Srpen 2004

Mýtus českých milovníků

Benjamin Kuras

Čeští redaktoři - na jejichž zdravém přežití závisí zdravá budoucnost české žurnalistiky - přišli na skvělý trik: chcete-li Čechům odstřelit nějaký populární národní mýtus a nechcete-li dostat na ulici pár facek, najměte si na to Kurase. On má kolem sebe ten vodní příkop zvaný La Manche a než se příště v Praze ukáže, čtenáři už na jeho hloupé vtípky zapomenou. Jestliže nezapomenou a někde se do něj někdo během jeho příští týdenní návštěvy trefí, dobře mu tak, emigrantovi drzému, poturčenec horší Turka.

Tak se mně už řadu let zdává, že trčím někde na českém jarmarku jako fackovací panák, na kterém si všichni vylévají spravedlivý vztek na všechno, čím jim česká novinařina leze na nervy. Není toho málo a vinu na tom určitě nesu taky. Budívám se celý zpocený s opuchlou tváří a trvá mně půl hodiny, než se proberu konvicí velesilného anglického čaje s chlácholivým vědomím, že jsou na světě i horší způsoby obživy. Je to sen zdravě pokořující a všem českým novinářům jej vřele doporučuji.

Češi v Anglii

Ale vraťme se do minula do londýnského divadla Young Vic, kde v roce 1972 nastupuji do funkce asistenta provozního. Druhého dne jdu s nějakými drobnými instrukcemi za paní Madge Hopkinsovou, která už je na penzi a vypomáhá nám dvakrát týdně s maličkostmi, jako je rozesílání programů předplatitelům, lepení známek na obálky a podobně. Sedí za stolem na konci dlouhé místnosti, která je surreálně bizarním skladem rekvizit, garderoby, natištěných programů a nepotištěných papírů, uprostřed nichž je otevřený koridor od vchodu až po stůl paní Hopkinsové - nějakých patnáct metrů chůze. Paní Hopkinsová zvedá hlavu a pozoruje mě celou cestu k ní, a jen co se stačím představit, říká: "A ty jsi Čech." "Jak to víte?" vyvalil jsem na ni oči. Mrkla na mě a povídá: "Já jsem měla hocha jako ty za války."

Podle čeho mě poznala, jsem se zapomněl zeptat, protože mně to hned vybavilo poslední večer před odchodem do emigrace. Recepci olomouckého hotelu Národní dům a vrchního recepčního bývalého nadporučíka královského letectva Vašíčka s otcovskou radou: "Pamatuj, chlapče, že nejvíc ti tam můžou pomoci ženské. Nestyď se jich využívat, buď na ně laskavý a nedělej nám ostudu, my jsme tam Čechům vydobyli dobré jméno." Já blbec jsem na tu radu stále zapomínal a bezmála celou emigraci jsem se zamilovával do ženských sice milých a chytrých, ale chudých jako kostelní, respektive synagogální myši.

Ne že by těch bohatších nebyla nabídka - já jsem na ně jen vždycky narážel v dobách, kdy jsem byl zamilovaný do nějaké té myšičky a pokoušel jsem se věřit v záhodnost monogamie. Než jsem se po další a kolikáté už zbabrané lásce stačil vrátit k některé té bohaté, už ji měl někdo jiný a mně se zas honem do cesty připletla další myšička. Jako gigolo jsem tedy totální propadák. Proto jsem se dal na novinařinu, kde si člověk může jako úspěšný gigolo aspoň občas připadat.

Kolik řečí umíš

V době, kdy jsem se protloukával nezdařenými láskami všelijakých národností a naučil jsem se tak alespoň pár jazyků, jsem měl jednoho českého kamaráda, který emigroval a stále žil se svou předemigrační českou ženou a rád říkával: "Nejlíp se miluje v mateřským jazyce." Protože to často opakoval, jako by o tom chtěl diskutovat - a protože jsem o těch jazycích už věděl své - tak jsem se ho jednou zeptal: "A v kolika jazycích už ses miloval?" "No tak," načal, jako by začínal vzpomínat, a pak si najednou připomněl, že jeho česká žena sedí vedle. "No tak holt v té mateřštině. A je to v ní nejlepší, viď, Miluško?"

Tak jsme si všichni celá léta v emigraci udržovali mýtus, jací jsou Češi skvělí a neodolatelní milovníci. V zadrátovaném Československu, kde to sotva kdy šlo jinak než v tom mateřském jazyce či s trochou štěstí v ruštině, ten mýtus vyrostl do kolosálních rozměrů a stal se jednou z mála hmatatelných podpěr národního sebevědomí. Nejen u mužů, nýbrž i u žen.

Tak se stalo, že Češi pohlavně usnuli na vavřínech a zpohodlněli. S tím začala narůstat i určitá zdrženlivost a nedobrodružnost - v době, kdy zhůvěřilý Západ odbourával jednu zábranu za druhou a propadal rozkošným radovánkám, které zastavila až hrozba AIDS. Ta přiměla roztěkané labužníky a náruživce sexu k pokusům o tvůrčí rozmanitost v soustředěných partnerstvích ne-li zcela monogamních, tak alespoň zaostřených a déletrvajících.

S tím se dostavil zájem o vytříbení různých technik uspokojování partnerky, který došel až k tři tisíce let starým taoistickým technikám zpomalovaného, oddalovaného a opakovaného orgasmu. Po desetiletích všelijakých terapií, psychoterapií a mystických cest stylu "new age" se stal u vzdělanecké třídy nejnovější módou multiorgasmický taoistický a tantrický sex, jehož poctivé praktikování obsahuje všechny prvky osvícenosti a léčby, po nichž člověk postmoderní tolik prahne.

Český sexmistr

V době, kdy se hroutil komunismus, jsem patřil mezi náruživce všelijakých osvěcujících, terapeutických, psychoterapeutických a sebezlepšujících seminářů, na které jsem vyházel spousty peněz a na nichž jsem poznal spoustu zajímavých podivínů. Jedním z nich byl český emigrant Zbyněk, který měl za sebou několik let rozjímání v buddhistických klášterech včetně tříleté pohlavní abstinence. Tu už měl dávno za sebou a mezitím přišel na tantrický sex, k němuž ho přivedla nová partnerka, česká emigrantka Míša. Zbyněk nějakou dobu vedl všelijaké ty psychoterapeutické semináře, kterými se taktak uživil.

Pak najednou na jedné mé garden party plné pisálků, herců, malířů a rabínů na obvyklou otázku "A co ty děláš?" odpověděl suverénně a hlasitě: "I am a sex-master." Jako na povel se všichni přestali bavit každý s každým a s otevřenou hubou se shlukli kolem Zbyňka, který se teď každému představoval jako Zek. Znělo to vyslovitelně, exoticky, mužně a eroticky. Od toho dne "Zek & Misha" spěli ke krkolomné kariéře hvězd londýnského terapeutického nebe a proslavili se tím, že pohlavně nespokojené páry učili tantrickotaoistickým technikám decentralizace sexuálních energií z pohlavních orgánů do celého těla a transformace tělesné rozkoše v tělesnou i duševní léčbu. Několik měsíců po pádu komunismu Zek a Misha navštívili Československo a uspořádali tam několik terapeutických seminářů včetně terapie sexuální.

Odjížděli tam s dávkou obvyklého emigrantského altruismu a s nadšením, jak sexuálně probuzeným Čechům bude všecko jasné a jak bude snadné jim zdravý sex darovat na stříbrném tácu. Vrátili se do Londýna zklamaní a otřesení, s těmito slovy: "Člověče, tam se za těch dvacet let stalo něco, čemu už nikdy neporozumíme. Ten režim v nich ubil i tu sexualitu, něhu a schopnost se beze strachu odevzdávat. Z Čechů se stali puritáni a kompenzují si to vulgaritou a vypočítavostí." Muselo je to zabolet tolik, že do Česka už nikdy nejeli. Odletěli místo toho do Kalifornie chodit bosýma nohama po řeřavém uhlí a pěstovat nadvládu mysli nad tělem.

Pečlivé studium

Já jsem se jimi odradit nenechal a jal jsem se ty nové nesrozumitelné Čechy studovat. Studuji je dodnes a jsou mi dodnes nesrozumitelní, a to i tehdy, když si je nechám podrobně vysvětlit od některého z českých duchovně terapeutických mistrů, jako je Milan Calábek. Za těch čtrnáct let pečlivého studia, sbírání poznatků a spisovatelské rešerše jsem postupně zjišťoval toto: Na první pohled a na povrchu vedou Češi čilý sexuální život, předmanželský, manželský, mimomanželský i pomanželský.

Člověk je chtě nechtě musí obdivovat, jak dokážou uchovávat manželství, v němž už deset či více roků nevedou pohlavní styk a při němž si bokem pěstují rádoby tajné pohlavní aféry s někým, kdo si zároveň udržuje jiné bezpohlavní manželství, přičemž všichni partneři o všech aférách vědí, ale předstírají, že nevědí a všechno je v pořádku, protože neexistence pohlavního života v manželství a jeho hledání mimo manželství přece nejsou důvody k rozvodu, který by jen zbytečně narušoval pohodu sice polomrtvého, ale stále ještě jakžtakž snesitelného životního vztahu, a navíc, i kdyby to důvod k rozvodu byl, nikdo nedokáže zaručit, že to příští manželství s tím novým partnerem nedopadne stejně.

A mají pravdu, protože ona ta další manželství většinou stejně dopadají, protože si do nich člověk odnáší stejný vzorek podvědomých vztahů, volí si podvědomě stejný psychologický typ partnera a nastoluje stejnou rutinu každodenního života, která opět nezadržitelně vede ke ztrátě vzájemné sexuální přitažlivosti a nástupu domácké nudy a pohodlnosti a otupení touhy, něhy a vášně, k jejichž životu je zapotřebí neustále obnovovat pravidelný rituál milování a křísit jej z tělesné i duševní anestezie.

Táto a mámo

Tak si Češi vypěstovali zásadu, která staví na hlavu všechna dosavadní morální přikázání a zní takto: Sex v manželství se nesluší. A je to zásada logická v kulturním kontextu, který v manželském vztahu zabíjí erotický náboj. Věrné naše milování končí, když se milenci přestanou oslovovat Jeníčku a Mařenko a začnou si říkat táto a mámo. To je kontext, o jehož existenci nevím z žádné jiné kultury, a že jsem jich pár prošmejdil! V Česku se s ním ke svému zděšení setkávám příliš často, než aby mně z něj neběhal mráz po zádech. Naposledy u párku třicetiletých doktorů, kteří si začali říkat mámo a táto ode dne potvrzeného těhotenství.

Připomeňme si, že pohlavní styk s mámou či s tátou se rovná krvesmilství, o kterém víme, že je zakázané, i když jsme nikdy bibli nečetli. I bez podobného oslovování erotika v českých manželstvích umírá, když párky ztratí schopnost vystoupit pravidelně z role manželů a rodičů a zahrát si znovu na milence. Udržet si v každodenní šedivosti a únavnosti osvěžující erotický rituál vzájemného oblažování.

Muži se pak vracejí do puberty a vzájemně se předhánějí, kdo z nich dokáže ulovit víc milenek, krásnějších, mladších, elegantnějších a rajcovnějších. Ke svým ženám se od nich vracívají domů jako k maminkám, které uvaří, vyperou a trpělivě vyslechnou, co kloučka trápí. Ochuzují se o dlouholetou moudrost sicilských patriarchů z románů di Lampedusy, jejichž definicí mužské erotické síly bylo toto: "Sexuálně nejmocnější muž je stařec, kterému to ještě slouží v osmdesáti s tou stařenkou, s níž mu to sloužilo týden co týden od jejich dvaceti let, protože si v paměti a v buňkách svého orgánu uchoval její mladou krásu a vzpomínky na tisíce rozkošných milování mu zůstaly věčným afrodiziakem."

Zdánlivě v pořádku

Ne, že bychom museli tu monogamii hnát až do sicilských extrémů, ale trocha té omlazující erotiky doma tátovi a mámě neuškodí ani ve třicítce, tím méně v osmdesátce. Z hlediska mužů je na první pohled a na povrchu s českým sexem všechno v pořádku. Ale pod povrchem tam bublá ženská frustrace, nespokojenost, ztráta sebeúcty a sebevědomí. Nesplněná touha nechávat se znovu dlouze a opakovaně, jakoby poprvé a zčerstva, hladit, laskat, mazlit, obdivovat, oblažovat a zbožňovat. A jestliže se oboustranná touha ještě občas dostaví, bývá to často jen rychle odhrknuté zaškubnutí, aby se chtíči vyhovělo a rozhostil se opět klid. Kdo si myslí, že si to vymýšlím, ať si o tom dělá hloubkový průzkum u českých žen. A tak mě už ani nepřekvapuje, že moji poslední knížku Tao sexu, která je adresovaná výslovně mužům, si z osmdesáti procent kupují ženy. Snad v naději, že když ji nechají doma někde nápadně polehávat, jejich muži si ji přečtou a začnou na svém sexuálním životě pracovat ke spokojenosti žen. Čtenářský průzkum naznačuje, že se jim to moc nedaří. Muže to prý spíš ponižuje, než inspiruje.

Mě, prvotřídního milovníka, přece nemá kdo učit, jak to mám dělat, říkají si uraženě. A třebaže jsem zatím od žádného muže na toto téma nedostal sprostý dopis, ty spokojené a uznalé dopisy přicházejí jen od žen. Jenže to máte, děvčata, takto: Já nejsem žádný sexmistr a o sexu sám nic nevím - tak jako nevím nic o ničem, o čem píši. Tak už to holt u novinářů bývá a je to tak správné. "Já nic nevím, já jsem novinář," praví slavný citát G. K. Chestertona.

Jediné, co vím, je, jak občas něco napsat o něčem, o čem nic nevím, tak, aby se to dalo číst a čtenář se z toho dozvěděl víc než já, aby nemusel litovat peněz, které za moje psaní zaplatil. Jen co to dopíšu a nějaký vydavatel to vytiskne, hned všechno zapomenu, abych si ve svém malém mozečku udělal místo na další námět, o kterém nic nevím. O tom se pak snažím něco dozvědět, abych zas měl co nějakému nešťastnému vydavateli prodat. Pak to zase zapomenu, a tak dál dokola. Tak fungují všichni řemeslní spisovatelé a novináři, a jestliže vám některý z nich tvrdí, že něco ví, kecá. Takže, děvčata, pište mi klidně dál, abych se zas něco dozvěděl. Ale moc si od toho neslibujte. Zklamání se často měnívá v nenávist. A já bych nerad, aby mě jednou jako jarmarečního panáka fackovaly i ženy.

(MFDNES)