Srpen 2004

Mistrovství Evropy a politika

Emanuel Mandler

Mistrovství v kopané je za námi a bude nepochybně předmětem mnoha komentářů. Ty se samozřejmě budou týkat sportovní a možná i trochu organizační a finanční stránky celé věci. Máme-li zájem všimnout si, co jsme se z mistrovství dozvěděli po politické stránce, je to obtížnější, ale je to možné. V tom případě je nutné vyjít z toho, co jsme slyšeli od komentátorů, kteří sledovali jednotlivé zápasy.

To, co tímto způsobem můžeme zjistíme, není ovšem nic převratného, spíše to potvrzuje dřívější poznatky o rysech českého národního charakteru. Chceme-li se o něm i z fotbalového mistrovství něco dovědět, je třeba předem vzít v úvahu některé zvláštní okolnosti.

Především: naše národní mužstvo bylo výborné, výborně vedené a fandové si právem zasloužili obdiv. Za další: Při takových příležitostech vzniká všude na světa národní jednota, která jde napříč politickým spektrem: kdo neskáče, není Čech - a z toho vyplývá, že kdo poskakuje, je Čech. Je to prosté a účelné.

A ještě dále: Pokud se mužstvu v počátečních fázích daří, vzniká euforie, která samozřejmě zachvacuje i komentátory. Všichni by rádi, aby Češi byli mistry Evropy. Nestali se jimi, přivezou z Portugalska bronzovou medaili a to není tak špatný výsledek.

Celá věc má ovšem háček, velmi "český" háček. My jsme byli - podle komentátorů i dalších autorů - už dávno a dávno ve finále. Lidé, kteří o mistrovství světa v televizi hovořili, se předháněli v prognózách o tom, kdo bude soupeřem české jedenáctky ve finále a vůbec se nebáli předvídat ten nejbáječnější výsledek (je nutné připomenout, že ani trenér, ani hráči tak optimističtí nebyli). Při vypočítávání výhod českého mužstva zapomněli na to, že až do semifinále byla k nám Štěstěna nakloněna svou laskavou tváří - kdyby neměli Nizozemci smůlu, mohli jsme první poločas s nimi prohrávat 1:4 - a bylo nepravděpodobné, že k nám neobrátí i tvář zakaboněnou. To se stalo v semifinále. Fotbal je hra. A na mistrovství světa jsme nehráli jenom my, ale i taková družstva jako Itálie, Španělsko, Anglie, Francie - a ani jedno z nich nepřivezlo medaili.

Velmi obtížně se postihuje ona česká povahová vlastnost, která má na svědomí tento zpupný optimismus. Pro ilustraci připomenu hlasy komentátorů před nastavením v semifinálovém utkání s Řeckem. Dokázali víc než pět minut hovořit o tom, jak Řekové v prodloužení fyzicky nevydrží, protože jsou zjevně unavení, takže budou těžko odolávat náporu české jedenáctky. To je opravdu typické, protože vývoj prodloužení byl opačný: Řekové se celých pět minut neustále řítili na českou branku a nebýt výtečného výkonu našeho brankáře, bylo rozhodnuto dříve.

Slíbil jsem, že neřeknu mnoho nového a jistě jsem to splnil. Ona politická stránka mistrovství Evropy v kopané nám říká, že je třeba chválu českého smyslu pro racionalitu (nedávno se tak vyjádřil dokonce i náš pan prezident) doplnit dovětkem, že v jistých vypjatých situacích se Češi dokážou semknout a zcela přehlížet skutečnosti, které jsou před nimi a jsou dobře viditelné. Hlavně proto, že jim je přání otcem myšlenky.