Srpen 2004

Panství chci předat synovi

Karel Hvížďala

My jsme se "zakoupili" v Čechách koncem sedmnáctého století, říká Karel Schwarzenberg, XII. kníže ze Schwarzenbergu a bývalý kancléř prezidenta Václava Havla. Jan Adolf Schwarzenberg byl manažerem arciknížete Leopolda Viléma. Jako každý v té době neměl ani tak velký pán hotové peníze, ale jednou ho musel vyplatit, a tak mu daroval Třeboň. Jan Adolf brzy nato koupil Hlubokou. "Bylo velké štěstí, že ten Španěl, co tam sídlil před ním, měl revma a neměl rád mlhavé a deštivé počasí v jižních Čechách, takže mu to docela výhodně prodal."

Sotva se tam Jan Adolf usadil a trochu blíže se seznámil s organizací svého nového panství, rozeznal jako manažer, že tam třeba umějí chovat kapry lépe než v Němcích, a chtěl posílat lidi do Čech. Z dochované korespondence vyplývá, že němečtí zaměstnanci se tomu silně bránili, neboť nevěřili, že jde o kapry, a domnívali se, že z věrných evangelíků chce udělat katolíky.

Karel Jan Josef Norbert Antonín Vratislav Menas je kromě knížecího titulu ještě okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově. Narodil se 10. prosince 1937 v Praze a dnes žije převážně na malém loveckém zámečku Dřevíč u Berouna, který kdysi patřil rodině jeho matky, která je rozená Fürstenbergová. Zámeček Karel Schwarzenberg po roce 1989 koupil a zrekonstruoval. V občanském průkazu, pokud existoval, měl v rubrice povolání napsáno: lesník a hostinský. Dnes se pomalu chystá do důchodu a postupně správu všech panství předává svému nejstaršímu synovi Janu Nepomuku Ondřejovi, který se narodil v roce 1967.

Začali jako malá rodina

Své předky zná rodina od roku 1155. Karel Schwarzenberg říká: "Začínali jsme jako velice malá a nepatrná rodina, jako bezvýznamní zemani ve Francích, v Německu. Původně jsme se jmenovali ze Seinsheimu. Můj předek Erkinger koupil v roce 1405 panství Schwarzenberg, a tak jsme se dostali k našemu jménu."

Již tento předek se dostal do Čech, a sice ve službách krále Zikmunda, kdy bojoval u Domažlic proti husitům. Trvale se rod usídlil na našem území až v padesátých letech sedmnáctého století, a to už jsme zpět u Jana Adolfa, který povznesl rodinu do stavu knížecího. "Byl to zvláštní člověk, byrokrat, napsal spoustu spisů, jeho dopisy ještě existují a dvě věci jsou na něm zajímavé: v jednom listu píše, že doufá, že se vše vyvine dobře, i když slyšel, že svatý Václav jako patron Čech nemá cizince v zemi rád, a v druhém dopise zase píše, že kdyby byl mladší, naučil by se česky." Po čase víceméně náhodou zdědili Schwarzenbergové ještě vévodství krumlovské, neboť poslední vdova Eggenbergová, jež vládla na Krumlově, byla rozená Schwarzenbergová. Dnes je na Krumlově archiv jejich rodu.

Každý dva jazyky

Správa rodinného majetku byla založena na přísném bilingvismu, takže každý schwarzenberský zaměstnanec v Rakousku, Německu i v Čechách musel "beide Landessprachen zum Dienst ausreichend können", tedy obě řeči dostatečně ovládat, stojí v dobovém kodexu.

"Samozřejmě se to nebralo tak přísně. Vyprávěl mně starý správce, pan Talinger z Murau ve Štýrsku, že když ho brali do služby, uměl česky jen dvě slova, ale pro práci na salaši v Alpách to stačilo. Podobně baštýř z Vodňan nemusel zase mluvit nejlépe německy. Pak jsme měli ještě jednu zásadu, naše správa se nikdy nemíchala do národnostních sporů, to byl striktní příkaz." Dnes kníže důsledně vyžaduje, aby každý, kdo je v jeho službách v rozhodující pozici, hovořil ještě německy nebo anglicky, jak kde. Politické nepokoje začaly v Čechách v devatenáctém století a v té době rodina Schwarzenbergů stála na straně státoprávní, jak jí to přikazovala poslušnost císaři. Primogenitura z Hluboké umírněně, sekundogenitura z Orlíku, z které vyšel dnešní vládnoucí kníže, radikálněji a tak tomu bylo až do konfiskace v roce 1940, i když již pozemková reforma první republiky zmenšila panství rodu asi o dvě třetiny.

Vyvlastnění a návrat

"První větev, tedy strýce Adolfa na Hluboké, vyvlastnili zvláštním zákonem v roce 1947. Můj otec o vše přišel v březnu 1948. Nejdříve se náš majetek scvrkl na teoretických padesát hektarů a v roce 1950 nám vyvlastnili zbytek, ale to už jsme v Čechách nebyli," říká dnešní kníže. Proti vyvlastnění Schwarzenbergů se tehdy postavil Ferdinand Peroutka a dodnes jsou kolem něho nejasnosti. Například historik Petr Placák napsal, že český stát se tváří, že národní správu v roce 1945 uvalil na nacistický majetek, a ne na schwarzenberský majetek zabavený německými okupanty. "Tím ale jsme jen potvrdili nacistické bezpráví," stálo v Lidových novinách.

Protože primogenitura neměla mužského potomka, strýc Jindřich, který koncentrák přežil, v roce 1960 (24. listopadu) Karla adoptoval, a když v roce 1965 zemřel, převzal Karel správu celého rodového majetku, tedy teoreticky jak hlubockého, tak orlického. (O vrácení hlubockého panství se dnes soudní cestou snaží i Elisabeth Regina Maria Gabriela von Pezold, dcera Jindřicha.)

Karel Schwarzenberg říká: "S panstvím končím, jdu do důchodového věku a předávám ho synovi. V Anglii vystudoval ekonomii, naučil se česky a kraj kolem Orlíka si zamiloval. Rád bych viděl nějaký čas, jak řádně bude hospodařit. V Rakousku jsem mu to již prakticky předal, v Německu také a tady v Čechách v tom pokračujeme. Je načase, aby se toho ujal, protože svět se tak změnil, že člověk v mém věku se tomu už nemůže přizpůsobit. Rád bych se také dožil toho, že jednotlivé objekty v Čechách zase oživí."

Ve vztahu k republice si kníže přeje, aby se lidé v Česku přestali divit a neptali se ho, jak to, že to tady vydrží, a proč se pro tuto zemi tak zasazuje, když přece musí vidět, jak to tu vypadá. A hlavně si přeje, abychom opustili hrozné amatérství našich akcí. Rád uvádí příklad: porovnáme-li přípravu a provedení stavovského povstání v roce 1618 až 1621, které končilo Bílou horou, a podíváme-li se na to, jak se čeští politici chovali před rokem 1938 a v roce 1968, tak je podoba zřejmá. Je to doklad toho, že jsme zůstali stejní. Říká: "Společný jmenovatel se jmenuje: nerealistický pohled na postavení Čechů. Dále na jedné straně nadutost, pocit premiantství a na druhé straně podlézavý přístup." Tyto knížecí věty bohužel stvrzuje i chování našich politiků ve vztahu k Evropské unii v poslední době

(MFDNES)