Srpen 2004

Hitler neušetřil ani kamaráda

Václav Horčička

Před sedmdesáti lety, v průběhu takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934, zlikvidoval Adolf Hitler svou domácí opozici. Od té chvíle se stal neotřesitelným vládcem Německa. Moc sice převzal už v lednu 1933, kdy byl jmenován německým kancléřem, ale tehdy nebyla jeho pozice příliš pevná. Rok a půl zápasil s odpůrci, které měl i ve vlastní straně. První vláda nového kancléře byla nesourodou směsí složenou z nacistů, konzervativních nacionalistů a důvěrníků říšského prezidenta, maršála von Hindenburga.

Hitlerův náměstek, vicekancléř von Papen, který vůdcův nástup k moci připravil, pochybovačům tvrdil, že dosud vládnoucí konzervativní elita angažovala nacistického předáka do svých služeb. Hitlerovi se podařilo záhy po vstupu do čela vlády zničit konkurenční politické strany a do politického důchodu poslal v létě 1933 vůdce koaličních nacionalistů, ministra hospodářství Alfreda Hugenberga. Přesto musel brát ohledy na mínění nejvlivnějších částí staré elity.

Nešlo jen o prezidenta a jeho okolí, ale především o armádu, takzvanou Říšskou obranu (Reichswehr). Po první světové válce představoval Reichswehr takřka stát ve státě. Byl produktem versailleské mírové smlouvy, která Němcům kromě jiného nařídila zrušit všeobecnou brannou povinnost. Umožnila jim disponovat jen početně omezenou profesionální armádou. Vojsko a hlavně jeho důstojnický sbor se tak ještě více než v císařském Německu staly uzavřenou, elitní skupinou, jejíž vliv byl patrný zvláště v obdobích krize. Generalita byla konzervativní, často dokonce monarchistická. Jenže mnozí mladší důstojníci obdivovali nacisty. Většina velitelů však hleděla na radikální složky nacistické strany (NSDAP) s nedůvěrou a podezřením.

Pochybovači i mezi hnědými košilemi

NSDAP vznikla krátce po válce jako hnutí s nacionálním, ale zároveň i sociálním programem. Někteří straníci však toužili nejen po vytvoření vskutku německého státu, tedy po revizi mírového uspořádání, ale žádali i zásadní vnitropolitické reformy. Platný stranický program z roku 1920 sliboval například lepší sociální zabezpečení ze strany státu, pozemkovou reformu či "zrušení daňového otroctví". Hitler tyto body stranického programu zatlačoval do pozadí a naopak upřednostňoval jeho nacionalistickou a revizionistickou část. Kvůli tomu byl ochoten, ba nucen navázat se starou vojenskou a průmyslovou elitou korektní vztahy. Mnozí členové NSDAP však o takové politice svého vůdce pochybovali. Nebyli ochotni se spokojit jen s revolucí shora. Požadovali také druhou revoluci zdola. ¨

Zvláště silné bylo jejich zastoupení v SA, ozbrojené složce strany (Sturmabteilung čili úderný oddíl). Původním úkolem SA bylo ochraňovat stranické schůze. Úderný oddíl při nich vykonával pořadatelskou službu. Jenže takzvané hnědé košile (podle barvy stejnokroje) se často a ochotně zapojovaly do rvaček s politickými odpůrci. Počátkem třicátých let jejich násilnické praktiky zastrašily mnoho oponentů a straně tak pomohly v boji o moc. Mimořádná brutalita charakterizovala SA i později.

Početní stavy hnědých košil rychle rostly. V roce 1930 měly sto tisíc příslušníků, v roce 1933 už třikrát tolik a o rok později dokonce téměř tři miliony. Vedení SA ani po ovládnutí země nezapomínalo na původní cíle nacistického hnutí. Vrchním velitelem byl sice sám Hitler, ale vlivný štáb od roku 1931 vedl bývalý armádní kapitán Ernst Röhm. Ten neúnavně požadoval naplnění stranického programu. Röhm patřil ke starým Hitlerovým spolubojovníkům ještě z dob společného působení v Bavorsku. Tehdy se lišili v názoru na podobu stranické organizace. Zatímco Hitler prosazoval politickou, Röhm polovojenskou. Vůdce ho proto v polovině dvacátých let odstavil na vedlejší kolej a uražený Röhm načas dokonce opustil Německo.

Stranická armáda přinášela komplikace

Potřeba zkrotit nezvladatelné SA však Hitlera přinutila povolat svého starého přítele zpět. Röhm sice znovu prokázal organizační schopnosti, ale nepřestával zdůrazňovat nutnost druhé revoluce. V červnu 1933 například prohlásil, že SA "nedovolí německé revoluci, aby usnula nebo byla zrazena na půli cesty... Je nejvyšší čas zastavit národní revoluci a přeměnit ji na nacionálně socialistickou". Ne nadarmo byli příslušníci SA označováni za "bifteky" - na povrchu hnědí, uvnitř rudí.

Takzvaný spořádaný občan pochopitelně spatřoval v SA prvek anarchie. Stranická armáda tak vlastně komplikovala přijetí nového režimu nemalou částí veřejnosti a především starou konzervativní elitou. Röhm oprávněně sázel na to, že Hitler sám ve skrytu tuto elitu nenávidí. Neuvědomoval si ale, že jeho šéf jde bezohledně za splněním svého záměru - vyvoláním vítězné války.

S ohledem na tento cíl si Hitler nakonec vyřešil otázku, co učinit se vzpurnou, neukázněnou a po převzetí moci nevyužitou stranickou armádou. Velení SA s Röhmem v čele mělo o budoucnosti vlastní představu. Navrhovalo sloučit SA s armádou, a tak ji vlastně pohltit. Tím by se vyplnil bod 22 stranického programu, který požadoval zrušení profesionální armády. Röhm by se stal ministrem obrany. Také pro ostatní vůdce a podvůdce SA byla vidina vysoké důstojnické hodnosti ve vojsku velmi lákavá. Pochopitelně méně přitažlivě se jevila profesionálnímu důstojnickému sboru Reichswehru. Röhmovy plány narazily na houževnatý odpor, který hrozil podkopat základy nacistické vlády. Armáda měla vlastní, zcela odlišnou koncepci remilitarizace Německa. Hitler si musel vybrat, buď armáda, nebo SA.

Jenom rváči by ve válce nestačili

Röhm považoval v Prusku vychované generály za diletanty. Pro Hitlera však byla otevřená konfrontace s generalitou nepředstavitelná z několika důvodů. Dobře si uvědomoval, že pokud má Německo ovládnout Evropu, potřebuje k tomu školený důstojnický sbor. Ten nemohli rváči z SA plnohodnotně nahradit. Hitler se oprávněně obával, že by mu opozice ze strany armády mohla zabránit v zamýšleném spojení úřadu kancléře a říšského prezidenta. Pro tento krok potřeboval souhlas Reichswehru a vlivných konzervativců. Vzhledem k vysokému věku prezidenta von Hindenburga bylo jasné, že ho nebude možné dlouho odkládat.

V prosinci 1933 proto Röhma jmenoval pouze říšským ministrem bez portfeje. Zklamaný Röhm trpce přemítal o Hitlerově zradě původních stranických ideálů. Přesto Hitler váhal hodit "kamaráda Ernsta" zcela přes palubu. Odpor Reichswehru vůči reformním plánům předkládaným velením SA byl vodou na mlýn Röhmovým konkurentům v NSDAP. Nejvýznamnějšími byli pruský ministerský předseda Hermann Göring a šéf SS (Schutzstaffel čili bezpečnostní oddíl) Heinrich Himmler.

Pletichy Göringa a Himmlera

Chorobně ctižádostivý Göring, bývalé letecké eso z první světové války, který se už neobešel bez pravidelných dávek morfia, chtěl sám ovládnout armádu. Kontrola nad Pruskem i nad tamní politickou policií, gestapem, ho neuspokojovala. Navíc nemohl snést, že Röhm byl designovaným Hitlerovým nástupcem. V případě Himmlera byla zápletka složitější. SS, kterým velel, byly od svého počátku elitní jednotkou, původně Hitlerovou ochrankou, působící v rámci SA. I když exkluzivní charakter neztratily až do vypuknutí války, počet jejich příslušníků rychle rostl. V roce 1933 dosáhl 52 tisíc. Vliv SS pořád sílil.

Přesto byl Himmler stále podřízen Röhmovi. Bez ohledu na to byl jejich vztah dlouho dobrý. Himmler pravidelně docházel ke svému šéfovi na oběd, informoval ho o nepřátelských intrikách uvnitř NSDAP a zjevně toleroval i šéfovu homosexualitu. Nejvlivnější mužové SA a SS byli společně kmotry prvorozeného syna všeho schopného Himmlerova chráněnce Reinharda Heydricha. A byl to ironií osudu právě Heydrich, který Himmlera nabádal k roztržce s Röhmem. Heydrichem řízená stranická tajná služba SD (Sicherheitsdienst čili bezpečnostní služba) shromažďovala proti šéfovi SA kompromitující materiál. Himmler se na jaře 1934 začal od Röhma odvracet.

Obrat v chování šéfa SS způsobily dvě okolnosti. Zaprvé mu dal Göring ve snaze si ho naklonit na srozuměnou, že se nebude stavět proti tomu, aby ovládl pruské gestapo. To byla poslední významná policejní složka, kterou Himmler neměl pod kontrolou. A zadruhé docházelo k obratu v chování samotného Hitlera. Na konci února 1934 rozhodl, že v budoucnosti mají SA plnit jen okrajové vojenské funkce. Jádro jejich poslání mělo spočívat v politické oblasti. Röhm však takové uspořádání odmítal přijmout. Hitler se ho ještě na počátku června 1934 marně snažil přesvědčit, aby ustoupil. Röhm souhlasil jen s tím, že spor s armádou bude odložen a že v červenci pošle SA na měsíční dovolenou. Vůdce i po schůzce váhal a teprve varování, která přicházela z mnoha stran, ho pohnula k akci.

Vůdce zatýkal osobně

Zásah proti SA vyvolali v první řadě konzervativci napojení na prezidenta von Hindenburga, spolu s armádním velením. Prezidentův důvěrník, vicekancléř von Papen, varoval v polovině června 1934 ve svém projevu na marburské univerzitě Hitlera, že konzervativci nestrpí druhou revoluci. Hitler vzápětí navštívil na venkově pobývajícího prezidenta von Hindenburga, v jehož blízkosti se právě nacházel také ministr obrany, generál von Blomberg. Obsah rozhovoru Hitler - Blomberg sice není znám, ale jeho výsledek lze odvodit ze skutečnosti, že se kancléř již během zpátečního letu do Berlína rozhodl neposlušného Röhma odstranit. Jak?

Ke slovu přišli Himmlerovi a Göringovi výrobci důkazů, kteří Hitlera zavalili smyšlenkami o připravovaném spiknutí SA. Ať tak či onak, Hitler fámě uvěřil. Nebo to alespoň předstíral. Osobně se postavil do čela protiakce - 28. června 1934 nařídil Röhmovi, aby do alpského letoviska Bad Wiessee, kde šéf SA zrovna trávil dovolenou, svolal celé sobě podřízené velení. Vzápětí vypukla noc dlouhých nožů.

V časných ranních hodinách 30. června přiletěl Hitler do Mnichova, odkud ihned odjel do Bad Wiessee. Zatýkání nic netušících velitelů proběhlo hladce. Do Röhmova pokoje vtrhl vůdce osobně s pistolí v ruce. Zadržené špičky SA byly vzápětí převezeny do Mnichova, uvězněny a na přímý Hitlerův rozkaz zastřeleny. Röhm měl být původně kvůli svým zásluhám ušetřen, Göring s Himmlerem spolu s některými členy úzkého vedení NSDAP však Hitlera přesvědčili, že je třeba zlikvidovat i jeho. Do cely mu byla doručena nabitá pistole, když odmítl spáchat sebevraždu, byl zastřelen. Čistka se však neomezila jen na Mnichov a na špičky SA. Počet popravených příslušníků SA se odhaduje na stovky.

Hitler a jeho okolí také neodolali a využili příležitosti k likvidaci mnoha starých politických odpůrců. V Berlíně byl například zastřelen bývalý říšský kancléř Kurt von Schleicher či Hitlerův starý stranický oponent Gregor Strasser. Přesto umírající prezident a armáda Hitlerově rozhodnosti tleskali. Cesta k nástupnictví po von Hindenburgovi byla otevřena. Likvidace velení SA a některých konzervativních oponentů režimu proběhla bez soudu, a byla tudíž nelegální. Hitler však měl na všechny otázky jednoznačnou odpověď. V projevu v Říšském sněmu se 13. července 1934 prohlásil za "nejvyššího soudce německého národa".

(MFDNES)