Srpen 2004

Výročí snivého pragmatika

Jan Fingerland

Před sto lety zemřel Theodor Herzl, novinář a spisovatel, jehož vize významně přispěla k založení Židovského státu.

Uplynulé století patřilo politickým vizionářům a utopistům nejrůznějšího druhu. Z mnoha jejich snů se ještě za jejich života stala noční můra. Jedním ze snílků idylické doby konce 19. století byl Theodor Herzl. Zemřel ovšem jako čtyřicátník a ani na dohled se nepřiblížil naplnění svého cíle. Projekt, ke kterému dal podnět, však na rozdíl od mnoha odolal zkoušce dějin. Nebo ne?

Herzlův život začal jako tisíce jiných osudů v habsburské monarchii. Narodil se v roce 1860 v Budapešti v židovské asimilované rodině, od dětství žil v centru říše - ve Vídni. Stal se úspěšným redaktorem významného listu Neue Freie Presse. A podobně jako většina ostatních židů uvěřil, že antisemitismus zmizí zároveň s emancipací židů i celé společnosti.

Svůj názor měl Herzl příležitost změnit dávno před vydáním Mein Kampfu: Od počátku 90. let byl pařížským zpravodajem listu a měl možnost konfrontovat své úvahy o příčinách nenávisti k židům s realitou země, která židy nejdříve a nejdůsledněji zrovnoprávnila. Ve skutečnosti však definitivně prozřel teprve v letech 1894 - 1895, kdy se v Paříži odehrál proces s židovským důstojníkem Alfredem Dreyfusem obžalovaným z velezrady ve prospěch Německa. Kolem procesu se rozpoutala protižidovská hysterie, která lidi věřící v blahodárný pokrok a svobodu zaskočila.

Herzl pod vlivem těchto zážitků dospěl k závěru, že antisemitismus je, jak kdosi poznamenal, nevyléčitelnou "evropskou chorobou" a že s emancipací židů a jejich průnikem do dosud "chráněné" společnosti se ještě zhoršuje. Muž, který dříve přísahal na asimilaci, uvěřil v nové řešení - v návrat na Sion.

"Založil jsem stát"

Sen o návratu do Zaslíbené země žil v myslích evropských židů celá staletí - nejen jako náboženská idea, ale také jako prostředek "politického" řešení židovské situace: například již v roce 1857 vznikla první židovská čtvrť za hradbami starého Jeruzaléma. Idea nabyla na síle zejména v 80. letech, kdy se objevilo hned několik hnutí, která reagovala na zhoršení situace židů v Rusku. Již v té době odešly tisíce sionisticky orientovaných židů do Palestiny.

Herzl tedy vstoupil do již rozjetého vozu, i když je pravda, že mechanismus tohoto soustrojí se tou dobou poněkud zadrhl. Scházely peníze, chybělo organizační zabezpečení a také jednotné vedení.

Prvním Herzlovým krokem bylo že... napsal knihu. Jeho Židovský stát (1896) je dnes považován za milník, i když Herzlův styl izraelský historik Šlomo Avineri označil za bombastický a teatrální a přesto že se autor ve velké části knihy zabýval nesmyslnými detaily. Avineri také konstatoval, že ve srovnání s některými předchůdci, jako byl Leon Pinsker, není Herzl zvlášť originální. Herzlův přínos spočíval ovšem v něčem jiném: ve schopnosti spojit roztříštěné síly do jednoho směru a ve velkorysém politickém stylu.

Herzlovy představy o politice poněkud připomínaly sny jeho fiktivního současníka Járy Cimrmana. Trval například na tom, že bude hovořit vždy jen s těmi nejmocnějšími. A skutečně navázal kontakt s německým císařem, britským premiérem, ruským carem, papežem Piem X. i s tureckým sultánem (Palestina do konce 1. světové války patřila Osmanské říši).

Napoleon se prý kdysi přezíravě zeptal, kolik divizí má papež. Herzl stejně jako hlava světového křesťanstva neměl žádné divize, ale měl za sebou sionistické hnutí. Podařilo se mu sjednotit většinu židovských proudů, náboženských socialistických i nacionalistických, východo- i západoevropských. Možná díky tomu, že sám vlastně do žádné skupiny tak docela nepatřil.

Když například v roce 1903 po krvavých pogromech v Kišiněvě navrhoval vytvořit židovskou domovinu jinde (na Kypru nebo v Ugandě), setkal se s rozhodným odporem jak nacionalistů, tak nábožných. Avineri měl pravdu, když napsal, že Herzl měl nepřekonatelný sklon k přepínání. Ale Herzl měl pravdu, když o prvním sionistickém kongresu z roku 1897 prohlásil: "V Basileji jsem založil židovský stát!"

Družstevní aristokratická republika

Je pravda, že hnutí ještě za Herzlova života přikročila k některým praktickým krokům, jako bylo například založení fondu na výkup půdy v Palestině. Jeho předčasná smrt jej však odsoudila do role vizionáře, a ne skutečného politika. Herzl zemřel na úplné vyčerpání v roce 1904 - ve čtyřiačtyřiceti letech. Dávno předtím, než mohl vidět nějaký reálný výsledek své činnosti.

Oproti filozofujícím sionistům, jako byl Achad Ha'Am či Martin Buber, kteří snili o Izraeli jako o "centru duchovního obrození", patřil Herzl k těm pragmatičtějším sionistům. Ale s odstupem doby se některé jeho představy jeví dosti fantastické. Jak by asi dopadlo srovnání jeho představ s realitou?

Herzl zůstal na rozdíl od početných socialisticky orientovaných sionistů politicky umírněný. Představoval si například, že nový Izrael bude "aristokratickou republikou" po vzoru Benátek. Zároveň ovšem tvrdil, že v nové zemi musí být zavedeno všeobecné a rovné volební právo mužů i žen - celkem odvážná myšlenka na tu dobu.

Plánoval také velkorysý systém sociálního zabezpečení a věřil v blahodárný vliv dobrovolného družstevnictví. Podobně jako levicově orientovaní sionisté se domníval, že k obrodě nepřirozeně ustaveného židovstva dojde jedině tehdy, když se židé vrátí k zemědělství. Připouštěl ještě - celkem realisticky - angažmá židů v průmyslu a vědě. Když ale ve "futuristickém" románu Altneuland (z roku 1902) popisoval svou představu Palestiny roku 1923, roli obchodníků přenechal s jistou dávkou ironie Arménům a Řekům.

Theodor Herzl se dotkl i problému soužití s Araby. To si představoval jako harmonickou pospolitost židů s lidmi, kteří budou moci pokračovat ve svém tradičním způsobu života, kteří ale zároveň budou mít prospěch z nového rozvoje celé oblasti.

S nohama na zemi

Těžko říci, jak si Herzl představoval "židovský stát" na prahu jednadvacátého století. Izrael byl dlouho po svém založení miláčkem Evropy, zejména levice. Dnes je tomu takřka dokonale naopak a židovský stát se stal páriou světového veřejného mínění. Patří tedy sionismus mezi politické sny, z nichž se stala "noční můra"?

Především je třeba říci, že izraelská realita není románová kulisa, ale komplexní skutečnost země, která se rozvíjela za konkrétních okolností. Izrael se vyvinul v průmyslový stát se všemi jeho problémy, včetně bezdomovectví a chudoby "vyloučených" vrstev. Společnost je rozštěpena mezi židy evropského a orientálního původu, přičemž ti druzí se cítí znevýhodněni. Ještě bolestnější je konflikt mezi sekulárními a ortodoxními židy - izraelská společnost se dosud nedohodla, podle jakých principů se bude stát řídit, zda podle občanských, nebo náboženských.

Izrael také musel absorbovat velmi rozdílné vlny imigrace, od černých etiopských židů až po milion "Rusů". Prošel několika existenčními válkami a navzdory trvalému ohrožení zůstal demokracií. Ostatně, tři z pěti okolních států ještě neuznaly jeho právo na existenci. Po padesátce tento stát dozrál a zúčtoval s některými zakladatelskými mýty. Už od poloviny 80. let se debatuje o jeho "prvotním hříchu" - vyhnání několika set tisíc Arabů z jejich domovů v době války v roce 1948. Hovoří se také o ne zcela rovnoprávném postavení izraelských Arabů i když o mnohém vypovídá fakt, že návrh na přičlenění některých izraelských arabských obcí k budoucímu Palestinskému státu jejich obyvatelé bouřlivě odmítli. Izraelskou společnost také čím dál více tíží morální břemeno nadvlády nad několika miliony Palestinců na Západním břehu a v Gaze - vždyť smyslem Herzlova sionismu bylo emancipovat vlastní národ, a ne ovládat jiný.

Zdá se tedy, že stát Izrael je mnohem méně idylický než Herzlovy hebrejské Benátky, ale vyznačuje se něčím, o čem sám zakladatel asi příliš nepřemýšlel. Životaschopností nejen vojenskou, ale i morální. Nejtvrdší kritiky izraelské reality lze ostatně nalézt na stránkách izraelských novin a na izraelských univerzitách.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)