Srpen 2004

Integrace Evropy a vyhnání Němců

Emanuel Mandler

Už zase? Nestačí kolotoč, který byl v Evropské unii s Benešovými dekrety při přijímání České republiky? Tentokrát ale myslím na nepříliš viditelné, ale významné souvislosti.. Na jejich počátku je projev našeho prezidenta o rozšíření Evropské unie 22. června v mnichovském Institutu pro hospodářský výzkum. Klausův projev je silně zaměřen proti rozšíření Evropské unie, a to způsobem, který Jiří Pehe (MF DNES 24. června) charakterizoval jako pohled účetního slovy: “prezident Václav Klaus přemýšlí o Evropské unii jako účetní, a proto jí nikdy nebude rozumět".

Na tom, že Václav Klaus vidí Evropu bez hodnotového hlediska mnoho je, právě tak jako na dalších Peheho slovech, jímž hodnotí rozšíření Evropské unie. Vytýká Klausovi, že nevidí přínos “rychlé modernizace zastaralých institucí s pomocí EU, politické stability a bezpečnosti spojené s integrací, symbolickou dimenzi nebo rozšíření prostoru svobody".

Podle Václava Klause "efekt formálního členství z hlediska vztahů zemí a z hlediska vztahů jejich jednotlivých subjektů je a bude velmi malý." Všechno podle jeho přesvědčení ukazuje na to, že Česká republika bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoli čistým příjemcem peněz z Evropské unie.

Výrazný efekt nevidí Václav Klaus ani v tom, že by nové členské země získaly možnost ovlivňovat rozhodovací procesy v EU. Legislativa EU, tzv. acquis communitaire, a spolu s ní i evropský (původně německý) model státu, který tyto státy přijaly, jsou jednoznačně spojeny s malou konkurenceschopností firem, s nepružností a rigiditou ekonomiky, s vysokou nezaměstnaností a s pomalým ekonomickým růstem.

V nevelkém projevu tu náš prezident výstižně vyjadřuje ideologii českého nacionalismu. Je pozoruhodná tím, že nerozumí nejen Evropě a světu, ale ani potřebám vlastního národa. Stavění malého národního státu proti unii je myšlenka nanejvýš nešťastná. Samozřejmě, že Češi mají vlastní zájmy, které musí hájit, nicméně…

Pokusme se to objasnit na příkladu našeho přísloví, že bližší je košile než kabát. Pokud jde o nás a Evropskou unii, zdá se, že z tohoto přísloví vyplývá: bližší Praha než Brusel. Tak to také určitě je. Jenomže všimněme si našeho přísloví blíže. Vyplývá z něho totiž, že k tomu, aby byl člověk kompletně oblečen, potřebuje (zvláště do nepohody) nejen košili, ale i kabát. Také v mrazu je bližší košile než kabát, jenomže - bez kabátu se neobejdeme. Právě tak se v dnešním globálním světě, plném konkurencí a vražedných hrozeb neobejde Česká republika samojediná, osamocená. Nutně potřebuje evropskou integraci a Evropa zase nezbytně potřebuje spolupráci se Spojenými státy.

Před více než šedesáti léty, v době válečných ukrutností a surových nenávistí, přijala celá česká politika extrémně nacionalistickou doktrínu, jejímž vyvrcholením bylo vyhnání Němců. A izolace, o kterou česká politika dnes tolik žadoní, je jejím dlouhodobým důsledkem - mohou snad Laponci pochopit vyhnání Němců jinak než etnickou čistku? Proto Václav Klaus nechce, aby je Laponci směli posuzovat.

Jakkoli pozadím vyhnání byly ony ukrutnosti a surové nenávisti, jeho příčinou byla extrémně nacionalistická politika dr. Beneše a Národní fronty, Benešovy dekrety a mocenské záměry pražské vlády (majetkové konfiskace, pracovní tábory atd.). Česká politika jde ve své snaze prokázat spravedlnost vyhnání obyvatelstva z jejich domoviny neuvěřitelně daleko a plete historické pozadí s příčinami. A tak prezident tohoto státu prohlásil v Lidicích dne 12. června: “Jméno Lidice, o němž si němečtí okupanti mysleli, že je vymazáno z mapy, zůstalo a zůstane navždy v paměti našeho národa. Pro celý svět se stalo symbolem utrpení a obludnosti nacistických zločinů, stejně jako jména Osvětim a Oradour. Pomsta na nevinných obyvatelích této obce, de facto pomsta za Heydrichovu smrt, d e f i n i t i v n ě p ř e r v a l a nelehké, ale přesto dlouhá staletí existující soužití Čechů a Němců v naší zemi. Způsobila to, že už navždy bude soužití Čechů a Němců probíhat mimo území naší země, že bude vztahem mezi sousedy.” (Zvýraznil autor článku.)

Je třeba přiznat české politice, že v letech 1942-1945 mistrně využila brutálního činu nacistů k tomu, aby prosadila vystěhování německých žen, starců a dětí z domova. Ale vyhnání prosadila a uskutečnila ona, československá vláda, heydrichiáda jakožto fakt všeobecně souvisí s politikou nacistů, na kterou se československá vláda odvolávala jako na argument pro etnickou čistku, zločin mnohem větší, než bylo vyhlazení Lidic. Český prezident to přece musí vědět, plete historické souvislosti záměrně.

Jak Václav Klaus, tak nacionalisté se mohli dost poučit z důsledků vyhnání Němců. “Účetně" bylo vše v pořádku, Československu zůstaly tehdy po vyhnání Němců ohromné materiální zdroje, ty se však posléze rozplynuly jako jarní sníh. Mimo jiné tomu bylo tak proto, že nacionálně “účetní" hledisko bylo v rozporu s hlediskem tradičních evropských hodnot. Česká vláda by měla dbát toho, aby v jejím stanovisku k Evropské unii byla obě hlediska v souladu.

Když Václav Klaus spolu s vládou zastávají ve věci vyhnání Němců, v níž je česká politika jednotná, protismyslné ultranacionalistické stanovisko, jak by se mohli chovat racionálně k Evropě a ke světu? Když tito lidé a tyto instituce nechápou, že zatvrzelost, se kterou obhajují Benešovy dekrety a vyhnání, je v posledku zbraní přímo proti nám samým, jak by se prezident tohoto státu mohl chovat k integrující se Evropě jinak?