Srpen 2004

Kdo nečte Blesk

Ondřej Kundra

Na tuzemském novinovém trhu je to zvláštní úkaz. Ačkoli všechny ostatní tituly ztrácejí čtenáře, prodej bulvárního Blesku vytrvale stoupá. Co přineslo úspěch listu, jehož témata stále častěji přebírají seriózní noviny?

Smeten ze silnice

Odebírají ho na všech ministerstvech, k mání je i v obou komorách českého sněmu. Deník Blesk ráno bere do ruky většina členů Špidlovy vlády. „Proč ho čtu? Chci vědět, o čem píše nejprodávanější deník v zemi, abych věděl, co lidi zajímá. Navíc tu a tam něco napíší i o mně a já chci být v obraze, až se mě na to lidi budou ptát,“ říká ministr práce Zdeněk Škromach (naposledy se na stránkách Blesku vyskytuje v článku Sedm sněmovních metráčků: 880 kg).

„Já ho spíš beru jako jistý druh zábavy, u jeho listování odpočívám a odreagovávám se od komplikované agendy,“ říká Škromachův vládní kolega z průmyslového resortu Milan Urban. „Panu ministrovi z něj děláme výcucy, když se v něm o jeho osobě něco objeví,“ doplňuje Ludmila Roubcová, mluvčí lidoveckého ministra dopravy Milana Šimonovského.

Blesk dnes trhá rekordy, každý den si jej na stánku koupí více než půl milionu čtenářů a dohromady si ho přečte milion čtyři sta tisíc lidí. „Kdo nečte blesk,“ zahájil toto vítězné tažení před dvanácti lety nesrozumitelný billboard, „ví kulový,“ doplnilo ho po týdnu vysvětlující dvojče s fotografií titulní strany zbrusu nového média. A bylo jasno.

„Už jen počítají mrtvé“ – „Smetena ze silnice“ – „Podnikatele rozstříleli ve zdviži“ volal zanedlouho na nadšenou veřejnost Blesk ze stánků trafik. „Hned na začátku jsme si řekli, že když chceme zaujmout čtenáře, musíme přijít s něčím novým. Politiku psal tehdy každý. Proto jsme začali na titulní strany dávat různé autonehody nebo kriminální případy,“ říká první šéfredaktor listu Petr Schonfeld.

Sázka na černou kroniku se ukázala jako dobrý tah. Deník si vybudoval pevné čtenářské jádro (ze dvou třetin jsou to lidé mezi pětadvaceti až pětačtyřiceti lety se středoškolským vzděláním, ze šedesáti procent ženy), a jeho vydavatel – švýcarská společnost Ringier – si tak každý den mohl odškrtnout více než sto padesát tisíc prodaných kusů.

Skutečné žně pro Blesk ale přišly až v druhé polovině 90. let, kdy havárie z první strany vytlačily tváře českého šoubyznysu. Za pět korun se tak každý čtenář Blesku mohl ze dne na den dovědět, jak „božský“ je sex s Karlem Gottem, kdo zrovna podvádí Lucii Bílou či kolik facek dostala při manželské hádce Kateřina Brožová.

Letos pak Blesk pokročil ještě dál. Stalo se tak, když jeho fotografa a reportéra pozval ke stálému zpravodajství od svého smrtelného lože herec Miloslav Šimek. Táhnoucí se prodejně úspěšnou ságu převzaly od bulváru i seriózní listy, a tak se díky Blesku stal umírající bavič na několik týdnů „nezapomenutelnou osobností české kultury“ i v novinách, kterým do té doby léta nestál za zmínku.

Čím dál lepší

Případ „on-line“ smrti Miloslava Šimka upozornil na trend přebírání témat z Blesku, který je dnes na tuzemské novinové scéně stále patrnější. „Tajné rande, ach ta Klárka,“ otitulkoval letos na konci května Blesk svoji zvěst o milence Václava Klause. A o pár dní později už Mladá fronta Dnes v článku „Prezident se rád ukazuje s mladou blondýnou“ rozebírala, že hlava státu tak „naznačuje mužům, jak se také lze vyrovnat s manželstvím po čtyřiceti letech“ a že „tento způsob osvěty může být pro ženy poněkud drsný“.

Stírání rozdílů mezi tematickým zaměřením bulváru a seriózních novin zastřešuje trend takzvané infozábavy, která se od konce devadesátých let hlásí o slovo i ve zdejších sdělovacích prostředcích. „Nástupem nových médií jako internet a rozšířením televizní nabídky přestala být tištěná média prvním zdrojem informací. Proto musí nabízet nějakou přidanou hodnotu,“ říká mediální analytik Tomáš Klvaňa. „Tou může být buď zasazení informací do kontextu, což stojí hodně energie, a málokdo proto tímto směrem jde. A nebo je tu stále více oblíbená cesta infozábavy, přidané hodnoty ve formě banálních, pro rozhodování člověka nedůležitých zpráv, kterou dnes volí řada nebulvárních novin.“ K infozábavě přikročila jak Mladá fronta, tak Lidové noviny. „Slibujeme si od ní, že naši čtenáři stráví díky odlehčeným článkům s novinami víc času a že budou mít ze čtení i jiné zážitky než dosud,“ říká zástupce šéfredaktora Mladé fronty Robert Čásenský.

„S Bleskem ale rozhodně nesoupeříme a neděláme podle něj noviny, pro nás je klíčové kvalitní politické zpravodajství. O Šimkově smrti, což pro nás rozhodně není infozábava, jsme psali stejně jako všechny ostatní noviny, protože k němu mají naši čtenáři citový vztah, a my jsme jim tak chtěli vyhovět. U Klausovy milenky šlo o to, že seriózní noviny by se měly věnovat tomu, když je prezident přistižen při mimomanželském vztahu, protože je to zvláštní chování, kterým dává veřejnosti signál, co považuje za správné.“

Podobně to vidí i šéfkomentátor Lidových novin Miloš Čermák. „Nemyslím si, že se české seriózní noviny nějak zhoršují, podle mne jsou naopak lepší. To, že někdy zařazujeme stejné věci jako Blesk, neznamená, že se mu nějak přibližujeme,“ říká Čermák. „Například pan Šimek je legendární herec, je tedy logické, že o něm bude psát každý. Mimoto je podle mě legitimní přebírat témata, která přinesl bulvár, když můžou znamenat přínos pro naše čtenáře svým významem.“

Ačkoli by infozábava měla seriózním novinám přilákat více čtenářů, příliš na ně nezabírá. Mladá fronta spadla ze 410 tisíc výtisků v roce 1999 na nynějších 350 tisíc a Lidové noviny za stejné období ze 150 na devadesát tisíc. „Úspěch Blesku je dán tím, že je to zřetelně vyprofilovaný bulvár,“ říká Daniel Köppl z časopisu Marketing & Media, „zatímco ostatní noviny do sebe míchají zprávy ze šoubyznysu, politické analýzy a ekonomické informace, nemají jasně určené, pro koho píší, jsou zaměnitelné, a proto neoslovují tolik čtenářů.“

(Respekt)