Srpen 2004

Uprchlíci v Česku: čekání na zázrak

Jana Machálková

Spíše vězeňskou celu připomíná společenská místnost. Okna dětského centra zase zakrývají mříže v duhových barvách. Někde chybí elektrické zásuvky.

I tak se žije uprchlíkům v Česku. Budovy bývalých vojenských kasáren, dnes domov pro sto čtyřicet běženců, zakrývají vysoké stromy. Uprchlický tábor Bělá-Jezová na Mladoboleslavsku je totiž přímo v lese. Od nejbližší vesnice ho dělí pět kilometrů.

Je před jedenáctou a policisté u brány zvedají závoru. Můžeme dovnitř. Široká písčitá cesta je prázdná. Uprchlíci jsou zalezlí ve svých pokojích, starší děti ve škole. Dozvídáme se, že část běženců vyrazila na borůvky. Jejich sběr a následný prodej prý patří už k tradičnímu způsobu, jak v létě trávit volný čas.

Uprchlíci pracovat nesmějí

Toho je však dost po celý rok. Nikdo z ubytovaných uprchlíků nepracuje. Zákon jim to první rok pobytu v táboře zakazuje. Ani potom pro ně není jednoduché práci najít. Většina běženců v táboře při čekání na azyl stráví i několik let.

"Za pár dní mi vyprší roční lhůta a budu moci začít pracovat," těší se čtyřicetiletý muslim pocházející z jedné arabské země. Říci do novin své jméno, a odkud přesně pochází, nechce. Obává se, že by rozhovor ovlivnil úřední procedury. LN však jeho totožnost znají. "Je mi jedno, co budu dělat. Nemůžu si vybírat. Chci se naučit pořádně česky a začít tu nový život," říká absolvent dvou vysokých škol, který z domova utekl před deseti lety kvůli válce. Živil se jako učitel, později řídil banku. Česko je už jeho druhou uprchlickou "štací".

Tábor je nyní poloprázdný. Mnoho lidí po vstupu Česka do Evropské unie odešlo. Loňský nával uprchlíků z Čečenska už také odezněl. Ze čtyř budov uprchlíci obývají dvě. Vedení nedávno nechalo jeden dům opravit. Má sloužit hlavně matkám s dětmi, kterých v táboře žije asi čtyřicet. "Zatím do něj nemáme koho dát, nejsou lidé," vysvětluje ředitel zařízení Libor Tondr. Že z jednotlivých pokojů měly při opravách zmizet zásuvky, popírá. "Samozřejmě, že tam jsou. O žádném takovém nařízení nevím," kroutí hlavou Tondr.

Pracovníci nevládní Poradny pro uprchlíky však už měsíc tvrdí opak. Postup, kdy se při rekonstrukcích pokojů uprchlíkům berou elektrické zásuvky, ostatně nedávno LN přiznalo i ministerstvo vnitra, jež tábory spravuje.

Dvanáct korun na den

Spotřebiče si přitom uprchlíci nakupují pouze ze svého. Šetří na to z kapesného, které jim stát vyplácí. Dospělý dostává dvanáct, dítě šest korun na den. To má ke komfortu daleko. Okna společenské místnosti, kde zásuvky zůstaly, jsou zamřížovaná. Uprostřed je jedna úzká dřevěná lavice. Televize je umístěna ve výšce tak, že při jejím delším sledování musí bolet za krkem. Místo dveří má místnost mřížovaná vrata na zámek.

Vysoká dlouhovlasá Iráčanka stojí v čele stolu a rozděluje z velkého hrnce porce arabského rizota s baklažánem. "Šli jsme na cizineckou policii, která nás zavřela do detence," říká žena. Byla tam půl roku. "Půl roku i se svou čtyřletou dcerou. Vycházku jsme měli hodinu denně na dvoře. Vzali nám všechny peníze a cennosti. Vařili nám jen těstoviny a brambory. Bylo to hrozné," říká.

Detenční zařízení je v postatě uprchlické vězení. Za to, že se v něm v Česku ocitají matky s dětmi, nás v minulosti kritizoval Výbor pro práva dítěte OSN. Povolení ke vstupu do detence LN nezískaly. Zato nás při pohybu po uprchlickém táboře doprovázely dvě sociální pracovnice vybavené vysílačkou a neustále poslouchaly, co si s běženci vyprávíme.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)