Srpen 2004

Ještě k těm hadruňkům. Polemika s Novým Polygonem

Luděk Frýbort

Vida! Poslal jsem do Nového Polygonu svou úvahu „Nebojme se hadruňků,“ a oč jsem si koledoval, dostavilo se dřív než obratem. Trochu zmateně rozčilená replika, podepsaná literami JAB, mi dala co proto. Nu, dožadoval jsem se diskusí, ba i hadruňků a hádek, a bylo mi vyhověno, nemám si nač stěžovat. Má chyba, uznávám kajícně, měl jsem si to s těmi hadruňky lépe rozmyslet, neboť kdoví, co jimi může být rozuměno.

Nic proti ostřejší výměně názorů, ale než s ní někdo vyrukuje, měl by se nejdřív seznámit s pravidly diskuse. Neumění diskutovat je deficit, projevující se ve veškerém veřejném životě zemí českých, což by bylo možno odbýt jako určitý lokální folklór. Čas však přinesl pomalé rozplývání hranic, a co bylo až do nynějška obyčejem české hospůdky, zjednává nám v zcelující se Evropě pověst záštiplných hašteřivců. Omlouvám se tedy, o diskusi mi jde a šlo při spisování zmíněné úvahy, hádat se můžeme, nelze-li už jinak, až potom.

Zásadním předpokladem dobré, věcné diskuse je presumpce oboustranné dobré vůle. Zasedáme-li s někým za diskusní stůl už s předem pojatým přesvědčením, že je to bídák nekalých úmyslů, v kdo ví čích službách stojící a kdoví kým placený lhář, dokazujeme, že jsme nepochopili smysl a účel diskuse. Nemělo by jím být slastné zchlazení žáhy, nýbrž postupné vyjasnění stanovisek, a možno-li, shoda v nejzákladnějších předpokladech.

Je-li diskuse diskusí, obvykle se to povede: vyloupnout jádro sporu ze slupek méně podstatných okolností a nakonec zjistit, že vycházíme z týchž morálních předpokladů jako náš oponent, jen nás odlišné životní zkušenosti přivedly k odlišnému hodnocení. Tím bych se vrátil k replice pana JABa.

Nemám nic proti odlišnému názoru, ale vadí mi jisté nerozvážně z pera ukápnuté formulace, vzbuzující dojem, že se jejich autor nemíní diskusí dobrat společného základu, nýbrž se hašteřit.

Jelikož náležím k autorům, kteří v tomto časopise tu a tam dali zaznít svému názoru (jejž, pravda, nemusí zastávat každý) na různé poválečné vyhánění a rabování, musím se domnívat, že i mně je určen výrok: „…příspěvky autorů jež, dedukujeme, zřejmě v důsledku štědrých stipendijních pobytů Landsmaschaftu či Landsmachaftem“ (ne můj pravopis) „zprostředkovaných…“

Milý pane JABe! Než vyslovím nařčení ze zaprodanectví, musím nikoli dedukovat či ozdobovat příslovcem „zřejmě,“ nýbrž v ě d ě t , jinak se dopouštím zlé křivdy. Co se mé vlastní zkorumpovanosti „Landsma(s)chafty“ týče, přiznám se k ní ochotně sám: nepozůstává ze štědrých stipendijních pobytů, nýbrž z jednoho obnošeného zimníku.

Když jsem dorazil do německého exilu téměř s příslovečným holým…, poradil mi kdosi, abych se šel poohlédnout do skladu místního sudetoněmeckého sdružení, tam že si mohu vybrat něco na sebe, jelikož zima je na krku. Výsledkem pak byl nejen zmíněný kabát, jejž jsem nakonec ani nenosil, jelikož mi byl příliš strejcovský, jako spíš srdečné popovídání s hromádkou lidí o všelijakých pěkných místech na Moravě a ve Slezsku, odkud vesměs pocházeli a jež jsem důvěrně znal i já. Nepadlo slůvko výčitky, třebaže jsem se netajil s tím, že jsem Čech, nebylo vzpomínáno toho, co nás kdysi rozdělilo, nýbrž co nás dosud spojuje, vřelý vztah k zemi, které já říkám Čechy, oni Böhmen.

Podobná setkání se opakovala častěji a vždy jsem si z nich odnášel týž pocit: že jsem mezi krajany, lidmi společné vlasti, jak tomu bývalo, než vědomí příslušnosti k téže zemi vystřídalo nesnášenlivé a destruktivní vlastenectví jazykové. Nemohu popřít, oč sympatičtější mi je ten postoj než podezíravé, naježené až zalykavě nenávistné protivnictví velké části české veřejnosti, pokládající smír za hanebnost a kousek vlídnosti za ústupek odvěkému nepříteli.

Ale to je, pochopitelně, moje zkušenost a můj závěr, jejž jsem z ní vyvodil. Třeba jsou někde tací, jež tíž sudeťáci honili po poli, plivajíce a vykřikujíce nenávistná hesla. Třeba se už někdo setkal se sudeťákem, celým žhavým ukrojit kus naší drahé otčiny a přilákat ji zpět k Reichu, prosím. Rád vyslechnu jeho zkušenost, a bude-li skutečná, opravím si a třeba i změním svůj dosavadní názor.

Ale třebaže neodmítám ani zkušenost zprostředkovanou, dám přednost přímé, stejně jako například v současné diskusi o špatnostech pro změnu zase amerických. Kdo se nepřiblížil k americkému břehu ani na tisíc námořních mil a živého Američana osobně nepoznal, stojí mi se svým vyčteným soudem až za těmi, kteří takovou zkušenost mají, například našimi exilovými přáteli v USA. Já, žijící v Německu a denně obcující s místními lidmi, bych si zase dovolil vědět něco o tom, jací jsou Němci. Maje bohatou zkušenost ne s imaginárními Landsmannschafty (ať už jednou ten název napíši správně), nýbrž se spoustou konkrétních a v tomto čase žijících sudetských lidí včetně houfu vyženěného příbuzenstva, dovoluji si je znát spíš než zuby vrzající starovlastenec. Kdo má osobní bohatou zkušenost s jinou zemí a jejími lidmi, sem s ní. Kdo ji zná pouze z bájného vyprávění starců, nechť posečká a vyzbrojí se skromností. To tedy k hlavnímu bodu hadruňku.

Aniž bych byl zvlášť nedůtklivý, chtěl bych se ohradit i proti jinému výrazivu v replice pana JABa, přinejmenším zbytečnému mezi lidmi v dobré vůli spolupracujícími na tomto nevýdělečném časopisu. Názory lze mít za opakované, ale vystříhal bych se formulace „po goebbelsovsku“, která je s to vytvořit mezi diskutujícími hráz vzájemné nevůle, ne-li co horšího.

Rovněž bych nepřirovnával oponenta k soudruhu Grebeníčkovi, což sice není v království českém trestné, ale silně nevhodné. Apropos Grebeníček; být národovec-pětačtyřicátník, možná bych se pozastavil nad tím, s kým si v tom punktu notuji. O umývání rukou po užití záchodu… inu, záleží na vkusu každého, co mu mysl velí položit na papír. Závěrečnou větu bych však chtěl podtrhnout a podepřít plným souhlasem: „Evropa může mít místo pro všechny, jestliže se začne učit z toho, co bylo dosud prožito.“ Ano a do puntíku. Nejsme-li však ochotni z toho poučení vyvodit víc než věčnou zášť, petrifikovaný nárok na věčný triumf jedněch a pokoření druhých, nepochopili jsme signály této doby, vyzývající k smíru a vzájemně prospěšnému soužití. Můžeme pak zbytku kontinentu připadat jako evropští Hutuové a Tutsiové, kteří by také jistě vydali sdostatek argumentů pro vzájemné podřezávání krků, ale běžného pozorovatele vedou k soudu, že je to pakáž jedna jako druhá.

Poněkud mě znepokojuje, že se replika pana JABa prezentuje jako redakční poznámka. Nechci z toho hned vyvozovat, že přispívám do nesprávného časopisu, ale byl bych potěšen, kdyby k předmětu hadruňku podali svá vyjádření v co největší míře vážení čtenáři, jak exiloví, tak i domácí. Vyrozumím-li z nich, že je svými úvahami obtěžuji nebo že by místo nich chtěli mít v Polygonu něco říznějšího, zcela v duchu Národní fronty, Benešových dekretů a jiných rozcviček na Vítězný Únor, uznám, že tančím na nepravém bále a vzdálím se.