Srpen 2004

O tři války pozadu aneb Proč jsem rád v menšině

Luděk Frýbort

Musel jsem se pana Jaroslava Kratochvíla velmi dotknout svým článkem “Holandská pohádka,” že na něj reagoval tak rozčileně. Nenosím všechny své výtvory doslova v hlavě, takže jsem se běžel podívat, co tak strašného jsem napsal, ale… nu, dohromady nic. Pouze, že nebožtík princ Claus von Amsberg, manžel nizozemské královny Beatrix, se zasloužil o smíření mezi Holanďany a Němci. To jsem to schytal!

Pan Kratochvíl projevil názor, že řečená dáma pochybila, když si vybrala za chotě Němce (samozřejmě automaticky nacistu), a když už jsou Holanďané takoví hlupáci, že netrvají na věčné nenávisti k svému východnímu sousedu, my na ní trvat musíme, i kdyby se svět naruby obracel!

Chtělo se mi nejdřív podat vysvětlení, jak jsem došel k svému názoru na Němce – těžko je nenávidět lidi, mezi kterými už čtvrt století žiji a troufám si je znát – ale nechal jsem toho. Záští se třesoucí dopisy dostávám častěji a vím, že jejich autory žádnými důvody nepřesvědčím.

Tvrdívá se, že generálové mají sklon se připravovat na skončenou už válku, ale to jsou ještě velmi prozíraví generálové. Mnozí vlastencové čeští spočívají svým myšlením ne o jednu, ale o tři války pozadu a náramně si na tom zakládají. Jak si jim pro ty dávné tahanice uniká přítomnost: nalézáme se dnes, jestli to ještě někomu není zřejmé, ve velice obtížném střetnutí se sílami fanatického islámu, jež lze bez velkého přehánění nazvat válkou. Můžeme v ní snadno podlehnout, nebudeme-li důslední a budou-li nám i nadále přednější všelijaké starožitné záště a sváry než tato akutní hrozba. Smíření uvnitř vlastní západní civilizace, k níž náleží i Německo, je příkaz této doby, nad nějž není nic aktuálnějšího.

Tuším, co mi může někdo mladší namítnout: že my exulanti středních a starších ročníků trpíme zase jinou retardaci, sklonem obracet se stále k válce předešlé, jež bývala zvána studenou. Souhlasím, i když soudím, že snad ještě stále máme světu co říci, neboť jsme někdejší železnou oponu poznali z obojí strany, což je zkušenost, jíž se západním kritikům a komentátorům žalostně nedostává. Nicméně chci připomenout: z jakékoli zkušenosti se stane veteš, ustrne-li v patáliích minulého času a odmítá brát na vědomí současný vývoj.

Nu, a ještě o jednu válku nazpět se v historii nalézá ona druhá světová. O jejích příčinách a koncích není třeba se rozepisovat, známe je všichni. Jen… nejsou trochu směšní generálové, rajtující do ní na oři z roku 1945? Poučení je jedna věc. Věčná zášť, nesmiřitelnost jako program, neochota se vzájemně vyslechnout je věc druhá. Půltřetího roku po konci předpředminulé války prohráli naši tatíci budoucnost své země, protože tváří v tvář komunistické hrozbě měli za nejdůležitější nenávidět už dostatečně poraženého německého nepřítele.

Dnešní protiněmecká zášť, jak se dosud zálibně pěstuje v Čechách… no, snad nám už žádný Vítězný Únor nepřikuká. Jenom se s ní v Evropě vyjímáme trochu trapně. Začínáme s ní být na obtíž, stejně jako například Řekové, kteří také dodnes pokládají za účel vesmíru své vztekání s Turky.

Děly se v minulosti z německé strany mnohé krutosti a bezpráví, pravda, ale česká odplata nebyla o nic líbeznější, a kdo nedokáže ani podat ruku k smíření, ani ji přijmout, zadělává si na další prohru. A když ne na ni, tedy na mrzutost, ostudu, pověst záštiplného hašteřivce.

Možnost, že bychom jednou mohli padat na nos v mešitě svatého Víta, nám zatím připadá spíš legračně. Ale nevím. Všechny maléry posledního století začínaly stejně: podceňováním extremismu. Pokaždé původně rozumná nebo aspoň snesitelná myšlenka pervertovala do nenávistné, nesmiřitelné jednostrannosti a uvrhla svět do zkázy. Dnes proti nám s veškerou nesmiřitelností, jaké je schopen fanatický extremismus, vykopal válečnou sekyru islám, donedávna trochu exotická, ale celkem neškodná věrouka. O válku dřív to byla myšlenka sociální, která si neuhlídala své extremisty a skončila desítkami milionů umučených a utrápených, o dlouhodobé morální destrukci ani nemluvě.

A byla i válka předpředposlední, o niž se zasloužil extrémní německý nacionalismus. My Češi – podobně jako Holanďané i mnozí jiní - máme proč nezapomínat na jeho zločinné působení, ale reagujeme-li na ně tím, že si pěstujeme svůj vlastní, nesnášenlivý, mstivý, netýkavý nacionalistický extrém, ocitáme se na velmi tragické cestě, na níž zůstaneme sami, k údivu a neporozumění okolního světa. Jemu tím bohdá neuškodíme, ba ani těm bídným Němčourům. Jen sami sobě.

Je škoda islámu, že skončil v teroristickém šílenství. Je škoda myšlenky sociální, že skončila v mučírnách KGB. Je škoda citu vlasteneckého, že dovolil extremistům, aby jej učinili nástrojem nenávistné nesmiřitelnosti. Pan Kratochvíl mě opakovaně upozorňuje, že jsem se svým vztahem k Německu a Němcům v menšině; inu, sleduji dění v Čechách, takže to vím sám. Prohlašuji tímto, že zastávám menšinový názor vědomě a rád. Většina ještě není patent na pravdu; co vím, i Hitler míval většinovou podporu svého národa, i naši komunisté v poválečném čase. Hlavně bych však musel sám sebe pokládat za troubu, kdybych během života potřikrát zažil, co dokáže extremistická perverze, a nevzal si z toho poučení.

(Zpravodaj)