Srpen 2004

Na obědě s bestiemi

Adam Drda

Manželé Švankmajerovi vystavují na Hradě své surrealistické obludarium. Výtvarník a filmař Jan Švankmajer je fascinován požíráním. V jeho filmech neustále někdo něco nebo někoho žere, silnější slabšího, milenci sebe navzájem, hladoví hosté, které v hospodě ignoruje číšník, do sebe nacpou vlastní oblečení, nádobí, stůl, aby se nakonec vrhli jeden na druhého. Potravou se může stát každý – je-li aktér dialogu či jiného vztahu umlčen, rozdrcen a znevýznamněn, je de facto pohlcen, sežrán.

Výstava celoživotního díla Jana a Evy Švankmajerových s příznačným titulem Jídlo v Jízdárně Pražského hradu se zprvu jeví jen jako zábavná hra neklidného fantasty, avšak v jeden moment návštěvníka znenadání vyděsí, když ho napadne: Kdo sežere mne, až vylezu ven? Kdo bude pokračovat v již započatém pohlcování? Koho budu žrát já? A až budu sežrán, jaká obluda vznikne z mých ostatků

Zhmotnit obsesi

Jan Švankmajer (1934) je znám hlavně jako filmový režisér a scenárista, nejvíc pak díky polistopadovým snímkům, počínaje Koncem stalinismu v Čechách (1990) přes Lekci Faust (1994), Spiklence slasti (1996) až po Otesánka (2001). S animovaným filmem začal už v 60. letech, paralelně však tvořil také jako sochař, loutkář, básník, grafik. Vymezování oboru u Švankmajera není důležité, svévolně si podřizuje techniky a disciplíny, chopí se čehokoli, čím lze zhmotnit obsesi, sen, neodbytnou představu. Je-li třeba objekty a tvory rozhýbat a vyprávět příběh, použije film, zůstanou-li statičtí, nevadí, stačí představivost. Víme přece, že kdyby bylo zapotřebí, hýbat by se mohli, a v řadě případů jsme vlastně rádi, že zůstávají v klidu, nic nežerou a s ničím nesouloží, aspoň je lze lépe a bezpečněji zkoumat.

Pro Švankmajera jako by neexistoval odpad: předměty, kartáče, rukavice, housky, kosti, provazy, polena, fotografie, pařáty – na cokoli si vzpomenete – znovu upotřebí. Co bylo jednou sežráno a vyvrženo, nezaniká docela, ale slouží znovu jako stavební prvek nového tvaru, a to i tehdy, není-li původní tvar již rozpoznatelný, zbyly-li jen třísky, piliny, drť či kaše…

O Evě Švankmajerové (1940), s níž manžel Jan tvoří, vystavuje a také na přelomu 60. a 70. let vstoupil do Surrealistické skupiny, lze naproti tomu jednoduše říci, že je malířka. Její pseudonaivní figurativní obrazy staršího data připomínají zašlé malby ze starých pouťových střelnic, u mladších jsou barvy naopak tak zářivé, jako byste měli před sebou neuměle vyrobený současný poutač na kadeřnictví nebo na čínský bufet. Skoro vždycky je v těch obrazech přítomná záhada, člověk se na ně dívá a neví: je to kýč? Je to jenom malovaná anekdota? Asi ne, pokaždé má plátno v sobě něco, co dojem kýče navozuje, a zároveň ironii, která se kýči vzpírá a upozorňuje, že malířka pozorovatele inteligentně mučí. Nebo chcete-li – požírá.

I o ní platí slova, která kritik Tomáš Pospiszyl napsal o Švankmajerovi: když se divákovi podbízí, pak proto, že jej láká do blízkosti nášlapné miny. Obrazy Evy Švankmajerové jsou na první pohled veselé, jako by kontrastovaly s manželovou posedlostí rozkladem a zánikem, jimž se marně snaží vzdorovat skládáním nových celků. Jenže když na tu pozitivní vějičku sednete, ozve se někde blízko vás ďábelský chechot.

Nic víc než ukojení

Výstava je členěna do deseti kapitol-prostorů-kabinetů, které se navzájem prolínají (například Bestiář, Sen, Romány, Rébusy, Alchymie). Eva a především Jan v nich předvádějí systematické celoživotní úsilí nikoli o stavbu nového světa, ale spíš o vytažení skrytého podvědomého obludaria, které je jen odrazem toho, v němž žijeme. Jim bylo dáno je rozpoznat a ukázat, vytáhnout na povrch.

Vidíme tedy exponáty ve vitrínách, navlas stejných, jaké známe ze školy z přírodopisného kabinetu: uvnitř ale není kočkodan, nýbrž podivná bytost s ochlupeným tělem, na němž sedí lebka, jež kdysi patřívala jinému tvoru. Jindy je tělo rybí a hlava patří ptáku, vedle je to zase bytost neurčitého tvaru a zahnědlého zhrublého povrchu, držící ještě pohromadě, ale svou podobou už ohlašující brzké tlení. Kočár z filmu Něco z Alenky, jakýsi černý pohřebák, táhnou snad kachny s kočičími (?) lebkami a řídí ho přízračný kašpar. Housky, spatřené hladovým umělcem ve snu, mají ptačí pařáty.

Švankmajerovi představují hustě obydlený prostor, v němž si rozličné bestie žijí podle neznámých pravidel, v němž se všechno spojuje se vším, snad nahodile, snad s účelem, jemuž nerozumíme a dost možná mu nerozumějí ani autoři sami. V textu k jednomu exponátu pak Jan Švankmajer píše: „Moje obsese, podobně jako v Arcimboldově případě, jsou nepotlačitelné a neštítí se epigonství. Ostatně, nedělám umění, ale ve své tvorbě dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc si od ní neslibuji, než ukojení.“ Po shlédnutí velké žranice na Hradě to člověk Švankmajerovi zároveň věří i nevěří. Tak to zřejmě má být.

(Respekt)