Srpen 2004

Nevylučujte mé dítě. Na Vysočině už dovolují snít i lidem s handicapem

Eliška Bártová

Denisa (15) přišla na svět s vrozenou vadou, nemůže chodit, špatně mluví a pomaleji myslí. Ale stejně jako všechny děti má svoje přání a touhy. Její rodiče se proto zapřísáhli, že se budou snažit, aby žila podobně jako jiní lidé. Zdálo se, že to nebude problém.

Na zádech a do schodů

Vhodnou mateřskou školku sehnali rodiče pro Denisu bez potíží. Pak se ale rodina odstěhovala z Prahy na menší město a Denisa dorostla do školních let. „Šla jsem s ní na zápis do základky, kam chodila naše starší dcera,“ vzpomíná paní Micková na začátky v novém jihlavském domově. „Koukali tam na nás vyděšeně, a když jsem se jich ptala, zda by byli ochotni dceru vzít, řekli, že ne. Prý nemají bezbariérový přístup. Řekla jsem jim, že to nevadí, že ji budu do schodů nosit, ale pak mi došlo, že nemá cenu dávat ji někam, kde ji nechtějí. Tím bych jí mohla jedině ublížit.“

Po této zkušenosti se maminka obrátila o pomoc na tehdejší okresní úřad. Tam měli jediné řešení: ať jde Denisa do zvláštní školy. „My jsme ale chtěli, aby dcera chodila i mezi zdravé děti a zvykala si na běžný život,“ říká paní Micková, která se z nezbytí začala sama pídit po možnostech a jezdit na semináře o integraci dětí s postižením. Tam se také potkala s ředitelkou křesťanské základní školy v Jihlavě Helenou Hlávkovou. Domluvily se, že škola Denisu přijme.

„Ani oni nemají bezbariérový přístup, ale jsem šťastná, že tam dcera je,“ říká paní Micková. „Mezi dětmi se naučí mnohem víc, než kdyby byla doma. O kvantum znalostí samozřejmě nejde, důležité je, že je ve styku s lidmi.“ Každý den vozí paní Micková Denisu na čtyři hodiny do školy, kde se učí ve speciální třídě s dalšími dětmi s postižením. Některé předměty tráví v běžné třídě. Odpoledne pro ni maminka zase přijíždí a následuje rehabilitace a terapie. Za to, že se paní Micková o dceru stará de facto celý den, dostává od státu měsíční příspěvek 3 700 korun. Kdyby ji dala do ústavu, posílal by tam stát na péči o ni bezmála šestkrát víc – 20 tisíc. Na ministerstvu práce a sociálních věcí připouštějí, že je to paradox, a do nového zákona o sociálních službách navrhli změnu. Podle ní by lidé s postižením měli dostávat vyšší sumu peněz a sami by pak rozhodovali, na jaké služby je použijí.

Budova u lesa

Rodina Mickových se potýká se stejnými problémy jako stovky dalších podobných rodin: základní školy nechtějí jejich děti s postižením přijímat a poradny pro ně mají často jediný recept – dejte je do zvláštní. Najít ochotný vzdělávací ústav tak musí rodiče sami. Ale i když to dokážou, po pár letech je s idylou definitivně konec: na střední školu se přes bariéru přísných zkoušek děti s handicapem nedostanou, a tak mají jen dvě možnosti – zůstat doma anebo jít do ústavu. „Jeden takový mi ukázali,“ vzpomíná paní Micková na návštěvu úřadu, kam se přišla zeptat na možnosti, které tady Denisa má. „Byl to hrozný zážitek. Děti byly zavřeny v budově u lesa totálně izolovány od lidí. Ptala jsem se jich, zda se tam mohou najíst a napít, kdy chtějí, a oni mi řekli, že to je nemožné. To je horší než ve vězení. Takhle rozhodně nechci, aby má dcera žila.“

Kam Denisa půjde, až vychodí školu, rodiče ještě nevědí. I samotná škola, kam dcera chodí a která jako jediná v Jihlavě přijímá i děti s postižením, se potýká s problémy. „I když dostáváme na žáky s handicapem od státu víc peněz, na speciální pomůcky, asistenta a učitele to nestačí,“ říká ředitelka Hlávková. „Musíme je tedy doplácet z běžného rozpočtu a každý rok končíme ve ztrátě. Proto jsme letos oznámili rodičům, že jednu třídu musíme od září zrušit – ušetříme tak na dvou platech.“

Rodiče se proti tomu vzbouřili a apelovali na krajský úřad, aby škole a jejich dětem pomohl. A kraj na to kývl. Jako bezprostřední pomoc rozhodl, že do křesťanské základní školy přemístí děti, pro které není místo v pomocných školách. Za to bude škole platit učitele a asistenta a tím jí vytrhne trn z paty. A kromě toho chtějí na Vysočině rozjet opravdovou systémovou změnu.

„Postupně chceme všechny zvláštní a pomocné školy sloučit se základními,“ říká šéf krajského odboru školství Zdeněk Ludvík. „Nemůžeme sice ředitelům základních škol přijímání dětí s postižením přikázat, ale můžeme je motivovat. Každému, kdo integruje žáka s postižením, dáme určitou sumu financí. Plánujeme také zřídit půjčovnu speciálních pomůcek, aby je školy nebo rodiče nemuseli kupovat.“

Vypadá to, že v kraji Vysočina se více než tisícovka dětí separovaných ve zvláštních školách dočká návratu do běžné společnosti. Svými plány tak předčili i zákonodárce, kteří do návrhu školského zákona, jenž teď čeká na schválení v Senátu, mnoho změn pro děti s handicapem nevnesli.

Rámeček

Malými krůčky – vpřed

Nový zákon v zaběhnuté praxi změnil jen jméno: místo „zvláštních škol“ budeme mít „základní školy se speciálním programem“. Podle kritiků jde totiž současnému ministerstvu hlavně o to zakrýt kamufláží fakt, že v Česku navštěvuje zvláštní školy jedno dítě z pětadvaceti – tedy třikrát víc dětí než v Rakousku a desetkrát víc než ve Švédsku. Návrh školského zákona nemění nic ani na stávající volnosti spádových škol odmítnout žáka s postižením. „Hromadu škol bychom tím dostali do velkých potíží, protože na to nejsou připraveny,“ vysvětluje to sněmovní odpůrce integrace a bývalý ministr školství Eduard Zeman (ČSSD). „Někteří se příliš zhlédli v západním modelu, kde integrace byla holá nutnost, protože tam neměli tak vyvinuté speciální školství jako u nás. Je ale nutné se zamyslet, zda integrace opravdu přinese užitek, a postupovat jen malými krůčky.“

(RESPEKT)