Srpen 2004

Generál Píka

Luděk Navara

Před 55 lety byl komunisty popraven český vlastenec, legionář, bojovník proti nacistům, generál Heliodor Píka. Justiční vraždu schválili nejvyšší představitelé režimu. Své si však vytrpěla celá Píkova rodina. Píkovi mladšímu se do dnešního dne omluvil jediný člověk.

Bylo to jedno z nejpodivnějších setkání v Česku za poslední roky: jeden syn politického vězně, zavražděného komunisty, druhý syn jeho vraha. Reicin mladší. Píka mladší. Stalo se to v Praze v předminulém roce. Za Milanem Píkou, synem hrdinného generála Heliodora Píky, přišel jemu do té doby neznámý pán. "Já jsem syn generála Reicina," řekl mu.

Komunistický generál Bedřich Reicin organizoval politický proces a spolu se svým podřízeným Karlem Vašem poslal Píku na šibenici. Píka byl popraven 21. června 1949. Své vrahy samozřejmě dobře znal, byli to také vojáci jako on. Nyní se znají i synové.

"Byl jsem z toho dojatý. Přišel ke mně. Řekl, kdo je, a pak začal plakat a objímat mne, lidé se po nás dívali," popisuje Píka. Vladimír Reicin, dnes podnikatel, se omlouval za svého otce, vysvětloval, že on ani rodina za to nemohou. Připustil, že poprava Píky byla vraždou. Podali si ruce. "Bylo vidět, že je to upřímné, nikoli nahrané," říká Píka.

Reicin mladší byl do dnešního dne jediný, kdo se Píkovi za smrt jeho otce omluvil. Příležitost k tomu však měl i prokurátor Karel Vaš, Reicinův pomahač, který se s Píkou potkal u soudu. Vaš byl za smrt Píky souzen, soudy dokonce dospěly k závěru, že je za ni zodpovědný, ale odsouzen nebyl. Dodnes žije v Praze. Neomluvil se.

Ani nikdo z komunistů, říká Píka. Přitom komunisté, kteří nechali zavraždit nepohodlného Heliodora Píku, nenechali na pokoji ani jeho rodinu.

Za války hráli s Gottwaldem karty

Heliodor Píka vstoupil do armády hned po maturitě, v roce 1915. Bylo mu tehdy osmnáct let, v Evropě zuřila první světová válka a rodák ze Štítiny na Opavsku šel bojovat za habsburského císaře Františka Josefa. Dlouho mu však věrný nebyl. Při nejbližší příležitosti přešel do ruského zajetí a poté se stal československým legionářem. Nejdříve v Rusku, později ve Francii. A u armády už potom zůstal celý život.

Ve třicátých letech se stal vojenským atašé v Rumunsku. Později byl jedním z organizátorů přechodů československých občanů do emigrace a pomáhal i židovským uprchlíkům. V roce 1941 se stal náčelníkem československé vojenské mise v SSSR, kde prosazoval politickou linii prezidenta Edvarda Beneše. To mu komunisté nezapomněli.

Náčelník československé vojenské mise v SSSR Heliodor Píka se v Moskvě občas sešel s tehdejším šéfem československých komunistů Klementem Gottwaldem. Mise měla k dispozici auto a Gottwald si ho občas půjčoval. Ale scházeli se i čistě soukromě. Hráli karty.

Gottwald později bude jedním ze spolupachatelů Píkova procesu a jeho zavraždění. A bude mít také možnost jako prezident republiky svému dávnému známému udělit milost. Neudělá to.

"O Píkově smrti bylo rozhodnuto na základě usnesení vojenského komitétu ÚV KSČ a za to zodpovídal Reicin. Gottwald byl členem tohoto komitétu," říká historik Zdeněk Vališ. Poprava vlasteneckého generála, který byl věrný ideálům svobody, měla odstartovat další čistky. "Ten komitét je dost pomíjen. Tam zazněla i věta, že státní soud nemůže začít svou činnost popravou nějakého poddůstojníka," říká Vališ.

Na neveřejném jednání Státního soudu v Praze byl 28. ledna 1949 generál Píka odsouzen k trestu smrti provazem. Protestovala rodina, obhájce, francouzský velvyslanec i místní národní výbor v Píkově rodné Štítině. Ostatní se báli. Dvaapadesátiletého Heliodora Píku, zbaveného generálské hodnosti, popravili časně ráno 21. června na dvoře věznice na Borech v Plzni. Píka byl (i díky iniciativě syna) rehabilitován v prosinci 1968, kdy vyšší vojenský soud rozsudek z roku 1949 v plném rozsahu zrušil. "Nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán." Byla to sprostá vražda, za kterou však nikdo nebyl potrestán.

Otec a syn se za mřížemi vídali každý den

Ti dva prožívali téměř šťastné chvíle. Otec (ve vězení čekal na popravu) a syn (ve vazbě čekal na soud v dalším procesu) se vídali prakticky denně. "On z okna viděl na dvůr. Já jsem měl předcvičovat vězňům. A viděl jsem otce v okně. Úklonou jsme si vždycky dali najevo, že jsme spolu," vypráví Píka mladší. Bylo to na začátku roku 1949 v pankrácké věznici a nikdo z dozorců si toho nevšiml. "Psal mi v motácích ze své cely, že jsem byl hvězdou jeho života," vzpomíná Píka.

Milan Píka si však prožil své už předtím. Těsně před druhou světovou válkou utekl na Západ, chtěl bojovat jako letec proti nacistům, ale vrozená oční vada mu zabránila létat. A tak po absolvování anglické vojenské akademie sloužil u anglického letectva jako pobočník velitele. Domů se vrátil v září 1945 a začal studovat práva, ale ze studií byl brzy vyloučen, stejně jako z armády. V listopadu 1948 byl zatčen, obviněn z plánování únosu svého otce a vlastizrady. Samozřejmě to byl nesmysl a Píka byl naštěstí brzy osvobozen pro nedostatek důkazů. Ve vazbě však strávil čtyři měsíce. "Takových jako já byly ve vězení tisíce. Nakonec já jsem tam fyzicky netrpěl," říká dnes.

Pak už zažil jen poslední schůzku s otcem, kde mu slíbil, že se postará o maminku a očistí otcovo jméno. Vlastně to splnil, i když to trvalo hodně dlouho. "S tím vším, co bylo, jsem vyrovnaný," říká. Píka mladší žije v Bratislavě, kde se mu podařilo uchytit poté, co jeho rodinu vyhnali komunisté z Prahy. Začínal nejdříve v dolech v Handlové, později pracoval v dřevozpracujícím průmyslu. "Vlastně jsem Slovákům vděčný, začal jsem tady nový život, od píky. Píka od píky," říká. Nakonec si mohl dálkově dodělat vysokou školu a splnil i slib daný otci.

Odložený tajný pohřeb

Když byl generál Heliodor Píka popraven v borské věznici, převezli jeho tělo do pitevny v anatomickém ústavu v Plzni. Tam se však našlo několik vlastenců, kteří se rozhodli navzdory riziku zkusit udělat nemožné: uchovat jeho tělo do doby, než padne komunistický režim. Uložili ho do nádoby s formalinem a nechali tam.

Píka mladší se o příběhu těla svého popraveného otce dozvěděl až po necelých dvaceti letech, v osmašedesátém, kdy mu napsala neznámá žena z Plzně. Popisovala, že její syn pracoval v Plzni v anatomickém ústavu. "Pak došlo v ústavu k personálním změnám a oni se museli těla zbavit. Tak ho tedy tajně pohřbili, ale pod jiným jménem," popisuje Píka mladší.

Jenže problém byl v tom, že nebylo jasné, kam a pod jakým jménem byla uložena urna s popelem slavného generála. Synovo pátrání totiž k ničemu nevedlo. "Dozvěděl jsem se čtyři nebo pět míst, kde by otec mohl ležet, a začali jsme pátrat," vypráví Milan Píka. S plzeňským hřbitovem se tehdy seznámili víc než důkladně. Ale to bylo asi tak všechno.

"Generál Píka, jeden z nejvýraznějších Čechů dvacátého století, dosud oficiálně hrob nemá," prohlásila ještě v roce 1999 mluvčí plzeňského magistrátu Zdena Kubalová. Tehdy tedy bylo rozhodnuto, že dostane alespoň symbolický náhrobní kámen. "Podle některých svědků měl být pochován na místě, kde stojí takový smrček. Ale nenašli jsme ho. Ani v evidenci jsme ho nenašli. Tak jsme to nakonec vzdali. A tak pro něj plzeňský magistrát vytvořil pěkné čestné místo pod smuteční vrbou," říká syn.

Marie Píková se o smrti muže dověděla z novin

"Maminka trpěla vlastně nejvíc," říká Milan Píka, když vzpomíná na svou matku. Její dobrodružný příběh je téměř neuvěřitelný: nejdříve prchala z Rumunska do Francie před nacisty, později se jí podařilo dostat do Anglie, ale odtud se vydala za manželem do Sovětského svazu. Konvoj, kterým jela, však byl torpédován a její loď se potopila. "Vytáhli ji z moře," říká syn. Když přijela do Archangelska, neměla téměř nic, oblečení zůstalo na potopené lodi. A neuměla rusky, tak mluvila německy, což byl hodně hloupý nápad. Považovali ji za špiónku a málem skončila ve vězení.

Naštěstí se nakonec dostala za manželem, jenže ten už nebyl v Moskvě, ale v Kujbyševě, a tam vládly hodně tvrdé podmínky. "To všechno byl pro maminku velký otřes," popisuje Píka. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Po zatčení manžela ve vlasti, do které se tak těšili, za ní přišli: "Marie Píková, vystěhovat!"

Odjela k příbuzným do Hranic na Moravě, kde žila u sestry. Ani se nestihla naposledy rozloučit s manželem, poprava přišla rychle. Sousedé jí informaci o manželově popravě ukázali v Rudém právu. Když se doba uklidnila, začala dělat v Lázních Teplice pokojskou. A pak si ji vzal syn do Bratislavy. A tam je pochovaná.

Příběh generála Píky je příběhem o statečnosti a hrdosti (generál se nikdy nepřiznal k vykonstruovaným obviněním), ale je také příběhem o odvaze a lásce jeho syna (očistil jméno otce) a manželky. Ti museli odejít z hlavního města a začít jinde nový život. A je také příběhem nespravedlnosti: Karel Vaš, bývalý komunistický prokurátor, který proces pečlivě připravil, dnes žije beztrestně v Praze.

(MFDNES)