Srpen 2004

Starci ve člunu

Stanislav Moc

Když potřebuji ryby, zajdu si za Speedym. Je to starý zkušený rybář a rád si k penzi přivydělá. Dám mu dvacet dolarů a druhý den mi přinese pytlík čerstvých rybích filetů. Jednou jsem je spočítal a bylo jich tam přes třicet, takže to mám skutečně laciné a ještě k tomu bez práce. Jenže někdy mně rybaření chybí. Ta akce, když zaseknete a nevíte co. To lovecké nadšení a bušení srdce v krku. Takže když za mnou přišli chlapi, že potřebují někoho do party na rybolov neváhal jsem ani chviličku. Však proč nepokusit štěstí, ne?

Byli jsme na to tři. George strašně pil, vlastně chlastal, ale zase byl jediný, kdo byl ochoten mě vzít do holportu a měl člun. Člun jsme potřebovali, bez toho to prostě nešlo. I když teda... Když jsme jej poprvé vytáhli z Georgova dřevníku, prolétla mně hlavou myšlenka, že bych v té skořápce nerad seděl na volném moři. Člun byl strašně zaneřáděný, plný pavučin a bylo naprosto zřejmé, že na vodu se nedostal už mnoho let. Naštěstí náš plán s volným mořem vůbec nekalkuloval. Plánovali jsme jen, že pojedeme do bahnitého ústí řeky Macleayské, kde tou dobou měl být tah ryb zvaných bream. Ty jsou velice chutné a já lehce podlehl svodům svých chuťových buněk a vzpomínkám, které potlačily zdravý rozum.

Jinak si to fakt vysvětlit neumím. Místo, abych se otřásal hrůzou do čeho to lezu, tak jsem vzpomínal, jak jsem vloni pekl ve žhavých uhlících bream a mazal je hořčicí s kmínem. To udělá nádhernou a aromatickou kůrku. Jistěže, rybolovu se zúčastním i v téhle rakvi! Ano, kýval jsem hubou plnou slin, ňam ňam ňam! George se okamžitě ohradil, že si vyprošuje, abych jeho plavidlo nazýval rakví a holou rukou smetl pavučiny z boku člunu. Na plavidle se objevil zašlý nápis TROP. Napadlo mě několik variant na slovo Tropo, ale raději jsem mlčel a dobře jsem udělal. Po dalším odstranění prachu se totiž nápis rozrostl na Tropicana.

Druhým členem naší výpravy byl Duňák. Také Dunidlo zvaný. Zlé jazyky o něm tvrdily, že když se bouchne do hlavičky, tak zaduní. Samozřejmě, že to není pravda. Duňák je naopak neobyčejně vynalézavý, však to byl právě on, kdo naši malou výpravu zorganizoval, ale fakt je, že i on se rád napije a pak zrovna moudrostí neoplývá. Mělo mě napadnout, že moudrostí neoplývá ani když nepije, což je jen velice zřídka, ale nějak jsem to v tom nadšení opominul. Především proto, že Duňák se zná s majitelem ústřicové farmy, kterou jsme hodlali při našem výletu navštívit. Ústřice mám také rád a minule mi Duňák přinesl láhev od okurek se sto dvaceti ústřicemi v láku za pouhých deset dolarů. Ty prachy potřeboval na krabičku cigaret, protože kromě pití ještě kouří.

Tím třetím do výpravy jsem byl já. Sice toho o místním rybaření moc nevím, protože jsem se tu nenarodil, ale za to vlastním rybářský prut a nejsem škrt, tudíž se hodím ke koupi kartonu piva. Což jsem také udělal. Vstal jsem to ráno hrozně brzo, ještě za tmy a poskládal plechovky piv do izolující eski. Pak jsem zajel k pumpě kde prodávali led. Tam jsem pivo ledem zasypal a expedice mohla začít. A také začala. George se okamžitě vrhl k eski a překontroloval pivo. Když už v tom byl, hned každému nabídl plechovku. Dunidlo ji se samozřejmostí jemu vlastní vzal, ale já jsem odmítl. Tak brzo nezačínám.

Musel na nás být nádherný pohled. Tři bělovlasí starci s hrdě vztyčenými hlavami, dva s plechovkou piva v ruce a ve člunu, který sice za sebou zanechával kromě vodní brázdy také hodně modrého dýmu, ale jinak si vedl dobře a držel se nad hladinou.Už za svítání jsme se blížili nejen do ústí řeky, ale také k ústřicové farmě, kde měl Duňák svého kamaráda, od kterého těch sto dvacet ústřic dostal. Seděl jsem uprostřed a Duňák přede mnou, takže jsem ho viděl, když Georgovi pokynul, aby zvolnil. To bylo v pořádku, všude kolem nás už vyčuhovaly z vody ústřicové hole a mně bylo jasné, že se musíme proplétat obezřetně, abychom do něčeho nenarazili. Zarazilo mě však, když Duňák ještě řekl... radši to vypni, ať nás neslyší...

Byl bych se rád zeptal kdo, to ten tvůj kamarád? Ale v tu ránu se ozval ze břehu strašný řev a George nic nevypnul, nýbrž naopak přidal plyn a už jsme se řítili vodou na plné obrátky jeho motoru Mercury. Tyče s ústřicemi mlátily o boky člunu jako šílené, za námi spoušť, ale George ničeho nedbal dokud jsme nebyli kryti břehy Shark ostrova, který se v ústí řeky nachází. Teda, z počátku jsem myslel, že zvolnil a vypnul motor schválně, ale když jsem pak viděl, jak tahá za šňůru startéru jako šílenej, bylo mně jasné, že zvolnit vůbec nehodlal. Duňák do toho volal ze špice ...zaplavil jsi osouložený karburátor!... a George udýchaně vykřikoval ...zaplavil jsem osouložený hovno! Došel nám osouložený benzín...

Načež se zpocený zhroutil na sedalo a prudce oddechoval. Byl bych se rád zeptal, co to všechno znamená i když jsem tušil, že bream ryby zřejmě ještě netáhnou a nemá tedy cenu nahazovat návnadu, ale v tom ze zádě vystříkla voda a dírou v podlaze se začala valit dovnitř.

...Špunt!... zařval George ...osouložený špunt je odsouložen!...

Bylo mně jasné, že jestli něco rychle neuděláme, tak se člun potopí. Vrhl jsem se přes George na zadní sedadlo a ucpal díru svým osouloženým palcem. Krásně tam pasoval a voda okamžitě přestala dovnitř proudit.

...Dobrý... pochválil mě George ...chvíli vydrž! Něco najdem a uděláme z toho novej špunt...

Ležel jsem přes sedadla na břiše, čelem dolu, takže jsem jen slyšel, jak se oba horečně v něčem hrabou. Pak se ozvalo cvaknutí otevíraných plechovek piva.

..Kurva hoši... zalkal jsem.

..Na, tady máš... odpověděl George soucitně a vtiskl mi do volné ruky plechovku piva.

Natočil jsem se na bok, dál to nešlo a žíznivě se napil. Teprve teď jsem uviděl Duňáka. Z odřezané rukojetě mého rybářského prutu vyřezával kapesním nožem nový špunt.

..No no, moc se nečil... řekl, když zachytil můj pohled ...přece tam nechceš ležet věčně?... To jsem skutečně nechtěl, i když to vypadalo, že mi nic jiného nezbyde. Můj palec totiž nějakým neznámým zákonem nabobtnal a já jej nemohl vytáhnout.

..Lehni si zase na břicho a nehejbej se.. radil George.

...A co mi to pomůže?...

...Nepomůže ti to nic, ale mohli bysme si z tebe udělat stůl...

Rozzlobil jsem se a palec z díry vytrhl. Bylo to náhlé, ale působivé, i když mě to stálo trochu kůže z kloubu. Rychle jsme díru ucpali novým špuntem a nabranou vodu vychrstali kbelíkem.

...Hergot chlapi, nese nás to na volné moře... řekl jsem.

...A čím dál tím rychleji... doplnil mě Duňák.

...Tak vyhoď kotvu!,... nařídil mu George.

Duňák vytáhl malou ocelovou kotvu z přídě a hodil ji přes bok. Ozvalo se žbluňknutí a provaz na kterém kotva visela se odvíjel čím dál tím rychleji až najednou udělal také žbluňk a jeho konec zmizel ve vodě.

...Do prčic! Tys ji neměl přivázanou!...

...Tak pročs ji nedržel?...

...Kotva má bejt přivázaná!... durdil se Duňák.

...Má, má! Ještě mi začnete vyčítat, že nemám vesla...!

...Kristapána von nemá vesla!...

...Co jsem říkal!...

V tom se za námi ozval zvuk motoru a za chvíli se objevil člun. Byl to moderní člun s volantem a vůbec jsme na něj nemuseli mávat. Připlul až k nám a chlapík v něm nás šikovně zahákl a připevnil k boku svého člunu.

...Pobřežní inspekce. Kdo z vás je majitel člunu? A jak to, že na sobě nemáte záchranné vesty? Víte, že za to je pokuta?...

...Vesty máme... odpověděl George a jal se tahat neuvěřitelně odpudivé věci zpod prostředního sedadla. Bylo vidět, že je nikdo nepoužil hodně dlouho. Inspektor na tu smotanou hrůzu nevěřícně hleděl a pak ji s odporem převzal. Bylo vidět, že se mu něco nezdá. Nahnul se přes bok a smotaninu položil na vodu. Zabublalo to a šlo ke dnu stejně rychle jako kotva.

...To jsem ještě neviděl... zakroutil inspektor nevěřícně hlavou ...Chlapi! Ať už jste z řeky pryč nebo vám napařím takovou pokutu, že tomu nebudete věřit!...

Věřili jsme mu to, ale dostat se z řeky nebylo pro nás tak jednoduché. Byli jsme v nezávidění hodné situaci, kdy dva z nás byli už přes míru a třetí si neustále cucal palec jako nemluvně, aby zastavil krvácení. Naši snahu o chabé pádlování rukama inspektor ohodnotil i finančně. Napálil nám skutečnou pokutu, ale nakonec mu nezbylo nic jiného než nás zapřáhnout a odtáhnout domů.

Večer jsem zašel za Speedym a objednal si filety jako obvykle. Už věděl, že jsme byli na rybách a tak se podivoval... Nebraly?

Nejraději bych odpověděl, že brali jenomže peníze, ale místo toho jsem se na toho dobrého muže utrhl, ať se nestará a málem si v tom rozčilení vrazil palec znovu do pusy. Neudělal jsem to jenom proto, že jsem si včas vzpomněl, že už jej mám zafačovanej.