Srpen 2004

Černý domeček (Část 3)

Stanislav Komárek

Třetí část románu na pokračování Stanislava Komárka Černý domeček. Román pojednává neobvyklým stylem o osudu několika pokolení v jihočeském městečku. Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.

Kapitola 9

Poválečná konjunktura vynesla vzhůru i Františka Vodrážku. Lapidušská praxe v něm ubila poslední zbytky běžných ohledů a viděl přicházet svoji chvíli. Živnost se rozšiřovala den ze dne. Byť hrdý nápis „Velkozávod krejčovský — velkosklad látek tuzemských i anglických“ neodpovídal tak zcela pravdě, proti předválečnému maloformátnímu příštipkaření to nesneslo srovnání. V dílně už bylo šest dělníků a tři šicí mašiny značek Singer a Gritzner a podle úsloví o tom, že komu Pánbůh, tomu všichni svatí, se bez velkého úsilí podařilo přetáhnout konkurenci většinu zákazníků. Jen tovaryš Kotěra, který už se téměř viděl manželem vdovy po svém padlém mistrovi, dodýchával na tuberkulózu a jeho kaverny v plicích se beznadějně rozšiřovaly. Jeho posledním projevem byl lístek z jindřichohradecké nemocnice:

Drahý mistře mistrová a všichni ostatní!

Přiměte můj pozdrav a milou zpomínku na vás. Co děláte a jak se máte mislím že asi lepší jakli já. Operovaní budu, aš přijde p. Docent. Prozatím jsem jen užíval, aby se mně to nedělalo větší.

Zbohem naschledanou váš Kotěra Anton

Vodrážka triumfoval a jeho schopnosti docházely rychlého uznání. Peníze se jen hrnuly a černý domeček, postavený po starodávnu — hlavní obvodové zdi byly z doby po napoleonských válkách — čekala radikální přestavba a modernizace. V městečku pochopitelně nebyl vodovod a kanalizace teprve v začátcích a podle toho přestavba i vypadala, ale výsledkem byl jakýsi dvougenerační domek s „vejmínkou“, tj. pokojíkem pro nějakého na vedlejší kolej odsunutého starce. Zmizela i maštal pro krávu, ne ale kurník pro slepice. Ty teď pobíhaly v ohradě, aby nerozhrabaly okrasnou zahrádku, kterou si pán domu nechal od zahradníka založit a osázet čajovými růžemi a bílou lilií. Mařka a Fanda se pomalu vzpamatovávaly z válečného dětství a navštěvovaly „měšťanskou školu“. Do sešitku si poznamenávaly písničky, zčásti lidové, zčásti kramářské či vlastenecké a také „šlágry“ z počínajícího rozhlasu. Taky si chodily půjčovat knížky do místní knihovny, zamilované románky i cestopisy byly krom kalendářů a modliteb první tiskoviny, které se pod jejich střechu vůbec dostaly.

Obě se výborně učily a Mářa uvažovala o učitelském ústavu. „Houbec, Mařko, vdáš se a basta. Pro ženskou se študování nehodí!“ zněl úsudek a rozsudek otce Vodrážky. Fanynka, obecně víc introvertní a neprůrazná, se ani nezkusila zeptat. Tatíkova slova se záhy stala skutkem. Co také jiného dělat. Mařka se cestou na osmý všesokolský slet v Praze seznámila se Silvestrem Pávkem — jablko nepadlo daleko od stromu, protože byl z téhož městečka a taky vyučený krejčí. Svatba na sebe nenechala čekat ani půlrok. Její muž, který k svému podivnému jménu přišel narozením o posledním dni roku, ji ani jejího otce nepřevyšoval inteligencí ani schopnostmi. Byl ochoten na slovo poslouchat a za bydlení v druhé polovině domu platit tchánovi nájem.

Šil jen průměrně a s nechutí a jeho jedinou silnou stránkou bylo obchodní nadání — rozšířil systém služeb prodejem hotové konfekce, kterou naveliko vozil z prostějovských továren a výborně se tak se starým Vodrážkou doplňoval. Svému tchánovi jako feudální tribut odevzdával i polovinu holoubat, která jeho opeření oblíbenci odchovali. Od většiny obyvatel městečka se lišil i zevnějškem — zatímco drtivá většina z nich se z blonďatých a modrookých dětí vyvinula v dospělé s vlasy tmavohnědými a očima sice světlýma, ale ne v barvě pomněnkové modři, Silvestr Pávek si tyto juvenilní barvy uchoval. Teprve za světle modrou irisovou clonou se skrývala jeho rozporuplná povaha, sestávající ze zvláštní směsi brutality a sentimentality.

Zároveň s ním se do „vejmínky“ přistěhovala i jeho matka, vypovězená kdesi z nájmu. Než mohly nastat obvyklé spory s tím spojené, stala se neočekávaná příhoda. Nová příchozí, vzhledem už stařenka, slavila své šedesáté narozeniny. Sjelo se její široké příbuzenstvo a sesedlo se ve „veřtatu“, který na ten den Vodrážka velkomyslně zapůjčil, kolem krejčovské tabule, velkého stříhacího stolu. Kdosi z gratulantů přinesl celou kupu dietních párků — v té době ještě pěkný a adekvátní dar, pro vcelku chudou vdovu zejména. Hned byly ohřáty a servírovány, všichni si debužírovali, mezi nimi i oslavenkyně. Je vcelku jedno, zda z hltavosti či z nějakého selhání poměrně komplikované koordinace dýchacích a polykacích reflexů, vdově Pávkové kus párku zaskočil a začala se dusit. Nic nepomáhalo obvyklé bouchání do zad a situace se stala povážlivou — stará paní přestávala reagovat a změnila barvu na temně fialově modrou. Nápad dojít pro doktora, s nímž kdosi přišel, se nakonec ukázal jako fatální. Nového lékaře dr. Raabla nejenže nepřivedli do ominózních čtyř minut, ale ani nezastihli doma — byl ve své bryčce s kočím Jakubem na návštěvě u pacienta v jakési vesnici. Po návratu mohl nanejvýš pomocí forcepsu vylovit z hrtanu zapříčený kus párku a podepsat úmrtní list. Ani zajímavou kasuistiku pro Časopis lékařův českých jej nenapadlo napsat. Oslava se rázem přesmykla v oslavu smuteční a hosté se zdrželi rovnou už na pohřeb, který se konal, jak nejdříve to šlo.

Městečko bylo částečně zmateno, částečně rozveseleno podivnou událostí. Silvestrovy časté, prakticky denní návštěvy na hřbitově však neplatily zemřelé matce, ale začaly už za jejího života — týkaly se jeho sestry Vilmy, která zemřela o dva roky dřív a o níž nejčastěji mluvil, ač měl ještě čtyři další sourozence, živé. Kult mrtvých se tak stal součástí jeho každodennosti a Marii občas dost popouzel, ale mlčela. Patřilo-li mužovo srdce z převážné části jiné, je lepší, je-li dotyčná mrtvá. Značná část květin z její zahrádky končila na hřbitově a písek kolem Vilmina hrobu se uhrabával někdy i dvakrát za den. Mařka byla ráda, že při obědě nemusí švagrové servírovat oběd či oběť na zvláštním talíři.

Kapitola 10

Ne tak zcela hladce probíhaly vdavky Fandiny. I ona měla známost, a sice se zámečníkem a strojníkem Kráslem, nepochybně zručným řemeslníkem, ale také známým rváčem, který byl pro ublížení na těle jednou i krátce zavřen. Fanda však nedala jinou, byť rodiče známosti nepřáli a rovněž Marie prohlašovala, že „takovej roztaha“ k nim do rodiny nesmí. Všem se nesmírně ulevilo, když si nežádaný zeť několik dnů před plánovaným ohlášením zasnoubení zlomil vaz, když skákal při koupání z jednoho z jezů na řece Lužnici. Fandě po něm zbyl jen klíč k černému domečku, který jí vyrobil z materiálu tehdy exotického a málo vídaného, z hliníku.

Věc se však ve stylu deus ex machina vyřešila jen zdánlivě a následky byly pro Fandu fatální. Ani si příliš nepoplakala, zato bez zjevné příčiny ohluchla. Celé dny seděla někde v koutku, nepracovala a většinou četla. Četla vše, co se jí dostalo pod ruku, zejména podrobně prohlížela Domácího lékaře a obdobné knihy z obecní knihovny. Některé dny porozuměla, když se jí křičelo těsně u ucha, jindy jí otec musel příkazy psát. Tak velkou dceru se bít přece jenom styděl. Fanda si dělala z přečtených knížek podrobné, byť poměrně zmatené poznámky a starost rodičů o ni rostla. Asi po dvou měsících začala hluchota ustupovat a Fanda se probírala i ze svého mlčení, ale výsledek byl horší než lepší. Často mluvila zvláštně, šroubovaně, knižně, někdy také německy, ač před tím neměla příležitost se tu řeč naučit a na měšťance probírali z odporu k Rakousku francouzštinu. Nebylo ji možno přimět k žádné manuální činnosti, prohlašovala, že má „jiné úkoly“ a že objevila „jiný svět“, ale co by to bylo, nespecifikovala. Na Anninu domluvu, aby se šla k panu faráři vyzpovídat, odvětila, že ten její „jiný svět“ nezná a je to zbytečné. Jednou v neděli, když její matka právě podávala vepřovou pečeni, prohlásila, že kanec v tomto stadiu se zásadně musí nazývat „opékanec“, zatímco na špalku u řezníka je to „sekanec“.

Novotvarů tohoto typu začalo přibývat a rodiče i Mařka s mužem se začínali děsit. Když přestala o sebe jakkoli dbát a prohlásila, že si to „Mistr“, který k ní každý večer přichází, nepřeje, zavolali rodiče doktora. Dr. Raabl ji obhlédl a řekl, že je to dementia praecox a nedá se s tím nic dělat. Někdy to přejde samo, ale léčit se to neumí. Kdyby snad dcera příliš řádila a někoho ohrožovala, ať ji převezou do budějovického blázince, kde už mají na takové svěrací kazajky, studené sprchy a síťové klece. Rodičům neznalým latiny přeložil hrůzně cizokrajné jméno nemoci jako „předčasná zblbělost“.

Dr. Raabl samozřejmě Bleulerovy spisy nečetl, byl to koneckonců venkovský praktik. Tak se Fanda přestěhovala do „vejmínky“, aby nebyla lidem na očích. Domácí lidi děsila tím, že předpovídala, kdo přijde na návštěvu. Vzhledem k periodičnosti návštěv pravidelných zákazníků a známých se to dalo s trochou myšlenkového násilí pochopit tak, jak to učili v Sokole — jako kombinaci logické dedukce a náhody. Když však celá zděšená přišla s tím, že hoří bývalý panský dvůr Hrabov a o dvě hodiny se to ukázalo být pravdou, začali se jí její blízcí bát. Bylo ostatně proč — na levé tváři se jí vyrazil ohromný ekzém a s rozcuchanými a nečesanými vlasy vypadala jako čarodějnice z pohádky. Systemizované místo šamanky však bylo v osadě zrušeno už záhy po christianizaci, a tak byla Fanda jenom zdrojem rozpaků.

Anna s hrůzou shledávala, že z jejích šesti dětí se dospělosti vlastně dočkalo jen jediné — Marie. Pak si vzpomínala na nějaké zaříkávačské a léčebné praktiky z rodné vsi, zejména na účinky rulíku, který ovšem znala pod názvem „umrlčí jahoda“ a věděla, že ve velkých dávkách působí šílenství a smrt, zatímco v malých prý bláznění zahání. Vzhledem k tomu, že bylo pozdní léto a na žádnou jinou naději se nebylo možno spolehnout, rozhodla se, ač věděla, že podnik je riskantní. Rulík navíc rostl jen v odlehlém údolí jednoho potoka a Anna nevěděla, jestli ji tam nohy, zhuntované celoživotní prací, ještě donesou.

Ve vhodný den se ráno pokřižovala a beze slova zmizela. Teprve k poledni přišla na místo. Tam stály, na polozarostlých pasekách a povlovných stráních. Byly jich stovky, některé vyšší než průměrně rostlý člověk, podivně větvené, s ponuře šedohnědofialovými zvonečky květů a lákavými, antracitově lesklými bobulemi. Anna sice věděla, že účinnější je kořen, ale kolik ho dát, si netroufla odhadnout. Jistější budou bobule. Dlouho váhala, ke které rostlině přistoupit, až jednu vybrala a začala předříkávat:

Trhám tě, jahodo smrtná,

ať Fanynka není už smutná.

Trhám tě, jahodo umrlčí,

ať se mně Fanynka vyléčí!

Pak chvatně sesbírala několik plodů a bez ohlížení se vrátila zpátky. Domů dorazila až k večeru velmi unavená. Rozhodla se nicméně ihned k akci. Odešla za Fandou do jejího pokojíčku a nejdřív začala zaříkávat lišej. Objížděla jej prstem ve směru hodinových ručiček a recitovala:

Lišej, lišej, divokej,

nedělej se širokej.

Židí maso v pátek jedli,

oni by tě taky snědli!

Potom vyndala dvě rulíkové „třešničky“ a dala je dceři sníst. Ta se kupodivu vůbec nevzpouzela, snad rostlinu ani neznala. Hodnou chvíli se nedělo nic a Anna ještě odešla poklidit nejnaléhavější věci po domě. Když se vrátila, začínala už bylina účinkovat. Františka byla rozpálená, červená v obličeji, ve světle slabé žárovky se její vytřeštěné zornice hrozivě černaly. Bylo slyšet, jak jí bije srdce a chtěla vodu. Když ji dostala, vyskočila z postele na dvůr dlážděný kameny na způsob „kočičích hlav“. Po něm začala prudce pobíhat, ba poskakovat, a vykřikovat různé podivnosti, ne ovšem výrazně víc bláznivé než jindy. Jen její dynamičnost byla překvapivá a všichni domácí lidé se záhy seběhli a pokoušeli se ji chytit. „Nechte ji, aspoň z ní to bláznění vyjde!“ řekla Anna, ale o podivné kúře se nezmínila ani slovem. Nakonec Fanda začala chrčet a lapat po dechu, temnými pupilami se nejistě rozhlížela kolem. Matka ji odvedla do pokojíčku, kde zmožena usnula. Spala celý příští den, ale při občasných návštěvách se ukazovalo, že je naživu. Když přišla k sobě, nebyla na ní patrná žádná změna, snad kromě toho, že byla od té doby zase tišší, uzavřenější a své bludy si jen občas šeptala pro sebe. Ekzém však do týdne zmizel, snad poděšen pro něj nebezpečnou výhrůžkou.

Za dva měsíce se začala Františka postupně vzpamatovávat, občas už mluvila tak jako před atakou, začala se bez přikazování mýt a nakonec i trochu pomáhat v domácnosti. Do půl roku byla v pořádku, ač zamlklost a obrácení do sebe jí zůstaly a nikdy už nezískala dříve obvyklý „šmrnc“. Za další asi rok nato se vdala za mladého a zcela nemajetného koláře Doudu. Sňatek dohodli rodiče a její muž si mohl díky Fandinu věnu zařídit samostatnou živnost na druhém konci městečka — že se kolářství pomalu stávalo řemeslem minulosti, jaksi nebral na vědomí. Fanda neprotestovala a kýžené „ano“ řekla zcela zřetelně, byť se tvářila, že se jí celý děj netýká. Zbavena svéprávnosti nikdy nebyla, a tak se duha sociální harmonie mohla zase rozklenout v plné šíři.

Kapitola 11

V této době se oženil i Vodrážkův soused z druhé strany, poměrně zámožný sedlák Vozábal. Jeho životní historie byla trochu nestandardní — protože byl až třetím synem v rodině, vyučil se ve Vídni truhlářem a potom i s bratrem, druhým v pořadí, odjel do Ameriky. Usadili se v Clevelandu, kde se bratr, řezník, rychle osamostatnil, on sám mu pak pomáhal v prodejně, protože se lépe a rychleji naučil anglicky. Po válce oba zastihla zpráva, že nejstarší bratr, Jaromír, potenciální dědic gruntu, padl na ruské frontě a někdo z nich by se měl uvázat v dědictví. Mladší Josef se rozhodl vrátit a zkusit sedlačení, kterému už dost odvykl. Statek byl na místní malometrážní poměry relativně velký, patnáct hektarů, a Vozábalovi rodiče zaměstnávali i jednoho čeledína. Z clevelandského obchodního příručího místním chrapounem byla sice životní dráha sestupná finančně, nikoli ale společenskou prestiží.

Krátce po Vozábalově návratu zemřeli v poměrně rychlém sledu oba jeho rodiče a bylo na čase poohlédnout se po nevěstě. Seznámil se s ní sám, bez dohazování, v jedné z třeboňských hospod, kam po jednání na úřadech zacházíval na sklenici piva — jeho budoucí, dívka z odlehlé vesnice kdesi za Suchdolem, tam uklízela. Pocházela taky z rodiny menšího sedláka, ale celá spousta dětí se nemohla na gruntu uživit, a proto šla „do služby“. Ves, v níž vyrůstala, byla národnostně smíšená a Amálie, jak se budoucí paňmáma jmenovala, hovořila sice v podstatě česky, ale většina podstatných jmen i sloves pocházela nějak z německých kořenů. „Josífku, nevartuj tady a skoč rači do koňku pro ten kuglúf

a košni, dokáť je fryšnej!“ vybídla svého nastávajícího při formální návštěvě u rodičů, aby přinesl z chodby bábovku a ochutnal. Němčinu jako takovou ale neovládala a česky psala s podstatně většími problémy než její sousedka Anna, kterou celkovým rustikálně záhoráckým dojmem zdaleka přetrumfla. Teprve ten, kdo ji znal dlouho, nahlédl, že za dojmem, že by neuměla do pěti napočítat, se skrývá schopnost nejméně plynně odmocňovat.

Byla neuvěřitelně organizačně schopná a nenápadně a po dobrém řídila, nebo alespoň monitorovala, celé své rozsáhlé příbuzenstvo a teď už i příbuzenstvo svého muže. Velmi ráda posílala dary, tu pár vajíček, tu kus špeku, při zvlášť slavnostních či naléhavých příležitostech nechala koupit u cukráře „bombonéru“. „Dejte jim, jen jim dejte!“ říkávala a ve chvíli mimořádné otevřenosti jednou dodala: „…ať jim zacpete držku!“ Oplátkou za to ráda poslouchala všemožné informace, které ale nikdy nešířila dál. Ve znalostech je, jak známo, síla. Získávala je prostřednictvím celé řady podruhyň, žen z nemajetných vrstev, které sice nebydlely v podruží jako za starých časů, ale občas na statku vypomáhaly při sezónních pracích za naturálie a záhy skoro patřily k rodině.

Amálie, vysoká, mohutná a jaksi lymfaticky odulá, seděla ve velké kuchyni v jejich středu a neposedném hemžení jako termití královna uprostřed svých pomocnic. Ze statku vycházela jen zřídka a tyto své vazalkyně posílala i po různých pochůzkách. Mohlo by se zdát, že při tolika v podstatě neplacených pracovních silách musí statek jen vzkvétat, ale nebylo tomu tak — práce se sice udělala, ale většina výnosu padla na budování této dokonalé sociální sítě, kterou ještě vhodně doplnila čtyřmi dcerami jedné ze svých sester, jejíž muž-chalupník celkem deset dětí neuživil. Tyto schovanky a zároveň vítané pracovní síly zůstaly na statku i poté, co se Vozábalovým narodili dva synové, Štěpán a Jaroslav. Pouze skutečnost, že Amáliiny kontakty nesahaly do anglosaského světa, způsobila, že se nedostala jako učebnicový sociobiologický příklad do Wilsonových knih.

Ani na stará kolena však o sobeckých genech nic neslyšela a mohla si je proto plně prožít. Teoretické problémy ji ostatně zajímaly málo — kombinací bezmezné trpělivosti a dobrých nervů se jí podařilo pacifikovat i impulzivního a v trochu jiném světě žijícího Josefa, kterého přirozeně pozvolna vznikající mraveniště s královskou komůrkou a centrální nervově-organizační zauzlinou v kuchyni nenaplňovalo nadšením. Se sousedy se Amálie bavila jen v rámci běžných zdvořilostních kontaktů a občas jim poslala nějaký drobný dárek. Marie, jen o tři roky mladší, si se svým tajným světem z krasopisu, francouzských slovíček a románů myslela své, ale neřekla nic.

Kapitola 12

V té době se Marii a Silvestrovi narodila první, a jak se mělo ukázat, jediná holčička Miloslava. Porod byl dosti těžký a koncesovaná asistentka a posléze i dr. Raabl měli plné ruce práce. V rodinné tradici došlo k podstatnému přelomu, zdá se, že od bronzové doby nejpodstatnějšímu — posunu od patriarchátu k matriarchátu. Nechme stranou, zda za starých časů nějaký matriarchát skutečně byl, jak si to různí Bachofeni představovali a představují. Bylo to ostatně dávno a pro praxi z toho nic neplyne. Podstatné je, že během dvacátého století opět přišel. Tu dříve, tu později zanikla role dominantního tatíka s odepjatým řemenem, dominujícího jako pongo č. 1 své tlupě. Množství takovýchto osob bylo v zásadě podmíněno množstvím veřtatů a gruntů, na nichž byli neomezenými pány. Odule ušlápnutý tatínek-úředník, vracející se večer jako přešlý mrazem ze svého byra, jen těžko někoho zmlátí a jen těžko nad někým dominuje — je figurou spíše k politování.

Také není náhodou, že si muži po první světové válce až na malé knírky zcela oholili vousy, za c. a k. svou největší ozdobu. Je jistě možné říci, že Silvestrova nevýbojnost byla dána autoritou a finanční převahou tatíka Vodrážky, ale při bližším ohledání by se ukázalo, že k podobnému přelomu došlo dříve či později v každé rodině a lokální vysvětlení, proč tomu bylo právě tak, se vždycky najde. Celý fenomén je podobný třeba potlačování ševců Baťou — vždy se dá dovodit, proč konkrétní Petr nebo Pavel zkrachovali, nicméně fenomén vymření ševců v Čechách je na dlouhé lokte očividný.

U nástupu matriarchátu je v jistém smyslu ten problém, že tu není žádná „Velká matka“, která by zjevně seděla na Pražském hradě jako Baťa ve Zlíně. Cajtgajst ostatně vane, kam chce, a naznačeným směrem duje už poměrně dlouho a vytrvale, byť matriarchát přichází nenápadně a na podrážkách z pěnové gumy — zejména přežívající patriarchové si jeho epifanie většinou vůbec nevšimli, nanejvýš zaregistrovali, že soused Vonásek je pěkná padavka a že už nic není, jak bývalo. To se ovšem zdá vždycky a ve třicátých letech se už mnohým jevilo, že za Rakouska deset deka salámu — to bylo salámu… I stěhování národů prý probíhalo podobně — jednotliví Germáni se nenápadně trousili a zaplňovali v české kotlině ta místa, o která neměli Keltové zájem.

Zlom v rodině se týkal i jiné věci, charakteristické pro pozdní maloměšťanstvo — prudké redukce počtu dětí, z pěti a víc na dvě či častěji jen jediné. V celé řadě domků po celém městečku byla situace podobná — dítě jako centrum rodiny a jediný životní smysl se najednou stává čímsi obvyklým a za pozdějších dob, které ještě přinesly podvázání podnikatelských aktivit a často všeho smyslu v práci vůbec, o veřejném životě ani nemluvě, se tento jev měl ještě vystupňovat. Božstvo už není ani na oltáři a posléze ani v truhlici, ale spinká v postýlce, jediná naděje i prokletí, jak ostatně tradiční ambivalentní božstva Abraxova typu bývají.

Smysl světa najednou začíná viset na tenkém vlákně a stín utonutí při koupání či v pozdějších dobách přejetí autem visí nad rodinou jako fialový mrak. To, co se v Číně prosazuje se vší brutalitou státní moci, proběhlo v Kropáčově Blatnici celkem dobrovolně. Oproti minulosti se pochopitelně v tomto stadiu investice do dětí prudce zvyšují, nejde už o to, aby přežily a uživily se, ale aby z nich „něco bylo“. Upírá se na ně v dobrém i zlém všechna ta energie, která se původně dělila na šest a více dílů. Není celkem s podivem, že řada z nich to nevydržela a městečko se postupně naplnilo celou řadou různě neurotických a desocializovaných jedinců, kteří vposledku zůstali starým rodičům na krku jako závaží i zábava na stáří i jako vhodný objekt k nevědomým sociálním parazitacím. To se mělo ukázat ale až po létech a malá božstvíčka se zatím podbízivě usmívala. Netušila, že vhodnou kombinací hýčkání a týrání se z mnohých z nich stanou lidé-bonsaje dříve nevídaného typu.

Malá Miluška byla okouzlující holčička s pihatým nosíkem a slámově žlutými lokýnkami. Už odmala měla i své povinnosti — například hrát si jakoby mimochodem v krámě s míčkem a v příhodném okamžiku, když si nerozhodná zákaznice zkoušela nějaký konfekční výtvor, spontánně zavolat: „Paní, to vám to sluší!“ Na to děl tatínek: „Vidíte, madam, i to nevinné dítě to říká!“ obchod byl uzavřen a Miluška dostala pochvalu. Tatínek musel z obchodních důvodů zákaznicím nejrůznějším způsobem lichotit, přičemž se mu tato manýra stala postupně druhou přirozeností. Ze způsobů dnes neobvyklých například chválil jejich tloušťku — povaha doby byla taková, že chudí ještě měli cestu k obezitě uzavřenou a vychrtlost byla příznakem tuberkulózních oubytí — anglické slovo slim je ostatně totožné s německým schlimm, špatný, tj. vyhublý, ten, co už dlouho nevydrží a s nímž se nepočítá.

Krám však byl pro Milušku i místem utrpení — zákazníci se chtěli bavit a prováděli hru v městečku oblíbenou — uvádění dětí do rozpaků: „Tak co, Miluško, máš radši tatínka, nebo maminku? A koho z nich bys mi prodala? A za kolik? Tak ty bys maminku prodala? To jsi ale pěkná holčička! A kdo by ti pak vařil polívčičku? A tatínek by maminku taky prodal?“ atd. „Kdokoli promluví, dostane dvacet ran, a kdokoli bude mlčeti, dostane taky dvacet ran!“ říkali zenoví mistři. Po této tortuře následovalo ještě vynadání rodičů za to, že špatně odpovídala a udělala ostudu. Část agresivního ostnu byla ostatně namířená proti nim — útočný humor bývalého hlavního města, Wiener Schmäh, byl v dostatečném množství importován. K jiným oblíbeným zábavám patřilo děti „navádět“, aby provedly to či ono, a pak se bavit důsledky. To se sice v přítomnosti rodičů v krámě nehodilo, ale příležitostí byla řada. Tak se rozmanitá vlastní ponížení a trapnosti dávaly dál. Miluška později doufala, že těmto žertéřům už je na šíji vložen žernov osličí a pohříženi jsou do hlubokosti mořské.

S krámem a dílnou souviselo i další její trauma či v této velikostní kategorii traumátko — většina jejích šatů byla ze šetrnosti zhotovena ze zbytků látek na mužské obleky a holčička je jako „drsací“ s odporem odmítala. Podle dobových medicínských pověr nedostávala do šesti let vůbec k jídlu maso a při různých horečnatých dětských nemocích také vůbec pít.

Ale život měl i své světlejší stránky — babička Anna jí vyprávěla rozmanité pohádky, nejen o čertech bránících vzniku železné dráhy, ale i o krkavčí matce a o Sněhulce, holčičce vymodelované ze sněhu a posléze roztálé nad ohněm. Děd František odkládal v dílně obvyklou přísnost a učil ji rozmanitým drobným nezbednostem, jako třeba tradičnímu rozpočitadlu:

En, ten, týny

Já viděl šíny

Já viděl vlka

Sral u potoka

Já na něj házel

Von bobky sázel

Hrajte mu, trubte mu

Ať má kuráž na vojnu!

Vyprávěl jí i některé pasáže z rodinné mytologie, například o tom, jak cech krejčovský před léty zachránil Blatnici před zničením, když se strhala hráz na Blatnickém potoce ležícího rozlehlého rybníka Bachoru a nešla ucpat ničím jiným než právě štůčky látky. Vodrážka, potomek několika krejčovských generací, této technicky nepravděpodobné vyprávěnce skutečně věřil. Miluška s ním také někdy chodila k cukráři konzumovat nejrůznější sladkosti — dnes se to zdá jako banalita, ale stačí se podívat do dětské literatury z dob první republiky, aby si člověk uvědomil, jak zcela klíčovou roli pojídání těch nejrůznějších kremrolí, indiánků a laskonek pro tehdejší děti mělo a do jaké míry se dětský svět okolo nich točil. Prostým nedostatkem sacharidů to jistě nebylo. Dědovo vyprávění o tažení přes Alpy a o válce vůbec ale zděšeně odmítala.

Miluška dostávala, jako první člověk v rodině, i své vlastní knihy a ještě před začátkem školy začala docházet do místního kláštera ke školským sestrám na hodiny klavíru a na lekce francouzštiny. Dítky ze všech „lepších“ rodin, k nimž se teď už vodrážkovsko-pávkovský komplex počítal, tak činily, do některých chalup se stěhovala pianina. Sestry si své chovance předcházely a jednou do roka pro ně pořádaly i výlet do lesa, kdy laická sestra Lojzička, prostá venkovská dívka, kterou pro nedostatek vzdělání nepřijaly do řádu, za celým průvodem táhla vozík se žlutými limonádami s patentními uzávěry.

(pokračování)

Román Stanislava Komárka vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2004, v edici Hlavní řada, 1. vydání, vázané, 238 stran, cena 250 Kč, www.ipetrov.cz.