Srpen 2004

Když plení přírodní národy

Jaroslav Petr

Kouty nedotčené lidskou rukou aby člověk pohledal. Jižní sedlo pod vrcholkem nejvyšší hory naší planety je zároveň nejvýše položeným smetištěm světa. Bělostný písek na pobřežích tichomořských atolů je promíšen všudypřítomnými mikroskopickými úlomky z polyetylenových lahví. Kde dnes hledat skutečně panenskou přírodu? Snad kdesi v hloubi Amazonie, v horách Nové Guineje nebo odlehlých končinách povodí Konga? Omyl. Nejnovější výzkumy naznačují, že mnoho deštných pralesů formuje lidská ruka už po tisíciletí.

Cestovatelská latina

Nad stránkami románů Alberta Vojtěcha Friče nebo Zanea Greye si dětská fantazie vykouzlí obraz amazonských pralesů jako panensky neposkvrněné přírody, kam vstoupila civilizace až s dobrodruhy svírajícími v ruce roztřesené malárií mapy plné bílých míst. Podobně na tyto končiny ještě nedávno nahlíželi i vědci. Zprávy o hustě osídlených březích Amazonky, jaké najdeme například v kronice španělského mnicha Gaspara de Carvajal popisujícího první splutí Amazonky z horního toku až po její atlantické ústí v letech 1541 až 1542, považovali odborníci dlouho za „cestovatelskou latinu“. Namítali, že pralesní půdy jsou příliš chudé na živiny a nelze na nich vypěstovat dost zemědělských plodin k uživení davů, jež podle Carvajalovy kroniky Amazonii obývaly.

Moderní věda kronikáře rehabilitovala. Ukazuje se, že před příchodem Španělů tu žili Indiáni, kteří dokázali jalovou pralesní půdu zúrodnit. Mísili veškeré organické odpady s dřevěným uhlím ze spálených pralesních stromů a s půdou z úrodných oblastí bohatou na mikroby. Vytvářeli tak to, čemu dnes Brazilci říkají „terra preta dos indios“ tedy cosi jako „indiánská černozem“. V některých místech je vrstva černozemě až dva metry silná a zabírá desítky hektarů. Na „terra preta“ lze vypěstovat i několik bohatých úrod do roka, aniž by se pole vyčerpala.

V Carvajalových dobách vypadala Amazonie jinak. Tam, kde se dnes rozprostírá „panenský“ prales, se ještě před třemi staletími zelenala indiánská políčka, jež tu začala vznikat před 2500 roky. Doba, po kterou byly tyto části pralesa formovány lidskou rukou, je tedy nesrovnale delší než období, během kterého získávaly svůj dnešní „panenský“ vzhled.

Povodí Konga bylo relativně hustě osídleno ještě před 1600 roky. Bezmála půldruhého tisíciletí tu Afričané hospodařili a zatlačili prales daleko za hranice jeho dnešního rozšíření. V dnešním Gabunu byl prales donucen k ústupu po roce 650 před naším letopočtem, kdy tu lidé začali pálit dřevěné uhlí do pecí na výrobu železa. Prales padal za oběť sekerám a ohni a šanci na znovudobytí ztracených pozic dostal teprve v 5. století našeho letopočtu, když africká populace ze zatím nepříliš jasných příčin zkolabovala.

Historie devastace deštných pralesů je překvapivě dlouhá. Na Nové Guineji začali lidé zemědělsky hospodařit na místech zbavených pralesních porostů už před 7000 roky a v nížinách Thajska dokonce ještě o tisíciletí dříve. Někam se prales vrátil teprve nedávno. Na Šalamounových ostrovech se v místě dnešních „panenských“ pralesů rozkládala pole ještě před 150 roky. Někteří ekologové se domnívají, že nesmírně pomalý comeback pralesů dosud neskončil. O to děsivější je tempo jejich současné devastace. Každoročně si z nich lidstvo ukusuje asi 6 milionů hektarů. Jen v Amazonii zmizí každou minutu prales o ploše osmi fotbalových hřišť.

Jak se ale ukazuje, rozsáhlé zásahy do životního prostředí nejsou jen výsadou moderní civilizace. Již před tisíciletími po sobě dokázali zanechat stopy bez nadsázky globálního dopadu i národy, na něž dnes pohlížíme jako na „přírodní“. Zdaleka se přitom neomezovaly jen na tropické deštné pralesy. Australští domorodci kupříkladu zasáhli už před desítkami tisíciletí do skladby fauny a flóry na obrovských plochách systematickým vypalováním buše. Panensky neposkvrněná nebyla před příchodem Evropanů dokonce ani tundra v krajích kolem polárního kruhu. Eskymáčtí lovci velryb zaneřádili okolí svých sídlišť ještě před příchodem Evropanů takovým množstvím odpadů, že tu voda mělkých rašelinných jezírek i s odstupem tří staletí obsahuje několikanásobně zvýšené hladiny fosforu a dalších prvků a hostí řasy zcela odlišného druhového složení než jezírka nepoznamenaná lidskou činností.

Vraťte nám černozem

Ničení pralesů tedy není vynálezem moderní doby. Lidé 21. století jen převzali pomyslnou štafetu od dávných předků, kteří dokázali deštné pralesy devastovat na rozsáhlých plochách i bez buldozerů a motorových pil. Ostatně i dnes padají dvě třetiny ploch zničeného pralesa na vrub zemědělců, kteří získávají novou ornou půdu mýcením a vypalováním pralesních porostů – tedy stejnými prostředky, jaké k těmto účelům používali lidé už v pravěku. Jediné, čím své dávné předky skutečně předčíme, je tempo, jakým prales ničíme.

Opatrný optimismus snad můžeme čerpat ze zjištění, že se v minulosti dokázal prales z uštědřených ran ve většině případů vzpamatovat a jeho zdevastované porosty se v následujících staletích obnovily. Pralesní ekosystémy naštěstí nejsou tak křehké, jak se nám zdá. Tempo jejich obnovy je však velmi pomalé, a tak zatímco mnohé pralesy se ještě nestačily zcela „zhojit“, lidé už jim zasazují další rány.

Poznatky o dávných devastacích pralesa bychom snad mohli paradoxně využít k jejich ochraně. Tlak na kácení pralesa ze strany zemědělců vyvěrá z faktu, že úroda z chudých pralesních půd nestačí nasytit dramaticky narůstající populaci třetího světa. V roce 1960 obývaly Amazonii asi dva miliony lidí. Dnes jich tu žije odhadem přinejmenším desetkrát více a do budoucna musíme počítat s dalším přírůstkem. Není to situace, jakou by Amazonie nezažila. Nejen Carvajalovy zápisky, ale i archeologické nálezy dokládají, že v minulosti byla osídlena překvapivě hustě. Jen při ústí řeky Tapajos do Amazonky žilo před příchodem Evropanů asi 400 tisíc lidí. Takovým soustředěním obyvatelstva se tehdy mohlo v Novém světě pochlubit už snad jen hlavní město říše Aztéků Tenochtitlan, jež bylo ve své době zřejmě největším městem světa. Dnes je taková koncentrace obyvatelstva možná jen za cenu rozsáhlé devastace okolní přírody. „Aglomerace Tapajos“ to zvládla podstatně „ekologičtěji“, protože jí zajišťovala obživu „terra preta“. Bohužel, Indiáni uplatňující tento způsob hospodaření s příchodem bělochů nenávratně zmizeli. Padli za oběť děsivým epidemiím, jež do Nového světa zavlekli bílí dobyvatelé. Vědci doufají, že se umění tvorby indiánské černozemě do Amazonie zase vrátí a zajistí současným obyvatelům Amazonie dost potravin, aniž by museli zabírat další a další prales pro svá pole a pastviny.

(Respekt)