Srpen 2004

Na zámku nebydlí, je tam zima

Vladimír Kučera

Při vzpomínce na 18. leden 1409, kdy král Václav IV. podepsal Dekret kutnohorský, se duše českých národovců dodnes radostně tetelí. Vždyť český národ tak získal tři hlasy při rozhodování o věcech pražské univerzity, kdežto ostatní národy jen jeden! (Pomiňme, že tím také význam místního vysokého učení značně klesl.) Jen málo se však ví, že podněcovatelem tohoto královského rozhodnutí nebyl pouze rektor univerzity Jan Hus, ale i jiní - třeba šlechtic zvaný Chudý, jinak Mikuláš z Újezda a z Lobkowicz.

"Pořád se od nás žádá, abychom dokazovali, že jsme Češi, a přitom málokdo se může prokázat takovým ryze českým činem už ve středověku...," usmívá se muž, který může užívat titul princ a nechat se oslovovat Vaše Jasnosti. Ovšem s výjimkou plebejského Česka, kde je vždy a jen občanem Jiřím Lobkowiczem. "Titul kníže užívají jenom šéfové rodiny, nyní tedy můj bratr Antonius, moje dvojče, které se narodilo deset minut přede mnou, a Jaroslav Lobkowicz."

V každém případě je však pokračovatelem jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů. Jistě i proto v něm zůstává hořce skryta vzpomínka na mělnické vinobraní před několika lety: "Měl to být takový hezký den," vypráví. "A také byl. Až do chvíle, kdy na mne a na mou ženu začala nějaká opilá parta křičet: Čechy Čechům! Odejděte, cizáci!"

Živnost: rolník

Jiří Lobkowicz mě vítá ve své pražské kanceláři. Na první pohled by člověk neřekl, že muž, který proti mně usedá, je příslušník vysoké české šlechty. Vypadá jako manažer. A vlastně jím také skutečně je. A taky trochu politik - i když "jeho" strana, Cesta změny, zatím o voliče bojuje s nevalným úspěchem. "Pracuji nyní v oblasti investičního bankovnictví," říká, "a samozřejmě spravuji náš majetek, ale o to se víc stará moje žena Bettina. Ta pečuje o vinice, víno, hospodářství obecně... Včetně správy zámeckých budov Mělník, Hořín a klášter Pšovka."

A práce na rodovém majetku je, kam se člověk podívá. "Opravy odhadujeme na deset patnáct let. Čtyřicet roků se o to nikdo nestaral. A ještě do toho přišly povodně. Ale jak říkám, to je starost mé paní..." Přesto manželé Lobkowiczovi bydlí v Praze. "Na Mělník jenom zajíždíme. Stále bydlet na zámku je sice možná romantické, ale je tam zima..."

Karel Schwarzenberg prý o něm říká, že je velkostatkář. "Ale v živnostenském listu mám psáno rolník," usmívá se Jiří Lobkowicz. "Jsem tedy rolník. Líbí se mi to, protože půda je krásná věc... Taky jsem samozřejmě vinař. Mělnické je proslulé."

Dojem manažera se však rychle rozplývá, když začne mluvit o svém rodu. Chtěj nechtěj cítíte urozenost: "Etika šlechtice je chovat se jako šlechtic v rámci křesťanské morálky. Tak by člověk měl i pracovat v občanském povolání..."

Na straně Habsburků

Lobkowiczký rod počíná v konci 14. století Marešem "Martinem" z Újezda. "Traduje se, že tam ve středověku existoval dvůr Popelov. Odtud údajně naše rodové heslo: Popel jsem, popel budu!" Rodopis Lobkowiczů je vskutku rozsáhlý. Synové Mikuláše z Újezda a z Lobkowicz - Mikuláš a Jan - zakládají dvě hlavní rodové větve: hasištejnskou a popelovskou. "Z Hasištejnů prosluli zejména Bohuslav Hasištejnský z Lobkovicz, renesanční básník, a jeho bratr Jan, který podnikl cestu do Svaté země a vydal o tom knihu. Založili proslulou knihovnu, největší ve východní Evropě. Bohužel, zničil ji požár..."

Hasištejnská linie tíhla k protestantismu, popelovská ke katolictví. Lobkowiczové v tom zosobňují dlouhověký český konfesní rozpor. "Táboritská" tradice vyčítá tomuto rodu například politiku Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz, významného politika z dob Rudolfa II. a hlavně z časů stavovského povstání, kdy stáli na straně Habsburků. "Vždy jsme se snažili sloužit této zemi, být k ní loajální," říká Jiří Lobkowicz, "v každém století najdeme v našem rodu aspoň tři významné politiky nebo kněze."

Veřejná odpovědnost

Šlechtický rodokmen sice dává příležitost k hrdosti nad zakořeněním rodu i nad jeho dlouhou existencí, ale současně vystavuje nositele jména odpovědnosti za každý čin jeho předků. My nešlechtici to máme jednodušší sotvakdo nám vyčte, čeho se dopustila naše prababička. Neví se to. Lidé s "modrou krví" stojí pod svým erbem vždy a za všech okolností. Kdybychom parafrázovali slova našeho plebejce z nejplebejštějších, Josefa Švejka, mohli bychom říci: "To je praprapravnuk toho zavražděnýho hraběte, to musí být taky pěknej lump..." Bohužel, říká se to v krajích Koruny české velice často...

"Musím stále vysvětlovat, že jsem Čech." říká Jiří Lobkowicz. "Musí se tak zpovídat třeba naši politici? Jenomže na druhou stranu toto vědomí návaznosti dává člověku velkou sílu. Vím, odkud a z koho pocházím. To přináší velkou jistotu. Je mi jasné, kam patřím. Když jsem na Mělníku, cítím, že nesu odpovědnost za tu půdu, na níž hospodařili moji předci patnáct generací..."

Pradědův odkaz

Rod Popelů z Lobkowicz se po smrti syna Zdeňka Vojtěcha a jeho ženy Polyxeny, Václava Eusebia, zpočátku vojáka, později muže zastávajícího na císařském dvoře místa, která by v dnešním světě odpovídala funkcím ministra obrany, ministra zahraničních věcí či předsedy vlády, rozdělil na dvě větve - roudnickou a mělnickou. (Další linií roudnické větve je v současnosti ještě větev křimická.) Jiří Lobkowicz je představitelem oné linie spojované s hradem na soutoku Vltavy a Labe. "Hodně se hlásím k odkazu praděda Jiřího Kristiána. Stál jako nejvyšší maršálek v čele českého zemského sněmu v dobách českého uvědomování... Hájil velmi zásadně autonomii Království českého uvnitř Rakouska-Uherska," říká Jiří Lobkowicz.

Další z Lobkowiczů, Maxmilián Ervín, byl za druhé světové války československým velvyslancem v Londýně. " Diplomatů jsme měli v rodě hodně," podotýká Lobkowicz, "ale, pozor, také automobilového závodníka." Jiří Kristián Lobkowicz zahynul v roce 1932 na proslulém berlínském okruhu AVUS.

Navázat na předky

Majetek mělnických Lobkowiczů se v roce 1942 dostal pod nucenou správu Okupačního úřadu pro Čechy a Moravu. Komunisté byli ještě důslednější. Lobkowicze znárodnili. Většina rodiny odešla do emigrace. "Víte, někdy mám pocit, jako by ve společnosti bylo hodně lidí, kteří by nás znárodnili znovu. Jako by značná část českého národa toužila po jakémsi vyčištění. Ať už etnickém nebo v případě šlechty třídním..." Někdy se proklamovaná tradiční demokratičnost českého národa vskutku mění v plebejství ve velmi pokleslém slova smyslu. V nedůvěru v každého, kdo se cítí být silně zakořeněn: ve víře, původu či v názorech.

"Mohl bych investovat do nějakého šikovného domu a vydělávat na tom. Investuji raději do Mělníka. Pokud bych v tomto rodovém údělu nepokračoval, měl bych pocit, že ztrácejí smysl české dějiny, že ztrácí smysl tradice našeho rodu, že ztrácí smysl můj život... Šlechtici vždy v první řadě stavěli. Vždyť proč žijeme? Přece proto, abychom něco vytvořili. Ale vždy je třeba cítit také širší smysl existence. Svatý Václav a Karel IV. byli nejen Češi, ale i Evropané. I mí předci to tak cítili. V tom na ně chci navazovat," říká Jeho Jasnost, princ... občan Jiří Lobkowicz.

(MFDNES)