Srpen 2004

Dárfúr hoří, ale pomoc nikde

Teodor Marjanovič

Na západě Súdánu pokračuje „konečné řešení“ otázky černošských kmenů. Mýlí se ten, kdo si myslí, že genocida černošských kmenů v západosúdánské oblasti Dárfúr skončila, když se o ní už v novinách tolik nepíše. Dojmu, že se vše zklidňuje, mohla nahrát informace z předminulé neděle, že strůjce brutalit, súdánský prezident Omar Hasan Ahmed al-Bašír, oznámil „kompletní mobilizaci“ svojí armády s cílem odzbrojit milice džandžavídů, které masakry páchají.

Ale OSN minulý týden vydala zprávu s těmito údaji. Hned v pondělí 21. června milice vyplenily a spálily šest vesnic poblíž města Golo v jižním Dárfúru. Zavražděno bylo šest lidí. Armáda, která byla blízko, navzdory al-Bašírově čerstvému dekretu nezasáhla. Podobný atak se ten den odehrál v utečeneckém táboře Kalma u správního střediska Njala, a popelem podle OSN lehla také vesnice Hadžír Tono, vzdálená od Njaly třicet kilometrů. Od loňského února, kdy se zabíjení ve velkém rozpoutalo, přišlo o život přes třicet tisíc osob.

Horká slovní kaše

Generální tajemník OSN Kofi Annan se přesto zdráhá dění v Dárfúru označit za genocidu, byť „brutální etnické čistky“, jak jim říká, ostře odsuzuje. A spolu s ním mrtvého brouka hraje většina zbytku světa včetně afrických zemí. Tři současní členové Rady bezpečnosti – Pákistán, Alžírsko a Čína – dávají najevo, že súdánskou vládu kritizovat nehodlají. Regionální velmoci Libye a Egypt mlčí, Muammar Kaddáfí masakry označil za „pouhý kmenový konflikt“ a odsoudil „vměšování“ zemí mimo Afriku.

Z regionálních nadnárodních organizací tragédii mlčením přecházejí také různé islámské konference, přestože v Dárfúru muslimové vraždí muslimy. Určitý zájem projevila pouze Africká unie, před pár lety po vzoru EU vzniklá organizace, jejímž cílem je prohlubovat integraci černého kontinentu. Šéf Africké komise Alpha Oumer Konare se do Dárfúru minulý týden vydal. O svých nálezech hodlá referovat na dvoutýdenním summitu Africké unie, který se právě koná v Addis Abebě. Súdánská vláda už „zprostředkovací“ pomoc Africké unie uvítala – zřejmě v naději, že Konare nebude tak náročný, jak by mohli být Američané nebo Evropané, kdyby se stali prostředníky.

Nejblíže se k vyslovení slova genocida dostala vláda USA, jejíž právníci v těchto dnech zkoumají, zda je to v případě Dárfúru adekvátní. Ve Washingtonu dosud neupadlo v zapomnění, že se prezident Bill Clinton v druhé polovině 90. let omluvil za to, jak dlouho se jeho administrativa zdráhala za genocidu označit vyhlazovací akci ve Rwandě v roce 1994. Ministr zahraničí Colin Powell se nynější chození kolem horké slovní kaše ovšem snažil před třemi týdny v rozhovoru pro New York Times bagatelizovat. „Nehodlám určovat, jak by se mělo správně po právnicku označit to, co se tam děje,“ uvedl a dodal: „Pouze vím, že tam je nejméně milion lidí v zoufalé situaci. Mnozí zemřou, pokud nezmobilizujeme mezinárodní společenství a pokud se nám nepodaří Súdánce přimět ke spolupráci. Jestli budeme dění tam říkat tak nebo onak, na věci příliš nemění.“

Powellova nechuť ke slovíčkaření tváří v tvář lidským jatkám je sice v zásadě sympatická, jenže na správném pojmenování tu dost záleží. USA, stejně jako většina zemí světa, podepsaly v roce 1948 Konvenci o genocidě. Ta signatáře zavazuje zahájit intervenci, když jsou někde páchány „činy s úmyslem zničit, v celku nebo částečně, národnostní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu“. Počet obětí v Dárfúru sice nedosáhl dimenzí jako ve Rwandě nebo v nacistickém Německu, a také se nezdá, že by hrozilo celkové vyhlazení tří nejohroženějších kmenů Fúrů, Masalitů a Zaghávů. Jenže z právního hlediska není počet obětí rozhodující. Proto se zdá, že za nechutí vyslovit slovo genocida se spíše skrývá obava ze závazku, který by z toho vyplynul. Co se bude dál dít, ukáže možná už tento týden (od 28.07.2004, pozn. red CS-magazínu), kdy Powell krátce Súdán navštíví. Do tamější metropole Chartúmu by měl zavítat i Kofi Annan.

Hoď do studny jed

Lékař John Heffernan, který pracuje pro organizaci Lékaři pro lidská práva, poskytl minulou středu rozhovor serveru allafrica.com. Vyprávěl o tom, co mu říkali mnozí ze zhruba dvou set tisíc utečenců v záchytných táborech v Čadu. Výpovědi se prý v zásadě nelišily. Nad vesnicí nejdříve začala kroužit letadla nebo helikoptéry súdánské armády. Někdy následovalo bombardování, jindy se letecká předehra obešla bez útoku. Den poté pak do vesnice vjeli na koních nebo velbloudech džandžavídi, arabští milicionáři, a zahájili dílo zkázy. Šli od domu k domu, zabíjeli muže, znásilňovali ženy – v lepším případě je pouze bitím přinutili k útěku. Pak otrávili vodu ve studni, spálili zásoby potravin, ničili, kradli. Podle Heffernana je zřejmé, že al-Bašírova vláda v Chartúmu džandžavídy nejen sponzoruje, ale aktivně se účastní jejich akcí.

Lékař se utečenců také ptal, proč si myslí, že se stali terčem takového pogromu. Ani zde se odpovědi nelišily – protože jsme černí a chartúmská vláda a džandžavídi nás nechtějí v zemi, říkali. Pravdou je, že historie Dárfúru se točí kolem neustálých bojů mezi černošskými kmeny, které se tradičně věnují pěstování plodin, a arabskými pastevci – konkrétně o zdroje pitné vody a nejlepší pole resp. pastviny. Smutnou stránkou dějin zůstávají také arabské otrokářské výpravy. Faktem však také je, že západosúdánští černoši i tamější Arabové jsou muslimové a segregace nebývala vždy výlučná, dokonce tu je i tradice vzájemných sňatků. V Dárfúru se Arabům říká „baggara“, tedy „pastevci“. A historie učí, že když si Fúr nebo Masalit pomohl k majetku několika kusů dobytka, začalo se mu také říkat „baggara“. Etnická mapa Dárfúru je proto roztříštěná.

Jako ve Rwandě

Jenže podobně prostupná byla kdysi v předkoloniální době také linie mezi rwandskými Hutuy a Tutsii a před pozdější genocidou je to rovněž neuchránilo. Nynější výbuch v Dárfúru se kumuloval po desetiletí vykořisťování a marginalizace ze strany chartúmské arabské vlády. Situace loni vyústila v černošskou rebelii. Arabské vesnice i armádní stanoviště se staly terčem ozbrojených útoků. Rozbuškou bylo zejména to, že al-Bašírovo vedení nevzalo zájmy západosúdánských kmenů v potaz ani při uzavírání dlouho připravované mírové dohody s povstalci z jiné části země – z jihu. Je to smlouva, v níž se rozděluje zisk z ropných nalezišť a podíl na centrální moci vůbec. Al-Bašír se místo toho rozhodl nespokojence ze západu rozdrtit „konečným řešením“.

Pracovníci OSN i nevládních organizací nyní označují dárfúrskou tragédii za nejhorší humanitární katastrofu současnosti. Odhadují, že by letos mohlo kvůli hladu a nemocím přijít o život přes tři sta tisíc osob. Ovšem zdá se, že případná pomoc už stejně přijde pozdě. V této části Afriky teď nadchází období dešťů, kdy se silnice stanou neprůjezdnými.

(Respekt)