Srpen 2004

Zeman, ne Špidla, je vinen

Karel Hvížďala

Za devastaci české sociální demokracie může z velké části sám Miloš Zeman, a proto nemá právo dnešním vůdcům strany radit. Po Vysočině by měl létat popel, který by si měl sypat na hlavu. Vzpomeňme si, jakými prostředky tuto stranu začal Mistr Bonmot (Bohumil Pečinka) budovat. Spojil vysloveně negativní rétoriku (mluvil tehdy o "zlodějích a tunelářích", "vypálené zemi" a "stranické legitimace chtěl vázat do kůže svých protivníků") s cílevědomou a pilnou prací v terénu (po vzoru Reagana projel zemi v autobuse nazvaném Zemák) a pod svá křídla bral cokoliv: bývalé komunisty, kterým se již tato strana nezdála dost dobrým krytím pro novou kariéru, ty, kteří se nestačili včas připojit k ODS a zaspali možnost získat "volitelné" místo, bezradné blouznivce, čisté kariéristy a poslední zbytky autentických starých sociálních demokratů, až po lidi, kteří se o politiku nikdy nezajímali.

Zvládnout takto nesourodé lidské společenství, jehož jediným společným jmenovatelem - alespoň pro většinu - mohla být snadná kariéra, bylo možné jen tvrdou diktátorskou rukou a rétorickými figurami, za nimiž nemusela následovat duchovnější vize. Miloš Zeman jako tvrdý mezek táhl s vypětím sil svou karavanu do Strakovy akademie, a kdo příliš vybočoval, dostal bičem. O jinak myslících hovořil jako o zrádcích: jiný názor než vlastní neakceptoval. Byl brilantní řečník, uměl zaujmout a měl silně vyvinutou empatii vůči davu, který ho nabíjel: vždy rychle pochopil, co chce kdo slyšet, a to mu řekl, i když to nebylo politicky korektní (viz výroky na zahraničních cestách v USA, Izraeli i doma - viz aféra s kufříkem dokladů).

Lidmi evidentně pohrdal a byl přesvědčen jen o své nadpřirozené, božské výjimečnosti. Jednou při představení Respublica jsme v Realistickém divadle v roce 1990 sdíleli šatnu a já měl možnost ho sledovat, jak se s potěšením pozoruje v zrcadle a uměle si ohýbá límeček, aby vypadal trochu jako muž z lidu.

Takovýmto narcistním diktátorem vybudovanou stranu zdědil jemný vizionář s nedostatečnou výbavou pro komunikaci Vladimír Špidla. Od první chvíle hrál s otevřenými kartami, zbavil se lidí typu pana Šloufa, které měl Zeman na černou práci a shánění peněz do stranické pokladny. Tuto práci převzal ministr Gross a vzhledem k tomu se stal druhým nejvlivnějším mužem ve straně. Špidlova vize a jeho intelektuální plachost narazily na realitu vlivných lobbistů, kteří okamžitě zjistili, že Špidla je nikdy nebude mlátit přes prsty, a začali se mezi sebou tahat o kořist. Současně se navzájem tak hlídali, že na různé funkce už bylo možné dosazovat jen lidi mimo zápasící družstva, což obyčejně byli ti nejslabší (viz pan Kužvart).

Špidla zaskočen marasmem, v kterém se ocitl, jakmile nevycenil zuby, nepráskal bičem a zároveň nemluvil rabiátským jazykem, kterému družina na lovu jako jedinému rozuměla, nasadil masku s křečovitým úsměvem a občas ve volné chvíli si šel ze sebezáchovných důvodů zaběhat. Ve zbytku času, ať dělal, co dělal, de facto už jen čekal na konec truchlivé hry, v níž byl obsazen sebezahleděným a nezodpovědným předchůdcem do role protagonisty.

Viděno s odstupem to nemohlo dopadnout jinak. Miloš Zeman nepostavil stranu sjednocenou řádným programem, ale pytláckou družinu, která, když navenek dodržovala jisté formální závazky, uvnitř měla dovoleno cokoliv. Proto za současný stav i propad sociální demokracie ve volbách odpovídá největším dílem právě on. Zeman od počátku sociální demokracii budoval jen efektní hrobku. Je to dobrý důkaz toho, že život nelze obalamutit žádným "bonmotem" ani prázdnou pílí. S těmito schopnostmi je jen někdy možné vyhrát volby.

(MFDNES)