Srpen 2004

Pražské aroma

Jiří Grosman

V Praze mě fascinuje mnoho věcí, mimo jiné záchody. Tím nemám na mysli veřejné záchodky, ani toalety v restauracích, kde se úroveň hygieny od tmavých dob komunismu už hodně zlepšila. Myslím na ty nepříliš vábně zavánějící, klaustrofobické kamrdlíky v pražských bytech. V mnohých je pouze dost místa na spuštění kalhot, při vstávání se jeden musí pak trochu zkroutit, aby koleny nezavadil o dveře. Některé místnůstky jsou, pravda, o něco větší a mají i umyvadlo, vedle kterého bez výjimky visí vlhký a nakyslý ručník neurčité barvy. Většinou mívají tyto cimřičky okno vedoucí do světlíku, který slouží jako bezvadný vodič zvuku a z něhož se ozývá echo splachování, mručení, bučení a sténání ze sousedních toalet. Až inspirující symfonie intimních pazvuků.

Dále: nechápu architekturu českých záchodových mís. K čemu ta plošina? Špatně se to čistí a při nedostačujícím spláchnutí... no dost, však víte, o čem mluvím. Freud by určitě mohl psát celé traktáty o anální upjatosti českého národa. U jednoho kamaráda se splachuje stisknutím tlačítka ve zdi nad mísou. Nejdřív se nic neděje, pak je slyšet pomalé bublání a zurčení, pak do mísy líně začne vtékat uzoulinký potůček vody a povím vám, musel jsem ten knoflík mačkat dobrou minutu, aby se mi povedlo to, co doma bez jediné myšlenky svedu rychlým, dvousekundovým zatáhnutím za páčku.

Jinde jsou zase ještě staré rezervoáry s rozedraným špagátem za který člověk zatáhne a modlí se, aby mu to nezůstalo v ruce. České toalety mají ještě hodně co dohánět, ale vše je stále o mnoho lepší než kombinace záchodu a sprchy, kterou jsem viděl kdysi v Paříži: dvě šlapky, kam si jeden stoupne. Pak si dřepnete a vykonáte potřebu do díry, která zeje pod vámi. A nad tím vším je sprcha.

Psi! Pejskové, hafani, čubičky i štěňátka, jezevčíci, vlčáci, pudlové a setři – mám všechna plemena rád. Pes je stvoření veselé, hravé, nedomáhá se ničeho, svou lásku dává bezzištně a totálně, nechápe filozofii a komplexy a neurózy, ale chápe radost i smutek a dovede to, co málo z nás dokáže: žít jen a jen v přítomnosti. To je ta nejlepší psí vlastnost. V Kanadě psy miluji, ale v Praze... to je jiná věc. Proč jsou majitelé psů v Praze tak hrozně neukáznění? Tak drzí, tak bezohlední, tak lhostejní k okolí. Jejich chlupatí miláčci kálejí po všech chodnících, nožku zvednou u každé druhé pneumatiky, kterou vidí, bezprizorně běhají po ulicích a parcích a nechávají za sebou stopy smradu a špíny. A Pražané, zdá se, to všechno trpí mlčky, už i proto, že tak mnozí psy vlastní a řadí se k těm lidem bez špetky ohledů k okolí, k lidem jejichž chování bez konsekvencí je prostě - pod psa!

A do třetice: tramvaje. Pražské tramvaje jsou úctyhodná instituce. Jezdí přesně podle jízdního řádu, stejně jako za mého dětství při výjezdu cinkají, jejich žlutá a červená jsou symbolem pražské dopravy. I přes mou hlavní výtku – ke které se hned dostanu – preferuji tramvaj před metrem skoro za každých okolností. Metro nemá osobnost. Je vždycky nabité, lidé sedí v řadách naproti sobě se sveřepým výrazem ve tváři, s kruhy pod očima, které přítmí a bledé světlo jen zdůrazňuje. Na rozdíl od metra v Paříži a v Moskvě je pražská podzemní dráha naprosto utilitárním dopravním prostředkem, bez polehčujících okolností: bez výhledu, bez architektury, bez maleb na stěnách, bez soch a mramorových hal a na rozdíl i od dost začmouzené podzemní dráhy v Londýně, bez pestrých a barevných všude přítomných reklam. Takže není nad tramvaj...jenže...

Dámy a pánové, mám pro vás jedno slovo. Slovo původu francouzského, resp. latinského, slovo, které se zatím v češtině neujalo, i když jiná cizí slova jako „lídr“, „kouč“, „leasing“ (vyslovováno „lízink“) a „email“ se udomácnila bez nesnází. Mé slovo pro vás, vážení cestující je „deodorant“. De-odor-ant, tedy „odpachovač“, prostředek, kterým se zbavíte toho hrozného pachu, směsice nakyslého potu a špíny, prachu a dýmu města. Toto nechutné aroma někdy v tramvaji převládá tak mohutně, že musím vystoupit a nadýchat se čerstvého vzduchu (i když dobře víme, že adjektivum „čerstvý“ by se před pražský vzduch asi dávat nemělo).

Tedy, milí cestující, postupujte následovně: dnes cestou domů se zastavte v drogerii. Tam si za pár kaček kupte odpachovač – můžete si vybrat z mnoha různých druhů, viděl jsem je ve velké drogérii v Kotvě, jsou toho plné regály, tu- i cizozemské. Zítra ráno se osprchujte a odpachovačem si podmažte podpaždí. Většina těchto přípravků vám vydrží po celý den... anebo... ejhle, to je nápad... vemte ten roláček sebou do práce a před odchodem z kanceláře podpaží přimázněte. Voilŕ! Cesta tramvají pak přestane být příšerným peklem páchnoucích pasažérů. Pak se mi podaří ujet víc než pár stanic bez přerušení a bez přestupu.

V příštím povídání se vrátíme na Island, kde přecpané a nevoňavé dopravní prostředky nejsou problémem, kde kolem holých skal fučí syrový severák a kde krásné plavovlasé ženy pijí vodku přímo z flašky.

Au rezervoár...

(Nový domov)