Srpen 2004

Dva světy

Vladimir Cícha

Opět jsem si připomněl knihu Štefana Zweiga Svět včerejška. Snad v bezděké souvislosti s vytvářením nové Evropy (EU) která, alespoň vzdáleně, může snad ten svět, o kterém se zmiňoval veliký spisovatel a humanista, v budoucnu připomenout.

Jaký tedy byl onen svět včerejška, který sám znám jen z literatury? Nikoli bez chyb a závad, s nedokonalou spravedlností a přece, jak říká autor, kterému lze věřit: “Pokouším-li se najít výstižnou formuli pro dobu před 1.světovou válkou, v níž jsem vyrůstal, pak doufám, že budu nejpregnantnější, když řeknu: byl to zlatý věk jistoty”.

Na tomto prohlášení nemění nic skutečnost, že onen svět jistoty proměnil se ve válečnou katastrofu, v 1. světovou válku. Možná, že příčiny této katastrofy byly již latentně přítomny v onom světě jistoty. Než ale nastal konec oněch časů, platilo, jak dále píše Zweig: “Každý věděl kolik vlastní, co mu náleží, co je dovoleno a co zakázáno, vše mělo svou normu, svou určitou míru a váhu. Kdo měl nějaký majetek, mohl si přesně vypočítat, kolik mu ročně vynesou úroky, úředník a důstojník si zase spolehlivě nalezl v kalendáři rok, v němž bude služebně povýšen a kdy půjde do penze. Každá rodina měla pevný rozpočet, věděla kolik spotřebuje na bydlení a stravu, na letní cesty a reprezentaci a kromě toho si dobrovolně připravila malý obnos pro nepředvídatelné výlohy na nemoc a lékaře”.

Pravda, Zweigovo společenské postavení bylo vcelku v souladu s pozitivním popsaným obrazem. Ale jak autor píše dále: “Nakonec se organizovali i dělníci, vydobyli si odpovídající mzdu a nemocenské pojištění, služebnictvo si spořilo na starobní pojištění a prostřednictvím úmrtní pokladny předem splácelo svůj vlastní pohřeb”.

Ano, dovedu si docela dobře představit ty časy, pomalé, ale i přijímající novinky a vymoženosti technického vývoje. Časy poklidných nedělních procházek a návratů den nato do zaměstnání, v němž nehrozily uspěchané napětí a nervozita, jeho ztráta. Časy jisté pravidelnosti, automobilů, projíždějících se městy stejně jako po silnicích venkova mírným tempem. Časy osobních vlaků i expresů uhánějících po železničních tratích evropského kontinentu i méně početných tratích přetínajících kontinent americký. Časy, kdy vašnostové mohli si vykouřit svůj doutník v klidu, pohodlně usazeni v klubovce nebo v proutěné židli na zahradě, nerušeni pípáním cellulárního telefonu velikosti krabičky od sirek. Časy které, ač nebránily pokroku, dovolovaly spolehlivé plánování budoucnosti, časy, kdy platilo přísloví Pospíchej pomalu.

Jenže lidstvo, přespříliš samo se sebou spokojeno, zapomínalo na minulost, ignorovalo možnost poučit se z historie, pokusit se zabránit opakování smutných katastrof. A svět jistot se zhroutil.

Významná změna, kterou dnes prochází Evropa, formující se do společenství ne zcela nepodobného monarchii rakousko-uherské, ponouká k otázce: Začíná se jiný a lepší, spravedlivější, dokonaleji po všech stránkách fungující a mnohem větší část Evropy nežli tehdy zaujímající svět jistoty? Není ale nutné klást tu otázku jen v těsné souvislosti se sjednocující se Evropou, neboť žijeme v době vyspělé informatiky a ekonomické (i společenské) globalizace. Na onen svět včerejška (jistoty) do jisté míry navázaly jak západní Evropa tak Amerika, tedy Kanada a Spojené státy, v dekádě či dvou, po skončení 2. světové války.

Mám ale zato, že dnes stejně v Evropě i v Severní Americe mnoho chybí k tomu, abychom mohli tento svět vyspělé konzumní společnosti nazvat světem jistot. Události 11. září 2004 pak znamenají jejich další ztrátu.

V čem se liší svět dneška od světa včerejška, máme-li užít terminologie Štefana Zweiga? Mnoho odlišností je nezbytným následkem mocně zvýšeného počtu obyvatelstva země a vývoje techniky, technologie, informatiky. Tento vývoj technický však neznamená jen zvýšené pohodlí obyvatel pokročilé, ekonomicky vyspělé části světa. Jeho vliv je širší a významnější. Nedá se oddělovat technologii nedá se oddělovat od vývoje a změn společenských. Tento vývoj (pokrok), jakkoli blahodárný pro mnohé oblasti lidské existence, nepochybně urychlil způsob života všech, kteří tyto blahé jeho výsledky užívají.

Po období poznamenaném všeobecnou rekonstrukcí a likvidací následků 2. světové války, období, kdy lidstvo snad si uvědomilo rozdíl mezi podstatným a podružným, došlo v zemích demokratických k předtím nebývalému rozkvětu a blahobytu a to v časech, kdy hrozba nukleární katastrofy díky rozumným státníkům v té době u moci umožnila, jakkoli je to paradoxní, zachování světového míru. A lidstvo, uklidněné zažehnaným nebezpečím, soustředilo svou pozornost a úsilí k věcem nepodstatným a mnohdy falešným.

Není dosti místa k tomu, abych mohl dále rozvíjet své laické (a možná, že zcestné) úvahy. Zmíním se tedy jen o tom, kde se ocitl, alespoň dle mého názoru, svět dneška.

Svět dneška stal se světem spěchu, světem neuvěřitelných možností bohatých stát se ještě bohatšími, světem vyznávání úcty hodnotám, jejichž význam pro společnost je s hlediska základních potřeb a morálky diskutabilní. Světem, kde informovanost nahrazuje znalost. Světem, v němž osvědčené a přírodnímu uspořádání odpovídající vztahy jsou zpřetrhány, v němž zásady rovnosti, svobody a bratrství nabývají jiných významů, světem, v němž logiku věcí nahrazuje nová ideologie politické správnosti, ideologie, jejíž správnost není dostatečně potvrzena a definována (tuto píseň pěji dost často, neboť důvodů k tomu, žel, neubývá). Světem rostoucích nejistot a úpadkem bývalých osvědčených svazků (kupř. zaměstnavatele a zaměstnance). Trvalost je nahrazena dočasností, bývalé jistoty rozplývají se jako pára nad hrncem. A na mysli nemám jistoty tzv. socialismu, jež zaručoval právo na práci, kupř. o čemž víme dobře jak to bylo praktikováno. Žijeme ve světě, v němž změna je považována za pozitivum a tradice za zkostnatělost.

Je to i svět, v němž rozpornost dvou společenských systémů je nahrazena napětím a nenávistí světa rozdílného náboženství a jeho vykladačů způsobem nanejvýš brutálním a nelidským. Svět dneška je stále více poznamenáván absolutní devalvací hodnot lidského života, je to svět, v němž jakkoli hrozné války jsou vystřídány neméně hrozným terorem, kdy rozdíl je (zatím) jen v rozsahu uplatnění brutality.

Dnešní svět se nezdá ohrožovat třetí světová válka. Pokoj lidstva tohoto století ohrožuje dvojí nebezpečí: vnější, tedy nenávist fundamentálního islámu chovaná k západní civilizaci a její (západní společnosti) pokračující dekadence a rozklad. Rodiny, hodnoty, víra v Boha či v jinou přírodní zákonnitost jsou vystřídány vírou v moc, bohatství a všelék všemožné zábavy.

Jednostranný příliv do vyspělých kapitalistických zemní ze zemí jiných, dějící se pod praporem svobody, demokracie a všelidského bratrství, se ukazuje chvályhodným pouze ve spisech a prohlášeních uskutečňovatelů sociálního inženýrství. Negativní stránky kapitalismu v jakési zvláštní symbióze jakoby dobře prosperovaly ve zmíněné ideologii politické správnosti, jakkoli se to může zdá paradoxní. Leč dosti dalších potažmo vzato laických výkladů.

Závěrem dovolím si poznamenat, že způsob, jakým se dnes nakládá s fakty a snadno prokazatelnými skutečnostmi je dosti účinným katalyzátorem již započatého rozpadu západní civilizace, onoho Spenglerova Úpadku západu (Decline of the West, 1922)

Naštěstí našinec může se utěšovat tím, že stále ještě existuje dostatek vinic a skláři se činí, stejně jako autodopravci...