. Jeho práce tam byla vynikající," vysvětluje převor.

Právě tuto sobotu (26. června 2004 – pozn. red. CS-magazínu) odlétá otec Anastasio na několik týdnů do Středoafrické republiky, kde jeho karmelitáni vedou několik misií. Nepochybuje, že tam opět o Marcelu Drlíkovi uslyší pochvalná slova.

(MFDNES)