Srpen 2004

Krajánkům do ranečku

Luděk Frýbort

Vida, tak už se nám vracejí rytířové štěstěny, ani to tak dlouho netrvalo. Doslechli se, že britské království na rozdíl od jiných údů Evropské unie neuvalilo na pracanty z nových členských zemí žádná omezení, přepočítali si výdělek za nekvalifikovanou práci z liber na koruny a okouzleni výsledkem zvolali: Ha! To je ono! Vzhůru do Anglie! Jenže bylo všechno jinak. Kouzelný přepočet nefungoval, jak měl, co se v české vlasti jeví jako báchorečné jmění, může na druhém břehu Doverské úžiny stačit leda k velmi hubenému živobytí.

Zadruhé se ukázalo, že při vší vlídnosti britské koruny jaksi nekyne mnoho příležitosti tomu, kdo nemá na jarmarku práce víc co nabídnout než své dlaně a v nich lopatu. A zatřetí ... i kdyby skvělých příležitostí jako kvítí bylo: jak se k nim dostat? Jak se o ně ucházet, když z úst nevyjde víc než špatná čeština a možná ještě zbytek polozapomenutého jazyka romského? A kdyby se i možnost naskytla; jak si o ni říci? Jak porozumět anglickému stavbyvedoucímu, když poví - koukej, tady začneš kopat díru?

S bžundou a s řečmi o britské neužilosti na rtech se rytířstvo štěstěny začalo vracet domů, přičemž štěstěna spočívala v tom, že se návrat při vyprázdněné kapse vůbec povedl. Jestli by takhle měla vypadat obávaná invaze českých a jiných nezaměstnaných do Evropy, věru že jsou restriktivní opatření mnoha států přebytečná; stačilo by zajistit zkrachovalým hledačům báchorečných výdělků lístek na zpáteční autobus.

Ale není mým úmyslem rozebírat zapeklitosti západoevropského pracovního trhu, od toho jsou tu povolanější. Spíš bych chtěl poukázat na okolnost, již naopak znám z vlastní zkušenosti přebohatě: jaká by minimálně měla být jazyková vybavenost českého Honzy, než se s uzlíkem maminčiných buchet vydá do sousedních království za štěstím. Kupodivu jsem z žádné pohádky nevyčetl, že by si Honza do něj přibalil i solidní znalost například angličtiny. Vždycky se nějak protloukl, jak zázrakem všem a všude rozuměl, na všechny vyzrál, princeznu s pytlem dukátů si do rodné chaloupky z ciziny přivedl. V tom smyslu jsou pohádky zavádějící, nepohádková skutečnost, dlužno zdůraznit, je jiná.

Je neštěstím království českého, že se v něm dodnes udržují různá pohádková podání. Co? Jazyky? Němčina, angličtina, francouzština? Z toho si nedělej hlavu. To se už nějak naučíš, až v té cizině budeš. To už ti tam přijde samo. Je známo, odkud pochází pohádkové podání: z oněch požehnaných časů, kdy čeští chasníci chodívali vandrem z jednoho konce rakouského mocnářství na druhý, a ačkoliv se tam rozličnými jazyky hovořilo, vždycky se nějak protloukli, na chleba a džbánek piva si vydělali. To proto, že bývali znalí svého řemesla, což u dnešních rytířů štěstěny není vždy pravidlem. Mimoto i v nejodlehlejším koutě mocnářství obvykle našli nějakého zastrčeného Čecha, který je provedl jazykovým úskalím, navíc pak sami znávali pár drobtů říšského jazyka, jak tomu už tak za císaře pána bývalo. To dnes neplatí, neboť ty idylické časy skončily a běžná znalost aspoň té němčiny s nimi. Kdo chce hledat štěstí za horami, musí se předem učit, a ne málo. Jest takové pravidlo: když si myslíš, že už umíš dost, uč se ještě jednou tak dlouho.

Ale i při nejpilnějším učení se stává, že vandrovní tovaryš přijde a celý vyjevený kouká, že nerozumí ani slovu. Je to tím, že existuje několik stupňů jazykové znalosti. Nejníže stojí znalost čtenářská: aby se člověk prokousal jednodušším textem, k tomu stačí dva měsíce intenzivní výuky a palec k listování ve slovníku. Ostatně mnozí překladatelé čeští tohoto času podstatnějším umem nevládnou, jak nejednou zjišťuji. Sám se mohu pochlubit, že jsem takto přečetl tlusté romány ve francouzštině a švédštině, což mě ovšem neopravňuje k tvrzení, že jmenované jazyky ovládám; i nejlepší čtenářská znalost je pořád ještě kvalita dost mizerná.

Stupeň střední představuje schopnost se v rozumné míře vyjádřit slovem; k ní lze, podle míry nadání, dospět po půl až jednom roce studia. Věc je ulehčena tím, že širý svět mívá pochopení pro přišelcovu lámanou řeč a naslouchá jí s trpělivostí; obyčej pošklebovat se cizinci pro komický přízvuk a nesprávné tvary (muj mámynek byl móc félky sokolófna) je nechvalné české specifikum.

Ještě výš a s velkým odstupem od předešlých pak dlí kvalita nejvyšší, jíž je schopnost nejen sám hovořit, nýbrž i průběžně rozumět, jak melou hubami ti cizozemci kolem. K ní se dospívá především praxí, bez níž i nejpilnější studium zůstává vězet na půli cesty. Jak k ní může přijít český krajánek, než si začne balit svůj tovaryšský raneček... no, na školní výuku bych příliš nespoléhal, zvlášť když pan učitel také ničím víc než učebnicovou znalostí nevládne. Jsou ovšem i kurzy soukromé, jejichž kvalitu je záhodno si předem zjistit. Ale ani tento norimberský trychtýř není samospásný, krajánek se neobejde bez kusu iniciativního studia vlastního, noviny číst, neznámá slůvka si vypisovat, do různých situací se vžívat a vhodnou konverzaci k nim sestavovat, o kontakty se snažit a hlavně televizi poslouchat, kdyby se dalo chytit cizojazyčné vysílání. V tom je ten ďáblův přístroj užitečný, při dobré pasivní znalosti se pilným poslechem dostaví schopnost rozumět tak do tří měsíců.

Bez ní musí krajánek pro první čas počítat se značnými obtížemi, jež lze kompenzovat jen vysokou kvalifikací, pro niž mu bude ten nedostatek prominut. Ještě obtížnější situace nastává, vezme-li si do hlavy, že bude hledat štěstí v zemi méně běžného jazyka, například ve Finsku; a ze všeho nejzoufalejší je být osudem uvržen do oblasti nějakého malebného dialektu, na nějž si nicméně místní obyvatelstvo velmi potrpí. Kdo neví, zač je toho loket, může to zkusit s některým zapadlejším koutem Švýcarska.

Jsou však i jiné zakořeněné pověry, jež mohou způsobit, že krajánek, dle vlastního mínění vybavený znamenitou jazykovou znalostí, zůstane na prahu cizí země civět jak to příslovečné tele na nová vrata. Četl jsem nedávno statistiku, podle níž osmdesát procent českých studentů ovládá některý světový jazyk, kdežto v sousedním Německu je těch procent pouze kolem padesáti. To může být způsobeno mimořádnou genialitou českého žactva a skvělostí jazykové výuky v království českém, ale ještě daleko spíš nízkými nároky na udělení titulu ovladatele.

Slýchám a dočítám se z řečeného království o hojném výskytu suverénů, ovládajících pět i více jazyků, což jest mi divné. Chodím Čechami i širým světem a jen zřídkakdy narazím na někoho, kdo by v pravém smyslu toho slova ovládal jazyky dva; vyskytne-li se takový, jde obvykle o osobu v dvojjazyčnosti vyrostlou, buď příslušníka domácí menšiny, nebo druhé exilové generace. Sám bych o sobě řekl, že ovládám jazyk jeden, totiž češtinu, přičemž nevím, nejsem-li neskromný. Znám totiž jméno nejednoho žurnalisty českého, nakládajícího s jazykem Máchovým tak nekřesťansky, že bych jeho výkon ovládáním nikterak nenazval.

Co se dalších řečí týče - žiji v Němcích a obcuji v denním životě německy, ale vím víc než dobře o mezerách v kvalitě toho obcování; ne, jsem-li upřímný, musím stanovit, že němčinu neovládám, nýbrž ji pouze na celkem slušné úrovni používám. O řád níž stojí má angličtina, jíž se slušně domluvím, ale mám někdy potíž rozumět nedbalejší mluvě. Nu a francouzština, japonština, španělština, švédština, italština, malajština... to všechno jsou jazyky, jež jsem kdysi dovedl na upotřebitelnou úroveň, ale nepoužíváním se mi zase z většího dílu vykouřily z hlavy.

Učil jsem se i mnoha dalším, protože rád cestuji a hrst slov nějaké řeči je okénko do duše navštíveného národa, ale musel bych ztratit veškerou soudnost, abych začal hlásat, že je ovládám - nanejvýš mi z nich zůstaly chatrné zbytečky. Pročež nechť se na mě nehněvají mnohojazyční pánové, že v jejich ovladatelství tak zcela nevěřím. Už jeden naučený jazyk, má-li zůstat trvale v použitelném stavu, vyžaduje stálého užívání a procvičování, stejně jako kdo chce být klavírním virtuosem, musí vytrvat svých šest hodin denně za klávesami. Kdo by chtěl udržet při životě pět - neřku-li sedm jazyků, jak jsem se dočetl o soudruhu Žirinovském - nesměl by spát ani jíst a ještě by mu veškerý denní i noční čas k tomu dílu nestačil.

Pravděpodobně dovedou ti vzácní tvorové totéž co já: jedním či dvěma jazyky se lépe či hůř dorozumět (přičemž mluvy slovanské za doklad filologického zázračnictví nepokládám), jinými klopotně vymektat jednoduchá sdělení, ještě v jiných se s pomocí slovníku prokousat nesložitým textem. Jinak by mi přišlo zvláštní, že jsem o těch divech tolik slyšel, ale ještě žádnému nebyl na vlastní uši přítomen.

Ale to jsem nejspíš odbočil příliš daleko od krajánkovského tématu, inu, vyprovokovali mě ti zázrační ovladatelé. Shrňmež tedy: český krajánek, hotovící se do světa, nechť si začne balit svůj jazykový raneček aspoň rok předem, a to velmi intenzivně. Teprve pak může doufat, že praxí v navštívené zemi svou znalost zdokonalí k stupni, jejž jsem nazval používáním - o ovládání pomlčmež. Bez importovaných základů mu sebedelší pobyt v cizině nic shůry nenasype, jak dosvědčují statisíce obyvatelů západoevropských ghett, po desítiletích existence v tom prostředí nedovedoucích jazykem hostitelské země mňouknout.

Ať je však krajánkovo jazykové vybavení jakékoliv, jeho úspěch na cizí půdě bude podmíněn solidní, upotřebitelnou znalostí řemesla, pokud možno podepřenou vysvědčeními. Měl by na jarmarku práce nabídnout tutéž, pokud možno ještě vyšší schopnost než domácí uchazeči. Čítám v českých novinách o jednoduchých pracích, jimiž se může přiživit nekvalifikovaný krajánek, ale ty zvěsti potřebují upřesnění: sbírání jahod i jiné činnosti toho druhu se týkají vesměs studentů, za něž zaměstnavatel nemusí platit důchodové a jiné pojištění, takže se mu vyplatí.

Zkoušet sehnat práci načerno... kdyby se i svědomí nezachvělo před nezákonností takového počínání, jsou už dnes všude v Evropě kontroly velmi ostré a pro zaměstnavatele nebezpečné, takže se krajánkovi taková příležitost může náhodně kmitnout kolem nosu, ale předem s ní počítat nelze.

Na závěr se ještě chci dotknout další pověry, již by si měl krajánek vysypat z ranečku i z hlavy naprosto: pověry o vrozené české šikovnosti, která všechno umí, se vším si poradí, všechno spraví, všechno nějak sdrátuje, poslepuje, k dalšímu jakémus takémus fungování přivede. Je třeba zdůraznit, že umění improvizace, tolik ceněné v podmínkách někdejšího socialismu a dodnes za přednost pokládané, neplatí za šumavskými horami nic. Je žádána dovednost jediná, ale dokonalá, dílo nikoli improvizačně fušerské, nýbrž bezchybně řemeslné.

Obrana dobrého jména své země proti všelijakým vykukům, chmatáčkům a švindlířům, kteří se také bezpochyby přes otevřenou hranici do spojené Evropy vyhrnou, by pak měla být českému krajánkovi příkazem nejvyšším. Ale to už je jiné téma.