Srpen 2004

Evropský pat a evropská ústava

Emanuel Mandler

Nezaujatý pozorovatel návrhu evropské ústavy ji pravděpodobně dočetl s jistými rozpaky; došel nejspíš k závěru, že je to nepříliš vydařený dokument. Bylo by jistě rozumnější, kdyby EU po přijetí nových zemí s listinou charakteru ústavy nějakou dobu počkala a pak při vytváření ústavy vyšla rovněž ze zkušeností, které přinese rozšířený evropský provoz. Přijetí nyní navrhované evropské ústavy není pro Evropu příliš šťastné, jeho odmítnutí by za současné situace bylo ještě horší. Tato patová situace je pro dnešní Evropu příznačná. A podle všeho ji výsledky posledních voleb do EP potvrdily. Celkově způsobily zděšení. Jejich výsledky jsou předmětem nesčetných komentářů a analýz.

Eurovizionáři jsou zralí na mrtvici, kdežto odpůrci evropského sjednocování potichu, ale i veřejně jásají. Rozhodně patřím spíše k těm prvním, nicméně chci tu stručně upozornit na jisté komplikace integračního procesu, které se týkají rovněž jednání o evropské ústavě.

Pokud si dáme dohromady ty nejskutečnější ze všech výsledků voleb do Evropského parlamentu ve všech státech EU (nízká účast voličů, nepříznivé výsledky až katastrofální výsledky kandidátů vládních stran, najevo dávaná lhostejnost k Evropské unii na rozdíl od zvýraznění "národních zájmů"), musíme si, byť neradi, položit otázku, jak to vlastně s EU bude dál. To je nesmírně důležité, protože pokud by další integrace Unie uvízla na mrtvém bodě (proto by zamítnutí návrhu evropské ústavy nebylo příliš šťastným řešením), převládly by zájmy jednotlivých národních států a Evropa by zrychlila zaostávání svého hospodářského, mocenského i vojenského růstu za ostatním světem. I když to euroskeptici tak nevidí, cesty jsou dvě: buď k evropské integraci nebo do pekel.

Vzniká paradox natolik neuvěřitelný, že se na něj ani neodvažujeme pomyslet. Evropské demokratické státy nutně potřebují integraci, avšak - viz nynější volby - skutečná integrace pětadvaceti demokratických států je skoro nemožná právě proto, že jejich režimy jsou demokratické. Dokonce i každý druhý řadový občan velmi nerad čte to, o čem nelze pochybovat, že totiž demokratický stát se v 90 procentech staví proti nutným omezujícím změnám, není-li jeho existence zcela evidentně ohrožena. Ono "evidentně" je třeba zdůraznit, protože až do doby, kdy je zle, ne-li nejhůř, občané se věnují všem jiným věcem každodenního života než tomu, co stát životně potřebuje. Taková už je lidská povaha. Dějiny válek minulého století jsou toho dokladem. Amerika se neodhodlala jít do války proti Japonsku a Německu do té doby, než Japonsko zákeřně zničilo její tichomořskou flotilu. Pak bylo v Americe vše jasné.

Lze ovšem namítnout, že současnou situaci Evropy a situaci Ameriky v roce 1941 nelze srovnávat.. Ale situace Evropy je zlá dost. Valí se na ni velký počet muslimských imigrantů a nikdo neví, kolik z nich patří k teroristickým radikálům. Evropa sama je morálně rozklížená, neví, smí-li se bránit proti násilí násilím a regionální konflikty uvnitř kontinentu považují některé evropské státy za mnohem důležitější než spolupráci s transatlantickým spojencem a ochráncem . "Může" za to demokracie. Vše již dnes nasvědčuje, že nejen naši, ale i ostatní "europoslanci" a jednotlivé vlády budou hájit především zájmy svého národního státu a zájmy Evropy teprve v druhé řadě, což přirozeně Evropskou unii ještě víc oslabí. Lze pochybovat, že v příštích volbách se takové vlastenectví bude voličům opět velice líbit? Bude-li tomu tak, bude se Evropa všestranně zpožďovat za velkými celky ve světě (USA, Čína, Indie) a v soutěži s Alláhem prostě - neobstojí.

Nedá se předpokládat, že se vynoří nějaký Eurobismarck a mečem stmelí náš nešťastný subkontinent do poněkud integrovaného tvaru. A demokracie by to beztak nemohla připustit. Není jí v celé Evropě tolik, aby s ní bylo možno jakkoli hazardovat. Omezit demokratické instituce je snadné, zrušit takové omezení neobyčejně obtížné. Evropský pat, jehož jsme svědky, se zdá na základě demokratických institucí neřešitelný. To ještě neznamená, že z něj právě pomocí těchto institucí nelze vybřednout. Už tolikrát v dějinách nastaly horší situace a řešení se našlo.

Koneckonců ať už jednání o evropské ústavě dopadne jakkoli, soustřeďují se kolem této listiny problémy, které je třeba a je možné řešit. Pochopení, že v Evropě existuje patová situace, je důležité, aby bylo možné z takové situace vyjít do lepší evropské budoucnosti.