Srpen 2004

Vstali noví živnostníci

Luděk Frýbort

Psal jsem toto povídání nedlouho po svém příchodu na Západ, netuše, že se jednou stane svědectvím o času dávno minulém, s nímž už mladší – a málem ani střední – generace nebude mít vlastní zkušenost. O událostech, omylech i zklamáních roku osmašedesátého, onoho nadějného i pošetilého léta lidských tváří, bylo ovšem napsáno dost, ale řekl bych, že poněkud mezerovitě; například krátké probuzení české podnikavosti, jak tehdy vzplála a brzy byla zase udušena, nebylo, tuším, ještě literou zachyceno. Chci ji znovu připomenout, aby její paměť zcela nezanikla. Neboť to byla podnikavost v mnohém naivní, v mnohém nezkušená, ale nezdráhám se povědět, že poctivější i opravdovější než velká část toho, co se pod tím jménem probudilo o dvacet let později.

Někdo se možná podiví při četbě následujících řádek, že se odvažuji hovořil o poctivosti, vždyť nezákonných kejklů, podvůdků a větší i menší korupce jsem se tehdy dopouštěl snad denně. Souhlasím. Nicméně se domnívám, že jsme se jimi, my živnostníci té nedozrálé éry, provinili jen z menší a prominutelné části. Hlavními a možná že výlučnými viníky byli ti, kteří z pozice své moci nastavovali lidskému snažení pravidla tak, aby se ani při nejtěžší práci a nejusilovnější snaze bez postranních kejklů neobešlo. Na čemž se bohužel do dnešních časů změnilo jen málo.

Přišlo to s vypuknutím slavného jara roku osmašedesátého, jež vešlo v dějiny pod jménem Pražské. Rozličné ledy začaly pukat, lidský hmyz se probouzel ze ztrnulosti a protahoval si krovky. Tou dobou jsem zrovna pracoval jako razič při hloubení všelijakých šachet a štol, co jich kde bylo třeba k odstřelům v lomech, ke kladení kanalizace a k jiným lidstvu prospěšným cílům. Dnes třeba při té zmínce někdo soucitně pokýve hlavou, ale tehdy mi tu kariéru mnozí záviděli; v celém Československu nebylo možno dosáhnout vyššího výdělku, aspoň prací ne. Dřina to takto byla přenáramná, ale co se peněz týkalo, nebylo si nač stěžovat. Také nebylo komu.

Leč jak jara přibývalo, pocítil jsem i já svrbění v krovkách. Už přes deset let uplynulo od té chvíle, kdy jsem byl jistou komisí prohlášen za živel podezřelý a rozkladný a v důsledku toho odsouzen k lopatě. Bylo mi vysvětleno, že být dělníkem, byť i pomocným, je vlastně povolání čestné, a tak jsem neprotestoval. Bývalo by mi to ostatně bylo houby platné. Stal jsem se vrtařem, poté horníkem, což bylo ještě mnohem čestnější, také jsem v lomech kamení do vozejků nakládal, násady mnoha krumpáčů a lopat dohladka ohmatal… až mi zmíněné svrbění v krovkách připomnělo, že deset let je vcelku dost a nyní rád tu čest přenechám někomu jinému. Porozhlédl jsem se a spatřil, že i jiní hmyzové třepotali křidélky a rozlétávali se ve vlahých paprscích dubčekovského slunce, i pověsil jsem sbíječku na hřebík a stal se… kapitalistou.

Tážete se, jak bylo lze se stát kapitalistou v pokrokovém socialistickém zřízení? O málo později už ovšem nijak; také že o to poučený občan nikterak nestál, zjistiv, že zlodějna je jak výnosnější, tak i kádrově nezávadnější. Ale tehdy jsme byli plni elánu a ledaco bylo možné. O tržním socialismu byla řeč a o lidské tváři, mohl sis v rámci té lidské tváře otevřít ševcovskou dílnu a na vlastní náklady i riziko spravovat škrpály; mohl jsi dokonce provozovat soukromou hospodu, i když tak učinili jen nemnozí, neboť šidit hosty lze lépe v zaměstnaneckém poměru. Co se mě týče, rozhodl jsem se pro nákladní autodopravu. Nebyl jsem v tom výjimkou, i jiní nahonem kupovali polorozpadlé vétřiesky, ereny, stojedenáctky, a jak jinak se ještě nazývaly ty bájeslovné koráby našich silnic. Všelijak je sflikovali a sdrátovali, aby se aspoň kola točila – a už se vydělávalo.

Potíž byla ovšem v tom, že přece jen panoval socialismus; v tom si byly zajedno i ty nejlidštější tváře. Nebylo dovoleno vyvěsit návěští – Luděk Frýbort . dovoz – rozvoz – vývoz, neboť s takovými návěštími už lid jednou provždy skoncoval. Místo toho bylo třeba zajet do některého městečka v pražském okolí a vyhledat návěští jiné, označující například Komunální služby města Čerčan. Řečené služby v sobě zahrnovaly řemeslo kominické, čalounické, funebrácké i mnohé jiné, leč v oné překypující době ustoupili čalouníci i funebráci do pozadí, neboť se naskýtaly onačejší zdroje obecních příjmů. Zejména však neobecních příjmů, jak si ještě ukážeme.

Takže jsem vplul do sídla jmenovaných služeb, na tvář si připevnil podnikavý úsměv a vyhledal samotného nejvyššího manažera. Ozřejmil jsem mu, že hodlám zakoupit nákladní automobil a podnikat s ním živnost povoznickou; od něho že pak požaduji štempl do občanky, neboť se nehodí, aby na příslušné stránce toho dokumentu stál záznam „kapitalista.“

Komunální manažer se počal ošívat a vyjadřovat se v tom smyslu, že neví, a že podle toho, že se uvidí a že to by se nejdřív muselo tuhleto a tamhleto. S tím jsem pochopitelně počítal a diskrétně přišoupl obálčičku; manažer zkušenými prsty letmo přezkoumal obsah a ztopil ji do šuplete. Poté si nasadil zadumaný výraz a dal se slyšet, že když o tom tak přemýšlí, dalo by se v té věci možná něco dělat. Ano, vzpomněl si teď docela přesně, je taková možnost. Musím ovšem za čest být příslušníkem Komunálních služeb odvádět tři procenta z obratu a tři tisícovky měsíčně navrch.

To bylo neobyčejně kulantní, v jiných městysích kasírovala dělnická třída prostřednictvím komunálních manažerů až třicent procent z obratu, vezmi je kde vezmi. Plácli jsme si a odebral jsem se do předsálí, kde už se shromáždil početný dav písařek, náměstků, sekretářek, poskoků a osmrdů. Podělil jsem je bonboniérami, láhvemi lepších i obyčejnějších kořalek i jiným zbožím, abych si zajistil jejich trvalou a důležitou přízeň.

Druhým aktem bylo získání výrobního prostředku. Jak každé dítě ví, už praotec Marx rozhodl, že výrobní prostředky patří lidu; a třebaže praotec Marx ještě o náklaďácích ničeho nevěděl, jest nepochybné, že by je do výrobních prostředků zahrnul, kdyby o nich věděl. Proto musely komunální služby převzít úlohu lidu, neboť mě na to bylo málo, abych byl lid. Komunální služby měly ty kominíky a funebráky, pročež lid byly. Šel jsem tedy a koupil jménem lidu nový nákladní automobil rumunské výroby, značky Bucegi. Tak se nažral kapitalistický vlk a socialistická koza zůstala celá. Nebo naopak. Nicméně byla celá transakce po finanční stránce dost bolestná: ještě jsem nevyjezdil ani pětník a už jsem vydal za obálčičky, lahvičky a jiné krmivo pro socialistickou kozu, cenu vozu v to nepočítaje, dvanáct tisíc korun – ekvivalent dobrého šestinásobku tehdejšího měsíčního příjmu.

Čímž jsem měl náklaďák, měl jsem i přízeň lidu, a zbývalo už jen najít si parťáka a společníka, aby práce šla líp od ruky a bylo si na dlouhých jízdách s kým povídat. Parťák se našel a jmenoval se, řekněme, Lojzík. Lojzík byl takto ostrý hoch, i když na to nevypadal, a s všelikými zákony lidskými a socialistickými zejména si příliš hlavu nezatěžoval. Leč věděl jsem, že dovede vzít za práci, jelikož jsem předtím v jeho společnosti házel lopatou; a věděl jsem také, že se nezalekne rizika, jsa povahy dobrodružné. Nadto se znamenitě vyznal v autech a v jejich vnitřnostech, mně dosti záhadných. Jen s jeho řidičstvím cosi neladilo; ne že by neuměl jezdit, to nikterak ne, jsa ostrým hochem, jezdil pro můj vkus až příliš ostře; ale snad byl jeho řidičák obtížen množstvím černých bodů, snad body přesáhly snesitelnou mez, nevím. V každém případě se do řízení nehnal, obávaje se ruky zákona. Tak jsme si rozdělili role, já jsem byl řidič a obchodní manažer, Lojzík byl závozník, údržbář a opravce, a oběma nám spolu bylo dobře.

Jest známo, že každý řádný kapitalista a selfmademan začíná svou kariéru umýváním nádobí, roznášením novin či jinou méně lukraktivní činností. Ani nám se nevedlo jinak: začali jsme rozvozem chlebové mouky. Jestli se nepletu, sestávala naše první fůra z pěti tun řečené poživatiny a transportovali jsme ji z holešovických mlýnů do jisté pekárny v Poděbradech. Je to padesát kilometrů a ať kouzlíš s kilometry i s čekacími dobami jak kouzlíš, velkého kapitálu se nedokouzlíš. V pekárně byl třeba vynosit pytle po vratkých schůdcích a vrstvit je až pod strop… nu což, dělal jsem už těžší práce. Lojzík mi nakládal pytle na záda, já jsem je nosil… Jenže bylo horko. A jutové pytle prodělaly už mnoho transportů, byly řídké a mouka se z nich jen prášila. Jak jsem se potil, vytvořily se mi na zádech kuličky chlebového těsta, na každém chlupu jedna. Lidé drazí! Kdo ještě neměl záda posetá stovkami bimbajících se chlebových kuliček, neví nic o životě. Zvlášť když není čas proti tomu hned něco podniknout. Za hodinku těsto ztvrdne… Umýt to nešlo, oholit to nešlo, až se kuličky po několika týdnech utrpení jedna po druhé utrhaly. Předsevzal jsem si, že nebude-li na tom vysloveně záviset můj život, nebudu už pytle s moukou nosit. Nebo si aspoň vezmu košili.

Jiným nevelmi oblíbeným artiklem byly cihly, nebo, jak se mezi povoznictvem říkávalo, červený nábytek. Pamatuji se, že jsme je vozili z cihelny v Bučicích u Čáslavi. Nejenže bylo záhodno být v Bučicích už v pět ráno, protože přijet později by znamenalo stát celý den ve frontě před výdejem a nic nevydělat; ale naložit ručně šest tun cihel, pěkně dvě a dvě do obou rukou, to už si člověk zamaká. Naštěstí jsme měli dlaně dokožena mozolnaté ještě z našich razičských dob, ale ani tak to nebyla žádná radost.

Příliš mnoho mechanizace ovšem také dovede zahubit člověka pracujícího. To jsme zase vozili cement z Králova Dvora. Tam vám měli takovou mašinu, auto se pod ni jen pěkně postavilo, zmáčkl se knoflík a ono to samo plivalo pytle s cementem po celé ploše vozu, pět pytlů do štosu, až jsi měl svých pět tun a jelo se. Jo, jelo se; když ten krám fungoval. Když ne, byla to hrůza. Z pásu pršely půlmetrákové pytle a my jsme mezi tím běhali, chytali, padali, klopýtali, pytle se trhaly, zasypávaly nás… Tehdy jsem poznal, jak se může vést člověku na smrt vysílenému: byl jsem v pokušení už nevstat a vydechnout duši v cementové mohyle.

Postupně jsme se ale přece jen propracovali k příjemnějším a výnosnějším nákladům. Jednou z takových lepších štací bylo družstvo Mivex. Tážete se, co jest – nebo co byl – Mivex? Vězte, že litery MIV značily Ministerstvo vnitra, koncovka –ex se pak přidávala ke kdečemu, navozujíc zdání fajnovosti. Třeba jste též lačni zvědět, nač bylo ministerstvu vnitra nějaké družstvo: že by si nejbdělejší a nejostražitější ze všech soudruhů přivydělávali přidruženou výrobou? Nikoli. Sídlem Mivexu byl kriminál na Pankráci. Neboť vězňové se tetelí ve dne v noci v posteli možná v té písničce o Babinském, ale zlosynové socialističtí se tetelívali spíš ve válcovnách, v dolech a všude jinde, kam nebylo možno dostat civilního dělníka, byť byla dotyčná práce sebečestnější. Byl-li však mukl slabý a nevýkonný, nebo si ještě spíš dovedl to nějak šikovně zafírovat, nefáral do dolů, nýbrž se tetelil pěkně na Pankráci a letoval okapové roury či truhlíky na uhlí. Družstvo Mivex, sestávající ze zlosynů ještě privilegovanějších, pak jejich výrobky expedovalo do nejrozličnějších míst republiky.

Šla v těch dobách řeč mězi lidem českým, že dostat se do kriminálu, to že je ajns cvaj. Nejspíš to byla pomluva imperialistických rozvědek, protože já, ač jsem se snažil, na vrata tloukl, zvonil, křičel a nadával, nikterak jsem se nemohl do řečené basy dostat. V ruce jsem žmoulal lejstro s objednávkou – fůra okapových rour do Šamorína, až tamhle za Bratislavou, panečku, to už je nějaké rito! Takže se jen moc nezdržovat, naložit, a…

K Šípkové Růžence jakož i ke všem sedmi trpaslíkům bylo snadnější se dostat než do pankráckého kriminálu. Vedla do něj malá zelená vrátka, ve vrátkách špehýrka, vedle zvonek. Zvoním pět minut, čtvrt hodiny, nic. Že by právě dneska socialistická vlast zrušila kriminály? Ne; konečně, ve špehýrce se objeví jakési oko a zase zmizí. Neděje se zase nic. Buším, vyzváním. Za dlouho, předlouho se vrátka pootevřou a rozmrzele z nich zírá odulý žalářník v zaprasené uniformě. „Co je?“ ptá se nerudně. „Jedeme do Mivexu,“ křičím a mávám lejstry.

Ale ne, takhle bychom se nikam nedostali. Zasviněný žalářník jeví snahu zase dvířka přibouchnout, pročež je třeba honem vtrhnout dovnitř a nenechat se vyhodit. Povím vám, je snad zlé, zaroste-li zámek šípkovým houštím; ale mnohem horší je, zaroste-li nevýslovně línými a blbými žalářníky. To už snad ani lenost není, to je letargie, mrtvolná strnulost, říkejte tomu jak chcete. I ten nejlínější obejda na světě, je-li mu souzeno sedět osm hodin denně na ušmudlané strážnici, by aspoň luštil křížovky nebo hrál karty. Nebo by honil mouchy, nebo by se aspoň občas prošel z rohu do rohu. Pankráčtí žalářníci dřepěli a čuměli. Hodinu za hodinou, bez pohybu, bez myšlenky. Kdyby to bylo v Indii, řeklo by se, že čekají na osvícení a turisté by je fotografovali.

Ukázalo se, že by žalářníci v zásadě proti návštěvě Mivexu nic neměli, jenže by museli otevřít hlavní vrata. To je těžká zkouška jejich lenosti, i zkoušejí se nás všelijak zbavit. Nedáme-li se, tvrdí, že musíme mít doprovod, a ten že tu není. Kdy že přijde? Krčení ramen. Prý až jak velitel. A kde je velitel? Také se neví. A což takhle, soudruhu, že byste nás doprovodil sám? Nesmím. Počkejte hodinu. Počkejte na příští směnu. Přijeďte zítra.

Snad bych se po těch zkušenostech dokázal dostat do skleněného zámku na muří noze, hlídaného strašidly všech druhů, neboť jakkoli to zní neuvěřitelně, nakonec jsem se vždy dostal přes všechny strážnice, dvory, nástrahy a zátarasy, naložil okapy či truhlíky, a jelo se. Když se to zdařilo, byl Mivex zlatý důl, neboť jako na otvírání vrat, stejně přičinliví byli žalářníci i ve věci kontroly účtů. Vrozená ostýchavost mi bránila napsat, že se zmíněný Šamorín nachází ve vzdálenosti Mysu dobré naděje; jistě by pankrácký kontrolor podepsal ten údaj taky.

Ještě lepší než Mivex byl jistý národní podnik, zásobující nemocnice všelijakým zbožím. Ne že by tam nezkoumali účty, to zase ne, ale přece jen byl přístupnější, a hlavně – rita přenáramná. Přinejmenším takovou Žilinu nebo Nitru – říkali jsme těm oblastem Přední Východ – častěji však Střední Východ v podobě Popradu nebo dokonce Dálný Východ, Humenné nebo Michalovce. A náklad býval čistý, úhledně zabalený, nepříliš těžký, co víc by si mohlo přát srdce povozníkovo. Svoje háčky to, pravda, také mělo.

Zejména, šlo-li o špitály zbrusu nové, jak je socialistická vlast stavěla největším dílem na Slovensku. Jejich zařízení naplánoval příslušný úřad v návaznosti na dohotovení stavby, což se však málokdy obešlo bez zmatků a blázinců. Vezli jsme například takhle jednou všemožné přístroje, skříňky, stoličky a plivátka do Jesenského. To je takové městečko, napůl maďarské, tamhle za Rimavskou Sobotou. Přijedu a vyptávám se občanů: „Prosím pekne, kde je tu nemocnica?“

Občané kroutí hlavami, jako by ten termín slyšeli poprvé. „Nemocnica? Tu v Jesenskom? Tuná nie je žiadna nemocnica. Choďte do Rimavskej Soboty.“ Jezdím dokolečka, vztekám se, který pitomec zase co popletl? Až se jeden ujo podrbe za ušima: „Nemocnica tu nie je, ale počul som, že tu voĺačo takého stavajú.“

Sláva! Jedu udaným směrem, a nastojte: na kraji městečka je louka, na ní šišatá prkenná bouda, kolem boudy dvacet občanů cikánské národnosti, třímajících krumpáče a jiné výrobní prostředky. Někteří už dokonce stojí po kolena zakopaní do země. Zdá se, že došlo k drobnému časovém skluzu. Někteří cikáni dobře nevědí, pro co tu kopají základy, ale jiní tvrdí že hej, že to pán stavbyvedúci povedal, že to bude nemocnica.

Co teď? Blaze tomu, kdo může běžet za šéfem, ale povozník si musí umět poradit. Zvlášť povozník – kapitalista. Vézt zpátky – nemožno. Kůlna je malá a navíc náčelník těch cikánů nejeví o věc přílišný zájem. Ostatně nejde ani tak o to, kam zboží uskladnit, nýbrž kdo podepíše přejímku. Naposledy podepsaný za všechno může a všechno odskáče, tak zní neoblomné pravidlo. I lítáme dál od čerta k ďáblu, od referenta k referentovi, na okres i jinam, až padne moudré rozhodnutí: „A čo, dajme to do apatyky.“ Apatyka je zdravotnické zařízení stejně jako špitál, takže je zde jakási logika. Výborně.

Ukáže se, že lékárník je na dovolené, takže nemůže proti rozhodnutí vznést námitky. Klíče jsou v národním výboru a cikáni, radostně povykujíce, utíkají s námi, neboť čují povyražení. Lékárna není moc veliká, ale když bedny pečlivě vrstvíme, bez mezer až k samému stropu, nakonec se tam všechno vejde. Nakonec jeden cikán přidrží poslední bednu, jiný bouchne dveřmi a otočí klíčem. Hotovo. „Joj,“ raduje se první cikán, „keď pán magister príde z dovolenky, to sa posere!“

Přijeli jsme prostě moc brzy, to je ono. Jindy jsme zase ovšem přijeli moc pozdě, třeba tenkrát do těch Košic. Vezli jsme tam nějaké kardiografy a na dodacích listech stálo, že je objednal jistý doktor Gáži. Chyba jen byla, že dotyčného nikdo neznal. Že by zboží převzal někdo jiný, to taky ne; když ty krámy objednal doktor Gáži, ať je doktor Gáži převezme, a basta fidli. Běhání, shánění, prošení, přemlouvání… kdo nikdy nebyl povozníkem v socialistickém zřízení, ten neví, co je to diplomacie. Až nakonec přivedli vrátného – dědouška. Dědoušek pokýval sivou hlavičkou. „Doktor Gáži… poznám, veru že poznám. Dobrý človek bol doktor Gáži. Zomrel pred rokom.“

Mezitím čas oponou trhnul, dostavila se vojska, dočasně se umístila, dočasnost se jaksi protáhla, přešla zima a jaro bylo cítit morem. Živnost zatím běžela dál a těšili jsme se pomyšlením, že se snad, proboha, nedá všechno strčit zpátky do toho starého, plesnivého pytle, aby to bylo jako za Novotného. Byli jsme naivní. Zlatý Novotný, říkali jsme si za nějaký měsíc.

Vyskytla-li se fůra až na Střední nebo dokonce Dálný Východ, bylo užitečné se postarat o zpáteční náklad, aby se nejelo s prázdnou. Tak docela zákonné to nebylo, protože za obě cesty platil pražský zákazník, ale vynášelo to slušné peníze a o zákonnost se dvakrát nestarali i jinačí páni, ostatně dodnes nestarají. Poskytováním zpátečních nákladů se zabývala Okresní vytěžovací střediska. Sloužila sice státnímu monopolu ČSAD, ale za drobnou pozornost – a mnohdy i z pouhé sympatie k svobodnému podnikání, věřte tomu nebo ne, posloužila i nám. V jednom slovenském městečku seděl na takovém středisku pan – řekněme - Újváry. Přednesl jsem mu své přání ohledně nákladu do Čech.

„Do Čiech,“ opakoval pan Újváry, koukaje nezbadatelně skrz brejle jako tibetský svatý. „Pekný náklad by som mal do Čiech. Dobre platený.“

„Jaký,“ ptám se znepokojeně, čta cosi divného v těch brejlích.

„Rusom.“

„Na ten vám seru!“ vypjal jsem se v celé odhodlanosti roku devětašedesátého.

Pan Újváry se nesmál. To ty brejle se smály. Sáhl do lejster a vypsal dodací list do Čech, a ne Rusům, ale civilní. Od té doby bylo na pana Újváryho spolehnutí.

Byla to doba smutku, doba všelijakých dosněných snů… ale ať si říká kdo chce co chce, na druhou stranu to byla doba pěkná a jsem rád, že jsem ji prožil. Najednou už nebylo třeba stavět na stůl bonboniéry a flaštičky, bylo-li zapotřebí něčí ochoty. Byli jsme Češi a pomáhali jsme jeden druhému. Lidé byli solidární, velkorysí a shovívaví. Najednou také zmizela všelijaká nedůvěra a předsudek na obou stranách Karpat; co předtím dunělo prázdnou frází, naplnilo se teď skutkem. Byly tu dva bratrské národy. Češi a Slováci zapomněli na různost svých letor a tradic a spojili se v tom, co jim bylo společné – v odporu proti okupační moci i jejím bolševickým slouhům. Jezdili jsme po Slovensku skoro jako poslové naděje. Slováci nás zastavovali a vyptávali se dychtivě: „Čo nového v Prahe? Čo robí Dubček?“

Věřili, že z Prahy ještě cosi vyjde, snad povstání, snad blaničtí rytíři; a doufali, že se spící lev Dubček ještě probudí a ukáže okupantům, jaké mu narostly zuby. My jsme už přestávali věřit, že by z Prahy ještě něco vyšlo, vyjma pěkných vtipů, o ty tam nikdy nebyla nouze. Vtipy, tupá zbraň bezmocných. A o Dubčekovi jsme dávno věděli, že žádný lev není a nikdy ani nebyl, spíš králík zjevem i duchem, jehož hlodavčí řezáky lze pokládat za lví chrup jen silnými skly růžových brýlí. Ale nechtěli jsme Slovákům brát jejich naději. A tak jsme jezdili a kromě nějakého toho letáčku roznášeli pražské vtipy, dokonce i vtipy o Slovensku:

Přijímá partajní komise cikána (ten termín se ještě běžně používal, neboť sláva rasismu se rozšířila až později) do strany a klade mu všelijaké otázky. „Nuž povedz, súdruh, čo vieš o Slovenskom národnom povstaniu!“ Cikán spiklenecky zamžourá: „Súdruhovia, nič istotného neviem, ale chlapi v krčme povedajú, že sa čosi kuje!“

Na silnicích řádila drobná válka mezi sovětskými vojenskými vozidly a semknutými šiky českých frajerských řidičů. Patřilo k dobrému tónu střihnout Rusovi při předjíždění takovou myšku, až chudáček Rusáček dle možnosti sletěl do příkopu. Jistý řidič sklápěčky kdesi naložil hlouček stopujících Rusů; rozjel se s nimi a cestou uvedl v činnost sklápěcí zařízení. Jiní si zase zapřáhli za vůz vlek pro přepravu dlouhého dříví, naložili na něj pár zvlášť dlouhých a pružných klád, a smetali jimi Rusy ze silnice jako pometlem. Nevyšetřilo se nikdy nic, protože i policajti tehdy ještě věděli, že jsou Češi. Mně a Lojzíkovi k podobným skutkům scházela jednak hrdinná mysl, jednak že se udatné kousky páchají líp firemním vozidlem než vlastním. Ledaže jsme někde potkali ztroskotanou sovětskou vozbu a její osádku, úpěnlivě prosící o odtažení nebo aspoň o dopravu do nejbližšího města. Takoví obvykle museli čekat, než kolem jela jiná bratrská vozidla. Jinak nepomohl žádný, ani když Rusáčkové přistrkovali hrsti zmuchlaných rublovek nebo dokonce benzin i s kanystrem. Všude platilo srpnové heslo – ani sklenici vody!

Musím po pravdě povědět, že mi nepřicházelo lehko zanechat ztroskotané nešťastníky jejich osudu a jet se satanským smíchem dál; dodnes nevím, mám-li se za to spíš stydět nebo chválit. Příležitostí k těm drobným pomstám byl dostatek, neboť sovětská vozidla nikdy nevynikala spolehlivostí ani bezporuchovostí. Otevřená kapota nějakého ZILu nebo KAZu a z ní k vesmíru čnící holínky opravujícího vojína, to byl běžný obrázek československé silnice. Od té doby jsem odmítal věřit, že by sovětské armády mohly dorazit ve dvou dnech na Rýn, jak se všeobecně obávali moji němečtí spoluobčané. Jistě už by někde za Chebem veškerá útočná vozba stála s otevřenou kapotou a z ní by čouhaly k obloze ty holínky.

Také že se nám za všechno nejspíš pomstili bohové socialismu, protože po roce provozu a několika desetitisících kilometrů se náš rumunský vůz Bucegi rozhodl, že toho na své poměry najezdil dost, a rozpadl se stářím a únavou. Od těch časů důvěřuji rumunským výrobkům ještě méně než výrobkům všech ostatních bratrských zemí; co se mě týče, nechtěl bych už z Rumunska ani věnec na rakev. Na opravu nebylo pomyšlení – právě tak bych mohl spravovat zajíce, zasaženého z pěti metrů brokovnicí – a na svém živnostnictví jsme lpěli s úporností lidí, poprvé v životě poznavších svobodu konání. I ustoupili jsme až za samý okraj finanční propasti a opatřili si nákladní vůz Škoda RTO, původně sloužící k přepravě dobytka. To bylo vozidlo českým živnostnictvem nadmíru ceněné a poptávka značně převyšovala nabídku, ale tou dobou už jsme měli své styky s vyššími i nižšími kruhy rozličných mafií a věděli jak na to. Vůz byl v značně zbědovaném stavu a v pořádku nebylo skoro nic, bylo zapotřebí rozsáhlých oprav a Lojzík taky na všechno nestačil. V důsledku toho jsme se opětovně ocitli na šikmé ploše, ať mi to bohové socialismu odpustí, ale dělej co dělej, v socialismu jsi žil jednou nohou v base, i kdyby ses rozkrájel.

Věc se měla tak, že zásluhou Dubčekovy reformní politiky směl soukromý občan koupit a vlastnit náklaďák, ale žádný reformátor nepomyslel na to, že je třeba s vozem i občas zajet do opravny nebo koupit náhradní díl. Co se toho týkalo, nedotknutelně platilo pravidlo, že opravovat výrobní prostředky smí pouze lid. K tomu, jak si dnes s děsem v duši uvědomuji, neumožňoval lid pojistit náklad proti havárii, nebo že sem tam někdo něco ukradl, zašantročil nebo zapřel, což se také občas stávalo a měli jsme co platit. Ale to tenkrát platilo za normální.

Jinak nám nedostatek legislativy vadil nepříliš. Lid v podobě firemních vozidel stával v předlouhých a bezútěšných frontách a pořadnících, nákupčí zkroušeně škemrali ve skladech, ale nám stačilo někde ve skrytu zamávat stovečkou a už odevšud vybíhali ochotní duchové, skrývajíce pod naditými pracovními halenami kýženou součástku. Tehdy byla nejvyšší československou bankovkou stovka neboli kilo, pročež byl všechno za kilo k mání. Za kilo byla pneumatika, za niž jinak lid účtoval 3800 Kčs, za kilo palivové čerpadlo, srdce a nejdražší orgán dieselova motoru. Jen nafta nebyla za kilo, nýbrž za padesátník litr, tím časem čtvrtinu úřední ceny. Kupovali jsme ji od firemních šoférů, od dopravních referentů, ale ponejvíc od samotných pumpařů. Pouze v zimě se stávalo, že ceny stouply, jelikož nám silně konkurovali majitelé naftových kamen.

Později – ale to už naštěstí naše živnostnictví skončilo – vydala státní banka pětistovky. Byly barvy hnědé, s vyobrazením Děvína a jakýchsi hrdinů čehosi. Tím skončil zlatý věk korupce, neboť kilo rázem ztratilo svou funkci. Jistý můj známý se vydal do Mototechny pro nějakou maličkost a jsa znalý obyčejů, přistrčil prodavačce obálku se stovkou. Dáma mrkla do obálky a vrátila ji se slovy: „Pane, pane, už se dělaj hnědý!“ Teď už mají v Česku i pětitisícovky, Pámbu nás od všeho zlého ochrániti račiž.

Druhý vůz nám sloužil věrně a vcelku i spolehlivě, ale už se nad námi začínaly stahovat mraky. Bylo slýchat, že lid zase hodlá vzít pevněji otěže nákladní dopravy do svých vetchých rukou, i kdyby měl nastat hladomor. Utěšovali jsme se, že snad přece nelze všechno zase svěřit dýchavičnému a třasořitnému spolku jménem ČSAD, ale mýlili jsme se. Bylo to možné. Zboží do Tuzexu a diplomatických prodejen stačilo ČSAD dodat ještě vždycky.

Zatím jsme užívali nového jara, psal se rok sedmdesátý, jezdili jsme po vyježděných cestách, pozdravovali skladníky, nákupčí a referenty jako své známé, špásovali se sekretářkami. Někam jsme se těšívali, jinam méně. Těšili jsme se například do nemocnice v Malackách. Když jsme tam přijeli ponejprv a sháněli se, kdo nám převezme zboží, obdrželi jsme radu: „Choďte sa spýtať uja Chruščova!“

I šli jsme a dech se nám zatajil: za stolkem seděl Chruščov jak vymalovaný a potěšeně se umíval. Všechno souhlasilo: holá lebka, uši, vrásky, snad jenom ještě pár řad metálů na hruď přivěsit. Také že byl personál špitálu na svého uja Chuščova náležitě hrdý. Vyprávěli nám, že když prý před lety přijel Chruščov do Bratislavy na státní návštěvu, dostavili se do Malacek diskrétní pánové. Posadili uja do otevřeného automobilu, z nějž pak v Bratislavě musel kynout jásajícím pionýrům a jiným složkám, za což obdržel osm stovek. Pravý Chruščov prý zůstal sedět ve své rezidenci, maje strach z kulí atentátníků. Nevím. Neměl jsem možnost si tu krásnou zkazku ověřit. Malačtí se zapřísahali, že hej, že naozaj a že necigánia. Pokud tomu bylo jinak, pak ne proto, že by byl ujo Chruščov svému velkému dvojníku málo podoben.

Měli jsme mnohou příležitost nahlédnout do dialektiky nejpokrokovějšího hospodářského systému, jemuž jest souzeno zvítězit nad zahnívajícím kapitalismem. Tak jsme například vezli do jisté polikliniky náklad židlí; mohlo jich být kolem dvou stovek. Když jsme dorazili na místo a vyhledali správce toho zařízení, začal se řečený pán jaksi podivně usmívat. Jiný by se možná řehtal na celé kolo, ale tohle byl pravý slovenský gentleman staré školy, jaké občas Slovákům závidím. Odvedl nás k oknu a ukázal na oprýskanou fasádu jakési budovy na druhé straně ulice. „Pozrite sa, prosím pekne, pánovia. V tej fabrike sa tie stoličky vyrábajú.“ Inu ano. Vyrobit v Povážské Bystrici, odvézt do Prahy a po nějakém překládání a pošupování zase dopravit zpátky, to byl socialismus. Přenést přes ulici a zaplatit – nemožno.

Jezdili jsme ve dne v noci, v jednom tahu z Prahy do Humenného, sehnali zpáteční náklad, z Humenného do Šluknova, když půlden vybyl, střihli jsme si ještě narychlo České Budějovice nebo Náchod. někdy jsme přijeli před otevřením brány; tu jsme si zdřímli na tu hodinku vzadu na nákladu a zase šlo všechno dál. Bez odpočinku, bez vystřídání. V hospodách, kam jsme si zašli zhltnout uhorský guláš nebo vyprážaný bravčový rezeň, jsme se potkávali s jinými živnostníky a vedli pesimistické rozhovory: co teď dál, jestli nám to bolševik zatrhne? Stát se taxíkářem? Vzít si hospodu? Většina byla rozhodnuta se nějak protloukat po klikatých cestičkách, co jich skýtalo socialistické mafiánství. K píchačkám, pod pravomoc mistrů a šéfů, se nechtěl vrátit nikdo. Někteří se vyjadřovali v tom smyslu, že jim je všechno fuk, jelikož hodlají zdrhnout do Ameriky. Mnozí tak i učinili.

Zešedivěl jsem a zestárl za ty dva roky o deset let. Jednou v noci tamhle za Rožňavou vidím, jak na mne z příkopu vyskočil trpaslíček s červenou čepičkou; avšak nebyl to trpaslíček, nýbrž značka, oznamující železniční přejezd. Za nočních jízd jsem vídal i jiné řidiče, jak náhle strhli svůj vůz ke straně, i když nebylo proč; to zase oni viděli své trpaslíčky.

Nakonec jsme už nic neopravovali, nic nekupovali, jen jezdili, dokud se kola točila. Na autě ještě lpěl dluh a věděli jsme, že jej musíme splatit než klec spadne, jinak že budeme platit do konce svých dnů. Někde v Beskydech nám policajti odebrali technický průkaz a věru měli proč. Stálo mě to tři stovky, jež jsem musel vsunout do obálky a podat přes stůl mafiosovi, jejž jsem nikdy předtím a naštěstí ani potom neviděl. Jakými cestami se technický průkaz dostal z Frýdku do jeho šuplete, suď Bůh. A jezdilo se dál. Nikdy jsem nepracoval tvrději, do úpadu i přes ten úpad, a že jsem byl ze svých lopatašských dob něčemu zvyklý. Někdy jsme přitom přehlédli převratné události, hýbající světem, ba i veliká a slavná výročí.

Vracím se takhle z jedné obzvlášť únavné třídenní tury. Bylo ráno a vjíždím v Libni do Prahy. A koukejme, před Libeňským mostem stojí vojenská hlídka a že prý nesmím dál. Dočista jsem zapomněl, že je devátého máje a s tou slávou přehlídka všelijakých tanků, které sice před rokem k ničemu nebyly, ale jezdit a smrdět po Letné ještě svedou. Vyklonil jsem se z okna a oslovil vojáčka: „Tak kudy mám jet?“

Vojáček rozhodil rukama, podle přízvuku byl odkudsi ze Šáriše a v Praze se vyznal jako já v Šanghaji. „To neviem!“

„Když nevíš, tak mi polib…,“ poradil jsem mu a zamířil neohroženě na most. Před očima jsem měl vidinu postele a všechno mi bylo jedno. S hlídkou na druhé straně mostu jsem se bavil ještě stručněji a pak už jen za stálého pokřiku – vyližmiprdel! objížděl jednu hlídku za druhou, až jsem dospěl do samého centra děje, pod Letnou. Tam už byly tanky a všichni činitelé se náramně divili, jak jsem se tam dostal a který blbec mě tam ksakru pustil. Brutální síla nade mnou triumfovala, můj pokřik mi už nebyl nic platný a tanky jsem svým ertéóčkem povalit také nesvedl. Nezbylo než jet k dalšímu mostu přes Vltavu, nacházejícímu se, jak známo, v Kralupech.

Někdy tou dobou bylo třeba dopravit jakýsi soustruh do Mnichovic a předat jej jisté dílně. Vyšel z ní strejc v zaolejovaných modrákách, dlouho obhlížel auto, a bylo mu divné, že nikde nevidí jméno firmy.

„A od kerýhopak vy jste podniku?“

„Jo, pantáto,“ povídám, „my jsme soukromá firma. Víte přece, jak to stojí v tý knížce: Vstanou noví živnostníci!“

„Snad bojovníci, ne?“ nasíral se strejc.

„Bojovníci dobojovali,“ sdělil jsem mu. „Teď zase holt povstali ty živnostníci.“

Strejc mávl znechuceně rukou a žbrblaje nesrozumitelně, zmizel v útrobách dílny. Čirou náhodou jsme narazili na exemplář vzácného a vymírajícího druhu, pravého, věřícího dělnického komunistu. Na takového, který ctil stranu, zrakem úctou zamženým zíral na obrazy státníků a zlobil se na imperialisty, přičemž stál u soustruhu a pobíral osmnáct stovek hrubého měsíčně. Snad jsme udělali chybu, že jsme jen chechtajíce se odjeli. Snad jsme měli ten případ hlásit v Národním museu, aby toho soudruha odchytili a dali vycpat do svých sbírek. Za pár let už bylo pozdě, už se vyskytovali jen všelijací lišáci a překabátěnci s červenou knížkou v kapse, ale takoví troubové ne.

Počátkem léta nám oznámil komunální manažer, že prý bohužel, že dělá co může, ale že to nejspíš budeme muset zabalit. Lid už se zase rozpomněl na leninské principy a zdravé jádro strany znovu jezdilo po Praze v šestsettrojkách za doprovodu houkaček. Ostatně mu to až na ty šestsettrojky zůstalo.

Neradostně jsme si šli pro propouštěcí razítko. Rozloučil jsem se s Lojzíkem a od toho dne jsem ho neviděl. Dobře jsme si rozuměli, ale dva roky starostí a úmorné dřiny přesto nedaly vzniknout tomu, čemu se říká trvalé přátelství.

Měl jsem ovšem přátele z dřívějších dob, jež jsem kvůli svému povoznictví zanedbával; i vyhledal jsem je znovu a přišel na chuť útulnému tlachání, bez nervózního zvonění v lebce, že ve tři ráno musím vyjet na túru do Medzilaborců. Vytáhl a oprášil jsem kanoi a sjel jsem si zase jednou Lužnici. Našel jsem si skromné místo za skromný plat a s rozkoší užíval bezstarostného života zaměstnaneckého. Rudí konšelé měli hromadu jiných starostí a ještě nestačili obnovit kádrováckou bdělost a ostražitost, takže jsem proklouzl nástrahami a uhnízdil se v tichém koutku jedné laboratoře. Byl nejvyšší čas, o pár týdnů později by mi zbývala už zase jen ta lopata.

Sečetl jsem aktiva i pasiva uplynulých dvou let, prodal se značnými obtížemi náklaďák (neboť lid už zase nesměl nic kupovat od soukromníků) a shledal, že výsledkem veškerého úsilí bylo asi deset tisíc korun. Vzápětí si lid na nás, třídní nepřátele, vymyslel mastnou dodatečnou daň, čímž vzalo za své i těch deset tisícovek. Octl jsem se na nule, ale kupodivu mě to nijak zvlášť nemrzelo. Ani jsem se nesnažil lidem vymlouvat pověsti o tom, že už jsem si koupil v Praze tři domy jako ten koudelníkův syn, a že posílám peníze na tajné konto do Švýcar.

Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest, řeknete si možná s Komenským. Nula z nuly pošla. Nuže, nepošla, přátelé. K něčemu to kvaltování bylo. Naučil jsem se aspoň, co obnáší život soukromého podnikatele. Nezávidím jej nikomu, i kdyby shraboval miliony po pytlích.

Naučil jsem se, že životní kvalita se dohromady nemění, má-li člověk v kapse o pět stovek víc nebo míň. Zvlášť ne v socialismu. Socialistické kvaltování je opravdu pro hovado; nejvhodnější použitelnou filosofii pro život v nejpokrokovějším zřízení vymyslel Diogenes. Přemýšlel jsem a nalezl, že příjem, starosti a volný čas musí být v určitém poměru, jinak že vychází naplano jak ten čas, tak ty peníze.

Naučil jsem se a shledal, že automobily, domy skutečné i koudelnické, vkladní knížky i jiné statky pozemské vzal čert, pominuly jak ta pila s vantrokama, ani stín po nich nezůstal. Téměř ani vzpomínka. Na Západ jsem odcházel jen s rancem na zádech, a i v tom ranci byly převážně věci, bez nichž jsem se mohl obejít.

Co mi zbylo a čeho si cením, byly pestré příběhy, zajímavá setkání s moudrými nebo aspoň chytrými lidmi, západy slunce nad nesčetnými obzory, zkušenosti dobré i méně dobré. A když se mi rozevřela vrátka do světa, nenastoupil jsem už cestu za novými statky a majetky, nýbrž spíše za rozhojněním oněch příhod, setkání a obzorů. Neboť to jsou střípky mozaiky, z nichž sestává moudrost.

Původně napsáno pro jihoafrický časopis Našinec, nové zpracování v červenci 2004.