Srpen 2004

Hledání léku na nevěru

Eva Hníková

Zásah do genetické informace člověka patrně vyléčí řadu chorob a možná pomůže "napravit" i záletníky. Donchuán se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil ve věrného "manžela". Recept, který se osvědčil u hrabošů, by vědci mohli časem vyzkoušet také u lidí.

Kde jsi byl tak dlouho, zahajuje manželka obvyklý výslech. Tuší, že se za víkendovými návštěvami starých kamarádů a každodenními přesčasy ukrývá milenka. Nebylo by to ostatně poprvé. "Už mám tvých neustálých záletů plné zuby, půjdeš k doktorovi. Ten ti geny opraví a pak mi budeš konečně věrný," křičí podvedená žena na svého manžela.

Zatím působí uvedený příběh jako vystřižený ze sci-fi povídky. V budoucnu by se však možná mohl stát skutečností. Naznačují to výsledky pokusu, který provedli američtí vědci z Emory University v Atlantě. V jednom z červnových vydání o něm informoval odborný časopis Nature.

Úspěšná "léčba" záletníků

Odborníci věří, že zásah do genetické informace člověka v budoucnu přispěje k vyléčení řady zákeřných dědičných chorob. První klinické pokusy proběhly například u pacientů s cystickou fibrózou, tedy s vážným onemocněním dýchací a zažívací soustavy. O využití genové terapie se však v současné době často uvažuje i v souvislosti s různými nádorovými onemocněními nebo s poruchami krvetvorby. Zásah do dědičné informace by ale možná mohl pomoci také při "napravování" notorických záletníků. Svědčí o tom výzkum Mirandy Limové z Emory University.

Hraboš pensylvánský, který obývá především horské oblasti, patří mezi vyhlášené záletníky. Jeho blízký příbuzný hraboš prériový žije naopak většinou ve spořádaném "manželství". Rozdílný životní styl hlodavců vzbudil zájem vědců už v minulosti. Z dřívějších experimentů vyplynulo, že hraboši prérioví mají v mozku proti promiskuitním pensylvánským příbuzným mnohem větší množství receptorů pro vasopresin. Tento hormon se vytváří v hypotalamu a ovlivňuje sexuální chování.

Vědci se rozhodli, že u samců hraboše pensylvánského zkusí zvýšit množství receptorů pro vasopresin. Pomoci jim měl speciálně upravený virus. Badatelé do něj vpravili gen, který dovede nastartovat tvorbu receptorů pro hormon vasopresin. Tímto virem pak infikovali mozek zvířat.

"Léčba" záletníků se zdařila. Gen vnesený do buněk v mozku hlodavců stimuloval tvorbu bílkovinné látky, která následně podpořila produkci receptorů pro vasopresin. Změnilo se také chování živočichů. Původně promiskuitní hraboši přestali pošilhávat po jiných samicích a zůstali věrní svým původním partnerkám. S růstem počtu receptorů pro vasopresin u hlodavců postupně mizely jejich záletnické choutky. Schopnost pářit se a plodit potomky však zůstala zachována.

Často platí, že je rovnováhu určité funkce (třeba zmíněného sexuálního chování) udržována vzájemným vztahem mezi množstvím hormonu a počtem příslušných receptorů. Je-li hormonu nedostatek, organismus zvýší množství receptorů. Snaží se tak vlastně o co nejlepší využití dostupného "materiálu". Pokud je hormonu naopak nadbytek, množství receptorů klesá. "Nadbytečné receptory vytvořené vloženým genem tak nejspíše vedly ke snížení tvorby vasopresinu. Proto patrně hraboši ztratili sexuální agresivitu a stali se monogamními," vysvětluje psychiatr Oldřich Vinař.

Přímé důkazy zatím chybí

"Naše studie svědčí o tom, že změna jediného genu může zásadně ovlivnit chování zvířat," komentoval výsledky experimentu vedoucí výzkumného týmu Larry Young. U lidí je však situace složitější. Na utváření vzájemných vztahů se podílí celá řada různých faktorů. Cesta od hlodavců k člověku však přesto nemusí být tak dlouhá, jak by se na první pohled zdálo. Podobné rozdíly v počtech receptorů pro vasopresin jako u hrabošů zaznamenali vědci totiž například také u promiskuitních a monogamních druhů opic.

Hormon vasopresin plní u člověka celou řadu funkcí. Zvyšuje krevní tlak, snižuje tvorbu a vylučování moči, podílí se na ukládání informací do paměti. "Vasopresin také pravděpodobně společně s dalším hormonem, s oxytocinem ovlivňuje sexuální chování člověka," vysvětluje docent Vinař. Každý z hormonů má patrně svou specifickou roli: vasopresin zvyšuje agresivitu, oxytocin posiluje mateřské chování. Dostatek přímých experimentálních důkazů o vzájemném vztahu mezi oxytocinem a vasopresinem u lidí však zatím chybí.

Zvýšení počtu receptorů pro vasopresin by však podle Larryho Younga u lidí mohlo vést ke snížení zájmu o navazování nových vztahů. Aktivita tohoto hormonu možná hraje důležitou roli i při vzniku některých duševních poruch, například autismu, spekulují američtí vědci.

Zamilovanost se podobá závislosti

Receptory pro vasopresin se v mozku vyskytují zejména v oblastech, které patří k takzvaným okruhům odměny. "Uvedené partie se aktivují ve chvíli, kdy dotyčný prožívá něco příjemného, libého," vysvětluje docent Vinař. Oblast se "rozsvítí" třeba také po požití kokainu, případně dalších drog. Na monogamii proto odborníci někdy nahlížejí i jako na určitý typ návyku.

"V jistém smyslu je skutečně zamilovanost - co do reorganizace mozku - podobná závislosti," podotýká docent Vinař. Partner, kterého milujeme, se stává dominantou našeho myšlení a vše ostatní je potlačeno, včetně kritického racionálního hodnocení. Na rozdíl od drogové závislosti však naštěstí chybí přímý toxický vliv drogy na mozek.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)