Srpen 2004

České vynalézání vynalezeného

Tomáš Krystlík

V poslední době nejenže český tisk píše o služebních autech ministrů, jejichž šoféři pohrdají dopravními předpisy (po městě se řítí stotřicítkou), nýbrž i o tom, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky - ach, jak to zní důležitě, když se to napíše v plném znění! - se handrkuje o návrh nových silničních pravidel. Slovutní poslanci si zatím vymysleli prý “pouze” 370 (!) změn, které, jak je jejich stálým zvykem, prosazují do navrhovaného zákona bez ohledu, zda jejich výmysly kolidují s jinými pasážemi stejného zákona nebo zákonů jiných. Zvyk z krajin již civilizovaných - vracet při první připomínce zákon jeho tvůrcům k přepracování, aby právě k výše uvedeným kolizím nedocházelo - neznají.

Dalším problémem je, že návrh nového zákona u dílny úředníků ministerstva dopravy je zmetek od samého počátku kvůli zcela zvrácenému řazení nebezpečnosti a závažnosti řidičských přestupků, které odporuje zvyklostem v civilizovaných zemích, a kvůli nesmyslně vysokým pokutám.

Elegantní řešení, přebírat odpovídající zákony z ciziny, tak říkaje i s chlupy, je mnohem lepší než vymýšlet nové, zcela české a značně přihlouplé. (Komu se tento výrok nelíbí, nechť mu jako důkaz poslanecké intelektové výkonnosti poslouží obludná četnost novel schválených zákonů.) Čeští poslanci ale cizí zákonnou normu nepřipustí - ó, jen to ne! - protože by to asi mohlo snížit jejich důležitost. Ještě další, zřejmě mnohem významnější důvod je ve hře. Při eventuálním přebírání zákonů se nabízí velmoc kontinentálního práva, Německo se zákony, které byly sepsány již v předminulém století a jen se modernizují. Přebírat zákony od Germánů ovšem čeští zákonodárci nemohou připustit! To by české holubičí povahy nesnesly! Český šovinismus se tedy projevuje i na tomto poli.

Pro zajímavost: německý občanský zákoník a švýcarský obchodní zákoník převzaly i tak kulturně vzdálené země jako Jižní Korea a Turecko. Převzetí rakouského zákona o pravidlech jízdy na silnici není příliš vhodné, protože rakouští policisté si libují v pocitu vlastní důležitosti podobně jako čeští a zákon jim tedy zřídil možnost pokutovat řidiče za překročení povolené rychlosti bez jakéhokoli měření, jen podle toho, že policista je o tom přesvědčen na základě svého úsudku - měří rychlost jedoucího vozu doslova očima.

Německý zákon o silničních pravidlech by se mohl přeložit a pokuty přepočíst z eur na koruny, stejně jsou často nižší než pokuty české vyměřované podle dnes platícího zákona. Německý sazebník pokut má pro každý přestupek pevnou výši pokuty, od které se policista nesmí odchýlit. Český přestupkový zákon obsahuje jen málo položek a policie může udělit pokutu podle vlastního uvážení až do výše uvedené v zákoně. Zde je prostor pro korupci jako hrom.

Recept, jak by si zkorumpovaná česká policie vynutila respekt, je také poměrně jednoduchý. Přestat kontrolovat osvícení vozidla, činnost blikačů, přítomnost náhradních žárovek na palubě, exspiraci obvazů v lékárničkách a podobných hloupostí a zaměřit se nejdůležitější prvek - bezpečnost posádky. Kdo není připoután, dostane pokutu, vyšší, nepřipoutá-li dítě do pro ně vhodné sedačky. Policisté by se v autech museli poutat také. Začít pokutovat za neupoutání se od stovky (za dítě třeba sto padesát nebo dvě stě), pokuty po půl roce zvyšovat a dělat to intenzívně několik let. Dále důsledně kontrolovat pneumatiky, zda jejich rozměr je pro daný typ vozu připuštěn či zda nejsou poškozeny nebo enormně ojety. Jiné přestupky, např. překročení rychlosti, dokumentovat fotograficky nebo na video a projednávání přestupku na místě nahrávat na video se zvukovým doprovodem. Každé kontrolované auto a totožnost řidiče by se zanášela do policejního protokolu. Bez nahrávání silničních kontrol a fotografických důkazů přestupků by policie nesměla pokutovat.